úterý 17. února 2015

Černá noc - 16. kapitola 2/2


Už kolem nás bylo ticho, když jsem se zeptala. „Máš nějakou představu, kde jsme?“
Zavrtěl hlavou. „Byl jsem oslepný, když mě dávali do klece. Zrak se mi vrátil, až když byla klec uprostřed Bludiště. Jsem si jistý, že Amarantha mi tím chtěla zabránit, bych ti jakkoliv pomáhal. Ale Madeline, vždyť máme křídla.“
Usmála jsem se na něho. „Nevím, proč na to pořád zapomínám. Z oblohy najdeme Amaranthin zámek určitě snadněji.“

Taky se na mě usmál a navzdory všem zraněním a utrpení, kterým prošel, to byl ten nejpohlednější muž, jakého jsem kdy viděla. Najednou zůstal stát, rozkašlal se a na rtech se mu objevila krev. V tu chvíli jsem si všimla, že mu z hrudi trčí šíp.
„Gabrieli!“ vykřikla jsem a on ztěžka dopadl bokem na zem.
„Pro všechny svaté,“ řekla jsem a padla na kolena. Věděla jsem, že zranění by nebylo nijak vážné, pokud by nebyl tak zesláblý. Byl zmučený a vyhladovělý. Položila jsem na ránu dlaň. „Co mám udělat?“
„Šíp,“ řekl. To jediné slovo ho stálo hodně sil.
„Dobře, dostaneme ten šíp ven.“ Řekla jsem. Nemyslelo mi to jasně. Šíp hladce pronikl jeho tělem, takže jsem musela zlomit dřík a vytáhnout ho ven.
Nedostala jsem ale šanci, protože do mě něco silně narazilo. Zase.
Velké, těžké tělo mě odhodilo stranou. Narazila jsem do stromu a omráčená padla na zem. Blížil se ke mně Samiel, v zelených očích měl šílený lesk.  Byly to Arielliny oči. Přes rameno měl přehozený luk. Vyškrabala jsem se na nohy a mrštila po něm noční oheň dřív, než na mě mohl vztáhnout ruku. Nenechám se od něj znovu zmlátit.
Noční oheň ho trefil do prsou. Viděla jsem, jak se mu škvaří kůže, ale nevydal ani hlásku a nezastavil se. Jen pokračoval směrem ke mně, ruce zaťaté v pěst.
Vyslala jsem k němu další výboj a ustoupila z jeho dosahu. S neochvějnou vytrvalostí šel blíž a blíž. Bolest ho nezpomalila.
Ucítila jsem záchvěv paniky. Pak jsem uviděla meč, který jsem předtím upustila vedle Gabriela. Zavolala jsem a on ke mně přiletěl. Když se Samiel přiblížil, bodla jsem mečem směrem k jeho hrudi. Chňapl po něm a vytrhl mi ho z ruky, přestože si při tom pořezal dlaně. Okamžitě otočil meč proti mě a oplatil mi výpad. Jako idiot jsem zvedla ruku, abych jeho ránu zablokovala. Stálo mě to dva prsty z levé ruky.
Vykřikla jsem a vší silou mu do obličeje mrštila kouli nočního ohně. To nedokázal ignorovat, upustil meč na zem, ustoupil a mnul si oči. Pořád ze sebe nevydal ani hlásku.
„Dobře,“ řekla jsem a přitiskla si zraněnou ruku na prsa. Z pahýlů mi rychle vytékala krev. Přivolala jsem křídla, abych se mu dostala z dosahu.
V žádném případě jsem nemínila zůstat stát na místě a dovolit Samielovi další útok. Moje magie se proti němu míjela účinkem. Sebral mi meč a dva prsty. Chtěla jsem jen sebrat Gabriela a odletět dřív, než se Samiel vzpamatuje.
Když jsem ale roztáhla křídla, abych odletěla, chytil mě Samiel za kotník. Super. Byl nesmrtelný. Mohl mě vidět, i když jsem byla pro normální lidi neviditelná. Byla jsem stupidní. Nefungoval mi mozek. Byla jsem unavená po útrapách, které mi připravilo Bludiště a ze ztráty krve.
Zkoušela jsem se vyprostit z jeho sevření, ale držel mě pevně, jako by jeho jediným cílem bylo zničit mě a vytrvat za každou cenu, dokud neuspěje. Stáhl mě k sobě a začal mi do obličeje sázet jeden úder za druhým s tou stejnou neústupnou vytrvalostí, jako když jsme se setkali poprvé.
Je těžké vymýšlet nějakou strategii, když se vás někdo pokouší umlátit k smrti, ale vybavila se mi vzpomínka na Antara spoutaného provazem z nočního ohně.
Soustředila jsem se na svou sílu, vůli a moc, které mi pomohly přežít v Bludišti. Mýtina byla najednou zalitá slunečním svitem a já jsem věděla, že to světlo vychází ze mě.
Z dlaně mi vytékal proud nočního ohně a ovíjel se kolem Samielových paží. Kroužila jsem kolem něho, dokud nebyl kompletně omotaný od krku až po pás. Oba jsme spadli na zem, oči jsem měla zalepené potem a krví, pokoušela se o mě závrať.
Po chvíli jsem byla schopná vstát, sebrat meč a potácivě se nad Samielem postavit. Seděl na zemi, obtočený nočním ohněm a tvářil se vztekle.
Bylo mi jasné, že kdybych ho zabila, byl by Lucifer naštvaný. Amarantha měla pravdu – Lucifer na svou krevní linii nedal dopustit. Jenomže jestli Samiela nezabiju, bude za mnou slídit tak dlouho, dokud ze mě nezbude víc než mastný flek.
Zvedla jsem meč, abych mu usekla hlavu. Díval se na mě, neuhnul pohledem, neudělal nic, aby si zachránil život. Měl vztek, že prohrál, ale ve výrazu mu bylo vidět něco jako rezignace.
Právě kvůli té rezignaci jsem sklonila meč.
Samiel na mě kývnul a vypadal ještě vztekleji. „E-í-te.“
„E-í-te?“ řekla jsem. „Co to má být? Nějaká démonská kletba?“
„E-í-te!“ Vykřikl. „E-í-te, E-í-te, E-í-te, E-í-te!“
Něco v rytmu jeho slov mi připomnělo vizi, kterou jsem měla o něm a Focalorovi v Zakázaných Zemích. E-í-te. Nepřítel.
„Nepřítel?“ zopakovala jsem a jak jsem se na něho dívala, zapadly mi všechny kousky dohromady. Samielovo naprosté mlčení tváří v tvář bolesti. Mručení a gesta, která používal při komunikaci s Focalorem. Divná výslovnost.
Samiel neslyšel.
„E-í-te!“ křičel. „E-í-te! E-í-te“
S vrtěním hlavou jsem ustoupila. Najednou jsem ho neviděla jako bratrance Terminátora. Vypadal jako ztracené a zlomené dítě. Šel po mně, protože viděl, jak jsem ublížila jeho matce a teď, když jsem s ním přestala bojovat, mu nezbylo už vůbec nic.
Sedla jsem si na kámen a zakryla si obličej pravou rukou. Co s ním k čertu budu dělat? Byl jen zneužívané děcko, vychovávané dvěma psychopaty. Nemohla jsem ho jen tak zabít, bez ohledu na to, že se asi někdy znovu pokusí ublížit buď mě, nebo mým blízkým.
Ruka mi pořád krvácela, ale už to vypadalo, že proud krve už není tak silný. Zvedla jsem k pahýlům Luciferův meč a rány se stejně jako ty v bludišti zavřely. A ano, příšerně to bolelo a neobešlo se to bez křiku.
Přestala jsem si všímat Samiela a přešla přes mýtinu ke Gabrielovi. Dýchal, i když jen povrchně a strašně pomalu, netroufala jsem si odhadnout, jak dlouho ještě vydrží. Zlomila jsem šíp a vytáhla mu ho z těla. Byla jsem ráda, že je Gabriel mimo. Pak jsem použila meč, abych mu zacelila rány a otočila se zpátky k Samielovi.
Kýval se sem a tam ve středu mýtinky, nohy natažené před sebou jako malé dítě. Pořád dokola opakoval „E-í-te, E-í-te“.
Klekla jsem si před něj a nadzvedla mu bradu, aby se na mě musel podívat. Pod mým dotykem ucukl, tak jsem ruku odtáhla.
„Já nejsem tvůj nepřítel,“ řekla jsem pomalu a jasně. Viděla jsem, jak na něj mluví Focalor, takže jsem předpokládala, že dokáže odečítat ze rtů.
„E-í-te,“ opakoval tvrdohlavě.
Zavrtěla jsem hlavou. „Nejsem nepřítel.“
„E-í-te!“ křičel.
Zvedla jsem ruku a ukázala mu chybějící prsty. „Za smrt tvé matky jsem zaplatila krví. Jsme teď vyrovnaní.“
Přestal křičet a na moment se na mě zamyšleně podíval, pak ale zavrtěl hlavou. Když jsem mluvila pomalu a pečlivě, rozuměl mi.
„Mrtvá,“ řekl s viditelným úsilím.
„Nezabila jsem tvou matku,“ řekla jsem. „Zabil ji Ramuell.“
To byla pravda. Zatímco jsem bojovala s Ariell, Ramuell ji pozřel.
Jeho oči se naplnily slzami. „Mrtvá.“
„Ano,“ řekla jsem, „Ale nejsem tvůj nepřítel.“
Svěsil hlavu, po tvářích mu tekly slzy. Vadilo mi, držet ho svázaného nočním ohněm. Provaz mu musel působit nesnesitelnou bolest, i když to nedával najevo.
Uvolnila jsem kouzlo, které tvořilo provaz a najednou byl Samiel volný. Překvapeně se na mě podíval.
Krčila jsem se tam, kde jsem byla, jen pár stop od něho. Svěřila jsem se osudu. Pokud se rozhodne bojovat, neubráním se.
„Nejsem tvůj nepřítel,“ zopakovala jsem.
Pak jsem si položila zdravou ruku na srdce a tu zraněnou jsem natáhla k jeho hrudi. Stál strnule, jako jelen v lese, když ucítí vlka. Položila jsem svou dlaň na jeho srdce.
„Přítel,“ řekla jsem
Podíval se dolů, na mou ruku na jeho hrudi, tu s chybícími prsty a pak zpátky na mě. Jeho pohled byl pořád plný podezření.
„Přítel,“ zopakovala jsem.
Sevřel mou ruku ve své. Znovu jsem byla ohromená jeho strašlivou silou. Měla jsem pocit, že se snažil být jemný, ale drtil mi prsty ve smrtícím stisku.
Přikývla jsem a snažila se nedat najevo, jak moc mi ubližuje. Kdybych se mu pokusila vytrhnout, mohl by si to rozmyslet a zaútočit.
Naposled mi stisknul prsty a pustil mou ruku. Vypustila jsem zadržovaný dech a vstala. Ztraceně vypadající Samiel si také stoupnul.
„Znáš cestu na Amaranthin zámek?“ zeptala jsem se.
Vypadal zmateně.
„Vílí zámek?“ zkusila jsem to jinak. Třeba nevěděl, jak se královna jmenuje.
Jeho výraz se rozjasnil a kývnul.
Ukázala jsem na Gabriela. „Postaráš se o svého bratra?“
Samiel se překvapeně podíval na Gabriela a pak zase na mě. Věděla jsem, na co se ptá.
„Ten samý otec,“ řekla jsem. „Ramuell.“
Samiel zavřel oči a nezdálo se, že by si vybavoval šťastné vzpomínky na dětství. Mohla jsem si jen představovat, jaké to bylo vyrůstat v Zakázaných Zemích jako dítě šíleného anděla a vražedného nephilima.
Když znovu otevřel oči, vzal Gabriela opatrně do náruče. Ve tváři se mu objevila srdcervoucí něha.
Usmál se a bylo to jako dívat se první jarní poupě po kruté zimě.
„Tak dobře, veď nás,“ řekla jsem.
To byla chvíle, kterou si vybral Beezle, aby se s vyčerpaným výrazem snesl na mýtinu. Samiel sevřel pevněji Gabriela a stoupnul si přede mě, aby mě chránil.
Položila jsem mu ruku na rameno, abych si mohla být jistá, že se na mě podívá.“To je v pořádku. Beezle je přítel.“
Samiel vypadal pochybovačně, ale ustoupil stranou.
Beezle seděl na větvi stromu a vypadal super nabručeně. „Co ti k čertu trvalo tak dlouho? Prohledávám to blbý Bludiště už dva dny.“
„Dva dny?“ podivila jsem se. Netušila jsem, že to trvalo tak dlouho. „A proč ho vlastně prohledáváš? Myslela jsem, že mi nedáváš žádnou šanci, že ses na mě vykašlal.“
„Nebuď blázen, Maddy,“ ušklíbl se Beezle. Čistil si křídlo a pečlivě se vyhýbal mému pohledu. „Nikdy bych tě nenechal ve štychu.“
Zamrkala jsem. Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Beezle vzhlédl a zamračil se.
„No tak, přece z toho nebudeme dělat doják. Jsem tady, šťastně jsme se sešli, já vím, že jsi uspěla. A mimochodem, kdo je ten silák, co drží Gabriela?“
„To je Samiel,“ odpověděla jsem.
Svraštil na mě čelo. „To jako syn Ramuella a Ariell?“
Přikývla jsem.
„Ten, co se tě pokusil zabít?“
„Dvakrát.“ Přitakala jsem.
„A existuje nějaký důvod, proč tu vedle tebe špacíruje jako na nedělní procházce?“
„Jde s námi domů,“ řekla jsem. Zajímalo by mě, co na to řekne Lucifer.
„My snad máme něco jako dům na půl cesty pro nephilimské děti?“ Zeptal se Beezle. „Snad nemá rád popcorn, protože já se s ním dělit nemíním.“
Usmála jsem se na Beezla, který se konečně usadil na mém rameni.“ Neboj, bude dost popcornu pro všechny a ty dostaneš jako první.“
Sklouzl pohledem na mou levou ruku, zkrvavenou a bez dvou prstů.
„Mám dojem, že jsi mi slíbila, že se vrátíš domů celá.“
„Nic podstatného mi neschází.“ Usmála jsem se na něho.
„Tak hurá za Amaranthou,“ řekl a usadil se pohodlněji. „Vzbuďte mě, až tam budeme.“


8 komentářů:

  1. Úžasná kapitolka a skvělá práce ;-) Moc se těším na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další pokračování kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  3. Super, a som zvedavá na dalšie pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za další super kapitolu =)

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za úžasný překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat