pátek 20. února 2015

Zášť - 1. kapitola 2/2


Eliot Slater skončil s vyhrnováním rukávů. „Jste si jistá, že nemáte co říct, slečno Blanco?“
Vzdychla jsem si a zavrtěla hlavou. „Už jsem vám to řekla, o Jakeově smrti nevím nic jiného, než co psali v novinách.“
„Tohle nerad slyším,“ zamumlal Slater.

Obr popošel dopředu a sevřel pěsti, připravený jít na věc. Teď bylo na mě, abych předvedla malé divadlo. Doširoka jsem otevřela oči, jako by můj chřipkou oslabený mozek teprve teď přišel na to, k čemu se Elliot Slater chystá. Ochraptěle jsem vykřikla a otočila se k útěku, jako bych zapomněla, že za mnou stojí dva obři. Naběhla jsem přímo mezi ně a oni mě samozřejmě chytli. Přestože jsem se neměla v úmyslu osvobodit, pokoušela jsem se vyprostit. Křičela jsem, mrskala sebou a kopala kolem nohama.
Zatímco jsem se prala s větším, těžším mužem, podařilo se mi nenápadně vytáhnout nože z rukávů a zastrčit je do kapes u bundy. Nechtěla jsem, aby je nahmatali, až se jim podaří znehybnit mě. Většina nevinných žen u sebe nemívá pět nožů a kdyby zjistili, že jsem ozbrojená, jen by to upevnilo jejich podezření, že mám něco společného se smrtí Jonahova syna.
Obři se mým předstíraným chabým výpadům jen smáli. Netrvalo jim ani minutu chytit mě a otočit tváří k Elliotu Slaterovi.
A pak to teprve začalo.
Slater vymrštil ruku vzhůru a praštil mě do obličeje. Byl rychlý, to jsem mu musela nechat. Proti úderu jsem se neobrnila, takže jsem neupadla jedině díky tomu, že mě obři drželi za paže. Bolest mi v čelisti explodovala jako dynamit.
Slater ale neskončil jen u jednoho úderu. Další dvě minuty zpracovával moje tělo dalšími údery. Nos, žebra, kosti praskaly jedna po druhé. Ani se mi nechtělo pomyslet na vnitřní krvácení nebo jak bude nakonec vypadat můj obličej. Cítila jsem se jako kus masa, který si obři naklepávají k večeři. Všechno ve mně naříkalo a pulzovalo bolestí.
A on se celou dobu jen smál. Z tichého smíchu mi naskakovala husí kůže. Elliot Slater ubližoval lidem rád. Opravdu si to užíval. Tak moc, že se pod zipem jeho kalhot rýsovala zřetelná boule.
Slater mě znovu uhodil a o kousek ustoupil. Zůstala jsem bezvládně viset mezi dvěma obry. Nesnažila jsem se vypadat silně a odolně. Chtěla jsem to jen mít za sebou.
Nějaká ruka mě chytla za bradu a nadzvedla mi obličej.  Hleděla jsem do Slaterových bledých očí. Nebo jsem se o to aspoň pokoušela. Před očima se mi míhaly hvězdičky, bylo těžké zaostřit. Bylo to jako ohňostroj čtvrtého července.
„A teď,“ zabručel Elliot, „bys možná chtěla přehodnotit svoje tvrzení, že o Jakeově smrti nic nevíš. Nechceš něco dodat?“
„Nevím nic o Jakeově smrti,“ procedila jsem přes uvolněné zuby. Krev z rozbitých rtů mi odkapávala na fleeecovou bundu. „Přísahám.“ Řekla jsem tak slabě a ukňouraně, jak jsem jen dokázala.
Jonah McAllister popošel blíž a pozorně se na mě díval. V pohledu mu svítila škodolibá radost. „Přidržte mi ji. Chci, aby trpěla.“
Elliot Slater přikývnul a o krok ustoupil.
Další dvě minuty dopadajících úderů. Další bolest, další krev, další prasklá žebra. Když jsem vykašlala další krev, začala jsem se bát, že mě přímo tady, uprostřed kampusu umlátí k smrti. Jonah McAllister neměl žádné zábrany. Zatraceně. Vypadalo to, že budu muset sáhnout po nožích, mrštit po nich magií a zahodit svoji pečlivě udržovanou krycí identitu. Pokud na to ještě budu mít sílu---
„Stačí.“
Ozval se odněkud z hlubokých stínů nízký hlas. Měkký zastřený zvuk připomínající šustění hedvábí. Poznala jsem ten tón a smyslnou kadenci. Věděla jsem, komu ten hlas patří. Stejně tak moje podvědomí. Nepřítel, nepřítel, nepřítel znělo mi v hlavě. Podivný, základní pud mi zaplavil tělo, toužila jsem použít svou magii, mrštit jí po všech a po všem v dosahu.
Elliot Slater ignoroval rozkaz a znovu mě praštil, tělo mi zaplavila další vlna bolesti.
„Řekla jsem, že stačí.“ Hlas se zlomil do zlověstného šepotu plného číhajícího nebezpečí a příslibů smrti.
Elliot ztuhnul a stáhnul ruku zpět.
„Pusťte ji. Hned.“
Obři, kteří mě do té doby drželi, uskočili jako bych měla mor. Spadla jsem na zem, krev se vpíjela do ojíněné trávy. Navzdory bolesti jsem se dokázala stočit na bok a z kapsy nenápadně vytáhnout nůž. Chladný dotek zbraně ve zjizvené dlani byl příjemný a uklidňující.
Něco zašustilo a ze stínů po mé levici vystoupila Mab Monroe.
Měla dlouhý vlněný tmavě zelený kabát. Rusé vlasy se jí leskly jako vyleštěná měď, ale oči měla černější než noční obloha. Mezi záhyby drahého kabátem se jí kolem bledého krku leskl kus zlata.
Neviděla jsem moc dobře, před očima mi pořád tančily hvězdičky, ale věděla jsem, z čeho ten záblesk je. Mab Monroe nikdy nevycházela bez svého runového náhrdelníku. Velký rubín, obklopený několika tucty zvlněných paprsků. Už jsem ho viděla dřív, takže jsem si uměla představit, jak díky složitě vybroušeným diamantům zasazených ve zlatých paprscích, vypadají, že skutečně vyzařují světlo. Nebo mi možná jenom přecházel zrak.
Ale i tak jsem věděla, co runa představuje. Sluneční žár. Symbol ohně. Osobní runa Mab Monroe.
Při tom pohledu mě začaly pálit zjizvené dlaně. Mab nebyla jediná s osobní runou. Taky jsem jednu měla. Malý kroužek kolem osmi tenkých paprsků. Pavoučí runa. Symbol trpělivosti. Kdysi to byl medailon, která jsem nosila zavěšený kolem krku, dokud ho Mab nerozžhavila magickým žárem mezi mýma spoutanýma rukama. Tak mě mučila tu noc, co zabila zbytek mojí rodiny. Označila mě jako dobytek. Tuhle laskavost jsem jí hodlala vrátit. A doufala jsem, že to bude brzy.
Nepřítel, nepřítel, nepřítel opakoval pořád dokola ten hlas v mé hlavě.
Mab Monroe přešla nade mnou a stoupla si vedle Elliota Slatera a Jonaha McAllistera. Shlédla na mě zhruba se stejným zájmem, jaký by věnovala švábovi předtím, než by ho rozšlápla. Její černé oči pohlcovaly světlo jako bezedné díry. Ležela jsem velmi tiše bez jakéhokoliv pohybu, jako bych byla na pokraji smrti. Ne, že bych k tomu měla daleko.
„Řekla jsem, že stačí, Jonahu,“ řekla Mab. „Nebo jsi zapomněl, že s Elliotem pracujete pro mě?“
Po chvíli Elliot Slater ustoupil se skloněnou hlavou. To stejné udělali oba obři. Jen Jonah McAllister byl natolik rozzlobený, že nepostřel její ostrý tón.
„Ta potvora dělala Jakeovi problémy a já si myslím, že něco ví o jeho smrti,“ Vyštěkl McAllister. „Chci, aby za to zaplatila. Chci, aby byla taky mrtvá.“
Mab se znovu podívala dolů. „Necháváš se příliš unášet svými pocity, Jonahu, a ignoruješ fakta. To se k tobě nehodí.“
„A jaká fakta by to měla být?“ Oponoval McAllister.
„Tady slečna Blanco je jen žena, co víc, slabá žena bez magie nebo nějakých jiných zvláštních schopností. Jsem si jistá, že pokud by nějaké měla, použila by je na svou obranu. Tohle není osoba, kterou hledáš, Jonahu. A co víc, není to ani žena, kterou hledám já.“
McAllisterovi se zaleskly oči. „Zase ta tvoje posedlost tou blonďatou prostitutkou. Proč nedokážeš přijmout fakt, že je mrtvá? Pohřbená někde pod závalem stejně jako Tobias Dawson a jeho muži.“
Mabiiny oči ještě víc ztmavly. Natáhla se po své magii Ohně a držela ji u sebe jako milence. Protože jsem také dokázala manipulovat magií, cítila jsem tu její, zvlášť, když ji vědomě používala. Ona by zase cítila tu mou, v případě, že bych byla tak hloupá, že bych se po ní natáhla.
Cítila bych její magii, i kdyby ji nepoužívala, neustále z ní vyzařovala, bylo to, jako když prosakuje voda. Se mnou to bylo jinak. Moje síla nebyla zjevná, dokud jsem ji nepoužila k útoku a tahle její vlastnost mi během let mnohokrát zachránila život.
Magii Ohně jsem vnímala jako horké jehličky, které se mi zabodávají do kůže - jako přídavek ke vší té mizérii, ale pořád jsem bezvládně ležela a nedávala najevo, co cítím nebo že vím, o čem mluví.
„Pochybuju, že to byla skutečná prostitutka a její tělo se nikdy nenašlo,“ odpověděla chladně Mab. „Dokud neuvidím tělo, neuvěřím, že je mrtvá. Já ji najdu, Jonahu, a pak budeme mít oba dva svou pomstu. To ona zabila Dawsona a tvého syna. Ne tady slečna Blanco.“
Mluvili o noci, kdy jsem se převlékla za prostitutku, abych se na Mabiinu večírku dostala blíž k Tobiasi Dawsonovi, chamtivému majiteli dolů, který vyhrožoval nevinným lidem. Tu noc jsem měla spadeno jen na něho, ale Jake McAllister mě poznal, ještě než jsem měla příležitost zaútočit. Mab mě přistihla u sebe v koupelně jen pár minut po tom, co jsem Jakea ubodala. Zjevně si dala dvě a dvě dohromady a usoudila, že jsem zodpovědná jak za Jakeovu, tak Dawsonovu smrt. A to nebylo dobré.
„Souhlasila jsem s tímhle malým testem s tím, že slečna Blanco přežije, pokud se ukáže, že je nevinná,“ pokračovala Mab. „A to podle mě je. Nikdo by se nenechal dobrovolně takhle zmlátit.“
Takže Mab pojem sebeobětování nic neříkal. Ani mě to nepřekvapilo. Kdyby mě všechno tak moc nebolelo, smála bych se. Zatím jsem byla jen ráda, že jsem nechala Elliiota Slatera, aby mě udeřil. Kdybych to neudělala, nezbyl by ze mě v tuhle chvíli už ani popel.
„Koho zajímá, jestli zůstane naživu?“ Zavrčel Jonah Mc Allister. „Je to nicka.“
„To je možná pravda, ale bohužel slečna Blanco není bez přátel,“ odpověděla Mab. „Všimly by si toho přinejmenším sestry Deverauxovy.“
„Je mi jedno, co si myslí ty dvě trpaslice,“ odsekl Jonah. „Klidně je můžeš obě zabít.“
Mab lehce pokrčila rameny. „Možná, ale Jo-Jo Deveraux je oblíbená. Asi by to bylo zábavné, ale z její smrti bych neměla žádný prospěch. Teď se musím soustředit na někoho jiného. První na řadě bude Coolidge.“
Nad neznámým jménem jsem se pozastavila. Coolidge? Kdo je Coolidge? A čím si ten člověk vysloužil nelibost Mab Monroe?
„Užil sis dost, Jonahu. Přijmi to, ona tvého syna nezabila. A dnes večer dostatečně zaplatila za všechno, co mu provedla. Takže teď půjdeš se mnou a budeš se věnovat mým záležitostem. Nebo si snad mám hledat jiného právníka?“ Jízlivost jí ukapávala z hlasu jako kyselý déšť.
Jonah McAllister nakonec usoudil, že tuhle bitvu nevyhraje, pokud by se s ní dál hádal, mohla by ho na místě usmažit. Takže sevřel rty, kývl hlavou a aspoň pro dnešek vyhověl jejímu požadavku.
Pak se ten zmetek otočil a vší silou mě kopl do břicha.
Sice jsem něco takového čekala, ale i tak jsem začala dávit další krev. Měla jsem pocit, že si mi v žaludku otáčí rozžhavený kámen. Potřebovala jsem se co nejdřív dostat k Jo-Jo, aby mě dala do pořádku.
„Dobrá, takže se zaměříme na další osobu.“ Jonah McAllister se sehnul, chytil mě za ohon a nadzvedl mi hlavu, aby mi viděl do tváře. „Cekni o něčem policajtům a budeš mrtvá. Jasné?“
Policajtům? Rozhodně jsem neměla v úmyslu jít si stěžovat na policii. Ani náhodou. Tohle si vyřídím sama. Abych se ho zbavila, vypravila jsem ze sebe zachroptění a kývla hlavou.
Spokojený, jak mě zastrašil, upustil mou hlavu zpátky na zem.
„Pojďme odtud,“ zavrčel právník. „Ta potvora mi zacákala kabát krví.“
Překročil moje bolavé tělo a zmizel ve tmě. Elliot Slater se svými muži ho následoval. Mab Monroe zůstala stát na místě a prohlížela si mě tmavýma očima. Znovu se mi do kůže zabodly tisíce žhavých jehliček, potlačila jsem sten.
„Doufám, že jste se poučila, slečno Blanco,“ řekla Mab příjemným hlasem. „Protože Jonah měl pravdu. Pokud ještě komukoliv z nás někdy zkřížíte cestu, zemřete. A ujišťuju vás, že to bude mnohem nepříjemnější, než dnes večer.“

V očích se jí zableskl oheň na stvrzení jejího slibu. Mab se na mě ještě chvíli usmívala, pak se otočila na podpatku a zmizela do chladné noci.

13 komentářů:

  1. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za skvělou kapitolku a úžasnou práci;-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Srdečná vďaka za preklad i kolektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat