úterý 3. února 2015

Práce pro Ďábla - Epilog


Gabe byla v pořádku. Roztřesená, zraněná, zesláblá ztrátou krve, poznamenaná novou sadou jizev od toho, jak ji Santino rozpáral, ale v pořádku. Žila a po pár dnech mi volala, abych přemluvila Eddieho, že není potřeba chodit po domě ozbrojený a mít zabarikádovaná okna. Zůstala jsem v jednom z malých hotýlků dole v Nuevo Rio, zaplivaném místě plném štěnic, kde bylo každou noc slyšet za okny hvízdání kulek. Gabe mi mimo jiné řekla, že jim Jace věnoval Baby a že se v ní brzy hodlají přesunout zpátky do Saint City. Eddie vždycky toužil po vlastním vznášedle.

Mlčky jsem poslouchala plynoucí proud jejích slov, usazená v křesle a schoulená do klubíčka. Měli štěstí.
Letěla jsem běžnou linkou. Pravou ruku jsem měla pořád zkroucenou do tvaru spáru, ale vcelku jsem si vystačila s levou. Bude to trvat dlouhou dobu, než budu schopná sevřít v ruce jiný meč nebo aspoň než dokážu ruku narovnat.
Měla jsem u sebe urnu. Černě lakovanou, krásnou a těžkou. Byl v ní po skořici vonící popel smíchaný s kousky mramoru. Sebrala jsem každý kousek popela, který jsem byla schopná najít a dala ho do urny, kterou tam nechal Lucifer - asi jako dárek na rozloučenou.
Jace mě nepřišel vyprovodit, ani jsem to nečekala. Vykradla jsem se z jeho domu jako zloděj uprostřed noci, jen s urnou s Japhrimelovým popelem. Jace se nepokusil mě najít nebo se mnou promluvit.
Byla jsem ráda. Když jsem seděla ve vznášedle s dozadu opřenou hlavou, začalo mi všechno dávat smysl. Samozřejmě, že Japhrimel pomohl Vardinalovi uprchnout z Pekla. Dávalo to smysl. Zvlášť, když ho to asi Lucifer nechal udělat, potom co zjistil, že podle Vardinala jsou lidé bezcenní, dokonce i lidští potomci Padlých, psionici. Co Lucifer nevěděl, a pravděpodobně ani Japhrimel, že Vardinal sebral Vejce. A pak si najednou Lucifer uvědomil, že Vardinal je víc, než jen malá nepříjemnost. Spíš hrozba. Pokud Lucifer o dítěti nevěděl, tak na to určitě brzy přišel, když zjistil, že je Vejce pryč a začal se znovu zajímat o lidský svět. Dozvěděl se, že Vardinal ve své pravé formě sbíral vzorky tkání lidských psioniků a pak zmizel. Navázal kontakt s Evou dřív než já, i když asi použil stejnou metodu a následoval stopu krve. Rozdíl byl jen v tom, že stopa jeho krve byla silnější, protože nesla jeho genetický kód. Já jsem měla jen slabou ozvěnu po lásce, která nás s Doreen pojila.
Lucifer nedokázal bez Vejce vyjít z Pekla, takže musel na Vardinala oklikou. Žádného démona nenapadlo, že by byl Princ schopný najmout člověka.
Lucifer hrál o udržení kontroly nad Peklem; Eva jako nově vytvořený Androgyn, byla jen dalším cenným pěšcem.  Pro Lucifera by byla hračka zvrátit Vardianlův pokus s jeho „světlou genetickou stezkou“ a udržet si svůj monopol na vytváření nových démonů. V Pekle muselo vyvolat pozdvižení, když Vardinal dokázal něco, co Lucifer ne.
Vardinal hrál o kontrolu nad Peklem a Japhrimel o svou svobodu. Zrovna, když se zdálo, že ji má na dosah, ho Lucifer zabil za to, že nechal Vardinala uniknout. Bez ohledu na to, že to zřejmě bylo na jeho popud.
Když jsem teď měla čas se nad tím zamyslet, dávalo to smysl. Vlastně to bylo celkem jednoduché.
A já? Pouhý lidský nástroj. Hrála jsem o svůj život. A teď jsem tady, živá, a démon, který mi lhal, byl mrtvý. Nakonec jsem Santina zabila, ale Lucifer měl Doreeininu holčičku. Pokud jsme měli být vyrovnaní, dopadla jsem hůř.
Možná Lucifer nečekal, že mě Japhrimel promění v to, co jsem teď byla. A to byl problém, protože, co jsem teď vlastně k čertu byla? Japhrimel předpokládal, že bude mít příležitost mi všechno vysvětlit. Zjevně podcenil Luciferovu nenávist vůči každému, kdo se mu nějakým způsobem protivil, dokonce i vůči vlastnímu pobočníkovi.
Loď konečně přistála. Čekala jsem, dokud všichni nevystoupí, než jsem se zvedla, vyšla ven a nadechla se chladného, zapáchajícího povětří Saint City. Cítila jsem příliv známé Síly; přizpůsobit se jí mi trvalo sotva pár vteřin. Už jsem nebyla člověk.
Domů jsem si chytila taxi a pak už jsem stála pod nádherně zamračenou oblohou na cestě před svým domem, s urnou přitištěnou k tělu. Mlha a mírný deštík halily mou zahradu do stříbrného oparu. Potřebovala vyplít a brzo jsem musela vytrhat a usušit kozlík a z jeho kořenů připravit uklidňující čaj na spaní.
Otázka je, jestli ještě někdy budu spát.
Odemkla jsem dveře a vstoupila dovnitř. Obklopila mě známá konejšivá atmosféra domu.
Přinesla jsem urnu do zatuchlého šera. Už v předsíni bylo poznat, že v domě delší dobu nikdo nebyl a že byl ponechaný sám sobě příliš dlouho.
Oltář na odpočívadle uprostřed schodiště vypadal stejně jako vždycky. Soška Anubise byla zaprášená, ale stejná, jak jsem si ji pamatovala. Můj dům byl pořád tady, pořád stál. To jenom můj starý život vzal za své.
Postavila jsem urnu mezi dvě vázy se zvadlými květinami, které jsem před odchodem zapomněla vyhodit. Zapálila jsem dvě vysoké černé svíce v křišťálových svícnech. Pak jsem pokračovala po schodišti nahoru, krok za krokem. Kabát jsem přehodila přes zábradlí, rozepnula si košili a rozpustila špinavé vlasy. Zatím jsem neměla pocit, že mytí stojí za tu námahu.
Zapnula jsem počítač v podkroví pracovně, kde ještě ležely desky se spisy o Santinovi. Chvíli jsem čekala, než přístroj naběhne a začala se probírat zprávami. Když se mi konečně podařilo přihlásit k bankovnímu účtu, zůstala jsem nevěřícně zírat na obrazovku.
Už jsem nebyla Danny Valentine, Nekromantka a žoldák s věčně přečerpaným účtem.
Byla jsem bohatá. Ne pouze bohatá, ale nechutně bohatá. Vyrazilo mi to dech. Jen jsem seděla a hleděla na blikající obrazovku. Už nikdy jsem si nemusela dělat starosti o peníze. Ani kdybych žila ještě hodně, hodně dlouho.
A jak dlouho budu ještě žít, sama sebou zatracená, s vědomím, že jsem s Luciferem prohrála hru, o které jsem ani nevěděla, že běží? Mohla jsem být ráda, že vůbec ještě dýchám.
S divoce bušícím tepem jsem se dívala na čísla. Aspoň jednu část dohody Lucifer dodržel.
Odhlásila jsem se a zaklapla víko, pak jsem se v padajícím soumraku, obklopená svatým klidem svého domu podívala na svoje ruce.
Ležely nehybně v mém klíně, půvabné, pokryté zlatavou kůží. Pravá byla zkroucená do tvaru pařátu, ale když jsem se hodně snažila, dokázala jsem každý den pohnout prsty o kousek víc. Má zápěstí byla štíhlá s dokonalou stavbou kostí. Kdybych si smyla špínu z obličeje, viděla bych v zrcadle démonskou krásu orámovanou vodopádem černých vlasů a zářící smaragd na tváři.
Budu ještě schopná vejít do síně Smrti? Byla jsem si celkem jistá, že ano, ale ještě jsem nesebrala odvahu, abych se přesvědčila. Ještě ne.
Prázdná. Byla jsem jako prázdná loutka.
Nenecháš mě bloudit světem samotného. Myslel to vážně?
Bylo to něco, co neplánoval? Nebo jsem byla jen součástí jeho hry?
Nějak jsem si nemyslela, že by to plánoval. Možná jsem hloupá, ale nedokázala jsem tomu uvěřit.
Dech se mi znovu zadrhnul. Zamrkala jsem. Z očí mi stékaly slzy a dopadaly na mou pravou ruku.
Dokázala bych tak sedět věčnost, kdyby se neozvalo bušení na dveře.
Srdce mi vyskočilo až do krku, v ústech jsem cítila žluč.
Pomalu jsem scházela ze schodů. Jako stařena. Zmáčkla jsem kliku, aniž bych se namáhala kontrolovat, kdo je za dveřmi. Moje i Japhrimelovy štíty pořád fungovaly. Nic menšího než termonukleární útok nemohlo dovnitř proniknout.
Nechtělo se mi přemýšlet nad tím, jak je to možné, že Japhrimelovy štíty pořád fungují, když je mrtvý. Možná démonská magie funguje na jiných principech než lidská.
Otevřela jsem dveře dokořán a zjistila, že hledím do modrých očí v obličeji lemovaném zvlhlými světlými vlasy. Stál na mém prahu, opíral se o svou hůl a pozorně si mě prohlížel.
Mlčela jsem. Panovalo mezi námi napjaté ticho.
Jace kolem mě proklouzl dovnitř. Zavřela jsem dveře a otočila se. Stál čelem ke mně v zšeřelém domě.
Dlouho jsme se dívali jeden na druhého.
Nakonec si olízl rty. „Jestli chceš, tak mě můžeš nenávidět,“ řekl. „Do toho, nebudu ti to mít za zlé. Křič na mě, zkus mě zabít, cokoliv, ale neodejdu.“
Založila jsem si ruce a dívala se na něj.
Oplácel mi pohled.
Odkašlala jsem si. „Už nejsem člověk, Jace,“ řekla jsem šeptem. Můj hlas byl ochraptělý od pláče a krk jsem měla pořád pošramocený od ďáblova stisku. Měla jsem štěstí, že mě neuškrtil.
Nebo mě nechal žít záměrně? Bloudit světem. Samotnou.
„Je mi jedno, co jsi zač.“ řekl. „Nikam nejdu.“
„A co když odejdu já?“ Zeptala jsem se. „Mohla bych jít kamkoliv na celém světě.“
„Sakra, Danny.“ Dvakrát bouchl holí do mé podlahy, „Smiř se s tím. Zůstávám. Křič na mě jak chceš, ale neopustím tě. Démon je mrtvý. Potřebuješ někoho, kdo ti bude krýt záda.“
„Nemiluju tě,“ oznámila jsem mu. „Nikdy jsem tě nemilovala.“
„Pokud by mi na tom záleželo, byl bych teď v Nuevo Riu, v závětří a pohodlí, s pěknou tlustou babalawao,“ odsekl. „Je to moje volba, Danny. Ne tvoje.“
Pokrčila jsem rameny, protáhla se kolem něj a začala šplhat do schodů. Pomalu, jeden za druhým.
Než jsem odešla, neustlala jsem si, tak jsem se jen zavrtala pod zmačkanou deku a zavřela jsem oči. Horké slzy, které mi vytékaly zpod víček, se vsakovaly do polštáře.
Slyšela jsem jeho kroky, odměřené, pomalé. Opřel si hůl o zeď vedle postele tak, jak míval ve zvyku a pak se oblečený položil vedle mě.
„Jestli chceš, tak budu spát na gauči,“ řekl nakonec. Ležel na zádech s pohledem upřeným do stropu.
„Dělej si, co chceš,“ zachraptěla jsem. „Je mi to jedno.“
„V tom případ jen pro dnešek.“ Zavřel oči. „Budu džentlmen. Zítra si koupím postel a zařídím se ve volné ložnici.“ Jeho hlas utichl.
„Je mi to jedno.“ Zopakovala jsem. Můj dům znovu naplnilo ticho, rušené jen zvukem kapek dopadajících na střechu. Tlak v mé hrudi trochu povolil. Slzy mi stékaly po spáncích a máčely mi vlasy.
Musel být vyčerpaný, jeho dech se zklidnil a jeho tvář zaplavil klid a mír lidského nevědomí. Spánek. Mladší bratr Smrti.
Nebo nejstarší dítě.
Ležela jsem strnulá vedle Jace, až jsem se konečně proplakala do nepokojného démonského spánku.

16 komentářů:

  1. Díky moc za dokončení této knihy a těším se na případné další díly.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za smutnou kapitolku a vaši skvělou práci;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad epilógu i celej knihy!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za preklad a korekciu skvelého príbehu :-)
    Bude aj pokračovanie ?

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. děkuju moc! doufám že budete překládat i další díly :)

    OdpovědětVymazat
  8. No páni. Tak takovýhle konec jsem nečekala. Nějak jsem doufala, že třeba Jeff vstane z mrtvých. Vůbec se mi to nelíbí a jsem zvědavá na další díl. Takhle otevřený konec... Co Lucifer? Tomu to jen tak projde? Myslím, že v dalším díle se budeme mít na co těšit. A doufám, že v tom dalším díle nějak Jeff obživne ;-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  10. Ďakujem za preklad knihy, dúfam že budeš pokračovať ďalším dielom :-) .... Susan

    OdpovědětVymazat
  11. děkuji za překlad a korekturu :)

    OdpovědětVymazat
  12. Skvělá knížka. Moc děkuju za překlad. :)

    OdpovědětVymazat
  13. Užasná knížka, skvělá autorka, perfektní překlad. Dobře se to čte. Závěr - vyvolává otázku, co bude dál? Díky moc a doufám, že se pustíš do dalších dílů. Moc a moc vřelý dík za dobré čtení. Zdena

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji moc za skvělý překlad této knížky, byla úžasná! :) Moc se těším na další :)

    OdpovědětVymazat