neděle 1. března 2015

Návrat mrtvého muže - 1. kapitola 1/2


Vstup do temného skladiště vypadal jako chřtán nějaké příšery a přestože bylo obrovské, přepadl mě záchvat klaustrofobie a sevřelo se mi hrdlo. Polkla jsem a na jazyku ucítila pachuť mědi a mokré krysí srsti. Zachvátila mě panika. Jak jsem se k tomu připletla? „Pojď, vezmeme případ, bude to hotové raz dva, takových už jsme měli stovky.“ To určitě.

Tma se plížila blíž a světla prskala. Zatracená chamtivost, ti idioti šetří i na dostatečném osvětlení svých proklatých skladišť. Mohli by aspoň občas vyměnit popraskané žárovky.
Je to pořád dokola, majitelé firem nepočítají s tím, že v jejich skladech bude někdo někoho pronásledovat. Viděla jsem ale mnohem líp, než dřív. Posunula jsem se kupředu, měkkými kroky jsem opatrně a tiše došlapovala na vrzající hrbolatou podlahu. Moje prsteny blikaly, vydávaly rovnoměrné tlumené světlo. V levé ruce jsem měla glockstryke R4. Zchromlou pravou rukou jsem tu levou podpírala; trvalo mi týdny naučit se střílet levou rukou tak, abych se aspoň trochu přiblížila své bývalé přesnosti. Možná by se někdo chtěl zeptat, proč jsem používala palnou zbraň, když jsem měla na opasku zavěšené dvě funkční, čtyřicetiwattové plasmové pistole?
Protože Manuel Bulgarov zaplnil svoje útočiště plastovými barely s reaktivním nátěrem na spodní strany vznášedel. Tak proto. Reaktivní barva většinou není těkavá, to jen v případě reakce s plasmovým polem. Jeden výboj z plasmové pistole a ocitli bychom se uprostřed ohnivé výhně a i při pomyšlení, že jsem mnohem odolnější než dřív, jsem neměla pocit, že bych mohla přežít výbuch stovek, ne-li tisíců galonů téhle látky. Výbuch by se šířil zhruba poloviční rychlostí světla. I kdybych dokázala utéct nebo dokonce přežít, Jace, který mě kryl z druhé strany chodby ve tvaru T, by neměl šanci.
Měla jsem prostě svůj den, zrovna dnes se moje kořist musela schovat ve skladišti plném výbušné látky.
Jaceovy světlé vlasy byly stejně jako jeho obličej zamazané krví, takže skoro nebylo vidět jeho akreditační tetování. Přes levou tvář měl obrovskou podlitinu a krvácel taky z ramene.
Nechtěla jsem, aby tahle zakázka skončila hospodskou rvačkou a tím, že na sebe upozorníme.
Modré oči měl soustředěné a klidné, ale jeho dech byl o něco rychlejší a byl viditelně vyčerpaný. Cítila jsem, jak se za mou hrudní kostí vzmáhají známé obavy. Potlačila jsem je. V levém rameni mi chladem brnělo, démonská značka se bez života rýsovala na studené kůži. Dýchala jsem ostře a zhluboka, žebra se bezhlesně roztahovala, do tváře mi sklouzlo pár pramenů vlasů. Díky bohu, že už se nepotím. Pod kůží na levé tváři jsem cítila neklidné pohyby svého vlastního akreditačního tetování. Smaragd na špičce hole obtočené zmijí nejspíš zářil.
Ztlum se nebo ten bastard bude mít příležitost k jednomu nebe dvěma výstřelům.
Aspoň, že Bulgarov neměl plasmovou pistoli, byla jsem si celkem jistá, že žádnou neměl, když zadními dveřmi vyklouznul z nočního klubu PleiRound. Byli jsme hned za ním, jen nás trochu zpomalila náhle rozpoutaná hádka. Nakonec byla to díra plná drog a v momentě, kdy jsme se objevili, a někdo v nás poznal lovce lebek, se rozpoutalo peklo. Kdyby měl plasmovou pistoli, asi by se s útěkem neobtěžoval. Ne, nejspíš by klub proměnil v požářiště.
Pravděpodobně.
Už jsem Bulgarova skoro měla, ale byl rychlý. Příliš rychlý na normálního člověka. A nebyl to psionik. Udělala jsem si mentální poznámku, abych řekla Trině, že má naúčtovat o patnáct procent víc za to, že nepadla ani zmínka o tom, že je geneticky vylepšený - a ne málo, ve skutečnosti to bylo porušení Ederwill-Stokova zákona z roku 28. Bylo by hezké, kdyby mi to někdo řekl. Vlastně to byla životně důležitá informace.
Rameno mě pořád bolelo, jak jsem při jeho pronásledování rušnou noční dopravou po Copley Avenue zavěšená na boku vznášedla. Držel se nízko, aby se vyhnul policejním hlídkám, ale neodvažovala jsem se hádat, jak věděl, že má v patách dva lovce odměn na vzdušných kolech.
Takový způsob letu byl nelegální, zvlášť když se jeden z lovců prokazoval jako federální důstojník. Ale Bulgarov nepřišel k obvinění ze znásilnění, vraždy, vydírání, nelegálního obchodování s lidmi a zbraněmi tak, že by byl spořádaný občan dodržující zákony, který má hrůzu z toho, že poruší jeden nebo dva další zákony. Byl pravý opak. Jeho předpoklad byl, že se dvěma lovci odměn se vypořádá snáz, než s plnou palebnou silou hegemonické zásahové jednotky. Byl by to logický předpoklad, kdyby jeden z těch dvou lovců nebyl poloviční démon a ten druhý Šaman.
Moje a Jaceovy oči se střetly. Krátce přikývnul v reakci na můj výraz. Ať už se mu to líbilo nebo ne, z nás dvou jsem dokázala víc škody napáchat já, ale i tak jsem chtěla jeho souhlas; roky, kdy jsme spolu pracovali a kdy on byl tím, kdo rozhodoval, z toho udělaly zvyk, který se dal těžko zlomit.
Pořád byl dobrý v tom, co dělal. Tak jako kdysi. Jen se změnily okolnosti.
Přitisknutá ke zdi jsem vyhlédla za roh. Trochu jsem se uvolnila, ale jen trochu, cítila jsem svůj tep v zápěstí a ve spáncích; skladiště mělo základní magické zabezpečení a mělo poplašné zařízení, ale Bulgarov tam nakráčel jako by mu to místo patřilo. To bylo špatné znamení. Možná si koupil nějaké krátkodobé maskovací kouzlo, díky kterému ho žádné z bezpečnostních opatření nezaznamenalo. Přesně něco takového bych od toho zákeřného bastarda čekala.
Soustřeď se, Danny, nebuď arogantní jen proto, že není psionik. Je nebezpečný.
Pravá ruka se mi bezděčně zkroutila v křeči; čím víc jsem ji používala, tím byla silnější. Tři dny beze spánku při pronásledování Bulgarova po nejhorších dírách severního New Yorku si vyžádalo svou daň i při mé vytrvalosti. Jace téměř usínal za chůze, zhroutil se na sedadle vznášedla, zatímco já jsem kontrolovala data a pilotovala. Byla to náročná akce, pořád v pohybu, bez chvilky oddechu.
Jiní dva lovci odměn, normálové, jen se speciálním bojovým výcvikem zahynuli při pokusu dostat tohohle chlápka. Takže další logická volba byla zapojit psioniky a já jsem byla zrovna volná po jedné akci v Tijuaně. Vzít okamžitě další zakázku, bez času na oddych a na přemýšlení mi vyhovovalo. Nechtěla jsem přemýšlet o ničem jiném, než o další akci.
Lhala bych, kdybych řekla, že mě myšlenka na extra odměnu za dopadení Bulgarova nepotěšila. Ale ve skutečnosti se mi hodně zamlouvala představa, že Bulgarova čeká nejvyšší trest a ne cela v nějakém vězení. Vyklonila jsem se dopředu, naklonila hlavu a rozhlédla se. V dohledu nic podezřelého nebylo, ale bylo lepší si to zkontrolovat. Byl to zákeřný zmetek. Kdyby byl psionik, bylo by to o něco jednodušší. Mohla bych sledovat adrenalinovou stopu po použití Síly, kterou by za sebou zanechával, až by se unavil. Bylo to něco jako psychické otisky prstů, které za sebou psionici bezděčně zanechávali, Kdybych klesla na podvědomou úroveň vnímání a zkusila ho vystopovat, stala bych se zranitelnou vůči jeho obranně a nebylo to tak, že by byl bez ochrany, určitě si nějakou koupil. A děkuju pěkně, obejdu se bez návalu migrény po tom, co bych pronikla štítem, který ho má bránit před psioniky.
Musela jsem se spolehnout na staromódní instinkt. Míří k východu nebo se někde schovává? Tipovala bych, že je někde zalezlý a čeká, až se dostaneme pěkně na dohled. Jako by chytal ryby v sudu. Sekhmet sa´es, snad nemá plasmovou pistoli. Nemá. Skoro určitě ji nemá.
Skoro určitě nestačilo. Skoro určitě, podle mých zkušeností znamenalo pořádný průser.
Dotkla se mě Jaceova aura. Obklopila mě kořeněná vůně medu s pepřem společně se zápachem odumírajících lidských buněk. Přála jsem si, abych měla aspoň o stupínek horší čich. Cítit z každého smrt nebylo nijak příjemné, i když ze všech lidí jsem zrovna já věděla, že obavy ze smrti jsou zbytečné.
Ať už jsem si myslela cokoliv, zdálo se, že značka na mém rameni je ještě o trochu chladnější.
Prostě na to nemysli, Danny. Pěkně opatrně, nech to být.
Hlasité zabzučení mě přimělo se reflexivně ohnout, zaměřovala jsem správný úhel a donutila se být v klidu. Zatraceně, když slyšíš výstřel a nezasáhne tě, pohni sebou! Prozradil svůj úkryt, teď víš, kde je. Zvedla jsem se, ani jsem se nenamáhala podívat se Jaceovi, jeho aura byla čistá, klidná, silná. Netrefil ho.
Další klapání. Barva se rozprskla, když jsem se pohnula, mnohem rychleji než normální člověk. Skočila jsem a zbraň se sama nadzvedla. Spár, ve který se proměnila má pravá ruka, se přirozeně vymrštil, škublo v něm bolestí, kterou jsem ignorovala. Narazila jsem do jednoho z plastových barelů, šplhala vzhůru, pořád vzhůru, až jsem se dostala úplně nahoru. Z mých prstenů sršely jiskry, všechno kolem se utápělo v tichu. Pyramida z barelů se pode mnou lehce kývala, když další sprška barvy rozrazila vzduch a dopadla za mě. Má poloautomatickou útočnou pušku, zní to jako Transom, zatracený levný putchinský krám. Kdyby měl něco lepšího, trefil by mě.
Už jsem byla skoro pod řídící deskou plošiny. Svítila tam reaktivní barva a viděla jsem na kovovou klec, ze které operátor manipuluje rameny a přemisťuje zboží. Nejasný obrys skrčené mužské postavy s vystrčenou poloautomatickou puškou se objevil před oranžově natřenou hranou. Nemířil teď na mě, ale dozadu, na Jaceho, ta myšlenka mě přiměla, abych skočila, prsty jsem se zachytla na hraně plošiny ze zvlněného kovu s nataženými pažemi. S vahou těla mi pomohla setrvačnost, takže jsem se lehce vyšvihla nahoru. Ve skutečnosti jsem se skoro převážila na druhou stranu, protože jsem pořád nebyla zvyklá na rychlost mého nového těla, stále jsem byla vyvedená z rovnováhy tím, že jsem se pohybovala rychleji, než jsem čekala.
Nech Jace na pokoji nebo tě zabiju a smířím se jen s poloviční odměnou. Neopovažuj se na něj vystřelit, ty zmetku.
Zbraň znovu zarachotila, malé smrtící kulky prosvištěly vzduchem. Vrhla jsem se na něj, ucítila jsem náraz do břicha a do žeber; pak už jsem byla na něm a otočila jsem hlaveň vzhůru. Horký kov zasyčel a paží mi při dotyku projela ostrá bolest, vzápětí ustala, jak se moje tělo vyrovnávalo s utrženou škodou. Byl vylepšený tak, aby dokázal bojovat, měl rychlejší reakce než normální člověk, ale já jsem byla geneticky proměněná démonem a tomu se žádná úprava nemohla rovnat.
Aspoň ne taková, s jakou jsem se dosud setkala.
Vytrhla jsem mu pušku a sevřela zápěstí zkroucenou pravou rukou, zpevnila postoj a prudce škubla dolů. Křupnutí a zvířecí zavytí mě ujistily, že jsem mu vykloubila rameno. Projelo mnou uspokojení, smaragd na mé tváři ostře zablikal, rána mi na chvíli vyrazila dech;   šla přímo na solar plexus, sice jsem v poslední chvíli zpevnila svaly a pokusila se uhnout, ale i moje, už ne lidská tkáň protestovala. Zaťala jsem ruce v pěst, prsteny použila jako boxery. Spojení psychické a fyzické námahy mohlo vést k ochromení, které dokázalo zabíjet. Syčivý zvuk, který vydal, by byl legrační, kdybych necítila, jak mi po žebrech stéká krev a jak moje nadpřirozená tkáň se záškuby vytlačuje kulku z břicha ven. Ach, chvíli to pálilo, pak se kůže znovu vyhladila do zlatavé dokonalosti. Další zničená košile. Nepoužitelného oblečení už jsem měla celé tuny.
Samozřejmě, mohla jsem si to dovolit. Byla jsem bohatá nebo snad ne?
Pořád bojoval, vyrazil kolenem proti mně, ale já jsem přesunula těžiště a uhnula, když už byl na dosah. Spadl a já jsem po něm skočila, škubla jsem mu rukama dozadu. Prsty jsem zaťala do pružných, vylepšených svalů napumpovaných syntetickými proteiny a injekcemi testosteronu.
Vykloubená ramena se budou muset dostat zpátky, aby se nemohl osvobodit z pout. Teď ho máš na kolenou, je to kritický bod. Prostě ho spoutej, žádné parádičky. Vzpíral se, ale klečela jsem mu na zádech a moje váha nebyla zanedbatelná, měla jsem teď těžší kosti i svaly. Jeho obranný šít jiskřil a snažil se mě držet zpátky; byl ale špatně udělaný, odbytý, hodil se jen na ukrývání, proti naštvané Nekromantce neměl šanci. Jedno krátké ostré Slovo ho prolomilo, moje čarodějná vůle pronikla slupkou magického štítu a přestože jsem spěchala, byla jsem úspěšná. Odsunula jsem mentální překážku stranou a naplnila si plíce pachovou stopou; možná bych dokázala vystopovat toho, kdo štít vytvořil, možná taky ne. Nebylo na tom nic ilegálního; rychlá ochranná kouzla byla pro zákon naprosto přijatelná a dala sehnat všude možně. Ale možná by mi mág, který tohle dělal, dokázal říct něco o démonech, něco, co bych chtěla slyšet.
„Jace?“ Zavolala jsem do zšeřelého skladiště. Ostrý zápach barvy byl výraznější, smíchal se s prachem, pachem kovu a lidského potu, spáleného střelného prachu a mou vlastní pižmovou vůní. Občas se můj vlastní odér choval jako štít, chránící mě od pachu mrtvých lidských buněk všude kolem, jindy jsem ho nevnímala; nebyl to netělesný psychický pach pravého démona, ale něčeho mezi. „Monroe? Jak na tom jsi?“ Jace, odpověz mi, snad tě nezasáhl, odpověz mi! Můj hlas zněl drsně, hladil vzduch jako medový plást. Moje hlasivky byly pravděpodobně nevratně poškozené od Luciferových prstů, které zlomily něco malého, co mají skoro démoni ve svých krcích. Zněla jsem občas jako slečna z linky pro dospělé.
Zjevně jsem se dokázala vzpamatovat po zásahu kulky, ale zranění krku způsobené démonem bylo něco jiného.
„Motat se kolem tebe je docela zábava, Valentine,“ ozvalo se zpovzdálí. Snažila jsem se ovládnout nával úlevy, který se mi vzepjal pod žebry. Pořád jsem cítila hořkou pachuť po konci jiné akce v ústech, ale srdce se mi pozvolna uklidnilo. V levém rameni mi tupě píchalo, jako by se značka na kůži pokoušela provrtat se hlouběji. Nemysli na to. „Máš ho?“
Samozřejmě, že ho mám, copak bych na tebe mluvila, kdyby ne? „Jako na talíři a skoro spoutaného. Zkus prosím najít řídící desku, ať ho můžeme naložit.“ Moje plíce se vrátily do normálu, stejně jako tón. Můj hlas zněl jako vždycky, drsný šepot. Většina Nekromantů jen šeptá; když zacházíte se Silou, naučíte se svůj hlas používat opatrně. „Jsi v pořádku?“
Krátce, štěkavě se zasmál, byl stejně unavený a zničený jako já. „Svěží jako růže z jara, lásko. Za chvilku jsem u tebe.“
Pravou rukou jsem šátrala po poutech. Bulgarov si mumlal nadávky v nějakém divném putchkinském nářečí. „Zmlkni, zmetku.“ Zabořila jsem mu koleno do zad. Nevysokému, sporému muži s provazci tuhých svalů, oblečenému do trika s dlouhým rukávem a džínsů s opaskem se zabijáckou výbavou. Zpod šátku uvázaného na piráta kolem hlavy mu vyčuhoval ocásek splihlých vlasů. Vypadal jako děcko hrající si na člena gangu. „Máš smolný den.“
Pouta konečně zaklapla, musela jsem ho přidržet dole, zatímco jsem mu vykloubené rameno trhnutím vracela zpátky tam, kam patřilo. Kost s lupnutím zapadla a on chraplavě vykřiknul. Náramky zaskřípaly, ale držely. Jen tak pro jistotu jsem prohrabala tašku a vytáhla pásku a obětovala jsem pár vteřin, abych mu svázala lokty, kolena a kotníky; dala jsem mu i roubík. Byla jsem nachystaná, když se řídící panel plošiny probudil k životu. Držela jsem muže dál na zemi, zatímco se plošina otřásala a klouzala po připravené cestě. Bulgarov loni unikl sedmičlenné policejní hegemonické hlídce, která ho měla spoutaného a na mušce; nechtěla jsem ho podcenit.
Čtyři holčičky, šest prostitutek, o kterých jsme s jistotou věděli, že je zabil, tři, u kterých jsme si nebyli jistí a osm mužů, většinou překupníků Ledu. Na drogových dealerech mi nezáleželo, šlo o ty děti. Moje prsteny se vrátily ke své obvyklé, tlumené záři: jantar, měsíční kámen, krevel, obsidian a chalcedon, ze všech lehce vyzařovala Síla.
Prohlížela jsem si nepořádek, který nadělaly kulky v sudech s reaktivní barvou, když plošina klouzala podél úhledných řádků s regály. Zářící hustá barva pomalu odkapávala v tlumeném světle zářivek, které rozbíjelo venkovní černočernou tmu. A zabíjel je pomalu. Bohové.
Chápala jsem, že někdy je zabíjení nezbytné, sama jsem v tomhle ohledu měla něco za sebou. Ale děti a bezbranné ženy. Dokonce ani sedayeen se zkušeností s duševními nemocemi by pro tohohle muže nedokázal nic udělat; byl to sociopat. Žádné slitování, žádné výčitky, žádné svědomí; nebyl první, ani poslední svého druhu, na kterého jsem narazila. A asi ani poslední, kterého kdy budu stíhat.
Potíž byla v tom, že jsem měla trochu problém ho najít. Myslet jako on. Být jako on, abych ho chytila.
Začínala jsem z toho mít obavy.
Plošina s trhnutím zastavila a Bulgarov se s dávivými zvuky zazmítal. Ležet tváří na kovové podlaze se zapaženýma rukama, bolavými rameny a modřinami na břiše asi nebylo moc pohodlné. Možná jsem mu taky zlomila nos, když jsem ho přitiskla kolenem k zemi. Nebo jsem v to aspoň doufala. Rukou jsem mu sevřela límec a prohledala jsem ho kvůli zbraním. Našla jsem aktivátor ochranného štítu, medailon s Šalamounovou pečetí, čtyři nože, dvě klasické pistole a v kapse zastrčenou 20-ti wattovou dobíjecí plasmovou pistoli.
Otáčela jsem plasmovou pistoli v dlani. Bohové. Roztřásla jsem se a začaly mi cvakat zuby. Moc nechybělo a celé skladiště vyletělo do vzduchu a ještě tak dva bloky kolem. Ty zkurvysyne. Bohu díky, že jsi to nepoužil.
Trápila mě jeho puška, ale možná ji nechal u vznášedla. Moje tetování se zavlnilo, inkoust pod kůže se rozhýbal a zároveň mě začalo bodat v levém rameni. Zvykla jsem si obou pocitů všímat; když jsem se je pokusila ignorovat, narazila jsem se slickboardem do betonové zdi. Kdybych byla ještě člověk, už bych nežila.
Jace na mě čekal na plošině. Vypadal jako by prošel peklem, šaty roztrhané, obličej zkrvavený a samou modřinu. Pod opálením byl křídově bledý. Měla bych na něj použít léčivé kouzlo nebo ho vzít k léčiteli, aby to udělal on.
„Jsi v pořádku?“ Trochu jsem chraptěla, ale při zvuku mého hlasu se vzduch chvěl jako kočka, když ji pohladíte.
Přikývnul, modrýma očima přejel krámy na podlaze. Sehnula jsem se a zvedla Bulgarova a kývla směrem k hromádce zbraní. Bez podpory šamanské hole se zakopnul, opřel se a zastrčil svůj meč do pochvy. Používal dotanuki; těžší než meč, na který byl zvyklý dřív. Pravá ruka se mi znovu zkroutila při vzpomínce na meč pronikající do démonského srdce a na pád do rozbouřeného ledového oceánu.

Nemysli na to. Protože tyhle vzpomínky mě přivedou k myšlenkám na Japhrimela.


8 komentářů:

  1. Vdaka za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Diky za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za skvělou kapitolku a úžasnou práci;-) Něco mi říká,že s Japhrimelem není tak úplně konec.;-?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. mám obavy, že název knihy může být tak trochu zavádějící, nezbývá, než si počkat, jak se to vyvine :-) Jitka

      Vymazat
  5. děkuju moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat