čtvrtek 8. ledna 2015

Valentýn navěky - 6. kapitola


Ian zíral na krásnou tvář své milenky a cítil, že vychází slunce. Po staletí bylo plíživé světlo úsvitu jeho signálem ukrýt se před škodlivým slunečním světlem. Odčerpávalo mu sílu a nutilo ho ke spánku blízkému smrti. Dokázal se probudit jedině ve stavu nejvyšší nouze a stejně byl jen na půl bdělý.
Ale dnešní ráno přivítal Ian plný energie, jako dosud nikdy. Syčela a rychle mu proudila v žilách, a proto s nadějí vstal. Pár doušků krve polovičního upíra mu mohlo přidat sílu, ale nemuselo to znamenat, že bude v dohledné době schopen vyjít na slunce.

Přestože Ian velice toužil zahlédnout svět ve slunečním svitu, nebude riskovat štěstí, které našel s Jenou. Když totiž jeden z nich ucítí bolest, ten druhý ji pocítí také a jejich spojení bude v průběhu času zesilovat. Jsou jedním, v této existenci je už od sebe nic neoddělí.
To byla jeho největší touha. Větší než fantaskní, zakázaná myšlenka, že znovu po víc než osmi stech letech uvidí slunce.
„Mmm, kolik je hodin?“ Zaslechl Jenin unavený hlas.
„Svítá.“
Jena se posadila a vytírala si spánek z očí. „Potřebuju sprchu.“
Ian si ji přitáhl do náruče a políbil ji na temeno rozcuchané hlavy. „Mám rád, jak vypadáš, tak pomuchlaná, z toho jak jsme se milovali.“
Jena se zasmála a odstrčila ho. „Jsi milý, ale já jsem troska.“ Snažila se vlasy rozčesat prsty. „Fuj, a ta postel.“ Jena stáhla prostěradla a hodila je na zem směrem ke koupelně. „V horní polici v prádelníku jsou čistá prostěradla, jestli máš chuť ustlat, jestli ne, udělám to, až vylezu ze sprchy.“ Zastavila se u dveří do koupelny, ruku na klice. „Budeš tu dnes spát se mnou, že jo?“
Vypadala tak krásně, stála tam, pomačkaná a nahá, tělo plné známek po jejich vášnivém milování. Stehna kluzká jejich vyvrcholením, tělo a bradavky zrůžovělé od jeho pozorností.
Ian se od ní nedokázal držet dál. Přešel místnost, vtáhl si ji do náruče a hluboce ji políbil. Když se odtáhl, byla omámená a bez dechu, přesně tak, jak ji měl rád.
„Ani by mě nenapadlo nechat tě dnes samotou, má lásko.“ Zašeptal jí do ucha. „Nebo jiný den.“
„Iane!“ Zavrtěla se mu v náruči, a když ji přitiskl na dveře do koupelny, zvedla nohy a rychle mu je omotala kolem pasu. Stačil mu jen okamžik, aby se ujistil, že je připravená, vrazil do ní, a zběsile ji šoustal opřenou o koupelnové dveře.
Tvrdě do ní narážel, dával si na čas, měl ho dost, teď když svíral svou ženu v náruči a byl hluboko v ní, přesně tam, kde chtěl být nejvíc. Jeho ruce ji zvedaly a zase spouštěly dolů, klouzal do ní stále hlouběji a hlouběji až začala vášnivě křičet.
Nebylo to vášnivé milování jako v noci. Ne, tohle bylo mnohem víc. Jednalo se o oznámení, označení a prohlášení o vlastnictví. A fungovalo to oběma směry.
Nikdy předtím neměl ženu, která by vlastnila kousek jeho srdce nebo duše. Nikdy předtím, než se v ní ztratil, nezapomněl na východ slunce. Nikdy předtím nepotřeboval být uvnitř své partnerky tak, že mu to téměř působilo bolest.
Ian cítil, jak mu tvrdnou koule, takže jí olízl krk, jemně se do něj zakousl a lehce sál, zatímco jí zezdola bušil penisem do kundičky. A Jena byla celou dobu s ním, téměř plakala touhou a snažila se proti němu pohybovat, i když byl v dominantním postavení. Pobízela ho vnitřními svaly, které ho držely, když se vytáhl a pevně sevřely a vtáhly, když se zase vracel domů.
Ve chvíli, kdy zuby pronikl kůží a úžasná chuť její krve mu rozkvetla na jazyku, ještě jednou ho do ní pořádně vrazil a pevně ho svírala v orgasmických křečích. Opakovaně s ním vyvrcholila, z hrdla jí přitom vycházelo broukání podobné vrnění kočky, zatímco upíjel z její podstaty a plnil ji semenem, tiskla a mačkala ho vnitřními svaly a vysála ho do poslední kapky.
Ian jí olízl krk a uzavřel tím malé ranky, Jena se zatím vracela z neuvěřitelně silného vrcholu zpátky na zem. Objímala ho pažemi, rozměklými jako špagety, nebyla si jistá, jestli ji nohy unesou po tom úžasném, nepřetržitém orgasmu.
„Ach, zlato. Myslím, že s tebou ráda zůstanu, když mi slíbíš, že to samé uděláš každé ráno.“ Věnovala mu necudný úsměv a zamrkala, když na ni pohlédl, odměnil ji úsměvem a hravě ji políbil na nos. Potřeboval se víc smát a tahle žena byla jediná, se kterou na to měl chuť.
„Udělám ti to ráno, v poledne i večer, když budeš chtít.“
„Hmm.“ Olízla mu rty, přejela zuby po zarostlé bradě, po tváři, až se dostala k uchu, a krátce vsála ušní lalůček. „Tak kolik je hodin?“
„Víš co? Nemám nejmenší tušení.“ Říkal to jako by ho to nesmírně překvapilo a Jena se mírně zaklonila, aby mohla prostudovat jeho šokovaný výraz. Podíval se jí pevně do očí a věnoval jí mírný úsměv. „Někde v koutku mysli jsem si vždy vědom polohy slunce, ale přišla jsi ty a všechno šlo k čertu. Nemám tušení, kolik je hodin.“
„Dobře,“ trochu se natáhla, jen aby se mu mohla podívat přes rameno, kde na nočním stolku stál budík. „Co bys řekl tomu, když ti řeknu, že je téměř osm hodin ráno?“
„Sakra.“ Jediné slovo bylo vyřčeno s úctou. „Nikdy jsem se necítil tak dobře, tak bdělý, tak pozdě v noci. Touhle dobou se mé tělo už obvykle vypíná.“
Sundala mu nohy z boků a postavila se, ale dál ji objímal, stále si nebyla jistá, že ji nohy unesou. Byla vděčná za jeho podporu. Po tom posledním orgasmu se mu málem roztekla v louži u jeho nohou a ještě se natolik nevzpamatovala, aby dokázala pevně stát.
„Tak moje krev má říz, co?“
Pohlédl na ni a něžně ji políbil. „Nepochybně, ale není to jen tvou krví. Je to tebou Jeno. Je to láska mezi námi, která zesiluje všechno, když jsme spolu.“ Znovu ji políbil něžně a láskyplně. „Pojďme si dát sprchu, a pak strávíme celý den v posteli.“
„Ach, ten plán se mi vážně líbí.“ Políbila ho na tvář, a když vykročil, aby otevřel dveře do koupelny, uvelebila se mu v náruči.
A úplně zapomněla na okno.
Koupelnové okno bylo otevřené. A proudilo jím sluneční světlo, ozařovalo žlutý sprchový závěs a pobleskovalo na stejně žlutých osuškách na věšácích. Zaslechla, jak se Ian prudce nadechl a okamžitě zvedla ruku, aby zabouchla dveře, ale Ian ji zarazil.
„Iane?“ Obrátila se na něj. Ztuhl na místě, jeho oči něco zaplnilo, nebyla to bolest, ale nebyla si jistá, co to je. Aby se dozvěděla, co se děje soustředila se na něj skrz jejich nové spojení, ale cítila jen šok a ohromení. „Iane, zavřu dveře.“
„Ne. To je v pořádku.“
„Ale bolí tě to!“

Pevněji ji sevřel. „Jen trošku.“ Políbil ji na tvář. „Jen maličko. Můj ty bože!“ Pořádně ji objal a ona ucítila mokro jeho slz valících se mu po tváři, jak ji k sobě tiskl. „Lásko moje, dalas mi ten největší dar, který jsem mohl dostat. Po osmi stech letech temnoty jsi mi dala světlo.“

15 komentářů:

  1. Díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Nikol: Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Super kapitola:-)
    A neviem sa dočkať pokračovania.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za další úžasnou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování.

    OdpovědětVymazat
  7. Knihomolka.3658. ledna 2015 17:30

    Díky za další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za skvělou kapitolku ;-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat