neděle 29. března 2015

Návrat mrtvého muže - 4. kapitola


Ve světle zapadajícího slunce žhnuly Jaceovy vlasy jako výheň. Zamrkala jsem, protřela si oči a vyklouzla z taxíku, zatímco on platil obrýlenému taxikáři. Dostal padesátiprocentní příplatek za to, že nás odvezl na stanici v rekordním čase. Žaludek se mi pořád svíjel. Ještě že skoro-démoni nezvrací často.

Nebo aspoň mě se to nestávalo a byla jsem ze svého druhu jediná, o kom jsem věděla. Díky tomu bylo jednoduché dělat zevšeobecňující posudky. Nikdy jsem sice nebyla jejich velký fanoušek, ale pro tentokrát jsem byla rozhodnutá brát to jako hotovou věc.
Jace se také vysoukal, zatímco taxík mizel v rušné dopravě. Zhluboka jsem se nadechla páchnoucího vzduchu plného výparů a umírajících lidských buněk. Ze sladkého pachu rozkladu se mi málem nakrčil nos. Krátce jsem hvízdla, z mých prstenů se linulo tlumené světlo.
„Tak to jsem ještě neviděl.“ Jace si prohrábl prsty vlasy. Bouchl svou holí o chodník, ozval se zvuk, jako když do sebe narazí dvě biliárové koule.
Gabriele Spocarelli na nás čekala. Stála na schodech před policejní stanicí, malá žena, štíhlá a půvabná jako baletka, nakrátko ostříhané vlasy jí rámovaly hezkou tvář. Pod tmavýma očima byl náznak hlubokých stínů a kolem ní se vznášela atmosféra klidné rozvahy. Z koutku úst jí visela nezapálená cigareta.
Jo. Nevypadá zrovna šťastně. Pokud by byla cigareta zapálená, bylo by to něco jiného. Ale nezapálená cigareta, ztuhlá napjatá ramena a modrofialový podtón v její Nekromantské auře vypovídal o velmi, velmi nešťastné Gabriele.
Její smaragd se blýskl na pozdrav. Tetování na levé tváři se zavlnilo, černé inkoustové linky na její bledé kůži. Moje levá tvář zahořela, smaragd se při odpovědi blýskl a vyslal výboj, který jsem ucítila až v kostech, ve vzduchu byla cítit Síla a statický náboj.
Pomalu jsem se k ní vydala. Pravá ruka mě rozbolela. Byla to jen normální bolest, ignorovala jsem ji. Gabe stála nehybně na schodech a dívala se, jak se blížíme, auru purpurově červenou. Ne, Gabe se rozhodně nebavila.
„Dobrá,“ řekl Jace vedle mě. „Krásná jako vždycky, Spooky (taková malá slovní hříčka spook = strašidlo). Jak se má Eddie?“
„Monroe.“ Kývla mu hlavou lehce na pozdrav, byl to jediný náznak respektu, která mu byla ochotná poskytnout. Ani ona, ani Eddie mu ještě neodpustili jeho zradu, jeho spojení s démonem, který zabil Doreen a byl zatraceně blízko tomu, aby zabil i mě, ale proboha, on o tom nevěděl. Potom, co jsem svolala před šesti měsíci setkání, na kterém jsem si všemi vyjasnila, že nikdo nebude nikoho zabíjet, se situace jakž takž uklidnila. Jace nevěděl, že hlavou rodiny, pro kterou pracoval, byl Vardinal Santino a že okolnosti byly natolik neobvyklé, že mohl sotva něco udělat.
Já s Gabe jsme s tím souhlasily. Eddie jednoduše soptil a dál vyhrožoval, že ho zabije. Všichni jsme byli daleko spokojenější, když jsme se začaly jen s Gabe scházet jednou týdně u Fa Choye.
Gabe uhnula pohledem jako by se na něj nedokázala dál dívat. „Nechává vás pozdravovat. Jste tady rychle.“
Pokrčila jsem rameny. „K čemu by mi byly špinavé peníze, kdybych je nemohla použít?“ Chvíli jsem viděla rozmazaně, jak mě oslnilo sluneční světlo. Byla to jedna z  nevýhod ostrého démonského zraku. Byl daleko citlivější na ostré světlo. „Co se děje? Předpokládám, že sis nechtěla jen tak popovídat.“
„Taky běž do prdele.“ Vytrhla si nezapálenou cigaretu z pusy a odhodila ji mezi smetí na zemi. Možná pro efekt, možná proto, že byla tak naštvaná, že si neuvědomila, že ji ani nezapálila. Jestli to mělo být gesto, tak to bylo jedno z těch velkých; ústa se mi zkřivila do nechtěného úsměvu, tvář mi znovu zahořela a tetování se zavlnilo. „Tak jdeme na to.“
Následovali jsme ji po schodech dovnitř policejní stanice. Popraskané světlé linoleum nám skřípalo pod nohama. Ve vstupní hale zalité ostrým světlem zářivek, kde pracovali normálové, panoval čilý ruch a zářilo to tam všemi barvami. Při představě práce den za dnem v takovém bezduchém světle jsem jen pokrčila rameny. Následovala jsem Gabe se ztuhlými, vzpřímenými zády a cítila jsem, jak se mi svírá ruka v touze dotknout se jílce meče, sevřít jeho hladký povrch. Neznamenalo to, že bych se chtěla zachovat hrubě nebo se dožadovat pozornosti. Pokud jsem zrovna nehonila nějaké špatné hochy, scházely jsme se jednou týdně, daly si večeři a opatrně se snažily nemluvit o Riu Nuevo a o démonech. Místo toho jsme si vyměňovaly historky ze svých případů, plácaly hlouposti a udržovaly si zdvořilý odstup, který zaváněl otráveným skřípáním zubů. Ale nestěžovala jsem si. Za ten odstup jsem mohla já.
To, čím jsem se stala.
V zádech jsem cítila nepříjemný pocit; na zátylku se mi ježily chloupky a v ústech jsem cítila kovovou příchuť démonského adrenalinu. Všechny smysly jsem měla napjaté, vnímala jsem na patře pach osudové události, podobně jako pálení ostrého alkoholu v krku.
Jako při práci.
Nahoře na třetím poschodí sídlila Gabiina vyšetřovací skupina. Už nebyli schovaní ve sklepě jako tomu bývalo za starých časů, teď měla parapsychická prodloužená ruka práva sídlo v rohové kanceláři, dobrý rozpočet a přinejmenším dobrá vybavení. Počítače tiše hučely obklopené haldami papírů, lampy s různými druhy spektra na každém stole. Zahlédla jsem Šamana s holí z habrového dřeva s botami položenými na stole, jak se opírá do židle s červenooranžovou aurou kolem sebe; tři Ceremoniáře ( psionik, jehož talent spočívá v tradičním kouzelnictví, dokáže kumulovat Sílu a řízeně ji uvolňovat) kolem stojanu na vodu. Něčemu se smáli.Všichni tři měli u pasu standartní policejní plasmové pistole a dlouhé černé kabáty ze syntetické vlny, na tvářích se jim vlnila jejich akreditační tetování. Vzduch byl nabitá Silou, moje prsteny znovu zajiskřily. Všichni se po nás otočili, když jsem kráčela místností za Gabe. Nebyli stupidní ani tak předpojatí jako normálové. Přestože nevěděli, co jsem zač, vnímali diamantově černý vzor lemující mou auru jako geometrické plameny.
Napůl démon. Unikátní. Dokonce i mezi psioniky. Obešla bych se bez té cti.
Dorazili jsme do Gabeiny kóje a ona klesla do svého ergonomického křesla. Ukázala směrem ke dvěma chatrným židlím naproti svého stolu. „Posaďte se.“ Stiskla ústa do pevné linky. Ten výraz její hezké tváři moc nepomohl, ale chtělo by to mnohem víc, aby vypadala ošklivě. „Chcete kafe?“
Zavrtěla jsem hlavou. Cop mi narážel do zad. „Jace?“
„Chango, potřebuju pivo.“ Zatřepal hlavou a opřel si hůl o stěnu kóje. Kůstky zavěšené na koženém řemínku zachrastily. „Ale ne. O co k čertu jde, Spooky?“
„Mám případ.“ Nízko položený hlas zněl zuřivě. „Potřebuju tě, Danny:“
Teď už jsem nebyla je neklidná. Teď už jsem byla ve střehu. „Na co?“ Byla jsem i zvědavá. To se jí nepodobalo, škemrat o pomoc.
Posunula směrem ke mně složku. Nebylo tam moc místa, většina stolu byla zavalená papíry, samozřejmě počítač a dřevěná vykládaná skříňka pravděpodobně s balíčkem tarotových karet. V krabici napůl pohřbené pod papíry plná láhev brandy. „Podívej se.“
Vzdychla jsem si a sáhla po složce. „Dnes jsi nějaká tajemná.“ Otevřela jsem ji, po manilovém papíru skřípaly moje černě nalakované nehty. Z nějakého důvodu už mi na zádech nenaskakovala husí kůže, moje nové, démonské tělo bylo tohohle reflexu ušetřené, ale ten pocit přetrvával. Lidský pocit, za který bych byla vděčná, kdyby to nebylo tak strašidelné. Cítit naskakující husí kůži někde vespod, neschopnou se protlačit na povrch bylo divné, stejně jako fantomová bolest a reflexivní krčení levého ramene.
Byly tam fotografie z místa činu. Vražda. Co jiného, Gabe je přece Nekromantka. „Co dál?“
Na první fotce byl muž. Nebo to tak aspoň vypadalo, když jsem se podívala zblízka.
„Anubisi,“ vydechla jsem, když mi došla hrůznost scény na obrázku před mýma očima. Nejhorší nebyly smyčky vyhřezlých střev ani kaluž krve. Nejhorší byla do vzduchu vymrštěná ruka, nezraněná, s prsty zatínajícími se do vzduchu. Paže byla změť rozervaného masa a bíle zářících kostí.
Nebeští bohové, to je příšerné. „Bohové. Kdy se to stalo?“
„Před čtyřmi měsíci. Pokračuj.“
Jace se zavrtěl, židle pod ním zaskřípala. Neptal se. Věděl, že až budu hotová, nechám ho složku taky prostudovat.
Prošla jsem zprávu od koronera, standardní hlášení o para-psychické události, zprávu z oddělení vražd, všechno úhledně vytištěné a srovnané. Žádná vodítka, žádné zjevné stopy, nic zajímavého kromě barbarské brutality, s kterou byl čin provedený. Nakonec jsem se podívala na Gabe „Takže?“
Položila na stůl křížem další desky. Se svírajícím se srdcem jsem tu první podala Jaceovi a sáhla po druhé; Gabe měla nepřítomný pohled a její výraz nic neprozrazoval. „Tahle je stará osm týdnů.“
Jace zahvízdal mezi zuby. „Sakra.“ Od někoho jako byl Jace, který už za svůj život viděl hodně masakrů, to znělo skoro jako kompliment.
Otevřela jsem další desky. „A kurva.“ Můj hlas zněl znechuceně. Kromě toho se v něm objevil nový podtón, něčeho silnějšího. Možná strachu. Šustění papírů v deskách jen zvyšovalo napětí v místnosti.
Tentokrát to vypadalo ještě hůř, pokud to vůbec bylo možné. Tělo leželo obnažené, zkrvavené, jen změť masa s doširoka rozhozenýma rukama na betonové podlaze. „Podívej se na okolí.“ Gabe měla tichý hlas, naplněný respektem vůči mrtvému na barevném obrázku.
Bylo to těžké, ale udělala jsem to. Úplně na okraji jsem uviděla rozmazané křídové obrysy nějakého obrazce. Vzala jsem si další fotku, která byla braná z větší vzdálenosti, kde byly křídou nakreslené linky zřetelnější. Byl to dvojitý kruh, tvořený dvěma prolínajícími se runami. I z fotky jsem z nich cítila závan jejich zhoubné Síly. Nebyly to symboly, které bych znala.
To není z Devíti Kánonů, pomyslela jsem si a pod kůží jsem zase cítila mravenčení naskakující husí kůže. Měla jsem trochu nadání i pro runy, studovala jsem je a většinu z nich jsem aspoň od vidění znala. Většina proniků znala Kánony docela dobře, protože runy se používaly už od Probuzení, kdy se magická síla u talentovaných lidí začala projevovat naplno. Runy už po mnoho let používali všichni psionici, byla to skvělá zkratka k rychlému špinavému kouzlu. Nehledě na to, že při zkoušce z významných magických děl byla vyžadovaná perfektní znalost run a jejich účinků.
Natáhla jsem zkroucenou pravou ruku a dotkla se levého ramene. Promnula jsem si neustále studené bolavé místo, kde byl pod košilí démonský piktogram. „Vypadá to na práci nějakého Ceremoniáře, dvojitý       kruh a runy.“  Očima jsem přejížděla po fotografii. Na kraji byla hromádka něčeho zmačkaného. „Je to to, co si myslím...“ Ne. Neříkej mi to.
„Ten mizera ji stáhnul z kůže.“ Gabe mi podala další složku. Zvedal se mi žaludek. Vší silou jsem tu nutkání potlačila. Nepozvracím se, umínila jsem si. Nesnáším zvracení.
Byla jsem vděčná, že je těžké potlačit třicet let budovaný zvyk. Prostudovala jsem zbytek druhé složky a podala ji Jaceovi. Pak jsem si vzala tu třetí.
„Tahle je ze včerejší noci.,“ řekal Gabe stísněně. „Obrň se, Danny.“
Otevřela jsem složku a cítila jsem, jak mi mizí krev z tváří.
Gabe mě ostražitě pozorovala vyschlýma očima. Její napětí bylo cítit po celé kanceláři, přinutilo vířící se prach pod klimatizací vytvořit složitý vzor. Napětí, spolu s ostrým závanem Síly bylo cítit jako pepř a pižmo. Nebylo to tak zlé, ne jako běžný lidský pach. Hrála jsem si s představou, že se nechám najmout jako Tester, protože jsem teď dokázala vycítit Sílu a psionický talent, nádavkem k běžným lidským smyslům. Jenomže tenhle druh práce by mi nepřinášel návaly adrenalinu a neudržoval by mě dál od nebezpečných myšlenek, takže napůl vyplněná přihláška pořád ležela na hromádce papírů vedle mé tiskárny.
To nemůže být. Otočila jsem koronerovu zprávu. Tam to bylo černé na bílém. Jméno oběti, která ležela roztrhaná ve středu kruhu, kosti, chrupavky a útržky svalů na jedné hromadě. Vražda provedená s brutalitou přesahující veškeré chápání byla o to děsivější, že obětí byl psionik, někdo jako já. I když bylo tělo znetvořené a roztrhané, z tváře zbylo dost na to, abych ji poznala.
Christabel Moorcock.
Nekromantka.

Jako já.


9 komentářů:

  1. Vďaka za pokračovanie, som zvedavá čo sa vlastne deje :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Diky za preklad ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za skvělou kapitolku ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat