pátek 13. února 2015

Zášť - 1. kapitola 1/2


Ti mizerové by se ke mně nikdy nedostali tak blízko, kdybych neměla chřipku.
Kýchala jsem, kašlala, smrkala a bolelo mě celé tělo. To jsem byla já. Gin Blanco. Majitelka restaurace. Živel Kamene a Ledu. Bývalá nájemná vražedkyně. A tak dále. A teď mě dostal obyčejný bacil.

Začalo to před třemi dny škrábáním v krku. A nevyvíjelo se to dobře. Slzely mi oči, potila jsem se. Červený nos by mi i Rudolf záviděl. Fuj.
Jediný důvod, proč jsem dnes večer vylezla z postele, byla poslední přednáška z klasické literatury za tenhle semestr. Esej o symbolice v Odysseji jsem dokončila před deseti minutami a teď jsem netoužila po ničem jiném, než si zalézt zpátky do postele a strávit tam zbytek týdne.
Bylo něco po sedmé, studený prosincový večer. Byl to poslední den semestru a kampus už byl skoro prázdný. V kamenných budovách kolem mě svítilo už jen pár oken. Kámen šeptal o vzorcích, teoriích a znalostech. Starý, zvučný domýšlivý hlas, který byl v rozporu se zlověstnými stíny na temném nádvoří. Nikdo další nebyl v dohledu. A to byl pravděpodobně důvod, proč si na mě počkali zrovna tady. Ani se neobtěžovali mě někam unést.
V jednu chvíli jsem měla ten večer už asi po tisící zabořený nos do kapesníku a v další už jsem byla obklopená třemi obry.
A sakra.
Zastavila jsem a oni se hned stáhli ke mně do trojúhelníku potíží. Obři byli kolem sedmi stop vysocí, s velkýma jakoby hmyzíma očima a pěstmi jako moje hlava. Jeden z nich se na mě šklebil a křupal kotníky na prstech. Někdo se tady nemohl dočkat, aby splnil svůj úkol a pořádně mě zmlátil.
Očima jsem střelila po jejich vůdci, který zaujal pozici čelem ke mně – Elliotu Slaterovi. Byl z nich nejvyšší, svou obrovskou postavou o hodně převyšoval svoje podřízené. Široký byl skoro stejně jako vysoký, měl rozložitou, svaly obalenou kostru. Bylo by jednodušší prorazit žulu, než mu zlámat žebra. Byl bledý, skoro albín, jeho kůže ve slabém světle zářila. Světle hnědé oči měl jen o odstín tmavší než křídově bledou kůži a řídké vlasy sotva zakrývající kůži na velké lebce. Na malíčku mu svítil prsten s diamantem.
Ještě než jsem před pár měsíci odešla na odpočinek, toulávala jsem se po nocích jako nájemný zabiják jménem Pavouk. Během let jsem měla možnost poznat stinnou stránku života, takže jsem věděla, jaké se těší Slater reputaci. Oficiálně byl Elliot Slater vážený šéf ochranky Mab Monroe. Živlu Ohně, která řídila Ashland pevnou rukou, jako by to bylo její soukromé hřiště. Slater měl na starost permanentní řešení všech otravných problémů, o které se Mab nechtěla postarat osobně.
A ten večer to vypadalo, že jedním z takových problémů jsem já.
Ne, že by mě to překvapovalo. Před pár týdny jsem někoho zlikvidovala během večírku v jejím domě. Není potřeba říkat, že Mab nebyla moc nadšená, že jeden z jejích hostů byl zavražděný v jejím vlastním domě, zrovna když pořádala večírek pro stovky svých obchodních partnerů. Zašla jsem dost daleko a věděla jsem, že Mab udělá všechno, co je v jejích silách, aby našla vraha. Aby našla mě.
Kýchla jsem do kapesníku. Přemýšlela jsem, jestli Mab zjistila, kdo doopravdy jsem. Kvůli čemu tady dnes večer Slater je.
„Je to ona?“ Otočil se Elliot Slater přes rameno.
O kousek uhnul a k trojici mužů se připojila další, tentokrát nižší postava. Pod klasickým kabátem měl muž perfektně padnoucí oblek a ve tmě se blýskaly naleštěné lakýrky. Hříva ocelově šedých vlasů se mu vznášela kolem hlavy. Škoda, že nenávist v jeho pohledu dělala z jeho očí v úzké, uhlazené tváři temné krvavé fleky.
Taky jsem ho poznala. Jonah McAllister. Měl pověst skvělého advokáta. Okouzlující agresivní obhájce, schopný za správnou cenu vysekat z problémů i toho nejzuřivějšího vraha. Byl také na výplatní listině Mab Monroe, stejně jako Elliot Slater. Byl to její osobní právník, pohřbíval její nepřátele v záplavě byrokracie, namísto v zemi jako Slater.
Mou obětí na večírku Mab Monroe byl jeho syn, Jake. Mladík něco přes dvacet, který mi kromě jiného vyhrožoval znásilněním a vraždou. Jeho smrt jsem považovala za nutnost, něco jako deratizaci.
Pozornost obou dvou se teď upírala ke mně. Večer se vyvíjel čím dál tím líp. Znovu jsem kýchla. Měla jsem dnes večer zůstat doma v posteli.
Jonah McAlister si mě změřil chladným pohledem. „Ano, to je ona. Roztomilá slečna Blanco. Mrcha, dávala zabrat mému chlapci.“
Dávala zabrat? Asi ano, když vezmu v úvahu, že jsem na něj zavolala policajty a obvinila ho z loupežného přepadení, to všechno po tom, co jsem mu do obličeje hodila plný tác jídla a ke všemu jsem ho nakonec ubodala. Ale uvědomila jsem si, že McAllister ve skutečnosti neřekl ani slovo a tom, že jsem jeho syna zabila. Hmm. Vypadalo to spíš jako průzkumná výprava. Rozhodla jsem se, že na to půjdu zlehka – aspoň prozatím.
„Kvůli čemu tady jste?“ Hlas mi skřípal „Převzali jste Jakeův zvyk napadat nevinné lidi?“
Tvář Jonaha McAllistera při mé narážce ztuhla. Zásah. Navzdory šedesátce na krku měl hladkou kůži bez vrásek, určitě díky hodně drahému kosmetickému zásahu a magii Vzduchu. „O vás se dá těžko uvažovat jako o nevinném člověku, slečno Blanco. Vy jste mého milovaného chlapce napadla jako první.“
„Váš milovaný chlapec se pokusil se zbraní v ruce vyloupit mou restauraci a málem zabil dva z mých hostů.“ Dostala jsem ze sebe mezi kašláním a kýcháním. „Jen jsem se bránila. A co na tom teď vlastně záleží? Váš syn zemřel na jakousi srdeční vadu. Aspoň tak to psali v novinách.“
Jonah McAllister na mě hleděl a zkoušel z mého výrazu vyčíst, jestli náhodou o synově konci nevím něco víc. Potřebovala jsem se vysmrkat – znovu. Proklatí mikrobi.
McAllisterova ústa se při zvucích, které jsem při tom vydávala, znechuceně zkřivila. Asi jsem při smrkání nevypadala zrovna půvabně. Hlavou kývnul na Elliota Slatera, který mu gesto oplatil.
„A teď ten důvod, proč jsme tady, slečno Blanco,“ protáhl Slater. „ Tady pan McAllister měl pocit, že byste mohla mít nějaké bližší informace o smrti jeho syna „Jake měl slabé srdce, ale jeho smrti předcházely podezřelé okolnosti. Stalo se to před pár týdny.“
Podezřelé okolnosti? To byly zřejmě ty bodné rány v jeho hrudi. Udržovala jsem neutrální nechápavý výraz.
„Proč bych měla něco vědět o Jakeově smrti?“ Zeptala jsem se. „Naposled jsem ho viděla, když ho tady jeho papínek přitáhl zpátky do Pork Pit a snažili se mě donutit, abych stáhla žalobu.“
To byla samozřejmě lež. Na Jakea Mc Allistera jsem potom narazila ještě jednou – na večírku u Mab Monroe. A on mě poznal, i když jsem byla přestrojená za prostitutku. Byla jsem tam, abych někoho zabila, takže jsem milého Jakea vylákala do koupelny. Ubodala ho, jeho tělo uklidila do vany a před návratem na večírek si vyčistila šaty. Nic, co bych během své kariéry nájemného vraha už někdy nedělala. O klidné spaní jsem kvůli tomu nepřišla.
Ale právě teď to vypadalo, že bych mohla přijít o mnohem víc.
„No, a to je ten problém. Můj dobrý přítel Jonah vám nevěří. Takže mě požádal, abych vzal pár svých hochů a pokusil se vám osvěžit paměť.“ Usmál se Slater. Roztáhl rty v širokém úsměvu a odhalil bledě růžové dásně.
Obrův úsměv připomínal prázdnou bezednou černou díru. „Rozhodli jsme se, že navštívíme pár lidí, co dělali Jakeovi problémy. A vaše jméno bylo v seznamu nahoře.“
Jistěže bylo. Byla jsem asi jediný člověk v celém Ashlandu, který se odvážil Jakeovi postavit. A teď se jeho otec postará, abych za to pykala.
Slater si sundal sako, podal ho McAllisterovi a začal si vyhrnovat rukávy.
Znovu jsem si vyčistila nos a zvažovala situaci. Čtyři na jednoho nikdy nebylo nic příjemného, zvlášť, když tři z těch čtyř byli obři. Přerostlé gorily nebylo snadné přemoct, dokonce i pro někoho jako jsem byla já. Ani jeden z obrů nevykazoval nějaké magické schopnosti, nikde ani plamínek nebo ledové dýky, ale to neznamenalo, že jsou skutečně bez magie. Pokud by ji měli, bylo by extrémně těžké je vyřadit.
Pokud bych neměla chřipku, možná bych zvažovala, že je zabiju – nebo aspoň zneškodním, abych mohla utéct. Přestože jsem dnes večer jen na skok vylezla z postele, svoje nože jsem měla sebou. Všech pět. Dva v rukávech, dva v botách a jeden za opaskem v kříži. Nikdy jsem bez nich z domu nevycházela.
Měla jsem i svou magii, takže jsem nože vlastně ani nepotřebovala. S její pomocí by nebyl problém se obrů zbavit. Moje magie Kamene byla tak silná, že bych s ní dokázala v podstatě cokoliv. Třeba cihlami z okolních zdí rozbít obrům hlavy velikosti melounu. Bylo by to snadnější než je postřílet samopalem. K čertu, kdybych opravdu chtěla, mohla bych na ně nechat spadnout budovy obklopující nádvoří.
Byla jsem jedním z mála lidí, kteří dokázali ovládat dva živly. V mém případě Kámen a Led. Až donedávna byla moje magie Ledu slabá, ale díky sérii traumatických událostí byla na vzestupu a neustále sílila, takže bych dokázala vytvořit ostré krápníky a obry jimi probodnout. Už se mi tímto způsobem podařilo zneškodnit trpaslíka a ti si s obry, co se týká odolnosti nijak nezadají. Jen mají míň krve, takže rychleji vykrvácí.
Ale úvahy o tom, jaké mám proti obrům šance, mě zpátky nedržely. Byly to důsledky; co by se stalo potom, co by se do celé věci vložila jejich nadřízená, Mab Monroe.
Před sedmnácti lety použila Mab Monroe svou magii Ohně k tomu, aby zabila mou matku a starší sestru. Tohle jsem zjistila teprve nedávno. Kromě jiného použila svou magii i k tomu, aby mě mučila. Rozžhavila můj medailon z magické stříbrné slitiny vložený mezi mé svázané ruce. Plánovala jsem vypořádat se s Mab Monroe po svém, jen co zjistím pár maličkostí, jako třeba proč vyvraždila mou rodinu a kde je teď moje mladší sestra Bria.
Pokud bych dnes večer zlikvidovala Jonaha McAllistera a jeho najatou výpomoc, jen by to ke mně přitáhlo její pozornost. A já jsem zatím nechtěla, aby Mab nebo její pohůnci věděli cokoliv o mých magických schopnostech. Jen by to upevnilo jejich podezření, že nejsem jen obyčejná majitelka malé restaurace, kterou chtěl Jonah Mc Allister potrestat za to, že na jeho syna zavolala policajty.
Dnes večer jsem měla jen jednu možnost – musela jsem je nechat, aby mi ublížili. Jedině tak jsem mohla zůstat Gin Blanco a předčasně neprozradit svou pravou identitu, Genevieve Snow.

Sakra. To bude bolet.

12 komentářů:

  1. Díky za překlad a pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za pokračovanie príbehu o Pavúkovi :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. To nebude hezké;-( děkuji za skvělou práci ;-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat