pondělí 2. února 2015

Polibek noci - 14. kapitola 2/2


Roshan stál ve dveřích a pohledem přejížděl přes Brennu. Seděla v jeho křesle s jednou nohou schoulenou pod sebou, zcela ponořená do knihy na svém klíně. Přečetl si tituly knih roztroušených na podlaze a všiml si, že všechny mají co dočinění s upířími tradicemi. Morgana spala pod křeslem a mrskala ocasem.

Překrásná Brenna s mořsky zelenýma očima a záplavou červenohnědých vlasů. Byla to opravdu čarodějnice, přemítal. Byl zcela pod vlivem jejího kouzla od té noci, kdy ji spatřil tancovat před její chatrčí. Litovala toho, co se mezi nimi stalo minulou noc? Pokud by vešel do místnosti a vtáhl ji do svých paží, přivítala by to nebo by mu dala facku?
Právě tehdy se podívala nahoru, oči se jí rozšířily, když ho uviděla stát ve dveřích. „Roshane! Jak dlouho tu jsi?“
„Ne dlouho.“ Ukázal na knihy. „Hledáš něco určitého?“
„Ani ne, ale nemůžeš mě vinit za to, že jsem zvědavá.“ Nevypadal jako upíři, kteří byli popisováni v knihách, které právě četla. Podle těch, kteří prohlašovali, že je znají, praví upíři byli vyhublá stvoření s bledou pokožkou a propadlýma rudýma očima. Jejich nehty byly dlouhé, dech neskutečně mizerný, smrdutý a kůže ledově chladná na dotek.
„Skutečně? A co je přesně to, co tě tak zajímá?“
„Všechno.“
„Myslel bych si, že život tady, pod mou střechou, ti dá všechny odpovědi, co potřebuješ.“
Vzpomínka na jejich milování probleskla v jejích očích a vyvolala zrůžovění její tváře, ale nebyla připravena přiznat, co se stalo, sama o tom s ním diskutovat, nebo, jak viděl ke své lítosti, to zopakovat.
Pohnula se v křesle. „Nevypadáš jako upír.“
„Ne?“
„Ne. Je to, jak tě vidím, tvůj skutečný vzhled?“
Tiše se zasmál. „Myslíš si, že tohle je nějaký druh upířího půvabu a pod mým zevnějškem nejsem nic než hnijící mrtvola?
Oči se jí rozšířily. „Jsi?“
Zavrhl její strach mávnutím ruky. „S největší pravděpodobností ne.“
„Nemyslela jsem si to,“ řekla a úleva byla znatelná v jejím tónu stejně jako v jejím výrazu. „Tolik k tomu, že to, co jsem četla, znělo jako hlouposti.“
„Například?“ Opřel se jedním ramenem o rám dveří, ochotný věnovat jí všechen čas, co potřebovala.
„No, jedna kniha říkala, že když chceš najít upíra, musíš vzít koně, buď celého bílého, nebo černého, na hřbitov a nechat ho chodit mezi hroby. Pokud kůň odmítne překročit hrob, pak tělo uvnitř je upír.“
Roshan přikývl. Nevěděl, jestli je to pravda, nebo ne, ale věděl z vlastní zkušenosti, že se mu zvířata vyhýbala.
Brenna potřásla hlavou. „Kniha také doporučovala, aby na koni jel panic, protože čistý chlapec stejně jako čisté zvíře ucuknou hrůzou před zlem, které se zvedne z hrobu.“
„Další z knih říká, že pokud bych vysypala semínka na zem, musel by ses zastavit a všechny je přepočítat, buď to, nebo je všechny sebrat. A tahle…,“ ukázala na knihu na svém klíně, „…říká, že pokud upír najde lano uvázané do uzlíků, bude muset každý jeden z nich rozmotat.“ Zamračila se. „Následující část mluví o tom, že upíří nemůžou vidět svůj odraz v zrcadlech, protože nemají duši.“ Podívala se na něj se ztrápeným výrazem. „Je to pravda?“
„Nevím. Někdo říká, že je, protože už nejsme smrtelní; pak, v podstatě, už dále neexistujeme v reálném světě, proto nemáme žádný odraz.“
„Trápí tě to, že se nemůžeš vidět?“
„Už ne.“
„Ale trápilo?“
„Ze začátku to bylo trochu znepokojivé,“ přiznal. „Abych ti řekl pravdu, skoro jsem zapomněl, jak vypadám.“
„Připadáš si kvůli tomu, jako kdybys neexistoval?“
Přikývl.
„Myslela jsem si to.“
„Myslelas na to?“ zeptal se překvapeně.
„Před několika dny jsem přemýšlela, že koupím zrcadlo a uvažovala jsem, jak bych se cítila, kdybych byla tebou a neviděla svůj odraz.“ Zamyšleně se na něj podívala. „Opravdu jsi zapomněl, jak vypadáš?“
„Docela. Ne, že by na tom záleželo.“
„Možná můžeme najít někoho, kdo namaluje tvůj portrét,“ řekla a přemýšlela nahlas. „Nebo můžeme koupit ty fotoaparáty, které propagují v televizi.“
Roshan zavrčel. „Nejsem si jistý, že se upíři dají fotit.“
„Och. No, jsi velmi přitažlivý, víš.“
„Jsem?“
Přikývla.
„Jsem rád, že si to myslíš.“
Znervózněna směrem, kterým se stočila jejich konverzace, podívala se na knihu na svém klíně. „Můžeš se změnit ve vlka? Nebo netopýra?“
„Ve vlka, pokud bych si to přál. Nejsem si jistý, že se můžu zmenšit dost na to, abych se stal netopýrem, nemůžu ani vymyslet důvod, proč bych chtěl udělat.“
„Ale můžeš se změnit v mlhu. Viděla jsem to tu noc, kdy si pro mě přišel ten dav.“
„Ano, ačkoliv to trvalo pár let, než mě má paní tenhle trik naučila.“
„A změníš se na slunci v popel?“
Přikývl a vzpomněl si na svůj nedávný střet s rozbřeskem, na mučivou bolest, co mu sežehla maso a popálila oči.
Znovu ukázala na knihu. „Jak mám vědět, co je pravda a co pověra?“
„Záleží na tom? Nejsem smrtelný, nejsem doopravdy ani nesmrtelný, ani běžný člověk. Ale pořád jsem muž, schopný radosti a žalu, bolesti a potěšení.“
„Když dáš někomu, kdo je nemocný, svou krev, pomůže mu to?“
„Nevím. Proč se ptáš?“
Pokrčila rameny a ucukla od něj pohledem. „Byla jsem jenom… jenom zvědavá.“
„Jsi příšerný lhář, Brenno Flanaganová. Proč tohle všechno?“
„Bolí to, stát se upírem?“
„Ne tak úplně.“
„Co znamená „ne tak úplně“? Buď to bolí, nebo ne.“
„Není to zvláště bolestivé, ale může tě to vyděsit, když nevíš, co se děje, nebo co očekávat. Sakra, Brenno, co se snažíš najít? Jsi nemocná? Chceš, abych tě změnil?“
„Udělal jsi někdy z někoho upíra?“
„Jenom jednou.“ Bylo to něco, na co si zřídka kdy dovolil myslet.
„Kde je? Nebo to byla ona?“
„Byla to žena.“ Zvedl ruku a doufal, že utiší další možné otázky.
„Milovals ji?“
„Ne, ale ona si představovala, že miluje mě. Do dneška nevím, jak zjistila, kdo doopravdy jsem, ale zjistila to. Od té doby mě prosila, abych z ní udělal to, co jsem.“ Začal přecházet po místnosti. „Snažil jsem se jí vyhnout, ale žil jsem v malé vesničce. A byl jsem pořád mladý upír, impulzivní, bláhový. Jedné noci, k mé věčné lítosti, jsem udělal, co po mně žádala.“ Zhluboka se nadechl. „Byla to chyba, nikdy znovu jsem to neudělal.“
„Proč to byla chyba? Litovala toho pak?“
„Ne každý je dost silný, aby snesl Temné Kouzlo. Lilly Anna nebyla. Byla tak jemné stvoření. Neměla srdce na to, aby byla upírem. Neužívala si lov. Trpěla s každou kapkou krve, kterou si vzala, litovala každého učiněného násilí. Po pár letech zešílela.“
„Co se jí stalo?“
To byla jedna z otázek, na kterou doufal, že se nezeptá. Jedna z otázek, na kterou nechtěl odpovědět. „Osvobodil jsem ji.“
„Zabils ji?“
Bolest se objevila v jeho očích. „Převedl jsem ji. Byla to má zodpovědnost.“
Brenna na něj zírala a ani nemrkla. Neuvěřitelné. „Jak jsi mohl?“
„Jak jsem nemohl?“
Slyšela muka v jeho hlase. „Je mi to opravdu líto, Roshane. Muselo to pro tebe být složité.“
„Ano.“
„Řekl jsi, že si nijak neužívala lov. Ty ano?“ Oči měla velice rozšířené a velmi zelené, jak na něj zírala a čekala na jeho odpověď.
Ztěžka vydechl, přál si, aby nebyla tak zvědavá, aby se její otázky netýkaly oblastí, o nichž nechtěl diskutovat, ty stránky upíra, o kterých by byl raději, kdyby je neznala. Ale nemohl jí lhát.
„Jsem predátor,“ řekl upřímně. „Všichni si užíváme lov.“
„A zabíjení?“ Chytila hranu knihy na svém klíně, klouby na rukou jí zbělaly. „Užíváš si to stejně tak?“
Díval se na ni a přemýšlel, jaká byla nejlepší odpověď na takovou otázku, uvažoval, zda ji pravda odradí. Ale nechtěl mezi nimi žádné lži, ne po minulé noci.“
„V minulosti jsem zabíjel,“ odpověděl tiše. „Jako mladý upír bylo prakticky nemožné, abych nezabíjel. Vzrušení z lovu, vůně strachu, co stoupala z kořisti, tvé vlastní pocity nepřemožitelnosti, to je opojný opar, něco, čemu nemůžeš rozumět, dokud to nezažiješ na vlastní kůži. A když chytíš svou kořist a její krev proudí rozehřátá lovem, je těžké pamatovat si, že ten malý člověk ve tvém sevření je víc než jen kořist, je těžké pamatovat si, že jsi jednou také byla tak slabá a člověk, jako to stvoření, co se třese ve tvém sevření.“
Podíval se dolů na ni, jeho hlad rostl spolu s obrázky vyvolanými jeho slovy. Její vůně mu zaplnila nos, připomněla noci dlouho předtím, kdy potřeboval víc než jen pár loků k ukojení svého hladu a utišení bolesti. Ale nikdy nezabil nikoho nevinného nebo bezmocného, nikdy nelovil děti, nebo ty, kteří byli mladí a zranitelní.
Nadechl se zhluboka, aby se uklidnil, a pak se přesunul před ni. „O čem, sakra, je tohle všechno?“
Zírala na něj nahoru. Vypadal velmi vysoce a zlověstně, jak tam tak stál, jeho tmavé oči se soustředily na její tvář.
„Anthony Loken,“ řekla. „Píše knihu o upírech.“
„Byla jsi s ním dnes?“ Nepotřeboval to potvrdit; mohl cítit slabou vůni druhého muže. Přemýšlel, jak si jí mohl předtím nevšimnout.
„Šla jsem do knihkupectví, abych se podívala po nějaké knize o upírech. Když mi Myra řekla, že budu mít pravděpodobně větší štěstí v knihovně, vzpomněla jsem, si kolik knih tu máš.“
„A kdy ses setkala s Lokenem?“
„‘Nesetkala‘ jsem se s ním. Dorazil do knihkupectví, když jsem odcházela a nabídl mi, abych si s ním dala šálek kávy.“
„A ty jsi nemohla odmítnout?“
Zvedla vzdorovitě bradu. „V tu chvíli jsem nechtěla.“
„Proč píše o upírech.“
„Říkal, že jsou to fascinující stvoření. Myslí si, že upíří krev může být lékem pro nějaké choroby a cestou k prodloužení lidského života, nebo k záchraně před smrtí.“
„Chápu. A on to chce dělat pro dobro lidstva?“
„To je to, co řekl, ale nemyslím si, že se stará o druhé. Myslím, že chce jenom najít způsob, jak žít věčně. Říkal, že hledá upíra, co by mu pomohl s průzkumem. To byl důvod, proč byl minulou noc v Nocturne.“
Roshan si vzpomněl na mladého upíra v klubu a tiše zaklel, doufal, že to dítě bylo dost chytré, aby udrželo svou totožnost ukrytou. Od proměny to vypadalo, že většina upírů instinktivně ví, že je v jejich nejlepším zájmu se udržet a neodhalit svou skutečnou povahu. Samozřejmě také věděli dost, aby se drželi dál od teritoria jiného upíra. Kdyby byl Roshan minulou noc sám, vyzval by mladého upíra, aby opustil město nebo čelil následkům.
Brenna se na něj na chvíli podívala, pak se jí rozšířily oči. „Myslíš, že Loken ví o tom dalším upírovi? Myslíš, že ho použije pro nějakou studii?“
 „Byl to na tom místě jediný další upír.“
„Loken se mě ptal na tebe,“ řekla a vypadala znepokojeně. „Myslíš, že ví, kdo jsi?“
„Ne.“
„Musíme varovat toho druhého upíra,“ řekla Brenna naléhavě, „dříve, než bude příliš pozdě.“
„Už může být příliš pozdě.“
„Pak tedy musíme jít teď do Nocturne, dnes večer.“ Zvedla se a kniha spadla z jejího klína na zem. „Pospěš si!“
*   *   *
V Nocturne bylo jen pár dalších zákazníků, když dorazili. Jeden pár seděl u baru a povídal si s barmanem, další pár seděl u jednoho ze stolů, zaujat jenom jeden druhým.
Mladý upír seděl u zástěny ve vzdáleném rohu. Měl tmavě hnědé vlasy, stejně tak i oči. Rty měl úzké a nos křivý. Byl možná střední výšky, se štíhlou postavou běžce. V rukou držel nápoj. Začichání napovědělo Roshanovi, že se jedná o víno.
Mladý upír ucítil přítomnost dalšího ve chvíli, kdy vkročili do klubu. Vzhlédl, oči zúžené soustředěním na Roshana. Zvedl svou sklenici, zhluboka se napil a prohlížel si Roshana přes její okraj.
Roshan vklouzl za zástěnu naproti mladému upírovi. Brenna si sedla vedle Roshana a ruce složila do klína.
„Co chceš?“ zeptal se mladý upír mrzutě a pohledem sjížděl od Roshana k Brenně a zpět.
„Chtěl jsem ti položit stejnou otázku,“ odpověděl Roshan tiše.
„Co tím myslíš?“
„Tohle je mé město. Co tu děláš?“
„Hej, chlape. Nevěděl jsem, že jsi tady.“
„Teď už víš. Kdo jsi?“
„Jimmy Dugan.“
„Odkud jsi?“
„Narodil jsem se na Floridě. Tam jsem byl i stvořen.“
„Kdo tě přeměnil?“
„Mara.“
Roshan tiše zavrčel. Nikdy Maru nepotkal, ale její jméno bylo mezi upíry přímo legendární. Pokud by měl jejich druh královnu, Mara by nosila korunu. „Proč jsi tady?“
Dugan se díval do své sklenice. „Chtěl jsem se dostat od domova tak daleko, jak jen můžu.“
„Jak dlouho jsi jedním z nás?“
„Jen pár měsíců.“
Roshan přikývl. „Znáš muže jménem Loken?“
Dugan vzhlédl. „Jistě, potkal jsem ho tady minulou noc. Proč?“
„Nevěř mu,“ řekl Roshan upřímně. „A vypadni z mého města.“
„Počkej! Mám ho tu dneska večer potkat.“
„Pokud jsi chytrý, budeš pryč dřív, než se sem dostane.“ Roshan se podíval na Brennu. „Pojďme.“
Vyklouzla zpoza zástěny a on ji následoval.
„Počkej!“ volal Dugen se známkou paniky v jeho hlase. „Potřebuji pomoc.“
„Jistě?“
„Je tu toho tolik, co nevím. Mara mi stěží něco řekla.“
„Pak ji požádej o pomoc.“
„Sakra, chlape, nemůžeš se ke mně obrátit zády. Jsme… jsme bratři.“
„Ne,“ odpověděl Roshan chladně. „Jsme nepřátelé. A ty jsi v mém teritoriu.“
„Nechtěl jsem tenhle život!“
„Pak ho ukonči.“
„Roshane.“ Brenna položila svou ruku na jeho paži. „Potřebuje tvou pomoc. Pamatuješ si, jaké to bylo pro tebe?“
Chvíli na ni zíral a pak ustoupil. „Pojď se mnou, Dugane.“

Roshan nečekal na odpověď, nečekal na to, jestli ho mladý upír následuje. Roshan jednoduše vzal Brennu za ruku a opustil klub.

11 komentářů:

  1. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za skvělou práci a další kapitolku ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za další skvělou kapitolu a těším se na pokračování. Tak nějak tuším problémy, kvůli tomu mladému upírovi, nějak nemám chuť mu věřit. Jsem zvědavá, jestli mám pravdu.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za další pokračování a korekci

    OdpovědětVymazat
  6. Dekuji za krasnou kapitolu :o)

    OdpovědětVymazat
  7. Vdaka za dalšiu skvelú kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Srdečná vďaka za preklad a korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat