úterý 24. března 2015

Černá noc - 19. kapitola


Když jsem přišla domů, Beezle byl přesně podle předpokladu vzhůru a vyšiloval. On, Samiel a Gabriel seděli v jídelně, hlavy u sebe a zjevně pracovali na bojovém plánu.
„Ještě někdo má chuť na skořicové rohlíčky?“ zeptala jsem se a opřela se o dveře.

Všichni tři s překvapením ve tváři vzhlédli. Beezle se vzpamatoval jako první, přiletěl ke mně, vzal můj obličej do dlaní a pečlivě ho ze všech stran zkoumal.
„Pár nových modřin na krku, ale jinak je v pořádku,“ oznámil těm dvěma. „Kde jsi k čertu byla?“
Tak jsem se usadila s nimi v jídelně a povyprávěla jim o Baraqielovi – o tom, že to byl Luciferův syn, vrah vlků, kožoměnec, o tom, jak se na mě napřed pokoušel svalit vinu a pak mě zabít. Když jsem končila, Gabriel byl ještě zasmušilejší než obvykle.
„Zabila jsi dalšího z Luciferových potomků,“ řekl Gabriel. „Nebude z tebe mít radost.“
„Věř mi, už jsem o tom přemýšlela,“ řekla jsem a mávla rukou. „Radši bych Luciferovy pocity moc nezkoumala. Zvedá se mi z toho žaludek.“
Samiel chytil moji ruku a prohlížel si ji. Pak se na mě tázavě podíval.
Nemohla jsem uvěřit svým očím. Měla jsem na dlani značku, které jsem si předtím nevšimla. Vypadalo to jako tetování henou, a taky naprosto stejně jako náčrtek hada na Luciferově meči. Měla jsem pocit, že na mě ten had mrknul.
„To snad ne,“ řekla jsem. Přešla jsem přes místnost do rohu, kde stál o zeď opřený meč. Čepel byla pořád špinavá od Baraqieovy krve.
Zvedla jsem ho a pečlivě ho zkoumala. Had z jílce meče zmizel. Znovu jsem se podívala na svou ruku.
„To si ze mě někdo dělá srandu,“ řekla jsem. „Ten meč si mě poznačil.“
„Třeba ti to zachrání život, až pán Lucifer zjistí, že jsi zabila Baraqiela,“ řekl Gabriel. „Za celou dobu, co měli meč Zarachiel a Nathaniel, si je meč neoznačil.“
„Věděl jsi o něm? O Baraqielovi?“ zeptala jsem se Gabriela.
Zavrtěl hlavou. „Padlí znali Baraqiela jen jako posla pána Lucifera. Nevím, jak se mu podařilo utajit důkazy o jeho otcovství, ale nikdo by nikdy neměl pochybovat o schopnostech Jitřní Hvězdy. Jak už jsem říkal, on sám je zákon.“
„Dobře,“ řekla jsem a vzdychla si. „Můžu zavolat Wadeovi a říct mu, že jeho problém je vyřešený. A taky by si mohl přijet vyzvednout to tělo z uličky.“
„Když už je řeč o uličce,“ řekl zamyšleně Beezle, „Nikdy jsme nezjistili, kdo otevřel portál do Amaranthina království.“
Pokrčila jsem rameny. „Možná to byl Baraqiel. Třeba měl nachystanou ústupovou cestu.“
Beezle zavrtěl hlavou. „To nedává smysl, je to daleko od jakéhokoliv důležitého místa.“
„Tenhle týden už asi další záhadu nevyřeším,“ řekla jsem. „Asi se to nikdy nedozvíme.“
„Když budeš problém ignorovat, vrátí se, a kousne tě rovnou do zadku,“ sýčkoval Beezle. Asi měl pravdu. Obvykle ji míval. Ale na další pátrání už jsem se opravdu necítila. Záhada portálu zůstane nevyřešená.
O pár hodin později Wade a Jude přijeli vyzvednout tělo svého druha. Přesunuli jsme se z uličky k mé zahradní kůlně. Museli jsme vypadat podezřele, ale mí sousedé si naštěstí ničeho nevšimli, protože Gabriel za pomoci magie odstranil z uličky krev a pozůstatky po boji.
Wade s Jadem naložili tělo do auta. Baraqiel ho tentokrát nestihl rozcupovat na kousky, jako ta ostatní, takže ho mohli aspoň pohřbít v jednom kuse.
Wade zavrtěl hlavou a prohodil ke mně a k mému doprovodu. „Nemůžu uvěřit, že nás James všechny oklamal. Jak před námi dokázal ukrýt svou pravou formu?“
„Byl jedním z Luciferových potomků,“ zavrčel Jude a šlehl po mně pohledem. „To jsou přeborníci ve lžích.“
„Na mě se nedívej, mým otcem je Azazel.“
„A Madeline Black Baraqiela zastavila, takže jí dlužíme poděkování,“ podotkl káravým hlasem Wade.
Jude zmlkl, ale neměla jsem pocit, že bych se v brzké době dočkala jeho poděkování. Bez dalšího slova nasedl do auta.
„Omluvte Judea,“ řekl Wade. „Má s Luciferem… nevyřízené účty.“
„O nic nejde,“ pokrčila jsem rameny. „Jsem zvyklá, že ze mě lidi neskáčou nadšením.“
„Ať už jsou Judeovy pocity jakékoliv, smečka je ti zavázaná. V případě potřeby můžeš zavolat a smečka ti bude nápomocná.“ Položil si ruku na srdce a uklonil se. „Jsi přítelkyní smečky.“
„Díky,“ řekla jsem. Bylo příjemné cítit něčí vděk namísto věčných hrozeb. „Díky, pro vás platí totéž.“
Wade se usmál. „Uvidíme se. En Taro Adun!“
„Uh, Wade?“  Otočil se zpátky ke mně. „Co to přesně znamená?“
En Taro Adun?“ řekl Wade. „To je ze Star Craft.“
„Star Craft?“ řekla jsem nevěřícně.
„Je to má oblíbená počítačová hra,“ odpověděl.
„Takže ty jsi něco jako největší pařič na světě?“ zeptal se Beezle.
„A jak si myslíš, že jsem přišel k vedení smečky?“ odpověděl Wade. „Jsem úřadující šampion ve Star Craftu.“
Nasedl do auta, zatímco jsem na něj zírala a přemýšlela, jestli to měl být vtip. Než odjeli, Jude se ohlédl a had se v mé dlani zavlnil, jako by si jeho pohledu všimnul, pak zmizeli za zatáčkou.
*  * *

O pár hodin později zavolal Azazel a domáhal se vysvětlení. Na jeho dvůr se už donesla historka, jak jsem Amaranthě jednu vlepila, a zjevně ho to dost rozzuřilo. Vypravěč ale zapomněl zmínit pár detailů, takže jsem mu řekla o všem, co se stalo od chvíle, kdy zmizel Gabriel až po to, jak jsem zabila Baraqiela. Vynechala jsem jen Nathanielův útok. To bylo jen mezi námi.
Azazel se po tom, co jsem skončila, na chvíli odmlčel. „Pán Lucifer pravděpodobně nebude mít z Baraqielovy smrti radost, ale na druhou stranu jsi odvrátila hrozící válku mezi mým a Focalorovým dvorem.“
„Nemáš zač,“ řekla jsem. „Vyzvedl jsi Antarese?“
„Když jsme se tam dostali, byla klec prázdná,“ řekl Azazel.
Zavrtěla jsem hlavou, i když jsem věděla, že mě Azazel nevidí. „Přísahám, kdyby nastal konec světa, Antares by přežil.“
„Měla jsi mi říct o Gabrielově zmizení,“ pokáral mě.
„Zabil bys ho, a to jsem nemohla připustit,“ řekla jsem.
„Nedělej si iluze o svém postavení, dcero. Já rozhoduji a ty se podřídíš,“ řekl rozzlobeně Antares. „Já mám poslední slovo, ne ty.“
Podívala jsem se na dlaň ruky, na které se svíjel had. „Nejsem si jistá, že mě máš ve své moci, otče. Prokázala jsem svou cenu, odvrátila jsem povstání démonů, a přežila jsem Bludiště, takže bys mi mohl projevit aspoň trochu respektu. Už nejsem dítě a nenechám se sebou manipulovat. Nečekej, že se ti budu podřizovat.“
Azazel do telefonu vztekle prskal.
„Jo, a taky si nevezmu Nathaniela,“ vyštěkla jsem a zavěsila.
No dobře, nebyla to zrovna nejvydařenější konverzace, ale už jsem měla Azazela dost. Občas jsem se divila, proč jsem si jako dítě tak strašně moc přála mít otce.
Otočila jsem se ke Gabrielovi, který se na mě mrzutě díval. „Takhle bys s Azazelem neměla mluvit. Pořád je to tvůj otec.“
„A já jsem jeho dcera,“ odsekla jsem. „Ne otrok.“
Otrok pravděpodobně nebylo to nejlepší slovo, které jsem mohla použít. Zůstalo mezi námi viset ve vzduchu.
„Co uděláš se Samielem?“ zeptal se Gabriel.
Podíval se směrem k obýváku, kde hrál Beezle s polovičním nephilimem šachy. Beezle sice vyhrával, ale měla jsem podezření, že jen co Samiel pochopí pravidla, nakope mu jeho kamenný zadek.
„Jak jsem řekla. Zůstane,“ řekla jsem pevně.
Gabriel pozoroval Samiela. „Je divné, zjistit, že mám bratra.“
„Ale taky je to hezké, ne? Mít rodinu?“
„Nevím,“ řekla Gabriel. „Příbuzní se mě vždycky pokoušeli zabít.“
Na to jsem neměla co říct. Podívala jsem se na svou levou ruku, kde chyběly tři prsty.
„Můžu se ti to pokusit vyléčit,“ řekl Gabriel a chytil mě za zraněnou ruku.
Bylo to poprvé, co se mě dotknul od té doby, co jsem ho osvobodila z Amaranthiny klece. Ostře jsem se nadechla, a on mou ruku pustil. V černých očích se mu objevil záblesk.
„Nevím, jak tohle vyřešíme Madeline,“ řekl Gabriel. „Nemůžeme být spolu.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Tohle říkáš pořád. Všechno může být jinak.“
„Nemyslím si, že se něco stane jenom proto, že to ty chceš,“ prohodil.
Myslela jsem na to, co se stalo v Bludišti, jak jsem přežila díky své vůli. „Počkáme a uvidíme.“


Během pár dní jsme zapadli do běžné denní rutiny. Beezle se každé tři vteřiny sháněl po koblihách a vypadalo to, že Samiel přebral jeho způsoby. Měl stejnou neuhasitelnou touhu po sladkostech jako Beezle.
S Gabrielem jsme Samiela učili znakovou řeč. No dobře, Gabriel učil mě a Samiela. Samiel se učil daleko rychleji než já, ale už jsme si dokázali říct aspoň to základní.
Vyprovázela jsem duše jako obvykle. J.B se vzpamatoval a vždycky když jsem s ním mluvila, byl protivný jako dřív. Suše mi sdělil, že nemám brát v úvahu cokoliv, co mi řekl na matčině sídle. Podle něj byl pod vlivem kouzla, které na něj Amarantha seslala. Vlastně, očarovala nás všechny, jenomže mě to z nějakého důvodu nezasáhlo. Předpokládala, že když mě Nathaniel napadne, vrhnu se do náruče J.B.mu, a ona bude mít další želízko v ohni, co se týče rodinných vazeb na Lucifera.
„Takže nic z toho nebyla pravda?“ řekla jsem. Proč to vlastně tolik bolelo? J.B. byl jen kamarád.
„Moje matka si jen pojistila své sázky,“ řekl.
„To není odpověď.“
„To je jediná odpověď, kterou dostaneš.“ řekl a odešel. Nějak se to u mužů v mém životě stávalo pravidlem.
Bylo to svým způsobem uklidňující, že jsme se pohádali pokaždé, když jsme se setkali. Bylo pak pro mě snadnější nemyslet na jeho výraz, když si myslel, že umřu v Bludišti. Pořád jsem si totiž nebyla jistá, jestli jeho city byly opravdové, nebo způsobené Amaranthiným kouzlem.
Pokud jsme zrovna nepracovali se Samielem, Gabriel se mi vyhýbal. Neptala jsem se ho, jestli je pořád můj bodyguard. Vlastně jsem se ho neptala na nic. Byla jsem odhodlaná mu dokázat, že to mezi námi může být i jinak. Zdálo se, že si to zatím nechce přiznat, ale já jsem to nemínila vzdát. Věděla jsem, jak někoho navést na správnou cestu – měla jsem toho nejlepšího učitele vůbec – byl jím můj otravný chrlič.
Další den po boji s Baraqielem mi Nathaniel poslal osm tuctů růží v různých barvách. Neměla jsem to srdce vyhodit tolik krásných květin, tak jsem aspoň hodila všechny jeho vzkazy neotevřené do koše. Není potřeba zdůrazňovat, že moje pocity vůči němu byly zmatené.
Čtvrtý den poté, co z Baraqiela zbyly na pláži jen hromádky lepkavé hmoty, byl nezvykle teplý a slunečný. Beezle a Samiel usnuli na vyhřáté verandě. Bylo jasné, že Beezle přijal našeho zatracence za člena rodiny.
Cítila jsem podivný neklid, jako by bylo něco ve vzduchu. Rozhodla jsem se, že vyjdu ven a nadýchám se čerstvého vzduchu. Bylo teplo, svlékla jsem si svetr a jen v košili si sedla na schody a nastavila tvář slunci. Na chvíli jsem zavřela oči a užívala si teplo.
Když jsem je znovu otevřela, stál přede mnou Lucifer. Vypadal úplně obyčejně. Křídla měl schovaná pod dlouhým černým kabátem. Vespod měl džínsy a černý svetr podobný tomu mému. Ruce měl v kapsách a výraz naprosto neutrální.
„Čekala jsem tě,“ řekla jsem a ve chvíli, kdy jsem to vyslovila, jsem věděla, že je to pravda. Celý den jsem cítila, že se blíží.
„Občas v tobě vidím Evangeline,“ řekl. „Třeba zrovna teď, když nastavuješ tvář slunci. Takhle se na mě dívala, jako bych byl její slunce.“
Opravdu jsem nevěděla, co na to říct, tak jsem se jen dívala, jak si sedá vedle mě a protahuje si nohy.
„Zdá se, že sis ze zabíjení mých dětí udělala zvyk,“ podotkl Lucifer.
„Ale vnoučata jsem navzdory všemu ušetřila, a to by se mělo počítat.“
„Nejsem si jistý, že by s tebou Grigori souhlasili. Byli velice rozrušení, když slyšeli o dalším z Ramuellových potomků.“
Nechtěla jsem, aby se Lucifer tímto tématem dál zabýval, zvlášť když jsem ještě nebyla připravená svést bitvu o Samiela. Doufala jsem, že budu mít čas na vymyšlení vhodné strategie ještě předtím, než ho odvedou.
„A mimo to,“ řekla jsem, „jak jsem měla vědět, že Baraqiel je tvůj syn? Touhle skutečností ses nijak nechlubil.“
„Zastavilo by tě, kdybys to věděla?“ zeptal se mazaně Lucifer.
„No dobře, nezastavilo, ale několikrát se pokusil zabít.“ Namítla jsem.
Chvíli bylo ticho, než Lucifer znovu promluvil.
„Tvoje ruka. Nevím, jestli ti to tvůj otec řekl. Prsty ti časem dorostou.“
Podívala jsem se na hojící se pahýly. „Skvělé, takže teď jsem jako hvězdice.“
„Svými činy jsi mě ohromila, Madeline. Když jsem chtěl, aby ses stala mou velvyslankyní, nečekal jsem takový výsledek. Vyřešila jsi situaci s Focalorem a odhalila jsi Amaranthiny úmysly se zplozením dítěte z mé pokrevní linie. Oba dva za svoje přestupky těžce zaplatí.“
„Stál jsi vůbec někdy o smlouvu s Amaranthou?“ zeptala jsem se zvědavě. „Protože mě napadlo, pokud bys to myslel vážně, bylo by asi lepší poslat zkušenějšího vyjednavače.“
Lucifer se tajemně usmál. „Možná že jsem nechtěl diplomata. A kromě toho jsem chtěl vědět, jak si povedeš.“
„Takže to byl test?“ zeptala jsem se znechuceně. „Jestli to nevíš, tak jsem v Bludišti málem umřela.“
Měl tu drzost nadzvednout mi bradu. „Ale jistěže ne. Tvoje vůle je silnější, než si myslíš. A potřebuju dědice pro svou říši, víš. Takového, který má ten druh síly, jakou jsi ukázala v Bludišti.“
„To tedy ne,“ řekla jsem vyděšeně. „Ani na to nemysli. Proč neustanovíš dědicem jednoho ze svých synů? Máš jich zjevně víc než dost. A navíc, jaký by to dávalo smysl, kdyby nesmrtelný, který přežil věky, jmenoval svým dědicem smrtelného polovičního člověka?“
„Jeden nikdy neví, co všechno se může stát. A můj dědic musí být stvoření obrovské síly, aby ho dvůr respektoval a řídil se dál mými pravidly.“
„Takže ty se mě snažíš zařadit do své sbírky a předvádět mě dalším padlým?“ zeptala jsem se. „A myslíš si, že jsem ´stvoření obrovské síly´? Neměl bys být náhodou vševědoucí a vševidoucí?“
„To myslíš toho druhého,“ řekl.
Naklonil se ke mně tak blízko, že jsem viděla odraz slunečních paprsků v jeho očích.
„V mém království je moje slovo zákon. Ten, kdo se stane mým dědicem, si bude moci určovat vlastní pravidla.“
Dobře jsem rozuměla tomu, co říká. Pokud bych řídila Luciferovo království, mohla bych dát Gabrielovi svobodu. Kysele jsem se na něho usmála.
„Nevím, jestli sis to poslední dobou připomněl, ale nejmenuju se Eva.“
Rozevřel mi dlaň na pravé ruce a dotkl se místa, kde si mě poznačil jeho meč. Mrkl na mě a objevilo se tam jablko. Sevřela jsem ruku kolem červeného lesklého plodu, když vstal a protáhl se nade mnou jako kočka.
„Nemysli si, že mě do toho vmanévruješ,“ řekla jsem varovně. „Taky umím hrát šachy.“
Usmál se na mě, a byl to úsměv hada z ráje.

„V tom případě, hra začíná.“


14 komentářů:

  1. Díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za skvelý preklad, a som zvedavá ako sa Maddie rozhodne :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za skvělou kapitolku ;-)

    OdpovědětVymazat
  6. Skvela knizka. Dufam, ze sa budu prekladat aj dalsie diely...teda, ak bude mat niekto chut. Dakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu celé knihy :-D Těším se na další díl :-)

    OdpovědětVymazat
  8. To bylo tak super, vůbec jsem se od toho nedokázala odtrhnou. Moc děkuju za překlad a korekci. :) A přeju chuť do další knížky.

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za překlad celé knihy. Neuvěřitelně mě bavila a jsem nadšená že jste jí přeložili a dali na blog. Ještě jednou děkuji za překlad i korekci.

    OdpovědětVymazat
  10. parádní kniha, doufám v další díly :)

    OdpovědětVymazat