neděle 15. února 2015

Vzdor - 19. kapitola



LOGAN
Pustil jsem její ruku a připravil si Switch. U našeho zadního vstupu stál Oliver s tím nejpřísnějším výrazem, který ze sebe dokázal dostat, namířeným přímo na mě.
Rachel ustoupila a ohnula se, aby zvedla zbraň. Uvědomil jsem si, že mě náhle začala velice zajímat poloha slunce a chvíli jsem pozoroval oblohu. Pak jsem se podíval zpět na Olivera, jeho obočí vzrostlo.


„Pozvete starého muže dovnitř? Nebo tady mám stát a předstírat, že jsem právě neviděl-“
„Trénovali jsme.“ Rachel ukázala Switch, aby mu to dokázala.
„Tak jsme to za mého mládí nenazývali,“ řekl Oliver a pohybem ruky nám naznačil, ať jdeme dovnitř.
Nemohl jsem se na Rachel podívat, když jsme šli do domu. V pokoji byla rozpačitá atmosféra a neměl jsem absolutně žádný nápad, jak ji uklidnit, aniž bych poukázal na mou náhlou nevysvětlitelnou přitažlivost k její hlavě. Což bych klidně mohl, pokud bych to dokázal vysvětlit. Navíc byl v pokoji Oliver.
Poplácal mě po rameni a pak použil jeho druhou ruku, aby si přitáhl Rachel k sobě z opačné strany. „Je pěkné vidět vás dva, jak odkládáte své odlišnosti a objevujete, kolik toho máte společného. Rachel, vadilo by ti, kdybys mi donesla trochu vody?“
Když Rachel odběhla do kuchyně, zadíval se Oliver do mých očí. „Jsi dobrý muž, Logane McEntire. Jsi tím synem, kterého jsem nikdy neměl. Vím, že ti můžu ohledně Rachel věřit.“
Tíha jeho důvěry dopadla na vrchol Jaredovy důvěry ve mě. „Znovu se to nestane,“ řekl jsem, i když jsem si nebyl jistý, jestli to tak skutečně myslím.
Zazubil se. „Ach, neslibuj nic, co možná nebudeš moct splnit. Jen se ujisti, že pokud se rozhodneš, že ona je pro tebe tou pravou, tak to zvládneš.“
Pro mě tou pravou? Zíral jsem na Rachel, když Oliver odešel do kuchyně, usazujíc jeho objem na můj zaneřáděný stůl. Byl to jenom impuls. Byla krásná a silná ve způsobu, kterého jsem si vážil. Samozřejmě že byla atraktivní. To neznamenalo, že jsem byl připraven si ji Nárokovat. Nebo kohokoli jiného když už jsme u toho.
Cítíc se podivně naštvaně Oliverovou domněnkou, následoval jsem ho do kuchyně. Rachel se usadila na podlaze a opřela se o Oliverovy nohy, když vytáhl z papírového obalu lepkavé buchty a dal jí je. Vzal jsem si židli. Čas odsunout mé matoucí city k Rachel a zaměřit se na něco mnohem nekomplikovanějšího: na můj plán, aby Oliver odešel s námi z Baalbodenu.
Než jsem otevřel pusu, Oliver řekl, „Vy dva můžete mít pravdu. Myslím si, že je Jared naživu.“
„Cože?“ Naklonil jsem se dopředu, když se Racheliny oči zasekly do mých, plné šoku a dychtivé naděje.
„Proč si to myslíš?“ zeptala se, pokládajíc lepkavé buchty na stůl.
„Mluvil jsem s nějakými venkovany, kteří cestovali s bandou loupežníků, kteří byli zabiti Prokletým ten hrozný den. Zdá se, že tvůj otec nejhledanějším mužem napříč městských státu v Pustině.“
„Hledaný kvůli čemu?“ zeptal jsem se.
„Za krádež a vlastizradu vládce Rowansmarku.“
Rachel se narovnala. „To je hnusná lež! Nikdy nic neukradl a ani by se nedopustil vlastizrady!“
Oliver jemně sevřel její rameno. „To vím. Každý, kdo ho zná, to ví.“
„Neukradl ten balíček z Rowansmarku. Někdo mu ho dal,“ řekla.
„Hádám, že ať mu ten balíček dal kdokoli, tak to bude ten, který se dopustil vlastizrady,“ přemítal jsem. „Je možné, že Velitel uplatil nebo přinutil obyvatele Rowansmarku, aby to pro něj ukradl a zamýšlel, aby to Jared přinesl.“
„Ale táta začal mít podezření, zjistil, co bylo uvnitř – “
„A byl natolik čestný a odvážný, aby to Veliteli nedal,“ dodal jsem.
„Ale proč to nevrátil do Rowansmarku, když to patří jim?“ zeptala se.
Oliver zavrtěl hlavou. „Nevím, ale James Rowan udělá cokoli, aby to dostal zpátky. Je to cenná zásilka. Roční zásoby pšenice, dobytek a celoživotní jmenování do Vojenské rady Rowansmarku pro kohokoli, kdo přivede tvého otce. Živého.“
Rachel i já jsme byli zticha, když na nás dopadla ta absurdní velkorysost.
„Nikdo se o cenu ještě nepřihlásil, takže pokud ho nedostal Prokletý, tak stále žije.“ Oliver znova jemně zmáčkl Rachelino rameno a postavil se ztěžka na nohy. „Takže jsem si udělal sem výlet, abych vám to řekl.“ Zvedl vodu, která stála vedle něj a pěti loky ji vypil. „Asi už půjdu. Nechci, aby mě chytili po setmění.“
Rachel ho objala. „Ještě ne. Ještě ti chceme něco říct.“
Podíval se na mě.
„Den po slavnosti Nárokování odcházíme.“ Postavil jsem se, pokládajíc mu ruku kolem ramen a doufajíc, že pochopí, že ačkoli nevím, jak to ukázat, vím, že mu dlužím můj život. Kdyby tiše neodporoval Velitelovu nařízení a neujal se špinavé krysy, nebyl bych hoden být mužem, který patřil k lidem jako Jared, Rachel a Oliver. „Půjdeme do Pustiny hledat Jareda. A bereme tě s sebou.“
„Na takovou cestu jsem už příliš starý.“ Oliver mi položil paži kolem pasu. „Jsem na vás oba pyšný. Jared by byl také. Pamatujte si to a zůstaňte naživu.“
„Ale ty s námi musíš jít!“ Racheliny oči byly vlhké.
„Nevrátíme se,“ řekl jsem. „Věříme, že Jaredovy důvody pro nedoručení balíčku do Baalbodenu jsou čestné, takže Veliteli nedáme to, co chce. Pokud se nevrátíme, ublíží ti.“
„Jak bych mohl jít přes celou divočinu, abych našel Jareda? Jen bych vás zpomaloval.“
„Zítra má vyjet další skupina lupičů. Půjdeš na trh jako obvykle, ale nevrátíš se.“
„Stráže mají oblast pod dozorem Identidisků,“ řekl.
„Mám technologii, která je dokáže blokovat. Obvykle máš s sebou osla, který ti nese zásoby, ne?“ zeptal jsem se.
Přikývl.
„Tentokrát si pod pekařské zboží zabalíš oblečení, jídlo, svítilnu a zbraň. Vezmi si jen věci, které budeš potřebovat v Pustině. Když se budou stráže střídat, ztrať se v loupežnických vozech, pokud budeš muset, vytáhni pekařské potraviny, abys odklonil podezření a pak běž rovnou do Pustiny. My se k tobě další den připojíme.“
„To je naprosto nestydaté.“ Oliverův úsměv byl plný pýchy.
„Bude to fungovat. Musí.“ Stiskl jsem jeho rameno. „Pro Identidisky budeš neviditelný. Můžeš jet v Pustině na oslu, tím bude cesta jednodušší. Necháme tě v jednom z bezpečných domů, dokud nenajdeme Jareda. Pak si můžeme vytvořit nový domov někde jinde.“
Jeho oči se střetly s mými, klidné a hodnotící. „Zdá se, že na sebe berete hodně vysoké riziko kvůli jednomu starému muži.“
„Jsi rodina. Neodejdeme bez tebe.“
„Pokud zůstaneš, zabije tě.“ Rachelin hlas se třepal a Oliver si ji přitáhnul blíž.
„Neplač, Rachelko. Už jsem skoro pradědeček. Pokud to má znamenat, že pojede můj zadek napříč bohem zapomenutou divočinou, tak to udělám.“
„Děkuji ti.“ Dal jsem mu do ruky magnetický náramek. „Dej si ho na zápěstní značku a Identidisk tě nenajde.“

Oliver nás ještě chvíli držel a pak odešel. Domek byl bez něj najednou příliš prázdný.

5 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za skvelý preklad!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad~~

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad! :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc díky za další překlad.

    OdpovědětVymazat