úterý 10. února 2015

Černá noc - 16. kapitola 1/2


Zasmála jsem se a znělo to trochu šíleně. „Samozřejmě, že to jsi ty.“
Ramuel se na mě zašklebil. Jeho zuby byly ještě ostřejší, než byly před tím, co jsem ho zabila.
„Ještě jsi to nevzdala, malá Agentko?“ zeptal se Ramuell, ale nějak jsem věděla, že skrze něj ke mně mluví Bludiště.

Stála jsem kus ode zdi a zvedla jsem paže, abych Bludišti ukázala svá zranění. „Samá modřina, ale nezlomená.“
„Už jsem zlikvidoval mocnější tvory, než jsi ty,“ řeklo Bludiště Ramuellovým hlasem.
Přivřela jsem oči. „A mě zase podcenili mnohem mocnější tvorové, než jsi ty.“ Dlouze a zlověstně se zasmál. „Uvidíme. Nenechám se pokořit pouhým člověkem.“
Meč zapulsoval a magie ve mně si přála pěkně zostra odpovědět. Usmála jsem se na Ramuella a napodobila jsem posměšky, kterými mě zahrnul Antares.
„Tak pojď a vezmi si mě,“ řekla jsem.
Ramuell se znovu zasmál a jak se smál, obraz nephilima se pomalu vytratil. „To taky udělám, malá Agentko. Slibuju.“
Připravená jsem čekala, ale Ramuellova postava se znovu neobjevila. „Jsi jen poslíček.“
Vykročila jsem dopředu a zkoušela jsem nemyslet na to, co všechno mě bolí. Přála jsem si, aby mě Gabriel naučil vyléčit se, tak jak to uměli andělé. Samozřejmě, Bludiště by mě o tu schopnost stejně asi připravilo, takže mě ani nemuselo mrzet, že to neumím.
„Kdyby přání byli koně, žebráci by byli v sedle,“ řekla jsem. Moje máma měla tohle úsloví v oblibě. Byla to jedna z těch frází, která když jste o ní přemýšleli, dávala smysl, ale zněla divně, když jste ji vyslovili.
„Fajn, teď blábolíš,“ řekla jsem nahlas.
Ticho v Bludišti se mi dostávalo pod kůži. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc jsem závislá na Beezlově neustálém tlachání. I když byl meč přátelský společník, postrádala jsem někoho, s kým by se dalo konverzovat. Byla by to úleva, popovídat si s někým po slovní přestřelce hrdina - padouch s Ramuellem a Antarem.
Pokračovala jsem v chůzi, nohu jsem táhla za sebou, ruku jsem měla přitisknutou ke zlomeným žebrům. Meč vydával proud tlumeného světla, takže z okolní tmy na mě nemohlo vyskočit žádné nenadálé překvapení. Zatáčela jsem pořád doprava s nadějí, že se dostanu blíž ke středu a ke Gabrielovi.
Neslyšela jsem ho přiblížit se. Zabočila jsem a najednou tam stál Nathaniel s nesmiřitelným výrazem. Magie mě zase opustila a ucítila jsem nával paniky. Všechno co jsem měla, byl meč.
A ten mě pak zradil.
Nathaniel natáhnul ruku, meč vyklouznul z mého sevření a najednou ho měl on.
„Myslím, že patří mně.“ Řekl. „Stejně jako ty.“
Přistoupil ke mně a já jsem ztuhla, když jsem rozeznala výraz na jeho tváři. Zvedla jsem ruku, ale neměla jsem ani meč, ani magii. Vypadal neúprosně a já jsem byla úplně bezmocná. Nedokázala jsem ho nijak zastavit.
Když skončil a vstal, měla jsem pocit, že moje duše je navždy roztříštěná.
„Obleč se.“ Řekl.
Natáhla jsem na sebe zbytky rozervaných šatů. Slzy, které mi tekly z očí, jsem nedokázala zastavit. Natáhl se po mém zápěstí a zacvakl mi kolem něj pouta.
„Teď patříš jenom mně,“ řekl a vytáhl mě na nohy.
Gabriel stál před námi, v očích opovržení. Byl ze mě znechucený, věděla jsem, že viděl, co mi Nathaniel provedl.
„Gabrieli,“ řekla jsem a natáhla k němu spoutané ruce.“ „Gabrieli, pomoz mi.“
Plivnul mi do tváře, pak se otočil a odešel. Amarantha na něj čekala s ochotně otevřenou náručí.
Ztrápeně jsem zaskučela bolestí. Všechny rozbité kousky mé duše se roztříštily na ještě menší střípky. „Gabrieli, Gabrieli, ne! Gabrieli, NEOPOUŠTĚJ MĚ!“
Nathaniel trhnul mými pouty, vlekl mě za sebou jako zvíře. „Jsi moje, teď a navždy.“
Gabriel zmizel za zatáčkou. Zdálo se, že světlo z meče je slabší a z mého srdce se pomalu vytrácel život.
Uslyšela jsem zlověstné chichotání. Na místě Nathaniela stál Ramuell.
„Pořád nemáš dost, malá Agentko?“
Dost. Ano, měla jsem dost. Měla jsem dost toho, být ta bezmocná, bezbranná. Měla jsem dost toho být člověkem v nepřátelském světě, vidět jediného muže, kterého jsem kdy chtěla, a na kterém mi kdy záleželo, jak se ke mně obrací zády a odchází.
Gabriel by tě nikdy neopustil, ozval se v mé hlavě slabý hlásek.
Odešel. Vždycky odešel.
Ne, když jsi ho potřebovala, byl vždycky s tebou. Nenechal by tě Nathanielovi, nevystavil by tě nebezpečí. Nikdy by s Amaranthou neodešel.
Neopustil by mě. To jsem řekla Beezlovi. Neopustil by mě.
„Neopustil by mě.“ Řekla jsem nahlas a ohnula zápěstí. Pouta se zlomila a spadla. Meč se vrátil do mé ruky.
Když jsem se dívala do Nathanielovy překvapené tváře, máchla jsem mečem, který mi dal pravý Nathaniel. Nedá se říct, že bych necítila závan uspokojení, když se jeho hlava valila chodbou, i když to byl jen jeden z přeludů Bludiště. Znovu jsem v sobě ucítila příval magie, když jsem se dívala do očí mizejícímu přízraku.
Přemohla jsem Nathaniela, mohla jsem zabít Ramuella. Přežila jsem. Nebyla jsem bezmocná.
Bludištní Ramuell se zatvářil překvapeně, když jsem vyrazila kupředu. Nephilim přede mnou o krok ustoupil, a já jsem věděla, že už mě Bludiště znovu na kolena nedostane.
„Mě nezlomíš,“ řekla jsem. Vztek mi dodával na síle, bolest byla pryč. „Nezlomíš mě, protože teď už vím, že tohle všechno není skutečné.“
„Že není?“ řeklo Bludiště. „Nejsou tvá zranění skutečná, nemáš zlámané kosti? Neposkvrnil tě Zerachielův syn?“
„Ne.“ Řekla jsem a moje zlomeniny byly pryč, chromá noha byla zase pevná, modřiny a tržné zmizely. Zacelila se i moje pochroumaná duše.
„Nic z toho se nestalo.“ Řekla jsem. Čelila jsem Bludišti s nezraněným tělem a odhodlaným srdcem. Pokud ve mně zůstal nějaký strach, nebo jen stín pochybností, nedala jsem to před Bludištěm najevo. „Dělej, co umíš, mě nezlomíš. Nikdy, nikdy se ti nepodvolím.“
Bludiště se na mě Ramuellovýma očima zkoumavě podívalo. „Nikdy by mě nenapadlo, že mě porazí takový nepatrný tvor, jako jsi ty.“
„Mám v tom dlouhou praxi, zklamávat něčí představy.“ Řekla jsem.
Bludiště se krátce zasmálo. „Máš v sobě hluboce zakořeněnou Luciferovu vůli. Měl jsem to vidět.“
„To není Luciferova vůle,“ řekla jsem. „Ale moje. A teď, jestli jsme skončili s těmi tanečky, vezmi mě ke Gabrielovi.“
Ramuuell se mi uklonil. „Jak si má paní přeje.“
Chodba, ve které jsme stáli, se pomalu projasnila. Struktura Bludiště zmizela. Zdi a strop byly pryč, místo toho jsme stáli mezi kameny na mýtince uprostřed Amaranthina pralesa. Uprostřed kamenů stála klec a v ní Gabriel, který se na mě užasle díval.
Rozběhla jsem se k němu.
„Celá léta jsem si žádnou hru takhle neužil.“ Řeklo za mými zády Bludiště. Bez ohlížení jsem odpověděla. „Kéž bych mohla říct totéž.“
Ještě chvíli za mnou zněl Ramuellův smích, pak pomalu utichnul. Nestarala jsem se. Měla jsem oči jen pro Gabriela.
Zpomalila jsem, když jsem se přiblížila ke kleci. Gabriel seděl uprostřed, co nejdál od mříží. Pořád měl na sobě tu absurdní bederní roušku. Zápěstí měl popálená od pout. Vypadal unaveně a vyčerpaně, ale v očích měl něco, co tam nebylo, když vešel do Amaranthina trůnního sálu. Naději.
„Madeline,“ řekl chraplavě. „Klec je začarovaná.“
Přikývla jsem. „Ani bych nečekala, že mi to Amarantha nějak usnadní. Můžeš se dotknout mříží?“
Potřásl hlavou. Jeho černé vlasy, normálně lesklé a upravené, mu visely kolem tváře ve zplihlých pramenech. „Viděla jsem něco takového v Zakázaných Zemích,“ řekla jsem. „Grigori používali klece na nephilimy, působily jim nesnesitelnou bolest, pokaždé když se dotkli mříží.“
„Tyhle fungují stejně.“ Řekl.
Chvíli jsem si mříže prohlížela, když se meč začal dožadovat mé pozornosti. „No jistě. Postav se jak nejdál to půjde, Gabrieli.“
Máchla jsem mečem kolmo na mříže a ten hladce projel. Zopakovala jsem sek o pár stop níž a vytvořila tak malý průchod. Vypadlé mříže při dopadu na skálu jiskřily.
„Opatrně vylez ven,“ řekla jsem.
Gabriel přitisknul křídla k tělu a protáhnul se mezi mřížemi. Nedokázala jsem se nadechnout, dokud se bosýma nohama nedotknul kamení a nestál vedle mě.
Pohladil mě po tváři. Po jeho dotyku ke mně proniknul všechen strach a krev z posledních několika hodin. Nestalo se to doopravdy, ale já jsem to tak prožívala.
„Gabrieli,“ řekla jsem a do jeho jména vložila všechnu zoufalou touhu.
„Přišla jsi pro mě.“ V očích měl údiv, na rtech jsem cítila jeho dech.
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem a pak mi dal, co jsem potřebovala.
Po dlouhém polibku jsme se oddělili, rty jsem měla nateklé. Otřel mi slzy z tváří, o kterých jsem ani nevěděla, že mi tečou.
„Amarantha asi bude dost překvapená, když se vrátíš i se mnou,“ řekl Gabriel.
„Tak ji pojďme překvapit,“ odpověděla jsem. „A připomeň mi, abych jí jen tak z principu dala pár facek.“
„No není tohle dojemná scéna,“ ozval se za mnou uštěpačný hlas.
Otočila jsem se, a uviděla o pár stop dál Antara, ne zrovna v nejlepší formě. Jeden z jeho rohů byl zlomený a po celém těle měl stopy po ranách bičem. Z ošklivé rány nad okem mu vytékala krev.
„Děláš si ze mě srandu?“ řekla jsem. „Co jsi vlastně zač? Napůl šváb? Jak ses dostal z Bludiště?“
„Najednou zdi zmizely,“ řekl Antares. „Došel jsem k závěru, že to znamená, že jsem zvítězil.“
Ne, pomyslela jsem si hořce. Já jsem ho přemohla, a ty z toho jen těžíš. Bludiště si se mnou dál pohrávalo, zjevně se mnou ještě neskončilo.
„A teď, když jsem zvítězil nad Bludištěm, se vrátím se ctí a slávou a budu požadovat odměnu pro svého pána Focalora.“ Řekl Antares.
Byla jsem hladová a unavená a jediné, co jsem chtěla, bylo jít domů. Neměla jsem náladu hrát s Antarem další hry.
Aniž bych o tom přemýšlela, vytvořila jsem kouli nočního ohně a ten pak proměnila v lano. To jsem po něm vrhla. Překvapeně vykřikl. Zachytila jsem ho a přitáhla ke kleci, ve které předtím byl Gabriel. Antares narazil do mříží a zaskučel bolestí.
Nějak jsem věděla, že meč by dokázal znovu zacelit mříže, které předtím přesekl. To vědomí bylo poněkud znepokojivé. Jakoby ve mně znovu byla Evangeline. Stejně jako jsem si byla jistá, že mi meč pomáhal, jsem nevěděla, jestli chci, aby se mnou manipulovala nějaká jiná entita.
Mávla jsem mečem a mříže spadené na zem se vrátily na své místo v kleci. Ještě než Antares přestal křičet, přiložila jsem ostří k mezerám a ty se zacelily. Antares byl lapený.
„Co teď bude s tvým požadavkem na odměnu se ctí a slávou?“ zeptala jsem se.
Antares na mě zíral. „Za tohle mi zaplatíš, sestro.“
„To si nemyslím. Jsi vyvrženec z Azazelova dvora. Takže Focalor je v obrovském průšvihu za překročení zákonů Luciferova království, kromě dalších zločinů. Takže to mimo jiné znamená, že Azazel bude šťastný, když bude vědět, kde jsi.“
Naklonila jsem se blíž ke kleci a vycenila na Antarese zuby. „Myslíš, že s tebou bude papínek spokojený, až tě najde?“
Antares nedokázal zakrýt svůj strach. „Než Azazel přijde, budu dávno pryč.“
„Uvidíme. Tyhle klece dokázaly udržet nephilimy tisíce let.“
Po kolenou se přibližoval k mřížím, ale opatrně, aby se jich nedotknul. „Až se z téhle klece dostanu, sestro…“
„Vyrveš mi vnitřnosti z těla, sníš moje oči, uřízneš mi jazyk blablabla. Zkus něco nového.“ Řekla jsem.

Pak jsem se k němu otočila zády, vzala Gabriela za ruku a za jeho vzteklého křiku jsme odcházeli.

12 komentářů:

  1. Krásna kapitola :-) veľká vďaka za jej preklad a korekciu. A som strašne zvedavá na ďalší vývin udalosti.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za novou kapitolu, měla úžasné zakončení :).

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Perfektne. Dakujem. Mam tuto seriu velmi rada. VV

    OdpovědětVymazat
  5. Skvělé, díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  6. Wow wow wow...páni... všechna slova, co znám a co znamenají ohromení, údiv, nadšení, mi už došla. Moc děkuji za tuto kapitolu, byla skvělá =)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za skvělou kapitolku a úžasnou práci ;-)

    OdpovědětVymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad i korekrúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc, těším se na další :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat