neděle 18. ledna 2015

Vzdor - 17. kapitola


RACHEL
Neopustili jsme náš domek další dva dny, zatímco se Logan rýpal v těch jeho vynálezech a pracoval na plánu, jak bezpečně dostat Olivera z Baalbodenu a já si mezitím oprašovala svoje bojové dovednosti s nožem. Když jsme mluvili, zaměřovali jsme se na to, jak se dostaneme pryč. Jak se vypořádat s Prokletým, pokud nás napadne. A co může být v tom balíčku, který Velitel tak hrozně chce. Ani jeden z nás se nepouštěl do tématu o tom skoro polibku ani o tom, jak jsme se k sobě tiskli po útoku Prokletého. Byla jsem za to vděčná. Nevěděla jsem, jak se cítím ani u jednoho z těch témat a nechtěla jsem zničit naše současné přátelství tím, že o tom budu mluvit.


Kromě dvojice strážců se v noci v sadu skrýval stopař Melkin a další stopař hlídal dům přes den. Nemohli jsme dělat nic s neustálým dohledem, takže Logan pracoval na přístroji o to tvrději a já jsem se posunula od cvičení s nožem k trénování s otcovým Switchem.
Switch byl jedním z Loganových nejlepších vynálezů. Vypadal jako kvalitní dřevěná vycházková hůl, ale na jednom konci bylo závaží, které dokázalo prorazit lidskou lebku, a také skrývala dvousečné ostří. Trvalo mi hodiny cvičení, než se mi podařilo vyrovnat to závaží, mávnout s ním a vrazit jím do Bobyho, našeho tréninkového panáka, tak, aby odlétl. I přesto jsem to pořád ještě dostatečně nezvládala, takže pokud by šli proti mně dva nepřátelé, mohla bych klidně skončit nabodnutá na meči dřív, než bych znovu zaujala postoj a připravila si ostrý konec po prvním úderu, aniž bych některým koncem udeřila o zem.
Bob měřil zhruba tolik co Logan, vážil asi osmdesát kilogramů. Táta vždycky říkal, že pokud zvládnu figurínu, mohla bych zvládnout každého muže, který by mi dělal problémy.
Pochybovala jsem, že měl na mysli Velitele Chase.
Minulý rok přivázal Logan pevně drát mezi dva stromy a pověsil na něj Boba. Figurína se houpala, klouzala a pohybovala se díky mé vlastní rychlosti, a i když to nebylo to stejné, jako boj s někým, kdo má inteligenci, udržoval mě v pohybu. Mohla jsem ho probodnout nožem, vtrnout z něj nůž, shýbat se, točit se a útočit proti jeho zádům. Switch byl zase jiný příběh. Mohla jsem vrážet jeho ztíženým koncem do Bobova boku, ale nemohla jsem zároveň točit i ostrým koncem, aniž by mě můj případný nepřítel neuhodil.
Po mém čtvrtém katastrofálním útoku, vypustila jsem z pusy tu nejkreativnější nadávku, kterou jsem kdy slyšela od otce a hodila Switch do trávy. Nenaučím se s tím. Nenaučím se s tím pracovat dostatečně rychle. Ležela jsem na zádech na trávě, mžourajíc do odpoledního slunce a najednou se mi chtělo plakat.
S tátou po mém boku jsem se vždy cítila neporazitelná. Teď jsem se cítila jako čerstvě ostříhané jehně, jež bylo zbavené své ochrany, které si myslelo, že o ni nikdy nepřijde. Ať bylo cokoli v tom balíčku, ať držel cokoli mimo Velitelovy pařáty, musela jsem mu pomoci. A pomoct mu znamenalo, že musím být připravená na cokoli, co se může v Pustině objevit. Což ukazovalo na to, že nezvládnutí Switche nebylo nejlepší možností.
Pomalu jsem se postavila na nohy. Uchopila jsem Switch. Zavřela oči. Zhluboka jsem se nadechla vůně trávy, slunce a poupat, které se pomalu rozvíjely v ovocném sadu hned vedle domku. Nechala jsem oči zavřené a představila se tátu, stojícího za mnou s jeho pažemi omotanými kolem mne, s rukama položenýma na těch mých a držícího mě na místě.
Dřepla jsem si a vzpomínala na den, kdy jsme spolu naposled bojovali.
„Povol trochu ta ramena. Potřebuješ mít dost místa k pohybu.“ Zpevnil svůj úchop na mých rukou, když klouzaly blíž k sobě. „Nedělej to. Musíš mít pěkný široký úchop. Díky tomu budeš mít lepší rovnováhu a kontrolu. To je moje holka.“
Povolila jsem ramena, rozšířila úhel mezi mými pažemi a nechala oči zavřené.
„Dobrá, tak tedy. Teď máš zbraň na obou koncích. Budeš mít pouze sekundy na rozhodnutí, který z těch konců použiješ.“ Pustil mé ruce a chytl mě za ramena. „Velký muž běžící k tobě.“
„A jakou má zbraň?“
„To je jedno, Rachel. Je dvakrát větší než ty a díky jeho rychlosti bude u tebe během pár sekund. Který konec použiješ?“ Jeho prsty se na mých ramenou zkroutily, jakoby mě mohly donutit odpovědět.
„Ostří. Není čas se rozmáchnout těžkým koncem.“ Zpod víček jsem viděla červeně díky odpolednímu slunci.
„Velmi dobře.“ Pustil má ramena a šel přede mě. „Teď…, když se budeš muset zabývat nepřítelem, který bude větší, silnější a rychlejší než ty, co uděláš?“
„Srazím ho k zemi. A udělám to tak, aby se nemohl postavit a jít po mně.“
„Ano. Nebude čekat, že baalbodenská dívka ví, jak ho zastavit. Budeš mít jen jednu šanci na překvapení. Použij to jako výhodu. Kam jako první zaútočíš?“ Jeho oči zešedly jako nebe, než začne pršet a to divoké odhodlání v nich mě naplnilo stejným pocitem.
Jsem dcera Jareda Adamse. Zvládnu to.
„Nechám ho přijít blíž, pak se otočím a seknu ho do vnitřní strany stehna, než se dotočím. Rozříznu tepnu.“ Zhluboka jsem se nadechla, představujíc si muže řítícího se ke mně, nechávajíc ho přiblížit se blíž, než by mi bylo příjemné, pak jsem se otočila, sekla, uvolňujíc levou nohu, abych byla připravená na další pohyb.
„Výborně! Krvácí, ale zatím necítí bolest a neuvědomil si, jak moc je zraněn. Pokusí se zaútočit. Jak ho zastavíš?“
„Říznu ho do Achillovy šlachy, když kolem mě poletí a pak mu půjdu z dosahu.“ Otočila jsem se a znovu sekla a začínala jsem mít pocit, že je Switch mou prodlouženou paží. Při další zvuku jsem se otočila.
Tleskal a ve tváři měl vepsanou pýchu a lásku. „Zvládla jsi to. Věděl jsem, že to dokážeš. Vždycky jsem to věděl.“
„Ale co když to nedokážu?“ Sklonila jsem Switch. „Co když přijde den, kdy nebudu vědět, co dělat?“ Měla jsem v krku knedlík a přinutila jsem se zašeptat, „Co když ty budeš pryč a nebude tu nikdo, kdo by mě učil?“
V tuto chvíli scéna v mé hlavě skončila. Nikdy jsem se ho na ty otázky nezeptala. Nevěděla jsem, že bych měla. A teď jsem zoufale chtěla zaplnit ty mezery, chtěla jsem slyšet jeho hlas, jak mi radí, jak mám utéct z Baalbodenu, jak ho najít a jak udržet Velitele od toho, co chtěl táta nechat ukryté.
„Já tě můžu učit,“ řekl tiše Logan a já jsem prudce otevřela oči.
Stál pár yardů ode mě, jeho tvář byla díky větvím a listům stromů ve stínu. Když se začal přibližovat, přísahala jsem, že pokud uvidím v jeho tváři soucit, tak s ním už nikdy nepromluvím. Ale když slunce odhalilo jeho obličej, v jeho očích nebyl žádný soucit. Místo toho byly plné přesně tím pevným rozhodnutím, které míval v očích taťka.
Šel ke mně a natáhl se pro těžší konec Switche, kterého jsem ještě pořád držela.
„Chybí mi,“ řekl. „Chybí mi ta jistota, kterou vždy vyzařoval. Jakoby unesl celou tíhu světa.“ Jeho prsty se dotkly mých, ale ani jeden z nás se neodtáhl.
Můj hlas byl tichý. „Chybí mi jeho smích. Pamatuješ?“
Usmál se. „Zaplnil tím smíchem celý pokoj.“
Přikývla jsem a měla jsem pocit, že ta bolest v srdci trochu ustoupila.
„Vím, že ho nemůžu zastoupit a to ani nechci. Ale vím, jak používat Switch. A ty ho budeš v Pustině potřebovat. Necháš mě tě učit?“
Pousmála jsem se. „Pokud ti nebude vadit, že tě porazí holka, tak jdu do toho.“
„Tak ta slova si pěkně vypiješ.“

Odhodila jsem si vlasy z obličeje. „Přinuť mě.“

9 komentářů:

  1. Srdešná vďaka za preklad i korektúru

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem za preklad~~

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad! :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za další úžasnou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování, konečně se snad dá jejich vztah do pohody.

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad a korekturu! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za skvělou práci ;-)

    OdpovědětVymazat