úterý 24. února 2015

Černá noc - 17. Kapitola



Říct, že jsme vzbudili rozruch, když jsme vešli do trůnního sálu, by bylo víc než nedostatečné vyjádření situace. Rozrazila jsem dveře a vešla jsem dovnitř ze Samielem za zády. Musel na mě být úchvatný pohled – roztrhané šaty, chybějící prsty, obličej opuchlý a samá modřina po Samielových ranách, v patách podivného polovičního anděla s Gabrielem v náručí.

Amarantha seděla na kraji svého trůnu, když jsme vešli. Focalor seděl po jejím boku na nižší židli a zjevně jí vyprávěl něco zábavného. Když nás uviděla, úsměv se jí vytratil z tváře. Focalor překvapeně zamrkal.
Zastavila jsem před nimi za šepotu shromážděných dvořanů. Samiel se ke mně tisknul, byl z okolního davu trochu nervózní. Povzbudivě jsem do něho strčila ramenem.
Amarantha s Focalorem na mě zírali.
„Překvapení?“ zeptala jsem se.
„Jak jsi přežila Bludiště?“ zeptal se Focalor a vstal. „A kde je Antares?“
„Antares je v kleci, ve které byl předtím Gabriel,“ řekla jsem. „A chystám se co nejdřív zavolat Azazela, aby si vyzvedl svého nezvladatelného synáčka, takže na tvém místě bych se rychle klidila a odplazila se někam do úkrytu.“
Focalor sešel ze schodů a stoupnul si tak blízko, že jsem mohla vidět dým, vycházející z jeho rozšířených nosních dírek. Chvíli jsem přemýšlela, jestli umí chrlit oheň. Jeho dech byl cítit sírou a z těla mu vycházel žár. Bylo to, jako stát příliš blízko k peci.
„Nebudu se plazit před Azazelem, ani před nikým jiným. Jestli jsi přežila Bludiště, je v tom nějaký podvod. Královna Amarantha mě ujistila, že mu žádný člověk není schopný vzdorovat.“
Zvedla jsem obočí na Amaranthu, která vypadala dost vyděšeně. „Opravdu? Nerada bych si myslela, že mě královna úmyslně poslala do Bludiště s jistotou, že nepřežiju.“
„Tak to nebylo,“ řekla rychle, ale v očích měla strach. „Souhlasila jsi s podmínkami stejně jako Antares.“
„Ale neměla jsi v úmyslu jednat s Luciferem, ani v případě, že bych vyhrála. Zdá se, že zatímco jsem byla pryč, dost jste se s Focalorem sblížili.“
„Na vlastním dvoře si můžu dělat, co se mi zlíbí,“ odsekla.
„A já, jako Luciferův vyslanec můžu říct, že lžeš, že ses dopustila zločinu tím, že jste se proti mně a tím i proti němu spikli, za pomoci magie jste se pokusili zasít svár, a že jsi dovolila  Focalorovi, byť jen dočasně, aby vystupoval sám za sebe a jednala zatím s otrokem Azazelem. A to nemluvím o tvých dalších záměrech,“ řekla jsem a nechala ve vzduchu viset nedokončenou větu. Nechtěla jsem, aby si myslela, že jsem zapomněla na její plán porodit dítě z Luciferovy krevní linie.
Stála před svým trůnem, tvář bledou a sevřenou. „Nebudeš se mnou mluvit tímhle tónem na mém vlastním dvoře.“
Odstrčila jsem Focalora a postavila se před ni. „Budu si dělat, co budu chtít. Ty jsi porušila zákony pohostinství i svého vlastního království, riskovala jsi bezpečnost lidstva ve válce pro vlastní potěšení a záměrně se mě pokusila zabít. Lucifer ti nebude věřit, že jsi v tom všem nevinně. Požene tě k odpovědnosti za to, že jsi povzbuzovala Focalora.“
„Nebojím se Lucifera,“ procedila přes zaťaté zuby.
„Měla bys,“ řekla jsem tiše. „Nebo jsi hloupější, než jsem si myslela.“
„Opusť tento dvůr, Velvyslankyně. Nejsi tu už vítaná,“ řekla rozzlobeně.
„Ráda,“ řekla jsem a otočila se na patě, ale pak jsem se vrátila. „Skoro jsem zapomněla.“
A dala jsem jí facku.
„Jak se opovažuješ,“ řekl se sinalou tváří.
„Protože se chováš jako rozmazlený spratek, který nemyslí na nic jiného, než svoje vlastní potěšení.“
„Ještě jsme spolu neskončily, Madeline Black,“ zasyčela Amarantha.
„Jen do toho, ty mrcho, nemůžeš mě už ničím překvapit.“
Pak jsem se otočila a vyrazila ke dveřím.
Když jsme se Samielem, který pořád držel Gabriela, odcházeli, dvořané stáli jako přimrazení. V momentě, kdy jsme došli ke dveřím, se ozvalo tleskání.
Otočila jsem se a uviděla šklebícího se Wadea, jak plácá rukama o sebe. Když si všimnul, že se na něho dívám, pokynul mi. Na oplátku jsem se lehce uklonila.
S nadějí, že je to navždy, jsem odešla z Amaranthina dvora.
Když jsme byli konečně venku, celé tělo mi ochablo.
„Ještě se nemůžeš složit,“ zašeptal mi do ucha Beezle. „Počkej, až budeš sama.“
„Jasně.“ Řekla jsem a přinutila se narovnat. „Bohužel ale netuším, jak se dostat zpátky do svého pokoje.“
„S tím ti můžu pomoct,“ ozval se za námi J.B.
Až teď, když jsem ho uviděla, mi došlo, jak strašně vyděšená jsem byla celou dobu v Bludišti a jaké mám štěstí, že jsem to přežila a nezešílela jsem. Celá ta hrůza mi nedocházela, dokud jsem neviděla zjevnou úlevu v jeho obličeji.
Objala jsem ho a zabořila mu tvář do krku.
„Už je dobře,“ šeptal J.B.
Neodpověděla jsem, jen jsem ho stiskla ještě pevněji.
„Jsem rád, že jsi naživu.“ Řekl J.B.
„Já taky.“ Jen jsem ztěžka polkla, abych se nerozbrečela. Věděla jsem, že kolem nás jsou pořád pozorné oči, i když jsem zrovna žádné neviděla. Mluvila jsem tiše, se rty až u jeho ucha, aby nás nikdo jiný neslyšel. „Mohl bys mě ještě chvíli držet? Cítím se najednou strašně slabá.“
„To by neměl být žádný problém.“ Řekl, a pak se podíval na Samiela. „A kdo je tvůj nový přítel?“
Vzdychla jsem si. „Samiel.“
Nadzvedl obočí. „Ten Samiel, co se pokusil…“
„Jo, zabít mě, ale to bylo nedorozumění, už jsme si to vysvětlili, takže můžeš mě vzít někam, kde bych si mohla na chvíli sednout?“ řekla jsem.
„Jsem rád, že tě to nijak nezměnilo.“ Řekl suše a pomohl mi do mého pokoje.
Hned, jak jsem vešla do pokoje, se otevřely spojovací dveře a objevil se Nathaniel s naprosto ohromeným výrazem. Pak se vzpamatoval.
„Nevím, čemu se divím. Vždycky překonáš všechna moje očekávání.“ Řekl.
Vypadal o hodně líp, než před dvěma dny. Pořád jsem na něho byla naštvaná, i když jsem věděla, že jednal pod vlivem Amaranthina kouzla. Jenomže žárlivost a vztek měl v sobě tak jako tak, i když nejednal sám za sebe.
A bylo těžké nemyslet na to, co se stalo v Bludišti. Ale dlužila jsem mu za to, že mi dal meč.
„Děkuju za tvůj dárek,“ řekla jsem upřímně. „Bez něj bych nepřežila.“
„Jsem rád, že jsi přežila, i když vidím, že něco z tebe tam zůstalo.“ Řekl s pohledem upřeným na mou ruku.
„Ach, tohle. Za to Bludiště nemůže,“ Řekla jsem a nevěděla jak dál. Nechtělo se mi to rozebírat. Měla jsem pocit, že by moje chybějící prsty všichni v místnosti dávali za vinu Samielovi. „Poslouchej, jsi dost silný, abys uzdravil Gabriela? Je na tom dost špatně.“
Nathaniel nevypadal mou žádostí zvlášť nadšený, ale udělal, co jsem po něm chtěla. Vypadal teď nějak jinak. Pokořeně. Přemýšlela jsem, jestli mu to vydrží, nebo jestli se z něho po návratu k Azazelovu dvoru znovu stane osina v zadku.
Zoufale jsem si potřebovala sednout, odpočívat, ale vypadnout z Amaranthina dosahu mělo před spánkem přednost. Požádala jsem J.B., aby sehnal auto, než si zabalím.
Nathaniel přenechal Gabrielovi a Samielovi nějaké oblečení, protože oba dva byli, až na bederní roušky, nazí.
Samiel vypadal trochu zmateně, ale nakonec pochopil, jak si navléct košili přes křídla. Nathaniel při ukazování projevil nečekanou trpělivost. Samiel měl pevnější stavbu těla a byl svalnatější než Nathaniel, takže mu oblečení bylo těsné.
O patnáct minut později jsme všichni, včetně J.B, seděli v autě s Amaranthiným polovičním trolem jako řidičem. Neptala jsem se J.B., proč odjíždí s námi, když je to dvůr jeho matky a ona by možná ocenila jeho podporu. Rozuměla jsem jeho potřebě uniknout z rodičovského vlivu. Měla jsem ten stejný pocit, kdykoliv se poblíž vyskytoval Azazel.
Bylo mi jasné, že všichni chtějí slyšet o tom, co se dělo v Bludišti. Pět párů očí na mě hledělo s očekáváním, ale teď, když jsme byli konečně pryč z Amaranthina šíleného vílího dvora, jsem cítila, že usínám.
„Můžete někdo zavolat Azazelovi a říct mu, kde najde Antara?“ zamumlala jsem a odpadla.
Další věc, kterou jsem si uvědomila, bylo, že mě Gabriel vynáší z auta. Noční vzduch byl chladný a já jsem se při jeho dotyku otřásla. Pořád jsem na sobě měla košili bez rukávů a roztržené kalhoty – ne zrovna nejvhodnější oblečení pro chladnou zimní Chicagskou noc.
Samiel a Beezle vystoupili s námi. Naznačila jsem Gabrielovi, aby mě postavil a strčila jsem hlavu do auta, kde Nathaniel s J.B. zírali jeden na druhého. Natahniel měl obličej samou modřinu, oči měli oba temné.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
„Nic, co by se tě týkalo,“ řekl úsečně Nathaniel. „Brzy si spolu promluvíme, Madeline.“
„Hm, dobře,“ řekla jsem a podívala se na J.B. „Uvidíme se?“
„Teď, když tvoje malé dobrodružství skončilo, jsi znovu na rozpisu služeb, Blacková,“ řekl. „Takže čekám, že si zítra, jako obvykle vyzvedneš svoje úkoly.“
„Jasně, Mrzoute,“ řekla jsem a zabouchla dveře. Co se stalo s tím drahouškem z vílího dvora? Než jsem se vzpamatovala, soutěžil znovu o titul nejnesnesitelnějšího šéfa roku.
Řidič nás vysadil ve stejné uličce, kde nás nabral. Auto zmizelo za rohem a Samiel pokorně následoval Gabriela přes dvorek na zápraží. Nathaniel držel slovo. Na místo trosek jsem se dívala na krásné nové dveře. Vypadaly mnohem líp (a taky dráž), než ty staré. Byly vyztužené a Nathaniel dokonce myslel i na to, aby do zámku pasovaly moje klíče.
„Co se stalo Nathanielovi s obličejem?“ zeptala jsem se Beezleho po cestě do schodů.
„Naříkala jsi ze spaní,“ řekl Beezle, „A pánové v autě si to vyložili po svém. Vlastně Gabriel a J.B. a jsem si celkem jistý, že Samiel si myslel, že je to prima zábava, bouchnout si do Nathaniela stejně, jako ti dva.“
Cítila jsem, jak mi hanbou rudnou tváře. Nechtěla jsem, aby Gabriel věděl, že se mě Nathaniel pokusil napadnout. Celou cestu mlčel a než jsme vešli do bytu, přemýšlela jsem, proč se najednou chová tak odtažitě. Uvědomila jsem si, že na mě sotva promluvil od té doby, co ho Nathaniel uzdravil.
V kuchyni jsem odhodila tašku a svalila se na jednu ze židlí. „Mám hlad jako vlk, snědla bych klidně celé prase.“
„Barbecue by nebylo špatné,“ řekl s nadějí v hlase Beezle.
Přemýšlela jsem o stavu svého účtu. Asi bychom si mohli objednat něco s donáškou do domu, i když jsem neměla peněz nazbyt. Pokud nebudu moc utrácet a seženu nějakou práci, za kterou dostanu zaplaceno. Na druhou stranu, v tuhle chvíli jsem stejně nebyla schopná připravit ani toust.
„Podej mi telefon,“ vzdychla jsem.
Beezle potěšeně zatleskal a odletěl pro telefon. Gabriel se Samielem mě tiše sledovali. Bylo to děsivé. Díky Bohu, ani jeden z nich nevypadal jako Ramuell a nebylo poznat, že jsou sourozenci, ale oba měli ve tváři stejný výraz očekávání.
„Jaké máš úmysly se Samielem?“ zeptal se Gabriel.
„Může žít tady,“ řekla jsem.
„A jak to vysvětlíš lordu Luciferovi a Azazelovi?“ reagoval Gabriel. „Přinejmenším by se měl před soudem zodpovídat za vysvobození Ramuella.“
Na to jsem trochu pozapomněla. „Technicky vzato, je za to asi zodpovědný, ale víš stejně jako já, že jak jeho, tak Ramuella ovládá Ariell.
Gabriel umíněně zavrtěl hlavou. „Grigori se na to budou dívat jinak. Osvobodil Ramuella a vytvořil pro něj portál. Je za své činy plně zodpovědný.“
„Doopravdy se mi snažíš říct, že bych měla Samiela předhodit vlkům? To nemáš ani trochu soucitu? Azazel uspěl v boji o tvůj život, když jsi byl dítě. Proč bych nemohla udělat to samé pro Samiela?“ Nechápala jsem, proč se takhle chová, vždyť Samiel byl jeho poloviční bratr.
„Když mě Azazel zachránil, byl jsem nevinný. Samiel se aktivně účastnil mnoha zločinů. Jako přídavek k tomu, že se vůbec narodil. Musí se postavit před shromáždění Grigori a čelit rozsudku.“ Řekl Gabriel.
Samiel naši hádku pozorně sledoval. Nebyla jsem si jistá, kolik toho pochytil, ale podezírala jsem ho, že umí odezírat ze rtů líp, než je ochotný přiznat. Oči měl doširoka rozevřené a přeskakoval pohledem ze mě na Gabriela.
„Proč se chceš kvůli tomu hádat?“ řekla jsem naštvaně. „Víš, že s tím nesouhlasím. Samiel tu zůstává s námi a tím je to vyřízené.“
„Ne, není to vyřízené. Už jsem ti několikrát říkal, že nechápeš, jak to v Luciferově království chodí. Jeho slovo je zákon. Bez výjimek. Samiel musí za své zločiny zaplatit.“
Gabriel byl bledý jako stěna, když to říkal a v koutcích očí se mu objevily hluboké vrásky. Muselo v tom být ještě něco jiného.
„To není o Samielovi,“ řekla jsem. „Co tě doopravdy žere? Čekala bych, že budeš šťastný a vděčný, že jsem ti zachránila zadek a nemusíš nadosmrti sloužit Amaranthě.“
„Jsem neskonale šťastný a vděčný, má paní,“ řekl Gabriel upjatě.
„Co máš zase s tou paní?“ zeptala jsem se. „Dokud se mě nezmocnil Samiel a nepředal mě Focalorovi, byl jsem Azazelův otrok. Pak jsem patřil Amaranthě. Jsem tvoje odměna za to, že jsi prošla Bludištěm; takže teď jsem tvůj otrok.“ vykřikl.
Konečně mi to došlo. „Takže teď mi patříš.“
„Ano.“
S úlevou jsem pokrčila rameny, věděla jsem, kvůli čemu byl tak naštvaný. „ Tak ti dávám svobodu, A je po problému.“
Gabriel popošel ke mně, oči mu zářily jako hvězdy na temné obloze. „Ty tomu nerozumíš. Jako bys to schválně nechtěla pochopit. Kolikrát ti musím zopakovat, že rozhodující slovo má vždycky Lucifer? Jsem v jeho království otrokem; takže jsem vždycky a všude otrokem. Ty mi nemůžeš dát svobodu. To může jedině on.“
„Tak ho o to požádám.“ Zkusila jsem argumentovat.
„Což on neudělá. Byl by to nebezpečný precedens.“
„No a co?“ Křičela jsem. Ztrácela jsem nervy. „Není snad lepší být mým otrokem než Azazelovým nebo Amaranthiným? Nikdy jsem tě netýrala, vždycky jsem s tebou zacházela jako se sobě rovným.“
„Ale já ti nejsem rovný,“ řekl Gabriel a pevně sevřel čelisti. „Nikdy ti nebudu rovný. A jak myslíš, že bych se cítil jako tvůj milenec s vědomím, že mám nižší postavení, že se vždycky musím podřídit tvojí vůli? Dokázala bys to přijmout? Že bys nikdy nevěděla, jestli ze mě mluví moje vlastní city, nebo jen říkám to, co chceš slyšet?“
Vztek ze mě vyprchal, uklidnila jsem se. Takhle jsem o Gabrielově postavení nikdy nepřemýšlela, vlastně jsem o něm nepřemýšlela vůbec. Byla jsem tak soustředěná na to, abych ho dostala zpátky a ano, malovala jsem si naše setkání v daleko jasnějších barvách.
Rozhodně jsem si nemyslela, že budu jeho paní. Nemyslela jsem si, že bude mým otrokem. Bylo jedno, jak se k němu chovám. Ta věc s otroctvím bude vždycky mezi námi.
„Už je ti to jasné? Sice jsi mě dostala z Amaranthina dosahu, ale jsem teď v daleko složitější situaci než předtím. Přinejmenším jsem měl pocit, že s tebou můžu volně mluvit o svých citech, i když jsem věděl, že nemůžou být opětované,“ řekl hořce.
„Pořád můžeš,“ řekla jsem zlostně. „Nic se mezi námi nezměnilo.“
„Všechno je jinak,“ řekl Gabriel. „A dej na mou radu, neupínej se příliš na Samiela, Grigori si pro něj dřív nebo později přijdou.“
„Nemůžou ho odvést,“ a při těch slovech jsem se podívala na Samiela. Ten slib jsem dala ze srdce. „Neodvedou tě. Jsi tady v bezpečí.“
„Nedávej sliby, které nemůžeš dodržet,“ poradil mi Gabriel a vyšel z kuchyně.
Protřela jsem si oči. „Kolik problémů se na mě dnes ještě sesype?“
„No, udělala sis smrtelného nepřítele z Focalora a Amaranthy, porušila jsi spoustu pravidel tím, žes odvedla Samiela jako zatoulaného psa,“ ozval se Beezle.
Otočila jsem se a uviděla jsem ho v předsíni s telefonem v ruce.
„Užil sis představení?“ řekla jsem.
„Vlastně ani ne. I když si to možná nemyslíš, nelíbí se mi, když jsi zraněná.“ Řekl Beezle a odkašlal si. „Tak objednáme si to barbecue nebo ne?“
Natáhla jsem ruku po telefonu.

Poslíček, který nám přivezl jídlo, se na mě divně díval a já jsem si uvědomila, že poté, co jsem se ujistila, že Nathaniel vyléčil Gabriela, jsem neudělala totéž pro sebe. Zatímco jsem spala, většina mých bolestí pominula, ale obličej jsem měla pořád pohmožděný a šaty samou krev. A prsty mi taky pořád chyběly. Přemýšlela jsem, jestli se s tím dá něco dělat, nebo jestli má levá ruka zůstane po zbytek života tříprstá.
Po večeři jsem Samielovi ustlala na gauči v obývacím pokoji. Zdálo se, že je z vymožeností civilizace úplně ohromený. Jídlo – a způsob jak se k nám dostalo – ho naprosto ohromilo. Záchod spláchnul asi dvěstěkrát, když přišel na to, jak funguje.
Nedokázal se přestat dotýkat žárovek, prohlížet mikrovlnku a zvedat a zavěšovat telefon. Očividně se nedokázal nabažit čistých přikrývek a prostěradla. Uvažovala jsem o tom, jak dlouho žil v jeskyni v poušti.
Zhasla jsem světla, rozhodnutá, že zítra vymyslím nějaký lepší způsob, jak se s Samielem domlouvat. Celkem dobře všemu rozuměl, ale neměl jak mi říct, co vlastně chce. A já jsem o něm chtěla vědět víc, o tom, jak doteď žil.
Beezle se vznášel vedle mě. „Dnes večer půjdu spát do hnízda.“
„Dobře,“ řekla jsem trochu překvapeně. Myslela jsem si, že po tom, co jsem málem umřela, mi bude chtít zůstat nablízku.
Bez dalšího slova vyletěl otevřeným oknem a já jsem pomalu sešla dolů do svého pokoje. Vzhledem k Samielově přítomnosti jsem zavřela dveře a ztěžka dosedla na postel.
V uplynulém týdnu jsem přišla o Gabriela, Beezla, přežila dva Samielovy útoky, objevila těla tří vlků. Znovu našla jak Gabriela, tak Beezla, zabila obřího pavouka a leviatana, několikrát ztratila svoje magické schopnosti, naprosto jsem selhala v roli velvyslance na vílím dvoře, zato jsem odvrátila povstání v Luciferově království. Udělala jsem si smrtelného nepřítele z Amaranthy, můj snoubenec mě napadl. Přišla jsem o část levé ruky, převzala jsem zodpovědnost za Samiela a navzdory všem očekáváním jsem přežila hrůzy Bludiště.
Byla jsem unavená.

A taky jsem byla sama a to jsem nečekala. Stočila jsem se do klubíčka v posteli, pořád ve zkrvavených šatech a čekala na slzy. Moje oči ale zůstaly celou dlouhou noc suché.


11 komentářů:

  1. Díky moc za další kapču...byla naprosto skvělá. Ale štve mě, že Gabriel odmítá být sám sebou, ať už je na dvoře Lucifera v jakémkoli postavení.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za nádhernou kapitolku ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad :D je to super, jsi šikulka :)

    OdpovědětVymazat