pátek 27. února 2015

Zášť - 2. kapitola


Poté, co Mab odešla, jsem musela upadnout do bezvědomí, protože další, co jsem uviděla, byl pár okopaných černých bot přímo přede mnou. Jestli patří příteli nebo nepříteli mi v tu chvíli bylo celkem jedno. Jenom jsem tam ležela, příliš zbitá, zkrvavená a pohmožděná na to, abych se pohnula. Studená stébla trávy mě píchala do tváře jako miniaturní rampouchy. Mrazivý chlad byl na rozpálené kůži příjemný.

Nad hlavou mi zapraskala vysílačka a někdo začal mluvit. Chvíli mi to trvalo, než jsem se dokázala soustředit na jednotlivá slova.
„…tělo na jižním nádvoří mezi budovami fakulty angličtiny a historie…“
Tělo? Nevšiml si, že jsem ještě živá? Asi mi nezkontroloval pulz. Nechtěl se mě dotýkat kvůli vší té krvi. Ne, že bych mu to měla za zlé. A kromě toho, byli jsme na hranici Jižního města, nechvalně známé části Ashlandu, které vládli bezdomovci, feťáci, prostitutky a další spodina. Moje tělo by nebylo první, které skončilo zalité krví uprostřed kampusu. Ale i tak, kdybych se na to cítila, obrátila bych oči v sloup. Nebyla jsem mrtvá. Jenom skoro.
Nadzvedla jsem hlavu, abych se podívala na svého možného zachránce. Byl to jeden ze členů univerzitní ochranky. Černou vysílačku připevněnou na rameni, jako by to byl opravdový policista. Zmáčkl červené tlačítko na přístroji a ozvalo se další praskání. Moc dobře jsem nerozuměla, ale smysl byl jasný - policejní hlídka je na cestě sem.
Jonah McAllister mě varoval, abych z toho policii vynechala a já jsem měla v úmyslu ho poslechnout. Ne proto, že bych se ho bála, ale protože jsem si to s ním chtěla vyřídit sama. Teď už se ale nedalo nic dělat – hlídka byla na cestě, ať už jsem chtěla nebo ne.
Takže jsem položila hlavu zpátky na studenou trávu a zavřela oči. Všechno, co jsem potřebovala, už jsem viděla, dokud hlídka nedorazí, mohla jsem klidně ještě chvíli hrát mrtvou a odpočívat.
Nevím, jak dlouho jsem tam napůl v bezvědomí ležela, ale když tmu prořízla ostrá světla reflektorů, vynořila jsem se ze tmy, do které jsem se neustále propadala. Nad hlavou mi blikaly červené a modré majáčky. Podívala jsem se koutkem oka. Někdo jen pár stop ode mě zaparkoval na trávě tmavé SUV. Otevřely se dveře a na trávník dopadly dva páry těžkých bot. Jedny z nich patřily muži, podle velikosti to musel být obr. Boty byly dlouhé skoro jako moje předloktí. Druhé boty byly menší, na nízkém podpatku a z kvalitní kůže. Pravděpodobně dámské.
Boty na zmrzlé trávě křupaly mým směrem a zastavily se u člena ochranky. Měla jsem pocit, že se všichni tři dívají dolů na mě.
„Takhle jste ji našel? Ležela ve stejné poloze?“ Promluvila žena s vysokým, jasným hlasem, který zněl jako zvonky ve větru. Byl by to příjemný, čistý zvuk, kdyby v něm nebyla chladná rezignace. Moje tělo nebylo první, které viděla. Možná, že nebylo první ani dnes.
„Ano, madam,“ odpověděl muž. „Byl jsem na obchůzce, když jsem ji uviděl a hned jsem vám volal.“
Tak, teď když jsem měla publikum, nastal čas, aby Gin Blanco vstala z mrtvých. Zadržela jsem dech a převalila se na záda. Zalila mě vlna bolesti, která se neustále zvětšovala. Hrozilo, že se v ní utopím. Zasténala jsem a před očima se mi znovu roztančily hvězdičky.
Ticho.
„Vy idiote! Vždyť ona není mrtvá. To jste ani nezkontroloval pulz, než jste nás zavolal?“ Vyštěkla ta žena. „Zavolej záchranku, Xaviere. Rychle, než tu úplně vykrvácí.“
Xaviere? Znala jsem ho. Pracoval jako vyhazovač v nočním klubu Nothern Aggresion a občas vypomáhal Ashlandské policii. Nenazvala bych ho zrovna blízkým přítelem, ale kdybych ho požádala o pomoc, pravděpodobně by neodmítl. Zvlášť, kdybych přidala pár bankovek. Peníze dokázaly tady v Ashlandu zázraky.
Když se mi podařilo překonat nejhorší nápor bolesti, otevřela jsem oči. Přes blikající majáčky jsem rozeznávala jen obrysy postav, ale obr byl mezi nimi snadno k poznání. Přes sedm stop vysoký Xavier s oholenou hlavou a výraznou barvou kůže a očí.
„Xaviere?“ Zamumlala jsem a snažila se při tom co nejmíň hýbat zlomenou čelistí.
Další ticho.
Postavy se na mě zahleděly pozorněji. Pravděpodobně v šoku, že dokážu zformulovat souvislé slovo a něco říct, vzhledem ke stavu mého obličeje.
„Ty ji znáš, Xaviere?“ Zeptala se žena.
Na zem vedle mě dopadlo velké koleno a na tvář mi padl stín. Zakryl svým tělem blikající majáčky. Podívala jsem se do Xavierových tmavých očí. Jeho pohled klouzal po mých rysech a snažil se proniknout přes vrstvu krve, podlitin a tržných ran. Nakonec mě poznal.
„Gin?“ Zeptal se.
„Jo, osobně,“ zašeptala jsem.
„Ty ji znáš?“ Zeptala se žena znovu.
Xavier přikývnul. „Jo, znám ji. Jmenuje se Gin Blanco. Je to majitelka Pork Pit, restaurace pár bloků odsud. Ježíši, Gin, někdo se na tobě pořádně vyřádil, že jo?“
„Mluvíš, jako by tě vnímala,“ řekla žena odněkud zvýšky.
„Taky že ano, detektive,“ odpověděl Xavier. „Gin je pořádně tvrdé děvče. Vylíže se z toho, že mám pravdu, Gin?“
„Jasně.“ Zachraptěla jsem. „Udělej mi laskavost.“
„Co by to mělo být?“
„Zavolej Finnovi.“
Xavier přikývl a vytáhnul telefon. „Jaké má číslo?“
Vypravila jsem ze sebe číslo, které Xavier hned vyťukal na svém telefonu.
O pár vteřin později se obr usmál. „Tady je Xavier, Finne. Poslouchej, potřebuju si s tebou promluvit o Gin…“
Nechala jsem Xaviera vysvětlit situaci Finneganu Laneovi. Po krátké konverzaci zaklapl telefon.
„Je na cestě, bude tu do pěti minut. Mám ti říct, že hned volá Jo-Jo, ať už to znamená cokoliv.“
Přikývla jsem. Jo-Jo byla Jo-JoDeveraux, trpaslice a živel Vzduchu. Léčila mě vždycky, když jsem se dostala do průšvihu. Třeba jako dnes večer.
„Dobře,“ zakrákala jsem. „Teď mi pomoz posadit se. Prosím.“
„Radši bys s ní neměl hýbat--“ Začala jeho kolegyně.
Pozdě. Zahákla jsem ruce za Xavierovy mohutné paže a on mě vytáhl do sedu. Chvíli mi trvalo zklidnit dech a mrkáním odstranit mžitky před očima. Když se mi to podařilo, zjistila jsem, že jsem středem pozornosti. Zatímco jsem byla v bezvědomí, někdo prostor kolem mě ohraničil žlutou policejní páskou. Malá skupinka opozdilců z řad studentů okouněla opodál, jako když supové krouží nad čerstvou mrtvolou. Několik z nich mělo v rukou telefony a fotilo si můj rozbitý obličej. Ráno budou obrázky na stránkách s univerzitními drby.
Přimhouřila jsem oči, jestli někoho nepoznám. Viděla jsem několik svých spolužáků z kurzu klasické literatury, ale to bylo všechno. To sotva stálo za tu námahu, kterou vyžadovala poloha v sedě. Zalila mě další vlna bolesti a kdyby mě Xavier nepodpíral, znovu bych se složila. Všechno, co jsem teď chtěla, bylo ležet někde v teple na měkké matraci a plánovat pomstu. Za tohle mi MabMonroe, Elliot Slater a obzvlášť Jonah McAllister zaplatí. Zemřou, mojí rukou. A raději dřív než později.
„Xaviere, radši ji zase polož,“ ozvala se znovu obrova kolegyně. „Potřebuje lékařskou péči. Pokud možno hned.“
Zalétla jsem pohledem vzhůru, ale jediné, co jsem viděla, byl tmavě modrý kabát, záblesk dlouhých světlých vlasů a tři tenké kroužky na levém ukazováčku, kterým si poklepávala po stehně. Zaklonila bych hlavu a podívala se nahoru na její obličej, kdybych neměla pocit, že bych jí při tom pohybu mohla pozvracet boty. Ale i při tom omezeném výhledu mi připadala podivně povědomá. Znovu jsem očima přejela po všem, co jsem z ní viděla, ale nic z toho jsem nepoznávala.
„Chceš, aby se udusila vlastní krví? Věř mi. Bude pro ni lepší, když bude sedět.“ Odpověděl Xavier. „Mimoto, za chvíli tady bude pomoc. Gin do té doby vydrží. Že ano, Gin?“
„Jasně,“ zamumlala jsem. „To nic není. Měli byste mě vidět, když mám špatný den.“
Detektiv si odfrkla „Jste nějak prostořeká, na to, že jste celá od krve.“
„No jo, to jsem celá já,“ řekla jsem s pohledem upřeným na její džínsy. „Za každou cenu musím mít poslední slovo.“
Cítila jsem, jak se Xavier vedle mě chvěje potlačovaným smíchem. Aspoň někoho jsem dnes večer pobavila.
Detektiv si popotáhla džínsy a dřepla si, takže jsme měly oči na stejné úrovni. Zamrkala jsem, abych rozehnala mžitky před očima a poprvé se na ni pořádně podívala.
V tu chvíli se mi zastavilo srdce.
Delší, na koncích zvlněné, rozpuštěné blond vlasy. Chrpově modré oči. Perfektní svěží pleť, plné, svůdné rty. Byla to nádherná žena. Ale nebyla to její krása, kvůli které se mi sevřelo srdce a zatajil dech. Byl to stříbrný náhrdelník kolem jejího krku.
Petrklíč.
Malý přívěšek z magické slitiny ve tvaru petrklíče. Symbol krásy. Ta stejná runa, kterou už od narození nosila moje mladší sestra.
Bria.
Vypadala úplně stejně jako na fotografii, kterou jsem měla a úplně stejně jako vzpomínka na naši matku Eiru Snow. Jediný rozdíl byl v Briině  tvrdém pohledu a nepřístupném, odtažitém výrazu. Obojí říkalo o její povaze daleko víc, než ta fotka. Briina krása byla chladná a ostražitá. Ledová královna ve všech ohledech.
Na moment jsem si myslela, že mě šálí smysly. Že jsem na pokraji smrti a tohle je nějaký bizardní sen, který se mi zdá, než mě Hádes převeze na druhou stranu. Že si se mnou hraje moje podvědomí a ukazuje mi to, co jsem chtěla vidět nejvíc. Pak vidina zmizí a přijde nekonečná tma.
Trhaně jsem se nadechla a musela jsem vykašlat další chuchvalec krve, který mi ucpával dýchací cesty. Ne, to nebude sen. Na to to moc bolí.
Bria, moje malá sestřička, o které jsem si posledních sedmnáct let myslela, že je mrtvá, že jsem ji zabila já, svou magií, byla tady, přímo přede mnou. A jediné, na co jsem se zmohla, byl upřený pohled.
Briin modrý pohled se střetl s mým. Zarazila se jako by ji udivil můj upřený pohled. „Pochopila jsem, že máte na cestě přítele, ale osobně bych vám doporučila, abyste tu radši počkala na sanitku. Můžete být vážně zraněná, bylo by lepší nechat se prohlédnout, než odsud odjedete.“
Dál jsem na ni hleděla. Srdce se mi svíralo čím dál tím víc, drtila je ledová pěst. Měla jsem pocit, že mi musí každou chvíli rozletět na tisíce malých ledových kousků. Po tváři se mi řinuly studené potůčky. Tentokrát to byly slzy a ne krev. Velké slané slzy.
Brečela jsem. Nečekala jsem, že budu brečet, až znovu Briu uvidím. Nečekala jsem to ledové sevření a bodavou bolest, díky které jsem naráz chtěla křičet a plakat.
„Madam?“ Ozvala se znovu Bria. „Slyšíte mě?“
Odtrhla jsem od ní pohled. Teď nebyla vhodná chvíle na zhroucení. Teď byl čas poskládat skládačku z faktů. Bria byla v Ashlandu. Pracovala jako detektiv. Dnes večer jsem nebyla v pozici, abych mohla udělat něco jiného, než na ni jen hloupě zírat. Ale pod vší tou krví a modřinami, jsem byla pořád Gin Blanco. Majitelka restaurace. Živel Ledu a Kamene. Bývalá nájemná vražedkyně. Drsňačka skrz naskrz. Až budu ve formě, nebude pro mě problém Briu vystopovat. Až si zvyknu na to, že se znovu objevila v mém životě – a až se rozhodnu, co s tím udělám.
Olízla jsem si nateklé rty, abych jí něco řekla, cokoliv. Cokoliv, co by jí udrželo tam, kde zrovna byla—
„Gin! Gin!“
Mužský hlas vykřikoval moje jméno. O chvíli později Finnegan Lane podlezl žlutou policejní pásku označující míst činu a spěchal ke mně. Finn měl na sobě svoje obvyklé oblečení – perfektně padnoucí, dokonale ušitý drahý oblek. Dnes tmavě modrý s pastelově modrou košilí vespod. Dokonce i ve tmě světlé barva zvýrazňovala jeho zelené oči, které mi vždycky připomínaly vyleštěnou sklenici s minerálkou plnou bublin. Hnědé, zvlněné vlasy mu sahaly přesně k límečku košile v uměleckém sexy účesu.
Kromě toho, že byl Finn můj nejlepší přítel, byl to také syn mého mentora, Fletchera Lanea, který mě kdysi zachránil před životem na ulicích. Byl nájemný vrah a naučil mě všechno o mém bývalém řemesle. Finn byl jako můj bratr a jeden z mála lidí, kterým jsem věřila. Přestože jsem už jako nájemný vrah nepracovala, Finn i tak převzal po svém otci roli mého prostředníka. Sice už jsem se nepohybovala na odvrácené straně zákona, ale Finn pro mě pořád sbíral informace o všem, co by se mě mohlo nějak týkat jako přídavek k pátrání po obchodních vazbách a tajemstvích, které využíval při své práci investičního bankéře.
Finn se sklonil a prohlížel si můj obličej. Zelenýma očima zkoumal napáchané škody, stejně jako to míval ve zvyku jeho otec.
„Ježiši,“ řekl. „To jsem si včera myslel, že vypadáš strašně. Dnes vypadáš jako pytel sraček.“
„Taky tě ráda vidím, Finne.“ Odpověděla jsem suše. „Včera jsem měla chřipku. Jak vidíš, zhoršilo se to.“
„To tedy ano,“ zamumlal Finn. „Můžeš mi o tom povědět později. Teď se musíš dostat odsud. Xaviere, byl bys tak hodný?“
Obr přikývnul, volnou rukou mě podebral pod koleny a zvedl mě do vzduchu jako malé dítě. Finn natáhl ruce a Xavier mě položil do jeho náruče. Oba byli opatrní, jak to šlo, ale i tak každý pohyb bolel. Bolest se mi zařezávala do útrob a ztěžovala mi dýchání. Cítila jsem, jak se mi prasklá žebra zapichují do plic. Do úst se mi nahrnula další krev, ale radši jsem ji spolkla. Už jsem i tak prožívala agónii a nechtěla jsem ještě poslouchat Finna, jak nadává kvůli zničenému obleku. Uši byly jediná část mého těla, která se nesvíjela bolestí.
Finn se otočil k pásce, ale Bria vyskočila na nohy a stoupla si před něho.
„Počkat,“ vyštěkla. „Nikam nepůjde. Ještě tu není sanitka a ona potřebuje lékařské ošetření.“
Finn udělal to, co vždycky, když měl čelit rozzlobené ženě – zkontroloval její poprsí. Upíral oči na její prsa stejným, analyzujícím pohledem, kterým předtím zkoumal má zranění. Rty se mu zkřivily v mlsném úsměvu a vzdychl si. Kdybych se cítila líp, tak by za zírání na mou sestru schytal pár ran.
Když se vynadíval na její prsa, zvedl oči, aby si prohlédl zbytek. Viděl tu stejnou fotku Brii jako já. Trvalo mu to jen chvilku, než ji poznal a pak mu úsměv zvadnul a celý zblednul. Párkrát zamrkal, aby se ujistil, že vidí dobře a je to skutečně ona. Když se ujistil, že se nemýlí, podíval se na mě, jestli jsem ji poznala. Přikývla jsem.
„Nikam nepůjde, dokud se na ni nepodívá doktor.“ Zopakovala Bria a píchal prstem Finna do ramene.
To upoutalo Finnovu pozornost. Nesnášel, když mu někdo sahal na oblečení, pokud ten někdo nebyl ženského pohlaví a nesvlékal ho. „Vezmu ji k léčitelce. Dostane se jí nejlepší možné péče, jakou může v Ashlandu mít, jen co budeme odsud.“ Odsekl Finn. „Gin je moje sestra a jde se mnou, takže si dejte zpátečku.“
Zpátečku? Bože. Finn asi viděl se Sophií moc starých detektivek.
Bria přivřela oči. „Proč to nenecháme na Gin? Uvidíme, co chce ona.“
Finn se zatvářil stejně. „Dobře, detektive, řekne vám to sama, že chce jít se mnou.“
Chvíli se propichovali pohledy a pak se podívali na mě. Finn se staženým výrazem, Bria stejně vážně jako on. Muž, kterého jsem považovala za svého bratra a dlouho ztracená sestra. Špatně se mi dýchalo. Jen jsem nevěděla, jestli to je ze všech těch zmatených pocitů nebo kvůli vnitřnímu krvácení. Každopádně to bolelo.
Měla jsem ale jen jednu možnost. Finn byl můj nevlastní bratr, můj důvěrník, nejlepší přítel, člověk, kterému jsem věřila nejvíc ze všech. Bria byla přízrak z minulosti, cizinec s andělskou, chladnou tváří. To mi scházelo, ocitnout se mezi dvěma mlýnskými kameny.
„Finn. Chci …jít s Finnem.“ Slova mi vázla v krku a nebylo to jen kvůli bolesti ve zlomené čelisti, ale dostala jsem je ze sebe. Byli jsme s bolestí staří přátelé.
Bria se napřímila a podívala se na Finna, který se na ni ušklíbl s výrazem vždyť-jsem-to-říkal. Obrátila svou pozornost ke mně.
„Dobrá, je to vaše volba, madam. Ale napřed mi řekněte, kdo vám to udělal? Kdo vás tak zbil?“ Tvrdé oči, sevřené rty. Zachmuření, rozhodný výraz, ale určitě ne nelaskavý.
Detektiv Bria se pouze pokoušela dělat svou práci. Vypadala tak…schopně. Tak ochranitelsky. Tak odhodlaná pomoci. Z nějakého důvodu mě to nutilo být na ni hrdá. Dospěla v silnou osobnost. Zrovna teď si ještě myslela, že jsem nevinná oběť a ne někdo, kdo si za všechny problémy může sám.
Při té absurdní myšlence jsem měla chuť se usmát, ale asi se mi to moc nepovedlo, protože Bria při pohledu na můj výraz zbledla.
„Já….upadla jsem,“ zachraptěla jsem.
Finnova hruď se roztřásla potlačovaným smíchem, stejně jak tomu bylo před chvílí u Xaviera. Když slyšel sarkasmus, tak to poznal, i když mi kvůli rozbitým ústům nebylo moc rozumět.
Brie vylétlo obočí vzhůru. „Spadla jste? A na co? Na něčí pěst?“
„Spadla jsem.“ zopakovala jsem tvrdohlavě.
Xavier  k ní popošel. „Nech to být, aspoň pro dnešek. Gin potřebuje ošetřit. Ručím za ni i za Finna.“
Bria po něm šlehla pohledem, pak po mně a po Finnovi. Uvědomila si, že jsme se proti ní spojili, ale nezačala se rozčilovat, ani netrvala na svém. Místo toho jen úsečně přikývla. „Dobře, slečno. Prozatím tedy zůstaneme u toho, že jste spadla. Ale tím to nekončí. Za pár dní až se budete cítit líp, vám přijdu položit pár otázek.“
„Takže můžeme jít?“ Zeptal se Finn.¨
Bria přimhouřila oči. „Ano, teď můžete jít. A pokud zjistím, že se vaší sestře nedostalo nejlepší lékařské péče, budu vás stíhat za ublížení na zdraví. Jasné?“
Finn se zeširoka usmál. „Rád si vezmu vaše číslo, detektive.“
Bria si odfrkla a otočila se na podpatku stejně jako předtím Mab Monroe. Poodešla a začala se bavit s členem ochranky, který objevil moje zdánlivě mrtvé tělo. Neslyšela jsem, co mu říká, ale nevypadalo to, že by ho její úsečná slova potěšila. Přikrčil se a zatáhl hlavu do límce, jako když se želva schovává do krunýře. Vypadalo to, že moje malá sestřička je už úplně dospělá – a nemá problém s prosazováním vlastního názoru.
Nebyla jsem si jistá, jestli je to dobře nebo špatně a co budu s touhle situací dělat.  Příliš mnoho otázek a málo odpovědí. A ještě navíc neutuchající ostrá bolet, která mi tepala v celém těle.
„Xaviere, díky, dlužíme ti laskavost.“ Zamumlal Finn. „Až se příště potkáme v Northen Aggression, máš to u mě, slibuju.“
Xavier přikývnul. „To je v pohodě. Já vám pomohl dnes, zítra možná zase vy zase pomůžete mně.“
Vyměnili si pohled, který byl mnohem významnější, než by se mi líbilo. Co se děje? Co má Xavier za problém, že ho nedokáže vyřešit sám? Proč by měl potřebovat Finnovu pomoc? Nezdálo se mi, že by obr ukládal přebytečné peníze do investičních fondů, což byla Finnova parketa. Všechno mě ale tak moc bolelo, že jsem o tom nemínila dnes večer přemýšlet.
Finn mu kývl na pozdrav a otočil se se mnou ke žluté pásce. Xavier ji nadzvedl a my jsme opustili zakrvácený zmrzlý trávník.
„Už bude dobře, Gin,“ šeptal mi Finn do ucha. „Odvezu tě k Jo-Jo, ta tě postaví na nohy a pak budeme mít fůru času na to, abychom zjistili, co dělá Bria v Ashlandu. Teď odpočívej, všechno bude v pořádku.“¨
Přestože jsem cítila, jak mě píchají polámané kosti, otočila jsem hlavou a přes Finnovo rameno jsem se podívala na Briu. Pořád kázala muži z ochranky, takže nemohla vidět můj zmučený pohled. Oči jsem upírala na runu s petrklíčem zavěšenou na jejím krku. V červenomodrém světle majáčků se kov blýskal jako měsíc v úplňku.
Nevěřila jsem, že tu runu ještě někdy uvidím – a už vůbec ne, že se setkám se svou malou sestřičkou. Ale sedmnáct let po brutální vraždě naší matky a starší sestry byla Bria zpátky v mém životě. Srdce se mi sevřelo ještě víc než předtím a zalil mě chlad.

Půvabný petrklíč byl to poslední, co jsem viděla, než jsem se propadla do tmy.


12 komentářů:

  1. Vdaka za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Skvelé! Ďakujem.

    OdpovědětVymazat
  7. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat