neděle 8. března 2015

Návrat mrtvého muže - 1. kapitola 2/2


Zakymácela jsem se, když jsem seskočila dolů, na žlutě natřený beton nákladního doku. Náraz na kolena byl tvrdý. Prošla jsem touhle záležitostí, celých čtyřicet minut, aniž bych na něj myslela? Nával adrenalinu byl úžasný nebo aspoň démonský ekvivalent adrenalinu. Teď už stačí jen sehnat další zakázku, jen co bude tenhle chlápek za mřížemi a všechno bude v pohodě.

„Chango,“ vydechl Jace. „On měl plasmovou pistoli.“
Mohla bych se zasmát, ale neudělala jsem to. Ten malý muž představoval mrtvou váhu, bylo spíš otravné než složité ho vláčet; byla jsem mnohem silnější než by se zdálo. Utržil výprask, žebra se mu těžce nadzvedávala. Přistihla jsem ho, jak zkouší pevnost pásky. Vytáhla jsem jeden ze svých nožů, zajela mu rukou do vlasů a klekla si k němu na beton. Takhle zblízka jsem viděla skvrny na jeho kůži. Vedlejší účinek zakázaných látek. Měl bledou kulatou tvář, pokrytou vyrážkou. Zvedl se mi žaludek. Zatlačila jsem a ohnula mu krk do nepřirozeného úhlu. Bylo by snadné trhnout a zaslechnout jen suché lupnutí. Až moc snadné.
Přidržela jsem mu u krku ostří. „Přestaň vyvádět,“ zašeptala jsem mu do ucha chraplavým hlasem. „Bylo by mi potěšením, zbavit svět tvojí přítomnosti. A nezapomeň, že jsem smrtihlav, Bulgarove, nic by pro mě nebylo snadnější, než tě převést zpátky přes most a zabít tě dvakrát.“
To jsem samozřejmě nemohla. Takhle smrt nefunguje, vyvolaný přízrak se nedá znovu zabít, lze ho jen poslat zpátky do náruče smrti. To ten zmetek ale vědět nemusel. Viděla pitevní zprávy a fotografie. Věděla jsem, co prováděl s těmi děvčátky, než je zabil.
Na moment ochabnul, pak začal zoufale cloumat spoutanýma rukama. Přidržela jsem ho pevněji a lehce mu přejela nožem po kůži, těsně vedle pulzující tepny. „No tak,“ zašeptala jsem. „Snaž se trochu, zlatíčko. Chci ti udělat to, cos udělal ty té malé blondýnce. Jmenovala se Shelley, věděl jsi to?“
„Danny!“ Ozval se Jace. „Hej, objednal jsem mu odvoz; přijede policejní transport a vyzvedne si náš balíček. Mám zapakovat zbraně?“ Zněl jeho hlas stísněně? Určitě ne. Nebo ano? Možná bych byla stísněná, kdybych měla poblíž samu sebe. Nebyla jsem poslední dobou zrovna vstřícná. Někdo by řekl, že za to můžou nervy.
„Jasně. Dej pozor, ať je ta plasmová pistole zajištěná.“ Popruh z mé pošťácké brašny se mi zařízl do ramene a když jsem otočila hlavou, věci uvnitř zacinkaly a narazily do mého boku. Pramen tmavých vlasů uvolněných z copu mi spadl do tváře. Bulgarov ležel i mých nohou nehybně jako čerstvá mrtvola.
Zasunula jsem nůž za opasek a nechala ho být, hlava mu ne zrovna jemně bouchla o beton. Ruce se mi třásly, dokonce i má zkroucená pravá ruka se sama otírala o džínsy. Byla jsem špinavá a unavená, během honby za tím zmetkem nebyl čas na sprchu, sotva jsme občas zvolnili kvůli jídlu, abych udržela Jace na nohou. Můj vlastní žaludek byl celou dobu stažený. Jace vypadal opotřebovaně, ale trval na tom, že půjde se mnou. A já jsem byla natolik měkká, že jsem mu to po troše nadávek dovolila.
Všechno bylo lepší, než zůstat doma, hledět do zdi a myslet na věci, na které jsem myslet nechtěla. Zvlášť, když jediné, co jsme jinak dokázala, bylo listovat čarodějnickými časopisy a zírat na černou urnu s popelem démona.
Padlého démona. Japhrimela.
Nenecháš mě bloudit světem samotného, tichý mužský hlas, vyrovnaný, ale přesto výrazně zabarvený mi zněl v hlavě. Pevně jsem zavřela oči. Značka na levém rameni, jeho značka. Pálící jizva, kterou mě označil Lucifer a udělal tím z Japhrimela mého důvěrníka, po jeho smrti nezmizela, jen znecitlivěla jako po injekci anestetika. Občas se proměnila v kus žhavého ledu přitisknutého na kůži, pulzovala vlastním životem. Přemýšlela jsem, jak dlouho jí budu takhle vnímat, jestli to někdy přestane, jak dlouho mě bude ten ledový oheň pálit.
Přestane to někdy?
Proboha, Dante, přestaneš na to konečně myslet?
Zdálky jsem zaslechla sirény, jejich zvuk pronikl normálním pouličním ruchem. Všechna ta reaktivní barva a ten bastard měl u sebe plasmovou pistoli. Co kdyby se rozhodl ji použít a vzít nás s sebou?
Zabil by mě oheň? Nevěděla jsem. Nevěděla jsem ani co teď jsem, jen že jsem skoro-démon. Částečný démon. Cokoliv. Měla jsem tvář holovizní hvězdy a tělo, které se občas vymklo mé kontrole a pohybovalo se větší rychlostí, než jaké jsem si myslela, že jsem schopná. Brala jsem zakázky jednu za druhou.  Gabe tomu říkala ´lovecká nemoc´ a nebyla jsem si jistá, jestli je to daleko od pravdy.
Měla bych být tento týden doma a jít na obvyklou úterní schůzku s Gabe u Fa Choya. Posledně jsem ji zmeškala. Skvělý nápad, řekla jsem sama sobě zachmuřeně, když se sirény dostaly blíž a Jace už měl sbalené Bulgarovovy zbraně. Toho se drž.
Ale o čem jsem vlastně přemýšlela, když jsem se dívala na trosku muže nataženého na podlaze? O zelených očích, jak tmavnou a vypadají přemýšlivě, o dlouhém černém plášti, zlaté kůži a o tajnůstkářském křivém úsměvu tenkých rtů. Zatraceně. Zase jsem přemýšlela o démonovi. O mrtvém démonovi.
Mají démoni duši? Mágové o tom nic neví, ví jen to, co jim démoni sami řeknou a tuhle otázku zatím nikdo nepoložil. A co jsem já? Co to se mnou udělal a proč jsem nezemřela zároveň s ním?
To byla špatná myšlenka. Jace se zvedl i se spakovanými zbraněmi, zraněné koleno se pod ním trochu podlomilo. Usmál se na mě. „Vypadáš pořád strašně čile,“ řekl obvyklým bezstarostným tónem. „To není fér.“
„Polib mi.“ Bylo to takové škádlení na uvolnění napětí. Kupodivu to fungovalo.
„Kdykoliv, zlatíčko. Než pro něj přijedou, máme pár minut.“ Zkřivil ústa do polovičatého úsměvu a zakroužil rameny. Jeho oči ale sjely na muže na zemi a pohledem zkontroloval, jestli pouta a páska drží. Profesionál každým coulem. Pohledný, modrooký muž, kožený váček kolem krku, který ho označoval jak vaudun stejně jako tetování na tváři říkalo, že je Šaman. Vlasy měl sestříhané podle jedné holovizní hvězdy. Slušelo mu to, zvlášť, když se líně usmál a v očích se mu objevily jiskřičky.
Navzdory sama sobě jsem se zasmála. Zkoušela jsem to potlačit. Můj zničený hlas zněl jako drsná výzva, samet schovaný pod zaťatými pěstmi. „Rytíř každým coulem jako vždycky.“
„Jedině s tebou, lásko.“ Sirény zněly už docela blízko. „Mám ho naložit?“
„Mám ti ho snad napřed omráčit?“ Zeptala jsem se napůl žertem.
Odpověděl v stejném duchu. „Pokud by se ti chtělo. Ale napřed se ujisti, že mu mlátíš hlavou o beton.“
Zpátky do Saint City jsme chytili pravidelnou linku; vyklopila nás v doku společně s proudem ostatních cestujících. Byla jsem ráda, že jsem venku, stejně jako mnoho ostatních psioniků jsem trpěla klaustrofobií. Uvítala jsem, když utichly motory. Jejich hučení jsem cítila až v zubech, měla jsem pocit, že se mi chvějí všechny kosti. Normálové to neslyšeli, ale dlouhé lety jim taky nedělaly dobře. Možná to ale bylo tím, že normálové, kteří s námi ve vznášedle byli, špatně snášeli společnost psioniků. Z nějakého důvodu si mysleli, že jim dokážeme číst myšlenky, případně, že je můžeme přinutit dělat zahanbující věci. Bohové vědí, že poslední místo, kde by se chtěl kterýkoliv psionik ocitnout, je zaneřáděný mozek normálního člověka. Bez uspořádanosti a čistoty přicházející s tréninkem, se mysl velmi rychle ocitala na pokraji chaosu a šílenství. Nechápala jsem, jak to normálové zvládnou.
Měla jsem na sobě poslední čistou košili, ale skutečnost, že moje džínsy byly flekaté od zaschlé krve a smrděly jako hnijící ovoce, měla asi co dělat s postranními pohledy spolucestujících. Nebo za to možná mohly moje prsteny, jasně zářící v kalném ranním světle nebo opasek se zavěšenými noži a pistolemi, naznačující, že mám bojový výcvik a oprávnění nosit zbraně ve veřejném dopravním prostředku. Nebo krásná tvář holovizní hvězdy, sametově hladká zlatá pokožka a tmavé oči nad sladce vykrojenými rty; nebo moje ruka zkroucená do tvaru připomínajícího spár, která se nezávisle na mém vědomí otvírala a zavírala v pokusu sevřít imaginární jílec meče. Chyběl mi ten pocit, váha katany v ruce, nože ji nedokázaly nahradit. Jenomže zabořit čepel meče do démonova srdce není nejlepší způsob, jak ho udržet vcelku. Měla jsem štěstí; kdyby mě Japhrimel neproměnil v to, co jsem byla teď, pokus o zabití Santina bych nepřežila. Takhle jsem zaplatila jen zmrzačenou rukou.
Jo, mám to ale štěstí.
Jak jsme tam stáli, brněla mi kůže, Jace se opíral o svou hůl s dvěma kůstkami zavěšenými na vrcholu, kývaly se a narážely do sebe, i když se hůl nehýbala. Šamanské nářadí časem získávalo vlastní osobnost, stejně jako všechny ostatní předměty, které měly co dočinění se Silou. Kolovaly historky o Šamanech, kteří své hole posílali ukáznit děti nebo studenty. Většinou v tradičních společnostech. Jace byl spíš eklektik jako většina Šamanů ze severního Mexika; je těžké pracovat pro Hegemonii a dodržovat jakákoliv přísná pravidla. Navíc většina proniků měla tendenci nasávat všechna druhy magie. Sebrali jsme kousek tuhle a kousek támhle, všechno, co fungovalo. Použití Síly bylo natolik individuální záležitostí, že bychom byli sami proti sobě, kdybychom nepoužívali všechny dostupné zdroje.
Za brnění mé kůže mohla Síla obsažená ve vlhkém vzduchu. Přistáli jsme ve vedlejším doku u zálivu, venku lehce mžilo a vzduch byl cítit vlhkem podzimem, solí a zvláštním radioaktivním pachem typickým pro Saint City.
Doma. Čím víc času jsem strávila stíháním zločinců po všech možných koutech světa, tím víc jsem o Saint City přemýšlela jako o domovu.
„Jedeš domů?“ Zeptal se Jace, jemně poťukával koncem hole do betonu. Jen tak zlehka, nebyla v tom žádná frustrace. Vlasy barvy pšenice vlhkem ztmavly a měl je přilepené k hlavě; modřiny vlivem léčivého kouzla vybledly. Během cesty spal, já ale ne; oba jsme byli spíš noční tvorové. Byli jsme oba trochu mrzutí, nebyli jsme zvyklí být vzhůru za úsvitu, navíc Jace potřeboval nějaký čas, aby se přizpůsobil místní hladině Síly. Bylo to podobné jako časový posun, kdy si tělo si není jisté, jestli je den nebo noc, pro vyčerpaného bionika to bylo jen o něco těžší a potencionálně i velmi bolestivé.
Podívala jsem se na prosklené dveře. Ať už bychom šli kamkoliv, mohli jsme sjet výtahem na ulici společně. Pokud bych chtěla. „Ne, ještě mám pár věcí na vyřízení,“
„To jsem si myslel.“ Chápavě přikývnul, vysoký, vyzáblý muž s hezkým úsměvem, koženým pásem se zabijáckou výbavou přes černé tričko a džínsy, meč dotanči u pasu a hůl v ruce. Kdyby nebylo tetování na tváři, spletli byste si ho s nějakou holovizní hvězdou. Ale v koutcích očí a úst měl vrásky, které tam dřív nebývaly. Vypadal unaveně a o hůl se opíral z nutnosti, ne ze zvyku. Posledních deset měsíců pro něj nebylo snadných. „Dnes je výročí, že ano?“
Netušila jsem, že si to budeš pamatovat, Jace. Je to už léta, co jsi mě u toho viděl. Před Riem. Před tím, než jsi mě opustil. Přikývla jsem a skousla si spodní ret. Byla to známka nervozity, kterou bych si nikdy dřív nedovolila. „Jo, jsem ráda, že jsme zpátky ve městě. Nerada bych to zmeškala.“
Přikývnul. „Skočím si Cherkovi na drink a pak půjdu domů.“ Pokynul mi a usmál se. Jeho úsměv dokázal v dobách, kdy jsme se seznámili, přitáhnout davy slečen. „Možná se opiju natolik, že se pak o mě budeš muset postarat.“
Zatraceně, donutil mě usmát se. „Nech si o tom zdát. Běž domů a s pitím to radši nepřeháněj.“
„Jasně.“ Pokrčil rameny a namířil si to ke dveřím.
Chtěla jsem jít za ním, jít spolu s ním dolů ulicí, ale zůstala jsem stát se zavřenýma očima. Moje pravá ruka se sama, proti mojí vůli pohnula a dotkla se znecitlivělého místa na levém rameni. Nebrnělo o trochu víc než dřív?
Nech toho, Dante. Ozval se přísný hlas mého svědomí. Japh odešel. Smiř se s tím.
Já vím, řekla jsem tomu hlubokému hlasu. Zmiz.
Zmizel, s příslibem, že se vrátí a bude mě znovu trápit. Promnula jsem si rameno, použila jsem kotníky, protože prsty jsem měla zkroucené v křeči. Aspoň to už nebolelo, aspoň na to místě.
Ne poprvé se mi hlavou honila jedna myšlenka. Proč po Japhově smrti značka nezmizela. Protože mi ji do kůže vypálil Lucifer?
To byla přinejmenším znepokojivá myšlenka.
Když jsem vyšla do šedého svítání, Jace už nebyl nikde v dohledu. Doprava byla o něco řidší než obvykle, asi za to mohlo mrholení. Po chodnících proudili lidé, normálové, spěchající za svými záležitostmi a psionici nejspíš mířili domů, do svých postelí. Procházka mi vyhovovala, ruce jsem měla spuštěné volně podél boků, boty klapaly po betonovém chodníku. Bulgarov byl bezpečně zavřený v cele v Jersey a odměna, spolu s patnácti procenty navíc, které vyjednala Trina, bezpečně odpočívala na Jaceově účtu v bance. Nepotřebovala jsem ty peníze, měla jsem jich ještě plno od Lucifera. Nijak jsem se nezdráhala je použít, ale vždycky, když jsem se podívala na zůstatek na svém účtu, jsem překvapeně zamrkala. Krvavé peníze, které jsem získala za nedobrovolnou zakázku pro Lucifera. Za to, že jsem zabila Santina.
Prahla jsem po pomstě. Lucifer mi pořád dlužil za Doriininu dceru i za Japhrimela. Sice jsem neměla šanci, ale i tak. Dlužil mi, stejně jako jsem já za svůj život dlužila mrtvému démonovi.
Trhla jsem sebou a dál pokračovala pošmourným deštivým ránem v Saint City. Princ Pekel mě možná pořád po očku sledoval.
Nic jsem mu nedlužila a přesně to ode mě taky Princ Pekel mohl získat. Konec příběhu.
Mysli na něco jiného, Dante, Máš o čem. Třeba o Jaceovi.
Jace se kvůli mně vzdal slibné kariéry v mafii, beze slova předal svoje pravomoci dalšímu v pořadí. Po všem, co ho získání postavení stálo, se ke všemu obrátil zády a ukázal se u mých dveří.
Dante, jsi neuvěřitelně dobrá v přemýšlení o věcech, kterými ses nechtěla vůbec zabývat. Jako třeba o Jaceovi.
Trvalo mi hodinu, dostat se na roh Sedmé a Třešňové. Zastavila jsem se u stánku pro kytičku sedmikrásek a pak jsem zůstala stát na rohu před smíšeným zbožím, které tu otevřeli před dvěma roky. Když jsem tu tehdy byla s Lewisem, bylo na tom místě knihkupectví.
Srdce mi bilo až v krku, jako bych byla znovu v práci. Stáhla jsem ze sedmikrásek plastový obal a držela je v chvějící se pravé ruce. Každoroční návrat sem byl něco jako pokání, ale kdo jiný si ho pamatoval tak jako já? Lewis neměl vlastní rodinu, tak ji aspoň nahrazoval psionickým dětem, které nikoho neměly. Pro mě byl jako otec až do doby, kdy mi bylo třináct.
Pokud jsem mohla být na něco ve svém životě hrdá, tak jen proto, že mě to Lewis naučil.
Zaplavily mě vzpomínky. Být psionik je prokletí. Techniky na trénink paměti jsou nemilosrdné a kruté. Paměť trénovaná čarodějnickými technikami si dokáže vybavit každý detail, každý verš z přečtené knihy, každou runu, každou stránku textu. Při provádění Vysoké Magie je nezbytné, aby se všechno probíhalo tak, jak má, pokud je sebemenší detail špatně, následky jsou nedozírné.
Brnění v rameni bohudíky odeznělo. Bylo tu příliš mnoho lidí, zákazníci proudili do obchodu a ven, s láhvemi v papírových sáčcích a krabičkami cigaret ze syntetického hašiše. Stála jsem na rohu, přitištěná ke zdi a nechávala vzpomínky připlout blíž.
Vzal mě do knihkupectví, měla jsem si vybrat dárek a kovový obojek na krku mě ve slunném podzimním odpoledni tížil o něco míň. Ve vzduchu bylo cítit vadnoucí listí a skořice a obloha byla neuvěřitelně modrá. Tak modrá, až mě z ní bolely oči. Tak modrá, že bych se v ní dokázala utopit. Lewis si posunul brýle na nose a společně jsme kráčeli ulicí. Nedržela jsem se ho za ruku, jako když jsem byla malá, za poslední léta jsem dospěla a získala sebejistotu. Toužila jsem se mu svěřit. Chtěla jsem mu říct o tom, co se děje ve škole, ale nenacházela jsem odvahu.
Tak jsme jen tak šli, Lewis se mě vyptával na knížky, které jsem četla, na Cicera a Aurelia a na moje výsledky v Magických teoriích. A co říkáš na Ovidia? Ptal se mě a nadšení z něj téměř tryskalo. Měl na sobě obyčejné tričko a džínsy, neoblékal se jako typický sociální pracovník, a to byla další věc, kterou jsem na něm měla ráda. Dal mi jméno, nakazil mě svou láskou ke knihám a mé dvanáctileté já snilo o tom, že je Lewis můj skutečný otec a jen čeká na vhodnou chvíli, aby mi o tom řekl.
Líbilo se mi to, řekla jsem mu, ale ten chlap byl posedlý ženami.
To je většina mužů. Lewisovi to přišlo nějakým způsobem vtipné a já jsem pochopila, co tím myslel, až jako dospělá o pár let později. Tehdy, jako dítě jsem se pochopitelně smála s ním a byla jsem šťastná, že on je šťastný.
Zrovna jsem mu odpovídala, když se na rohu objevil ten muž, oči rozšířené po clormenu-13. Potřeboval další dávku a oči se mu zastavily na Lewisových starožitných hodinkách a náramkovém počítači. Zmatek, chaos a nůž. Lewis na mě křičel, ať utíkám, když jsem uviděla nůž, jakoby mi nohy vrostly do země. Odraz slunce na čepeli mě na chvíli oslepil. Utíkej, Danny, utíkej!
Oči mi slzely, vlhkost se vpíjela do kabátu a do vlasů. Stála jsem na stejném místě jako tehdy, než jsem ho poslechla, otočila se a s křikem utekla, zatímco se ten flák vrhnul na Lewise.
Policie ho dopadla, ale hodinky už byly pryč a muž měl už natolik zničený mozek, že si nepamatoval ani svoje jméno, natož co udělal s nějakým starožitným krámem. A Lewis, s jeho láskou ke knihám a vší něžností kvůli nim skončil v temné náruči Smrti, ještě před tím, než jsem zjistila, že dokážu překročit její hranice.
Položila jsem květiny na chodník stejně jako každý rok. Krevel v prstenu na mém prostředníčku slabě zablikal a vyslal závan Síly. „Ahoj,“ zašeptala jsem.
Samozřejmě měl náhrobek a všechno na jednom z nekonečných zelených polí, ale pro studentku s omezenými vycházkami závislou na veřejné dopravě to bylo příliš daleko, tak jsem si zvykla chodit sem, na místo, kde zemřel. Kdybych tehdy už za sebou měla Nekromantský výcvik, dokázala bych toho feťáka zneškodnit a Lewise udržet při životě. Kdybych tehdy měla nějakou duchapřítomnost, dokázala bych ho rozptýlit, připoutat jeho pozornost; protože jsem měla obojek, nemohla jsem na něj použít své psionické schopnosti, ale existovaly i jiné způsoby. Mohla jsem něco udělat.
Měla jsem něco udělat.
„Chybíš mi.“ Zašeptala jsem. Zatím jsem výročí zmeškala jen dvakrát. Poprvé, když jsem začala studovat na Akademii a podruhé ten rok, co zemřela Doreen. Co byla zavražděná démonem. I když jsem tehdy nevěděla, že to byl démon. „Chybíš mi strašně moc.“
Nepoddávej se, řekl by, žádný strach!
Ostatní děti vyrůstaly na pohádkách. Lewis mě vychovával za pomoci Cicera a Konfucia, Miltona a Cata. Epikteta a Sofokla, Shaekspeara a Dumase. A nádavkem Suetonia, Blakea, Gibonna a Juvenala. Tyhle knihy přetrvaly, připomínal mi, protože jsou tak blízko k nesmrtelnosti, jak jen to jde. Jsou to dobré knihy, Dante, a vždycky ti pomůžou.
A taky že pomohly.
S trhnutím jsem přišla k sobě. Nad sebou jsem slyšela dopravní ruch. Kolem sebe kroky a hlasy lidí, proudících po Třešňové. Na tuhle stranu, směrem k Sedmé nikdo nezabloudil, většinou tu byly obytné domy a všichni odsud už byli buď venku nebo v posteli. Sedmikrásky tvořily na vlhkém betonu světlou skvrnu.
„Uvidíme se za rok.“ Řekla jsem tiše. „Aspoň myslím.“

Pomalu jsem se otočila. Jako obvykle, první krok byl nejtěžší, ale neotáčela jsem se zpátky. Na dnes jsem už měla jiný program. Jace na mě čekal doma určitě i s několika filmy z půjčovny. Možná pár starých dílů Otce Egypta, ten seriál a jeho vtipné dialogy jsme oba milovali. Který ďábel se to skrývá ve stínech? Egyptos, posel Světla Scarabeova, odhalí každé tajemství!  Usmála jsem se.


8 komentářů:

  1. Diky za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za opäť skvelú kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za skvělou kapitolku ;-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat