pátek 6. února 2015

Špatná volba 2/2


Xavier ztuhnul a podíval se na mě. „Vykrást banku? Jak to můžeš vědět?“
„Protože jsem Finnegan skvělý Lane a vím spoustu věcí.“
Xavier na mě pořád zíral. Znovu jsem si vzdychl. Tentokrát to budu já, kdo bude vyprávět historku. Pověděl jsem mu o svém prvním setkání s Clarissou Divine.

„Vzbudilo to ve mně podezření, když dala Clarissa přede mnou přednost Stevensovi.“ řekl jsem. „Protože já jsem mnohem lepší úlovek.“
„Samozřejmě,“ souhlasil Xavier.
„Hej, nech si ten sarkasmus.“
Obrovy rty se zavlnily úsměvem.
„Takže jsem trochu zapátral. Ani v Ashlandu, ani nikde jinde na jihu Clarissu Divine nikdo nezná. Ale zato jsem narazil na Clarissu Devane, hříšně drahou prostitutku. A hádej, co je její specialita?“
„Vykrádání bank?“
Naznačil jsem prsty výstřel z imaginární pistole. „Bingo. První krok je vždycky stejný. Přijde do banky a začne svádět ředitele. Když se do ní ten chudák beznadějně zamiluje, nakráčí do banky se svými kumpány. Ti vykradou banku, zatímco ona předstírá, že je ubohé bezbranné rukojmí. A protože ředitel nechce, aby mozek jeho milované skončil na podlaze, dá lupičům všechno, co chtějí, včetně přístupu do trezoru. Když ho lupiči důkladně vyčistí, vezmou na ústupu Clarissu s sebou jako lidský štít. Samozřejmě je to jen součást představení. O pár dní později dostane policie anonymní typ na znetvořené ženské tělo, oblečené stejně jako byla Clarissa v bance. A protože je mrtvá, policisté pátrají už jen po zlodějích. A pak po pár týdnech někde najdou jejich těla. Clarissa se nerada dělí, takže když je po všem, tak se svých kumpánů zbaví. Nakonec není po kom pátrat, případ je uzavřen a Clarissa má prostor pro hledání nových kumpánů a nového nadrženého hlupáka.“
Xavier si hvízdnul. „Je pěkně mazaná.“
Přitakal jsem. „Dívej se na obrazovku a sleduj.“
Byl jsem si jistý, že všechno proběhne tak, jak jsem říkal. A taky že ano. Jeden z chlápků vytáhnul z kufříku zbraň, chytil Clarissu a přitisknul jí pistoli k hlavě. Neobešlo se to bez křiku, tak jsem radši stáhnul zvuk ještě víc.
Po tom, co lupiči vyprázdnili pokladny v hale, začali vyhrožovat, že Clarissu zabijí, pokud se neukáže ředitel banky. Stevens, celý zpocený, vyšel zpoza přepážky, za kterou se schovával. Zloději mávali zbraněmi ještě důrazněji, až nakonec rezignoval a odvedl je k trezoru.
„Fajn,“ řekl jsem a vyskočil na nohy. „Zařídím, aby Gin pomohla tobě a Roslyn s tím malým problémem v Nothern Aggression.“
Xavier zamrkal. „To jako jen tak?“
Přikývnul jsem. „Aspoň tolik Roslyn dlužím. Ale teď bych byl rád, kdybys mi pomohl. Potom, co jsi mi řekl, mám chuť někomu ublížit. Co kdybys mi pomohl zabránit loupeži? Možná za to dostaneš od městské rady vyznamenání. A vedení banky ti bude přinejmenším vděčné.“
Xavier si jen promáčknul kotníky na rukou. Usmáli jsme se na sebe.
*   *   *
Zmáčkl jsem další tlačítko pod deskou stolu a vytáhl další užitečné věci – třeba dvě pistole. Jednu jsem nabídl Xavierovi, ale ten zdvořile odmítnul. Zbraň nepotřeboval, měl dost síly jen v holých rukách.
Zhasli jsme v kanceláři světla. Protože už se připozdívalo a bylo páteční odpoledne, většina lidí už byla pryč. Kromě Stevense jsem tu byl už jenom já.
Nemuseli jsme čekat dlouho. Přes otevřené dveře jsme uslyšeli kroky na mramorové podlaze.
„Prohlédni kanceláře a ujisti se, že tu nikdo není.“ Slyšel jsem jednoho ze zlodějů. „Nechci, aby nás překvapil nějaký místní rádoby hrdina. Ostatní do trezoru.“
„Rozkaz.“ Ozval se další hlas.
Zvuk kroků se vytratil. Stevens, Clarissa a zbytek zlodějů odcházeli směrem k trezoru. O pár chvil později se ale ozvaly nové kroky, našim směrem se blížili dva muži. Jeden prohledával místnosti, zatímco druhý hlídal. Díky obrazovce jsme věděli, že další dva muži hlídají v hlavní hale. To znamenalo, že s Clarissou a Stevensem jsou také dva muži. S Xavierem jsme na sebe kývli.
Ti hoši byli důkladní. To jsem jim musel nechat. Procházeli místnostmi, jednou po druhé, vždycky rozsvítili světla, aby se ujistili, že tam nikdo není, pak za sebou zavřeli a zamkli. Clarissa měla při výběru svých společníků šťastnou ruku, jediná její smůla byla, že si k vykradení vybrala mou banku. Možná jsem neměl skrupule při podvádění daňového úřadu a občas i klientů, ale to, co bylo moje, jsem vždycky bránil – a tahle banka byla moje. V tomhle jsme byli s Gin stejní.
Nakonec se zloději dostali až k mé kanceláři. První vešel dovnitř a rozsvítil.
„Čisto…“
Víc už nestihl. Objevil se Xavier a pěstí trefil muže do obličeje. Ten se okamžitě skácel. Nedokázal jsem říct, jestli má zlomený vaz nebo jen upadl do bezvědomí. A upřímně řečeno, bylo mi to jedno.
Druhý muž asi slyšel ránu, protože se s namířenou zbraní rozběhl ke kanceláři.
„Kdo k čertu jsi…“
To už jsem ale stál za ním s pistolí zabořenou do jeho krku.
„Na to bych se měl ptát spíš já tebe,“ zavrčel jsem. „Ale víc mě zajímá tvoje šéfová – Clarissa. Xaviere, když budeš tak hodný.“
Xavier vzal roli lepicí pásky, kterou jsem předtím vytáhnul ze stolu a pevně oba svázal. Po dvou minutách vypadali jako krocani na den Díkůvzdání. Nechali jsme je v kanceláři a vydali se do podzemí k trezoru.
Trezor byl v nejspodnějším patře banky, několik tisíc stop pod zemí. Tady dole se místo mramoru objevovala spíš žula protkaná žilkami stříbrné slitiny pohlcující magii.
Clarissa nechala jednoho muže na úpatí schodiště, ale ten se zajímal hlavně o to, co se děje vevnitř a nahoru se nedíval. Xaverovi stačila opět jen jedna rána pěstí, abychom měli o starost míň.
Zatímco Xavier táhl bezvládného zloděje stranou, nakukoval jsem za roh. Dveře do trezoru byly doširoka otevřené a odkrývaly řady bezpečnostních schránek. Klíčové dírky se blýskaly jako stovky tichých očí. Vrátil jsem se ke schodišti zrovna ve chvíli, kdy Xavier dokončil svazování zloděje.
„Zvládneš ty dva v hlavní hale?“ Zeptal jsem se potichu.
Xavier znovu zapraskal kotníky. „Bez problémů.“
Přikývnul jsem. „Dobrá, já si vezmu na starost Clarissu s tím posledním.“
Xavier se vydal po schodech nahoru. Zul jsem se, aby mě neprozradil zvuk kroků a zamířil jsem do trezoru.
Rány a nadávky byly čím dál tím hlasitější. Někdo se pokoušel dostat do bezpečnostních schránek za pomoci sochoru. Hrubé, ale účinné. Obsah těch schránek bude za tu námahu stát. Natáhl jsem se po dveřích, ale místo, abych šel dovnitř, jsem se spustil na kolena. Z kapsy jsem vytáhl zrcátko – další věc, kterou jsem vzal ze svého stolu – a natočil ho tak, abych měl přehled o dění vevnitř.
Poslední ze zlodějů stál před stěnou s bezpečnostními schránkami a bušil sochorem do jejich zámků jako by louskal ořechy. Byl to obr, takže otevřít schránky násilím pro něj nebylo nic těžkého. Stevens s Clarissou zatím stáli opodál. Stevens vypadal jako opatřený, po Clarissině krásné tváři stékaly slzy. Držela se své role. Nezbývalo mi než obdivovat její herecké umění a profesionalismus.
Když jsem viděl všechno, co jsem potřeboval, odložil jsem zrcátko a vstoupil dovnitř.
„Hej,“ řekl jsem. „To vám nikdo neřekl, že není hezké okrádat lidi?“
Obr se ke mně obrátil. Střelil jsem ho napřed do pravého a pak i do levého oka. Sochor těžce dopadl na zem jen chvíli před tím, než svým bezvládným tělem srazil na zem Stevensona. Ten ve chvíli, kdy zjistil, že je kolem rozstříknutá zlodějova krev a mozek, začal křičet, ale tělo bylo moc těžké na to, aby ho dokázal odsunout. Už se netvářil samolibě. Zašklebil jsem se, slyšet jeho křik bylo aspoň malé zadostiučinění.
Clarissa se ke mně rozběhla a vrhla se mi do náruče. „Ach, díky. Díky, díky že jste nás zachránil!“
Posela mi obličej horkými, vlhkými vášnivými polibky a rukama mi bloudila po celém těle. Líbilo se mi to, takže jsem jí to dovolil, pak jsem sklonil hlavu, přitiskl svoje ústa na její a jazykem jsem jí vjel do úst. Chutnala sladce i hořce zároveň, přesně, jak jsem čekal.
Clarissa překvapeně zalapala po dechu, ale chopila se příležitosti, kterou jsem jí poskytl. Její jazyk se pustil do souboje s mým a rukou mi vjela do vlasů. Užíval jsem si polibek ještě pár vteřin.
Pak jsem lehce přitiskl pistoli k jejímu srdci a natáhl kohoutek.
Upíři mají velmi citlivé smysly, takže i přes své vášnivé sténání slyšela cvaknutí. Ztuhla se rty stále přitisknutými k mým.
„Prosím,“ řekl jsem. „Ušetři mě toho divadýlka. Holky na ulici by to zvládly líp. Jak dlouho bys mě ještě líbala, než bys mi vrazila do srdce nůž? Hmm. Mimochodem, kde ho máš? Tipl bych si, že za podvazkem. Při takhle krátké sukni se k němu můžeš snadno dostat.“
Clarissa uskočila dozadu, s tenkou dýkou v ruce. Nelišila se moc od nožů, které používala Gin. Jediný rozdíl byl v tom, že kdyby šlo o Gin, už bych tu ležel na podlaze a měl ji v srdci.
„Jak jsi to poznal?“ Tiše zasyčela.
Ušklíbl jsem se. „Bylo mi to jasné od prvního dne, co ses objevila v bance. Vážně jsi měla vyjet radši po mně než po Stevensovi. Sice by to pro tebe taky nedopadlo dobře, ale aspoň by sis napřed užila trochu zábavy.“
Na důkaz mých slov se z podlahy ozvalo Stevensovo kňourání.
Clarissa se po něm podívala a pak se vrátila pohledem ke mně. Doširoka rozevřela oči a sladce se na mě usmála. „Jsem si jistá, že se spolu dokážeme domluvit…“
„Finne,“ ochotně jsem jí pomohl. „Ale mám obavy, že na to už je trochu pozdě. Ranila jsi moje ego a na celém světě není dost peněz, které by to napravily. A už vůbec ne peněz, ukradených z mé banky. Je mi líto, Clarisso, na mě tvoje kouzlo neplatí, jsem trochu chytřejší než tady chudák Stevens.“
Clarissa byla stejně chladnokrevná a tvrdá jako já a bylo jí jasné, že to myslím vážně. Takže když na mě nefungoval sex, zkusila to s násilím.
„Měl bys vědět, že to s nožem opravdu umím.“ Řekla a blýskla na mě ocelí. „Už jsem s ním sprovodila ze světa hodně lidí a ty budeš další.“
„O tom si dovolím pochybovat. Já jsem ten s pistolí v ruce.“
Měřila si očima zbraň, kterou jsem sklonil, když ode mě odskočila. „Opravdu si myslíš, že dokážeš zamířit a vystřelit dřív, než tě podříznu?“
„Jsem si tím jistý.“ řekl jsem jemně.
Stáli jsme tam a hleděli jeden na druhého. Sice jsem neměl tak dobře vyvinuté smysly jako upíři, ale neuniklo mi, když zpevnila stisk na noži a přenesla váhu, aby se na mě mohla vrhnout – a to ne způsobem, který by se mi líbil. Povzdychl jsem si. Clarissa se rozhodla špatně – a bude ji to stát život.
„Nedělej to,“ varoval jsem ji. „Ať už jsi, jaká jsi, nerad bych ti tu hezkou tvářičku rozstřílel na kousky.“
Clarissa se usmála a začala se sklánět, jakoby chtěla nůž odložit na zem, ale v jejích očích jsem kapitulaci neviděl. Stiskla nůž ještě pevněji a s nožem v napřažené ruce se vrhla ke mně.
Zvedl jsem pistoli a třikrát ji střelil přímo do obličeje.
Clarissinu hlavu – nebo co z ní zbylo – síla nárazu odhodila stejně jako celé její tělo dozadu ke zdi. Na moment o ni zůstala opřená a pak se sesunula na podlahu.
Chvíli jsem čekal, abych se ujistil, že je opravdu mrtvá a pak jsem se k ní sehnul. I přes rozstříknutou krev jsem pořád cítil její parfém, závan zimolezu, teď ale s nepříjemným měděným podtónem.
Přestože byla mrtvá a chyběl jí kus hlavy, pořád byla neskutečně krásná. Každou vteřinou chladnoucích pět stop a čtyři palce perfektních křivek a jemných rysů.
„Škoda,“ zašeptal jsem. „Zbavit svět takové krásy.“

Pak jsem překročil její mrtvé tělo a šel zavolat Sophii Deveroux, aby mi pomohla uklidit ten nepořádek.

12 komentářů:

  1. Díky za úžasné pokračování a doufám, že bude brzy něco dalšího od téhle autorky.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za pěknou kapitolku a skvělou práci ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat