neděle 15. března 2015

Návrat mrtvého muže - 2. kapitola


Z rána se stalo pošmourné odpoledne, když jsem zaklepala na dřevěné dveře na ulici lemované pouličními svítilnami vydávajícími oranžové světlo. Červeně zářící neon nad výlohou tiše bzučel, jak zastaralé vznášedlo, jeho odraz byl vidět na fasádě banky na protější straně ulice. Cítila jsem se unaveně a trochu bolavě, stejně jako vždycky na konci zakázky. Krev na mém oblečení a pach smrti a rozkladu příliš nepomáhaly.

Dveře byly natřené na červeno a ochranné štíty kolem domu zahrnovaly i pečlivě upravenou zahradu. Kalifornský mák soupeřil s pelyňkem a náprstníkem, byly tam taky nějaké pozdní květy, ale většina rostlin byla už jen zelená, pomalu odumírající masa, připravená na chladné zimní větrné a deštivé dny. Ve vzduchu jsem cítila rozmarýn a šalvěj, asi je nedávno sklízeli. Během léta byla zahrada plná barev, záhony byly pečlivě ošetřené a rostliny zdravé a silné. Proslýchalo se, že Sierra nikdy neopustila svůj dům. Nikdy jsem ji neviděla, ani o ní neslyšela, že by někdy byla ve městě, ale bylo mi to jedno, byla jsem tu kvůli něčemu jinému. Zamrkala jsem v šedivém denním světle, víc mi vyhovovala tma. Stejně jako většině psioniků, během dne jsem se vždycky cítila nesvá, byl to jeden z významných rysů, kterým jsme se projevovali. Když padla tma, cítili jsme se líp. Aspoň v tomhle jsem zůstala stejná.
Byla jsem ráda, že jsem tam byla načas. Minulý měsíc jsem svou schůzku zmeškala a byla jsem z toho pak rozladěná. Zvedla jsem ruku, abych znovu zaklepla, ale ochranné štíty kolem domu se rozsvítily teplým vstřícným světlem a dveře se otevřely. Zastrčila jsem si za ucho pramen uvolněných vlasů a střetla se pohledem se Sierrou Ignatius.
Oči měla bledě modré a doširoka rozevřené, zorničky schované za mléčným závojem jí občas bezděčně zazářily. Byla slepá. Slepota se většinou dá vyléčit už v dětském věku genovou terapií, ale u ní z nějakého důvodu nezabrala. Navzdory tomu se po svém malém domku pohybovala s takovou jistotou a grácií, jaké nebyli schopní ani normálně vidící. Říkalo se, že její rodiče patřili k Ludderským, ale nebyla jsem tak zvědavá, abych se jí na to zeptala. Její slepota ji činila, stejně jako mě, výjimečnou, a to byl asi důvod, proč jsem vyhledala právě ji.
„Danny,“ přivítala mě vesele, malá žena s naježenými vlasy a trny vytetovanými na tváři. Ucítila jsem teplo, jak se moje vlastní tetování lehce zavlnilo na pozdrav. Koutky úst se mi samy nadzvedly. Sierra vypadala jako skřítek, plánující nějakou neplechu, její aura byla cítit po růžích a dřevěném uhlí, čistá člověčí vůně, která mi na rozdíl od jiných nebyla nepříjemná. „Nevěděla jsem, jestli přijdeš. Minulý měsíc jsi vynechala.“
Za Sierrou, která pustila jílec meče, na kterém doteď spočívala její ruka, stál velmi mužný Šaman v postoji, který prozrazoval, že má za sebou bojový výcvik a se stejným tetováním jako měla ona. Půvabně na mě kývla bradou a ustoupila, abych mohla projít. Její přítel Kore mě neměl rád, a ty pocity byly vzájemné
Seznámili jsme se během případu, kdy byl jeden z jejích skinlinských přátel obviněný z vraždy a nelegální genové manipulace. Necítila vůči mně zášť, ale ani se jí nelíbilo, když přišla řeč na mou práci. Kore vyklidil pole a zmizel nahoře v domě. Oceňovala jsem její zdrženlivost.
Nelíbilo by se mi, kdybych ji musela zabít.
„Je mi líto, že jsem posledně vynechala.“ Vešla jsem dovnitř a zhluboka se nadechla vůně kadidla a sušené levandule. Vzduch byl klidný a hned jak Sierra zavřela dveře, jsem ucítila, jak se mi uvolňují ramena. Vstupní hala byla stísněná a tmavá, na oltáři pod soškou Aesclepia hořely svíčky. Stěny byly obležené stejným dřevem, z jakého byla podlaha. „Byla jsem mimo. Případ.“
„Co tě znám, tak máš případ, zlato. Běž rovnou dozadu, stůl je nachystaný. Co tě bolí dneska?“  Byla jako vždycky naprosto profesionální a následovala mě rychlou chůzí. Šla mnohem uvolněněji a rychleji, než bych dokázala já se zavřenýma očima. Viděla jsem její auru, lemovanou tenkou ochrannou vrstvou a stopa Síly, která z ní vyzařovala, mi připomínala Jace. Prošly jsme vstupní halou přes kuchyňku plnou svazků sušených bylin a květináčů s živými rostlinkami, na které dopadaly úzké paprsky světla přes polozatažené žaluzie. Pracovní deska byla prázdná a čistá až na dvě červené vázy s bílými liliemi, díky kterým mi přeběhl po zádech mráz. Při pohledu na ně se mi teď už navždy vybaví Santino.
„Co mě bolí?“ Jako obvykle jsem předstírala, že její otázka získala mou pozornost, zatímco mě vedla do kruhové místnosti v zadní části domu, kde tiše šuměla fontánka z ohlazeného černého kamene. Stoupla si na huňatý koberec uprostřed místnosti vedle lehátka s čistými bílými prostěradly. Bolí mě něco? Ani ne. Jenom rameno. Ruka. Srdce. „Celkem nic, vlastně se cítím docela dobře.“
„Lhářko. No dobře,“ nacvičeným pohybem shrnula prostěradlo. „Tak kde začneme?“
Neuvědomila jsem si, že můj pohyb nemůže vidět a pokrčila jsem rameny. Sundala jsem si kabát, pověsila ho na háček na dveřích a nemotornými prsty pravé ruky si rozepnula opasek. „Nejlíp se zády jako obvykle. Prostě čaruj jako vždycky.“
Sierra sklopila hlavu a poslouchala, jak si odkládám tašku a pás se zbraněmi. „Střelný prach,“ tiše poznamenala. „Cítím nějaký sladký pach. Jsi zraněná?“
Přistihla jsem se, že se usmívám. Zase. Ještě jsem si pamatovala na celé týdny bez úsměvu. Před Riem. „Ty jsi úžasná, Jo, jsem trochu špinavá. Omlouvám se.“  Sehnula jsem se, zula si boty a jen v ponožkách jsem přešla k lehátku. „Vadí to?“
Pokud bych pořád ještě byla člověk, musela bych na odstranění krve použít nějaký silný desinfekční prostředek. Teď jsem měla jen špinavé oblečení; moje kůže všechno ostatní absorbovala. Ona mohla stejně jako ostatní psionici vidět černé lemování kolem mé aury, které říkalo, že jsem něco podobného démonu. Nikdy po ně nechtěla, abych se napřed prošla speciální očistou, došla k závěru, že ať už jsem se potýkala s čímkoliv, pro ni to není nebezpečné. To bylo její zranitelné místo, neviděla nebezpečí, kterým musela čelit. A já jsem byla jedním z nich.
Aspoň to tak mohlo vypadat.
„Samozřejmě, že ne. Říkala jsi záda? A co tvoje levé rameno?“
Zvedla jsem pravou ruku a přes košili se dotkla značky. „Zatím ho nech být.“ To byla obvyklá odpověď a ona ji stejně jako vždycky přijala bez komentáře.
Svlékla jsem se, přehodila šaty přes židli s rovným opěradlem, která stála vedle a lehla si na břicho na vysoké lehátko. Sierra přese mě přehodila prostěradlo. Řekla jsem jí, ať neodchází, zatímco jsem se svlékala, většině psoniků nahota nijak zvlášť nevadí. Já sama jsem se nahá necítila nijak zvlášť v pohodě, ale naznačit jí, že by mi při svlékání víc vyhovovalo soukromí, by mi připadalo jako slabost. Opřela jsem si hlavu a pozorovala vzor na koberci, odraz svíčky a svůj houpající se cop, který mi přepadl na stranu. Mimoděk mi unikl vzdech.
„Tenhle zvuk mě živí,“ Posunula mi prostěradlo níž na boky a přesunula podložku pod kotníky, aby se ulevilo napětí v mé bederní páteři a já jsem znovu vzdychla. „Ou, dokonce dvakrát. To musel být těžký měsíc.“
„Jo, několik zakázek.“ Zatímco si mnula ruce, aby se jí zahřály a šířila kolem vůni mandlového oleje, zavřela jsem oči. Byla jsem jí vděčná, že používá čistý olej bez přidaných aromat.
„Pořád v jednom kole.“ Položila i ruce na záda, jednu mezi lopatky a druhou na začátek páteře. Chvíli jen tlačila, pak se rukama posunovala sem a tam a promačkávala mi svaly. „Pořád tak napjatá. Kdy se naučíš trochu se uvolnit, Danny?“
„Jíst se musí. Mám všechno pod kontrolou,“ zamumlala jsem. „Dělej, za co tě platím, zlato.“
Nebyla to tak docela pravda. Měla jsem dost peněz. Měla jsem víc, než jsem kdy mohla potřebovat. Nemusela jsem honit zločince kvůli penězům, ale bohové, musela jsem to dělat.
Přesunula se k čelu a po chvíli čekání se rukama pustila do svalů pod mou perfektní hladkou pevnou kůží. Znovu jsem vzdychla, Její chladné ruce mě zpracovávaly a kůže se pod jejím dotykem zahřívala, jak se mi zrychloval metabolismus. Slastně jsem se zachvěla, jak pokračovala v obvyklé proceduře. Pravá ruka mi uvolněně klesla dolů, když Sierra kousek po kousku odstraňovala zatuhlé uzlíky na svalech a zbavovala mě napětí.
První setkání se Sierrou byl dárek od Gabe a já jsem to považovala za frivolnost až do momentu, kdy mě v domluvenou dobu dotáhla k červeně natřeným dveřím. Po dvouhodinové masáži jsem byla vláčná a uvolněná jako nikdy. Cestou domů jsem si hvízdala a ke svým dveřím jsem přišla v náladě, která se skoro blížila stavu, v jakém jsem bývala před Riem. Cestou nahoru mi vytryskly slzy. Naštěstí byl Jace zrovna nakupovat zásoby. Zamkla jsem se v koupelně, dlouho jsem vzlykala a pak si dala horkou sprchu. Když za okny mé ložnice začalo svítat, upadla jsem poprvé po několika týdnech do spánku. Neklidného, přerušovaného, ale přece jen spánku.
Od té doby jsem se k ní vracela jednou měsíčně, pokud jsem nebyla zrovna pryč za prací a pokaždé to bylo stejné; zatínaly se do mě její citlivé, pevné, uvolňující prsty. Jejího dotyku jsem se nemusela bát, ani přemýšlet, co mě bude stát. Bylo to jednoduché a nekomplikované. Já jsem jí zaplatila a ona mi poskytla úlevu.
Proč nemohlo být takhle jednoduché všechno?
„Zůstaneš ve městě dlouho?“ Její hlas byl tichý, pokud bych jí neodpověděla, nenaléhala by.
„Chvíli. Záleží na tom, co se naskytne.“ Proběhl mnou mimoděčný záchvěv. Musela ho cítit taky, protože její dotyk zjemněl.
„Moc tlačím?“
Mně neublížíš, ani kdybys chtěla, Šamanko. Aspoň pokud bys neměla ocel nebo plasmovou zbraň a hodně štěstí. „Ne, to je v pořádku.“ Přála bych si vědět, co jsem vlastně zač. Přála bych si, aby měl Japhrimel čas mi to říct.
Už to tu bylo zas. Zase jsem o něm přemýšlela. Zlehka jsem si se zavřenýma očima vzdychla. „Jen jsem se zamyslela.“ Řekla jsem zdráhavě.
„Nad čím?“ Zase ten tichý tón, nechala na mě, jestli se rozhodnu odpovědět nebo ne.
O démonovi. O padlém démonovi, mrtvém démonovi. Znala jsem ho jen krátce, ale nedokázala jsem na něj přestat myslet. Nenechal mě v klidu. Stejně jako jediný další muž, kterého jsem kdy milovala a který mě zradil z tak ušlechtilého důvodu. Duch, kterého nemůžu mít, muž, kterého se nemůžu dotknout a zběsilé honičky, které mi nijak nepomáhají. „Nad tím, co bylo.“
Tiše se zasmála. Dál pracovala na mých zádech, hnětla svaly, používala lokty a dlaně, opírala se do mě celou váhou. „To většinou nebývá nic příjemného.“
To je oblev století, sluníčko. „Ne.“ Posunula jsem si čelo na opěrce, smaragd na tváři se zabořil hlouběji do tkáně. Přesunula se k nohám, odhrnula prostěradlo a já jsem nasucho polkla.
„Máš nádhernou pokožku.“ Taktně změnila téma. Vůně kadidla teď byla silnější, připomněla mi Gabein dům. Gabe tu vůni milovala, byl jí vždycky prostoupený celý její dům. „Máš štěstí.“
„Mhm.“ Odpověděla jsem jí neurčitým zvukem. Pochopila a zbytek masáže proběhl v naprostém tichu z její strany a vzrůstající nervozitě na mé.
Trápila mě práce. Zkoušela jsem přesvědčit sama sebe. Jace začínal vypadat trochu vyčerpaně. Deset zakázek během šesti měsíců a ani jedna z nich nebyla procházka růžovým sadem. Neslyšela jsem od něho jediné slovo protestu, naopak, trval na tom, že budeme v tom vražedném tempu pokračovat a já jsem vždycky jen souhlasně kývla. Umožnila jsem to, očekávala, to, jednala jsem s ním stejně jako tehdy, když mě učil jak stopovat, jak naslouchat své intuici, jak najít důkazy a co s nimi dělat, jak zvětřit kořist a vžít se do její kůže, jak najít klienty, kteří zaplatí za práci, ale nebudou vyžadovat nic přímo nelegálního.
Přiznej si to, Danny, nechceš ho ztratit z dohledu. Máš strach, že zmizí a už se nikdy nevrátí, že po příchodu domů najdeš prázdný dům.
To se nepříjemně blížilo k pravdě. Skutečnost, že se Jace nikdy neptal na Japhrimela jen umožňovala předstírat, že se to nikdy nestalo, že spolu jen tak žijeme. Jako spolubydlící, kteří spolu mají výhodný obchodní vztah a opatrně kolem sebe našlapují. Když on vyrazil kupředu, já jsem ustoupila, ale nikdy ne dost rychle a dost daleko.
Čekal, že na Japhrimela zapomenu?
Bylo to jen pár dní, Danny. A byl to démon. Lhal ti o Doreeině dceři, o Santinovi, o Luciferových plánech. Proč mají muž,  na kterých mi záleží, averzi k pravdě?
„Je čas se otočit,“ řekla tiše Sierra. Udělala jsem to, zatímco mi přidržela prostěradlo, pak mi zasunula podložku po kolena a věnovala se přední straně mých nohou. Zvuk tekoucí vody z fontánky mě uklidňoval, stejně jako vůně kadidla a Sieřiny silné prsty. Přesně vyhmátla správná místa, kde to nejvíc bolelo. Co bych za tohle dala, dokud jsem byla člověk. Jenomže v dobách, kdy jsem byla člověk, bych nikomu nedovolila, aby mi něco podobného dělal, dokonce i když bych za to platila a bylo by to nutné.
Namasírovala mi i břicho, ale levé rameno vynechala a já jsem se tam na pohyblivý piktogram tvořený zjizvenou tkání, která vypadala spíš jako ozdoba, než jako démonská značka nepodívala. Je to jeho Jméno? Napadlo mě ne poprvé. Nebo je to „v platnosti od“? Značku mi udělal Lucifer, stejně jako si Nichtvrenové označují svoje otroky. Možná je to něco jako značka vlastnictví. Zaplavily mě pocity. Vyvalily se odněkud z žaludku, namíchaný odpor s horkostí, všechno dohromady. Japhrimelova ústa na mých, kůže na kůži; touha, která nepotřebovala žádné vysvětlování. Moje zářící prsteny, které se za líného víření znovu zklidňují; Moje aura olemovaná diamantově černými démonskými plameny a Nekromantským jiskřením. Mezi tvory Síly jsem teď byla naprosto výjimečná.
Masáž Sierra zakončila tím, že mi rozpletla cop a namasírovala hlavu. Nikdy by mě nenapadlo, jak napjaté můžou být svaly na hlavě. Bylo to neskutečné. Byla to moje nejoblíbenější část z celé procedury, když mi rozplétala cop, měla jsem pocit, že si s mými vlasy zase hraje Doreen.
Doreen. Tak to vypadá, že tenhle den je plný zakázaných vzpomínek. Kéž by zavolala Trina, že pro mě má další zakázku. Musí se naskytnout něco, co mě zaměstná a udrží v tempu, takže nebudu mít čas zpomalit a přemýšlet.
A vzpomínat. Vzpomínky, vztek, vina. Moje svatá trojice, palivo, které mě pohánělo při službě spravedlnosti. Pokud by to tak nebylo, cítila bych se jinak?
Jistě, do seznamu by měl patřit taky stud, že ano? Stud za to, že truchlím po mrtvém démonovi, kterého jsem znala sotva pár dní a který mě změnil v něco, na co se i mí nejlepší přátelé zdráhali pohlédnout.
Lítostivě jsem vzdychla, jak se Sierra probírala mými vlasy. „Lepší?“ Zeptala se.
„Mnohem.“  Předsevzala jsem si, že tentokrát platbu navýším o čtyřicet procent. Otevřela jsem oči. Levou ruku jsem měla stočenou, jakoby kolem imaginární rukojeti meče. Byl to jen reflex, Byla jsem bez meče už skoro rok. Pravá ruka zkroucená nebyla. Byla srovnaná, prsty natažené, značka na rameni byla chladná a v klidu. „Díky, Sierro.“
„V pohodě. Dáš si čaj nebo už půjdeš?“
Tak taktní. „Radši půjdu. Díky.“
„Nemáš zač, Danny. Uvidíme se příští měsíc.“ Ustoupila, zanechala za sebou kořeněnou vůni Šamana a pach odumírajících lidských buněk. Zhluboka jsem se nadechla kadidla, zvolna vydechla směrem k bíle vymalovanému stropu. Dveře se za ní tiše zavřely a já jsem ještě na chvíli zůstala ležet.
Uvidíme, jestli dokáže Trina narychlo sehnat další práci, řekla jsem si pro sebe. Pak by mohlo být trochu času na odpočinek. Zašít se do nějakého hotýlku, jet někam na ostrovy nebo tak. Prolistovat nějaké další písemnosti mágů, rozluštit jejich záznamy, zjistit, jestli není někde nějaká zmínka, jestli někdo neví, co se z tebe vlastně stalo. Možná bys mohla najít nějakou skupinu, která přijímá učně, přestože už na to nemáš věk. Základní výcvik máš a zatím nepatříš do starého železa. A kdo ví, jak dlouho teď budeš ještě žít? Démoni jsou prakticky nesmrtelní, pokud nezahynou násilnou smrtí nebo nespáchají sebevraždu. Kdo ví, jak dlouho tady ještě budu?
Nesnášela jsem tyhle myšlenky, které se většinou objevovaly uprostřed dne, zatímco jsem se pokoušela spát.
Klid, Valentine. Pohni zadkem, měla bys jít domů a převléknout se. Přinutila jsem se zvednout se ze stolu, pořád s prostěradlem kolem těla. Za pět minut jsem byla oblečená a za dalších pět plně ozbrojená. Vyšla jsem ven zadními dveřmi a brankou směrem na Devátou k Univerzitní čtvrti, abych si protáhla nohy, zatímco budu přemýšlet. Během chůze se mi líp myslelo a i tak budu doma včas na pár filmů. Na náramkový počítač jsem naťukala pokyn k zaplacení Sieřina účtu s čtyřiceti procenty dýška navíc; musím připomenout Trině, aby mě objednala na příští měsíc.

Odpolední vzduch venku byl vlhký a voňavý, Vůně ze Sieřiny zahrady přebyly i ospalý pach Saint City. Mrkla jsem na oblohu, ze zvyku ji zkontrolovala pohledem. Když jsem vykročila zpátky do svého života, cítila jsem, jak mi na ramena padá obvyklá tíha a napětí.


9 komentářů:

  1. Srdečná vdaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Vdaka za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Diky za preklad ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za skvělou kapitolku ;-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat