úterý 17. března 2015

Černá noc - 18. kapitola


Nějakou dobu jsem musela spát, protože jako další jsem si uvědomila, že mám otevřené oči a srdce mi uhání jako splašené. Digitální hodiny na mém nočním stolku ukazovaly tři hodiny ráno.
Přemítala jsem, jestli mě ze spánku vzbudila noční můra. Byla jsem si celkem jistá, že zážitky z Bludiště se mi budou ještě nějakou chvíli vracet.

Na žádnou noční můru jsem si ale nevzpomínala. Asi mě vzbudil nějaký hluk. Možná šel Samiel do koupelny a moje podvědomí zaznamenalo nezvyklý zvuk. Nebyla jsem zvyklá, že by se po domě pohyboval někdo jiný než Beezle.
Chvíli jsem napjatě poslouchala, ale už jsem nic nezaslechla. Zavřela jsem oči a pokusila se znovu usnout, ale mozek mi naplno pracoval. Sedla jsem si a spustila nohy z postele. Luciferův meč na mě zablikal. Ležel v rohu ložnice vedle prádelníku. Nepamatovala jsem si, že bych ho tam dávala, nebo že bych ho vůbec přinesla do domu.
O chvíli později jsem uviděla venku divné zelené světlo. Vstala jsem a podívala se z okna. Světlo vycházelo z uličky za mým domem. Z místa, kde jsem stála, jsem neviděla jeho zdroj, jen že bliká. Jednou, dvakrát, třikrát. A nevypadalo to na přirozené světlo.
Neměla jsem náladu na další paranormální událost, aspoň ne teď, když jsem se sotva vrátila z velkého vílího dobrodružství, ale potřebovala jsem se podívat, co se v uličce děje. V sousedství žilo hodně lidí, a pokud jsem věděla, byla jsem široko daleko jediná vybavená pro střetnutí s nadpřirozenými silami.
„Možná si jenom nějaká pubertální čarodějnice hraje s magií,“ mumlala jsem si pro sebe, ale doopravdy jsem tomu nevěřila.
Natáhla jsem si tričko a boty, a chystala se vyjít z místnosti. Meč na mě znovu zablikal, a stejně jako předtím v Bludišti mi sám vklouzl do dlaně.
Opatrně jsem otevřela dveře ložnice a vykoukla ven. Samiel ležel bezvládně zahrabaný v přikrývkách na gauči v obývacím pokoji. Beezle byl venku a Gabriel dole.
Rychle jsem zvážila možnost zajít za Gabrielem, a vyzvat ho, aby šel se mnou, ale po našem předchozím rozhovoru mi přišlo, že i nevinnou žádost by bral jako rozkaz, a já jsem nechtěla, aby si myslel, že mě musí poslechnout na slovo. Tak jsem to nechala být a šla dolů sama. Pokaždé, když dřevo zavrzalo, jsem sebou trhla. Cítila jsem se jako dítě, které se snaží vyklouznout z domu za zády svým spícím rodičům.
Nové dveře se nehlučně otevřely – díky, Nathanieli – a vyšla jsem na zápraží. Světlo vycházelo přímo z místa za osm stop vysokým dřevěným plotem obklopujícím můj dům, a teď, když jsem ho měla přímo před sebou, bylo skoro oslepující. Nepřestávalo mě překvapovat, že moji sousedi nikdy nezaznamenali jasné stopy magie, směřující k mému domu. Svědčilo to o tom, že lidé prostě vidí, jenom to co chtějí.
Šla jsem opatrně dopředu, meč jsem pevně svírala oběma rukama. Pod nohama mi křupala suchá tráva. Doploužila jsem se k plotu a podívala se skrz prkna.
V uličce bylo… něco. Nevěděla jsem, jak to popsat. Bylo to monstrum, to v každém případě. Ale ne takové, jaké bych už někdy viděla. Kůže mu modrozeleně světélkovala, viděla jsem kosti a vlnící se svaly pod kůží, krev pulzující v žilách. Tvář to mělo odvrácenou, ale ze zadní části holé lebky vyrůstaly velké, netopýří uši.
Dřepělo to na protáhlých žabích nohách, které se ve spodní části zeštíhlovaly stejně jako u primátů, jen byly zakončeny ostrými drápy. Křivka páteře byla dlouhá a zahnutá, jak se to nad něčím sklánělo. Za žebry tomu vyrůstala křídla, obtažená kůží, pod kterou se jasně rýsovaly klouby.
Zelené světlo vycházelo z těla toho stvoření, posunula jsem se, abych měla lepší výhled. A pak jsem uviděla, že příšera požírá nějaké tělo.
Jediné, co jsem z něj viděla, byl vršek hlavy, žlutý ohon s pramínky šedé a motorkářské boty, odhozené stranou. Ale i to stačilo, abych poznala jednoho z členů Wadeovy smečky, kterého jsem viděla na Amaranthině dvoře.
A to znamenalo, že jsem našla to, co zabilo všechny ty vlky.
Zabrala jsem křídly a vznesla se nad plot s vysoko zdviženým mečem. Spěšně jsem se v tichosti snesla s úmyslem setnout tomu hlavu, ještě než si to uvědomí, že útočím.
Něco mě prozradilo – hlasitý nádech, noční vzduch proudící kolem mých křídel, nebo to možná byl jen instinkt predátora. Těsně předtím, než jsem dopadla, se monstrum otočilo a uskočilo do uličky.
Cítila jsem, jak mi špičky bot škrtají o asfalt, když jsem se za tím hnala. Monstrum se ke mně otočilo a skoro mě oslepilo zeleným světlem. Zakryla jsem si oči, zamžourala a vtom se to na mě vrhlo.
Máchla jsem po tom mečem a ucítila zpětný náraz až v rameni. Ostří se tomu zaseklo do paže, ozvalo se strašné zaječení. V podstatě se zavřenýma očima jsem mečem sekala do hrudi té příšery.
Monstrum se po mně ohnalo druhou paží, zakončenou ostrými drápy. Mířilo mi na břicho. Prohnula jsem se dozadu a unikla jen o vlásek.
Pokusila jsem se otevřít oči, ale bez tmavých brýlí jsem neměla šanci. Odlétla jsem o kousek dozadu a vrhla po tom noční oheň. Moje kouzlo po příšeře neškodně sklouzlo.
No paráda. Vůči nočnímu ohni to bylo imunní a bylo skoro nemožné s tím bojovat bez oslepnutí. Co teď? Neměla jsem v arzenálu zase tolik kouzel.
Příšera zamávala obrovskými křídly a vznesla se za mnou do vzduchu. Zamířila jsem k jezeru a monstrum mě následovalo. Letěla jsem tak rychle, jak jen jsem dokázala a pokoušela se při tom myslet. Možná bych to mohla srazit do Michiganského jezera a utopit to. Přinejmenším jsem to musela dostat z hustě obydlených míst, abych omezila možné škody.
Monstrum vyrazilo další vysoký, ječivý výkřik. Riskla jsem pohled za sebe a uviděla, že je strašně blízko a sápe se mi po kotníku. Dokonce jsem viděla, jak se tomu blýskají zuby ve vítězoslavném úsměvu.
Zrychlila jsem, srdce mi bilo jako o závod, pod námi se blýskala světla pobřežní silnice a na jezeře se zdvíhaly vysoké vlny. Zastavila jsem a několik stop klesla. Tím jsem to na chvíli zmátla. Pár vteřin to pokračovalo přímo a nechalo mě to dole, kus za sebou. Vyrazila jsem, a máchla tomu mečem po křídlech.
Z rány vytryskla krev a příšera zavyla bolestí. Prudce klesala, neschopná vyrovnat se se ztrátou křídla. Padala na pláž a její tělo zářilo jako maják.
Letěla jsem také dolů, hlavou napřed, nohy jsem používala jako kormidlo a řídila se září z těla pod sebou. Chtěla jsem to dorazit, pak zavolat Wadeovi a říct mu, aby si přišel pro hlavu toho monstra.
A pak to zelené světlo najednou pohaslo.
Zpomalila jsem svůj rychlý sestup, napřímila se s mávajícími křídly a špičkami směřujícími k zemi. Zabila jsem to nebo to byl nějaký trik?
Opatrně jsem sestoupila k místu, kde jsem si myslela, že by to monstrum mohlo ležet. Boty se mi zabořily do písku, vlny zuřivě dorážely na břeh. Vždycky na podzim dělníci shrnuli písek z pláže a vytvořili z něj něco jako vlnolamy. Byly to nízké duny, které se pomalu přelévaly ve světlech, které k nim dopadaly z pobřežní cyklostezky. Po monstru nebylo nikde ani stopy.
Znovu jsem se vznesla, jen několik stop nad pláž a pomalu se pohybovala těsně nad pobřežní linií. Zvažovala jsem, jestli si můžu dovolit světlo. Jestli to monstrum někde leží a číhá na mně, pak bych mu to světlem dost usnadnila. Samozřejmě bez světla jsem toho zase moc neviděla. A hlavně by ničemu neprospělo, kdyby za pár hodin nějaký pejskař narazil na rozkládající se mrtvolu neznámého monstra.
Rozhodla jsem se zkusit vyčarovat malé světlo, něco jako úzký paprsek. Stejně jako u mnoha jiných nových kouzel to vyžadovalo velké soustředění.
Takže jsem byla trochu zaneprázdněná, když se na mě z dun vyřítila ječící příšera.
Vyrazila mi z ruky meč a kolem hrdla se mi sevřel její pařát. Drtila mi průdušnici a nohy se pode mnou podlamovaly. Na tvář toho tvora dopadlo světlo a moje ruce ochably.
Byl to Baraqiel. Jedno křídlo se hrdě rozpínalo v měsíčním světle, z druhého zbývalo jen pár oškubaných pírek. Usmál se na mě ústy pokrytými vlčí krví.
Cítila jsem, jak moje magie roste pod náporem hněvu, vyvalila se ze mě ve žhavém výbuchu. Baraqiel vykřikl a jeho sevření ochablo. Dopadla jsem na zem. S lapáním po dechu jsem se odvalila a vstala, abych mu čelila.
„Ty?“ řekla jsem znechuceně.
Jeho oči se stříbrně zaleskly a já jsem si uvědomila, kde už jsem takové oči viděla. Naposledy u jednoho z členů Wadeovy smečky, Jamese.
„Ty jsi kožoměnec,“ řekla jsem zaskočeně. Nikdy jsem o něčem takovém neslyšela – o andělu, který by se dokázal přeměnit. A taky jsem nikdy neslyšela o kožoměnci, který by na sebe dokázal vzít víc než dvě různé podoby. Baraqiel mohl mít lidskou podobu jako James, pak vlčí a nakonec monstra, které se mi ukázalo v uličce. Jaké další triky měl ještě v rukávu?
„Lucifer rád sleduje, co se vyvine z následků jeho aférek,“ řekl Baraqiel. „Mezi jeho dětmi jsem jedinečný.“
„Lucifer?“ řekla jsem. Musela jsem znít jako idiot.
Ale dávalo to smysl. Z prvního vlčího těla jsem cítila výboje magie. Myslela jsem, že je cítit po Ramuellovi, ale mohla jsem se mýlit. S čím vším Lucifer souložil? O co se snažil? Vytvořit dokonalé monstrum?
Ale bylo tady něco, čemu jsem nerozuměla. „Proč jsi zabil všechny ty vlky? K čemu bylo to nesmyslné krveprolití?“
„Nesmyslné?“ zavrčel Baraqiel. „Ti vlci mému otci při každé příležitosti vzdorovali. Tyrone Wade je otcovým zapřisáhlým nepřítelem už víc než třicet let.“
„No dobře, já jsem se mu taky vzepřela,“ řekla jsem.
„A to je skutečnost, kterou jsem se pokoušel napravit,“ řekl Baraqiel s šíleným leskem v očích. Otřásla jsem se. „Pokoušel jsem se nastražit důkazy tak, aby to vypadalo, že jsi do vražd zapletená, ale zdá se, že Wade věří, že jsi nevinná.“
„Ví Lucifer, o co se snažíš?“ zeptala jsem se.
„Kdo ví, co můj otec ví nebo neví?“ řekl Baraqiel lstivě. „Každopádně si nemyslím, že by měl nějaký problém s pár mrtvými vlky.“
„Ale možná by vadilo, že se na mě snažíš svalit vinu,“ řekla jsem. „Svým způsobem mu na mně záleží, vždyť víš, kvůli Evangeline.“
„Ano,“ zasyčel Baraqiel a na chvíli změnil formu zpátky na modrozelené monstrum, a pak se vrátil ke své andělské podobě. „To jsem stejně jako všichni ostatní slyšel. Madeline Black, jeho milovaná vnučka, poslední z Evangelininých potomků. Žádné z jeho vlastních dětí nebylo nikdy milovanější.“
No, tak to bylo překvapení. Věděla jsem, že se o mě Lucifer zajímá, protože jsem byla poslední, co zbylo po Evangeline, ale skutečný vztah jsme spolu neměli. Většina našich setkání se omezila na rozkazy a hrozby.
„Ať už je můj, nebo i tvůj vztah s Luciferem jakýkoliv, vraždění vlků končí právě teď. A já se postarám o to, aby ses za svoje skutky zodpovídal.“ Řekla jsem. „A pokud je to jedno Luciferovi, jsem si jistá, že vlci tě před soud postaví rádi.“
Baraqiel ke mně popošel. „A proč si myslíš, že ti dovolím, abys mě zatkla?“
Vzdychla jsem si. „Nedoufala jsem, že mi to usnadníš.“
Znovu se po mně natáhnul a já jsem odletěla z jeho dosahu. Když jsem byla nad zemí, chybějící křídlo mu bránilo se za mnou pustit. Sebrala jsem síly, soustředila je do svého kamenného srdce, přetavila je do slunečního výboje, stejného, jakým jsem zabila Ramuella.
Pláž ozářilo prudké světlo, na moment to tam vypadalo jako v pravé poledne, pak záře pohasla a Baraqiel tam pořád stál, smál se na mě a chybějící křídlo bylo jako zázrakem zpátky na svém místě.
„Díky, neteřinko,“ řekl. „To bylo přesně to, co jsem potřeboval.“
Tak fajn. Takže slunce, které zabilo Ramuella na Baraqiela očividně nefungovalo. Naopak, znásobilo to jeho síly jako u Supermana. No skvěle. Noční oheň nefungoval, sluneční žár jakbysmet a navíc jsem ztratila meč. Co jsem měla dělat, otravovat ho až k smrti?
Vznesl se z pláže a šel po mně. Uhýbala jsem ze strany na stranu a zoufale se snažila najít meč.
V tu chvíli Baraqiel vyslal magický výboj. Když proletěl kolem, moje křídla zmizela a já jsem spadla dolů.
Převalila jsem se, oči a ústa plné písku. Zoufale jsem si třela tvář a zkoušela zaostřit. Baraqiel se ke mně snesl a znovu mi sevřel krk.
Kopla jsem ho do rozkroku. Jo, tohle funguje na každého mužského, ať už patří k jakémukoliv druhu. Na moment povolil. To mi umožnilo se mu vytrhnout. Rozběhla jsem se po pláži, co nejrychleji to šlo.
Čerpala jsem svůj magický arzenál, ale zdálo se, že ani Baraqiel nemá v zásobě další kouzla. Jeho hlavní výhoda tkvěla v proměně a hrubé síle, kterou pak dokázal použít.
Byli jsme na tom zhruba stejně. Samozřejmě, měl zase křídla a byl zhruba padesátkrát silnější než já.
Slyšela jsem za sebou šustění křídel, zvýšila jsem rychlost. Nebylo to snadné. Písek není nejvhodnější terén pro běh, zvlášť když máte těžké boty a jste totálně z formy.
Zakopla jsem zrovna ve chvíli, kdy se Baraqiel snášel, aby mě dorazil. Díky bohu za mou nemotornost.
Luciferfův meč se mi blýskal v písku přímo pod nosem.
Hrábla jsem po něm a vzepřela se na kolenou zrovna, když na mě Baraqiel znovu nalétával. Stříbrné oči měl naplněné vztekem a šílenstvím. Ruku s mečem jsem nechala viset, dovolila mu přiblížit se a dát mi ruce kolem krku.
Nebojovala jsem s ním, prostě jsem zvedla meč a zabodla mu ho do hrudi. Cítila jsem, jak proniká jeho kamenným srdcem a už podruhé se tuhle noc objevil záblesk oslepujícího světla.
Tlačila jsem na meč, dokud Baraqielův stisk nepovolil a nepustil mě zpátky na písek. Měla jsem štěstí, že jsem se nepropíchla. Vyskočila jsem na nohy a ucouvla od jeho těla ležícího na písku, z otvoru v hrudi mu vytékala černá krev.
Zíral na mě se vzteklým a smířeným výrazem najednou. „Nemůžu uvěřit, že si Luciferův meč vybral tebe.“
Podívala jsem se na meč. Byla to náhoda, že mi ho Nathaniel dal, nebo mu ten meč tu myšlenku sám vnuknul? Představa, že má meč vlastní vědomí, mi tak trochu naháněla hrůzu.
„No, vypadá to, že jsem překvapila,“ řekla jsem. „Z nějakého důvodu toho ode mě mí nepřátelé příliš neočekávají.“
Nemínila jsem riskovat. Na to jsem viděla až moc hororů, abych se otočila ke zdánlivě mrtvému monstru zády a nechala se zabít.
Naposled jsem máchla mečem a Barqielova hlava se odkutálela po písku. O chvíli později se hlava i tělo začaly rozkládat.
Nahrnula jsem na tu břečku spoustu písku, aby do ní někdo náhodou nestoupl a taky abych si mohla být jistá, že Baraqiel ve slunečním světle znovu nezregeneruje.
Byla jsem si celkem jistá, že jsem na něj nahrnula dost písku, aby ho někdo náhodou nevyhrabal – koneckonců byla zima a děti si na pláži ještě pár měsíců hrát nebudou. Slunce už vycházelo, takže jsem byla z domu přinejmenším tři hodiny. Samiel už byl asi vzhůru a Beezle možná taky. Pravděpodobně panikařili.
Naneštěstí, moje magie byla v tahu a telefon ležel v tašce na kuchyňské podlaze.
Vzdychla jsem si a začala šplhat na dunu. Bude to dlouhá cesta domů.


10 komentářů:

  1. Skvělé, díky moc za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za další kapitolu, bylo to velice dobrodružné.

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za skvelú kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za skvělou kapitolku ;-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  8. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat