středa 21. ledna 2015

Studium jedů - 21. kapitola 1/2


„Proč?“ Nix položil svíčku na desku stolu, mezi visící pavučiny. „Proč jsem vždycky ten chytřejší?“ Přiblížil se.
Znova jsem vykopla, ale snadno mě zablokoval.
„Proč nezabraly mé pokusy odradit tě?“ Za mihotání světla svíčky se pohnul. Hrana jeho nože se přitiskla k mému hrdlu. „Možná to musím podat srozumitelněji?“

Zápach vařeného zelí a tělesného odéru pronikl k mému nosu. Udržela jsem se co nejvíce v klidu, a pak se zeptala tím nejvíce neutrálním a nevystrašeným hlasem, jakého jsem byla schopná, „Co máš za problém?“
„Mým problémem je to, že v tobě nikdo nevidí hrozbu. Ale já jsem chytřejší než Ari, Janco a Maren. Jsem dokonce chytřejší, než Valek. Nebo ne?“ Když jsem neodpověděla, Nix přitlačil na čepel. „Nebo snad ne?“
Tenká linie bolesti šlehla přes můj krk. „Ano,“ odpověděla jsem. Za Nixovými zády, se ve vzduchu zhmotnil ze zrnek prachu Reyadův duch se samolibým úsměvem.
„Můj pán chce, abys přestala trénovat. Nerozkázal mi, zabít tě. Škoda.“ Volnou rukou mě pohladil po tváři. „Jsem tady jako varování.“
„Parffet? Proč by se o mě měl zajímat?“ Jak jsem se ho snažila rozptýlit, moje mysl horečně pátrala po něčem, co mi Ari ukazoval při obraně s noži. Sakra, pomyslela jsem si, proč jsem tomu nevěnovala více pozornosti?
„Nezajímá. Jediná věc, kterou ten natvrdlý Parffet chce, je povýšení. Ale generál Brazell se o tvůj nový koníček velmi zajímá.“ Nix strčil svou volnou ruku mezi mé nohy a tělem nalehl na to moje.
Na jednu děsivou vteřinu jsem ztuhla. Panika mi z mysli vymazala všechny obranné techniky. Tiché bzučení se začalo stupňovat v mé hlavě, ale potlačila jsem ho, odehnala, a přeměnila na jednoduchou melodickou stupnici tónů. Zaplavila mě sebejistota a klid. Potřebné obranné pohyby mi probleskly před očima.
Zaskučela jsem a zhoupla boky, čímž jsem se stabilizovala a rozšířila svůj postoj.
Nix se radostně zasmál. „Jsi jen děvka, myslel jsem si, že bys mohla být. Teď si vzpomeň, že máš být potrestána.“ Jeho ruku nahradil rozkrok. Začal tahat za můj opasek.
Vetřela jsem se mu kolenem mezi nohy a potom ho vrazila přímo do jeho slabin. Nix zavrčel a zdvojnásobil své úsilí. Oběma rukama jsem popadla čepel, abych mu zabránila zaříznout ji do mého hrdla. Ariho praktická rada, „Lepší mít pořezané ruce, než krk,“ mi zněla v hlavě, i když jsem sebou trhla při ostré bolesti. Soustředila jsem se na nůž a odtlačila zbraň od sebe. Nix zavrávoral.
„Děvko!“ Zavrčel a vyprostil ruku, aby se mohl znova rozmáchnout nožem.
Když se ostří blížilo ke mně, postoupila jsem dopředu k jeho tělu, takže když jsem se otočila, mé pravé rameno narazilo do jeho hrudi. Rukama jsem zasáhla jeho ozbrojenou paži. Nixova paže po kombinaci mého úderu a jeho útoku ochabla. Zbraň dopadla na podlahu.
Pak jsem znova popadla jeho ruku a zkroutila mu ji za záda. Otočila jsem se a dostala se ramenem pod jeho loket a zapáčila, dokud se neozvalo hlasité křupnutí následované Nixovým výkřikem. Nakonec jsem ho dvakrát praštila do nosu. Krev vytryskla. Zatímco se snažil nabýt rovnováhu, prokopla jsem mu koleno. Nix se svalil na zem.
Poskakovala jsem kolem a kopala ho do žeber. Krev se mi vařila v žilách. Jeho slabé pokusy zablokovat mě, jen popoháněly mé šílenství. V tomhle stavu bych ho mohla zabít.
Reyadův duch mě povzbuzoval. „Do toho Yeleno,“ naléhal. „Zabij dalšího muže a máš oprátku jistou.“
Jeho slova pronikla do mé mysli, začala jsem racionálně uvažovat a pak jsem se zastavila. Ztěžka jsem dýchala. Nix nehybně ležel. Poklekla jsem u něj a snažila se nahmatat puls. Mé polštářky prstů našly silný tep. Úleva, která mnou projela, zmizela, když mi Nix sevřel loket.
Vykřikla jsem a praštila ho do tváře. Jeho stisk se uvolnil a pustil mou ruku. Sebrala jsem nůž z podlahy a uposlechla často opakovanou radu, kterou mi Janco vštěpoval při sebeobraně: „Udeř a zmiz.“ Utekla jsem. Ale tentokrát jsem nebyla pronásledována strachem. Běžela jsem a za mnou vlála imaginární šarlatová křídla.
Rychlým pohybem jsem zahnala třas, jenž hrozil, že mě přemůže. Dorazila jsem do lázní. Tentokrát byly prázdné, tak jsem ukryla Nixův nůž pod jednu polici s ručníky. V zrcadle jsem zkontrolovala rozsah svých zranění. Rána na krku už přestala krvácet. Ale dva hluboké šrámy na mých dlaních vypadaly dost závažně, takže budou potřebovat lékařské ošetření. Také tam byla divokost, nerozeznatelný lesk v mých očích, jako bych se zbláznila. Vycenila jsem zuby a pomyslela si – kdo je krysa teď? Přemýšlela jsem o tom, co podniknout dál a zachvěla jsem se. Velitel očekával, že ochutnám jeho večeři, ale nemohla jsem mu zakrvácet jídlo. Počáteční příval energie z boje s Nixem se vytrácel. Vlny závratí nabývaly na síle. Zamířila jsem k ošetřovně a doufala, že tam dorazím dříve, než omdlím.
Doktor-mamka rychle zhodnotila situaci. Ukázala k vyšetřovacímu stolu. Seděla jsem na kraji a držela ruce tak, aby je mohla prohlédnout.
„Jak…“ začala.
„Rozbité sklo,“ odpověděla jsem.
Přikývla, rty pevně sevřené. „Dojdu pro lepivou směs.“
Natáhla jsem se na postel, když se vrátila s kovovým podnosem plným nástrojů. Sklenice Randova lepidla vypadala mezi lékařským materiálem jako dětská hračka obklopená vymoženostmi pro dospělé. V rukou mi začalo pulzovat a já se děsila, až začne se svou péčí. Otočila jsem hlavu zrovna ve chvíli, kdy Valek vtrhl do ošetřovny. Povzdechla jsem si. Ještě tohle tak potřebuji, napadlo mě. Dnešek se začínal měnit v opravdové peklo.
„Co se stalo?“ požadoval Valek vysvětlení.
Podívala jsem se na doktorku.
Vzala mou pravou ruku a začala čistit ránu. „Rozbité sklo způsobuje zubaté rány. Tyhle čisté řezy byly očividně způsobeny nožem. A je mou povinností to nahlásit.“
Doktorka mě Valekovi práskla a ten vypadal, že bez vysvětlení rozhodně neodejde. Rezignovaně jsem se na něj zamračila, doufala, že mě to rozptýlí od bolesti v rukou. „Byla jsem napadena.“
„Kým?“ řekl tónem ostrým jako prásknutí bičem.
Přejela jsem očima k doktorce a Valek pochopil.
„Mohla byste nás na chvíli omluvit?“ zeptal se jí.
Stiskla rty, jako by zvažovala jeho žádost. Při lékařských záležitostech její autorita převyšovala tu Valekovu.
„Pět minut,“ rozkázala a odkráčela ke svému stolu na druhé straně ošetřovny.
„Kdo to byl?“ zopakoval Valek.
„Nix, stráž z Parffetovy jednotky. Řekl, že pracuje pro Brazella a varoval mě, abych přestala trénovat.“
„Zabiju ho.“
Intenzita Valekova hlasu mě vylekala a zarazila. „Ne, nezabiješ,“ řekla jsem, a snažila se znít rozhodně. „Využiješ jej. Je pojítkem k Brazellovi.“
Jeho tvrdý pohled modrých očí našel ty mé a zaklesl se do něj, propaloval se dovnitř. „Kde tě napadl?“
„Ve skladu asi čtvrté nebo páté dveře od naší tréninkové místnosti.“
„Pravděpodobně už bude dávno pryč. Pošlu někoho do kasáren.“
„Tam nebude.“
„Proč ne?“ Valek se na mě podíval pohledem, který mi připomněl Velitele. Obočí mírně pozvednuté, jak se snažil potlačit své emoce a vyzýval mě, abych pokračovala.
„Pokud nebude ve skladu, nebude daleko. Možná bude potřeba pár silných chlapů.“
„Ach tak.“ Odmlčel se. „Takže jsi spokojená s tím, co ti přinesl tvůj trénink?“
„Víc, než bych čekala.“
Valek opustil ošetřovnu. Doktor-mamka, práskačka, se ke mně vrátila. Příště, pomyslela jsem si zatrpkle, se ošetřím sama a vyhnu se tak doktorčině zradě. V batohu jsem stále měla Randovo lepidlo. Jak těžké by mohlo být zalepení pár šrámů?
Kousala jsem se do spodního rtu, zatímco mi čistila a lepila rány. Když mi obvazovala ruce, dávala mi instrukce, které by měly pomoci při léčení: jeden den nenamáčet do vody, nic nezvedat a nepsat celý týden. Což znamenalo na nějakou dobu vypustit i tréninky.
Přišli Valekovi muži. Hodili Nixe na jiný vyšetřovací stůl. Doktorka ke mně střelila tázavým pohledem, pak odspěchala k Nixově sténajícímu tělu, čímž mi dala dobrou příležitost k odchodu.
Pospíchala jsem k Velitelově pracovně, ale Valek už mě předběhl. Zavřel za sebou dveře, když se ke mně přidal v trůnním sále.
„Postaral jsem se o večeři,“ řekl a vedl mě zpátky bludištěm ze stolů. Byl podvečer, takže pracovala jen hrstka poradců.
„Najdi Margg a zruš dnešní schůzku, pak běž zpátky do svých komnat a odpočiň si,“ dodal.
„Zrušit? Proč? Budu vypadat podezřele. Nasadím si rukavice, abych zakryla obvazy. V noci je dost velká zima, nikdo si toho nevšimne.“ Když neodpověděl, dodala jsem, „Jsem v pohodě.“
Usmál se. „Raději by ses na sebe měla podívat do zrcadla.“ Zaváhal, tvář se mu nerozhodností stáhla. „Dobrá. Budeme postupovat podle plánu.“
Zastavili jsme u dveří do Valekovy pracovny. „Musím dokončit nějakou práci. Odpočívej a nedělej si starosti. V noci budu poblíž.“ Vložil klíč do zámku.
„Valeku?“
„Ano?“
„Co se stane s Nixem?“
„Dáme ho dohromady, pak mu budeme hrozit několika roky ve vězení, pokud nebude spolupracovat, a až nám přestane být k užitku, převelím ho do VK-1. Může být? Nebo bych ho měl spíše zabít?“
Vojenský Kraj 1 byl nejchladnější a asi nejvíce bezútěšný kraj v Ixii. Možnost, že by Nix mohl padnout za kořist sněžné kočce, mi vykouzlila na tváři úšklebek. „Ne. Převelení stačí. Kdybych jej chtěla mrtvého, udělala bych to sama.“
Valek se narovnal a střelil po mně pohledem. Kombinace překvapení, pobavení a ostražitosti nad mou odpovědí, mu proběhla tváří, než dokázal emoce skrýt za kamennou tvář.
Usmála jsem se jedním z Jancových nejlepších úsměvů a zamířila chodbou pryč. Odpočinek bude muset počkat, protože před večerní schůzkou jsem musela ještě zařídit pár věcí. Zaprvé, potřebovala jsem pár rukavic a plášť. Chladné období se pomalu měnilo v zimní, noci začaly přiostřovat. Vše se halilo pod pokrývku námrazy, díky čemuž se tráva blýskala pod každým paprskem ranního slunce.
Díky osudu byla Dilana stále ve své šicí dílně, tak jsme probraly nejnovější drby, než jsem jí přednesla svůj požadavek.
„Můj bože,“ zhrozila se, jako starostlivá matka. „Nemáš žádné zimní oblečení!“ Prohrabávala se hromádkami uniforem. Její měkké medově zbarvené kudrny poskakovaly při každém pohybu. „Proč jsi za mnou nepřišla dříve?“ pokárala mě.
Zasmála jsem se. „Do teď jsem ho nepotřebovala. Dilano, děláš matku každému na hradě?“
Přestala se prohrabovat hromadami oblečení a podívala se na mě. „Ne, drahoušku, jen těm, co to potřebují.“
„Díky,“ řekla jsem tónem plným srdečného sarkasmu.
Ve chvíli, kdy mě vybavila pro zimní období, jsem byla doslova zaplavená oblečením. Se vším tím flanelovým spodním prádlem, vlněnými ponožkami a těžkými botami, bych pravděpodobně přežila na hroudě ledu několik týdnů. Složila jsem hromadu do rohu místnosti a zeptala se Dilany, zda by někoho poslala, aby ji doručil do Valekova apartmá.
„Ještě pořád tam přebýváš?“ zeptala se s úsměvem.
„Prozatím. Ale myslím si, že až se věci uklidní, vrátím se zpátky do svého starého pokoje.“ Až, pomyslela jsem si trpce. Spíše jestli vůbec.
Vytáhla jsem těžký černý plášť, hluboko do kapes zastrčila černé vlněné rukavice a pak si jej přehodila přes rameno. Vlevo na hrudi měl plášť vyšité dva červené diamanty o velikosti dlaně. Obrovská kapuce měla spíše udržovat mou tvář suchou před deštěm, než aby mi hřála hlavu.
„Podle mě, tam budeš ještě dlouho,“ poznamenala Dilana.
„Proč?“
„Valek je na tebe hodný. Nikdy před tím jsem ho neviděla, že by se tolik zajímal o ochutnávače. Obvykle je vycvičí a nechá být. Když některý představoval potenciální problém, pověsil na něj některého ze svých špiónů, ale nikdy se neobtěžoval udělat něco osobně, natož s ním bydlet!“ Na tváři se jí objevil vášnivý výraz, slibující roznášení spousty drbů.
„Ty ses úplně zbláznila. Mýlíš se.“
„Ve skutečnosti se nikdy dříve o ženy nezajímal. Začala jsem ho podezřívat, že upřednostňuje jednoho ze svých plíživých hadů, ale teď…“ dramaticky se odmlčela. „Teď tady máme krásnou, inteligentní Yelenu, jež rozpumpovala Valekovo chladné srdce.“
„Opravdu bys někdy měla z dílny vyrazit ven. Potřebuješ se nadýchat čerstvého vzduchu a setkat se taky s realitou,“ řekla jsem, s vědomím, že cokoliv, co Dilana řekla, nemůže být pravda, ale přesto jsem nemohla zabránit přihlouplému úsměvu, aby se mi neobjevil ve tváři.
Její sladký melodický smích mě následoval chodbou. „Já vím, že se nemýlím,“ zavolala.
 Jediný důvod, proč se o mě Valek zajímal, uvažovala jsem, když jsem procházela chodbami, byl ten, že jsem byla jedním z kousků puzzle, které potřeboval vyřešit. Jakmile si bude myslet, že má všechny odpovědi, které o Jižní kouzelnici a Brazellovi potřebuje, pošle mě zpátky do mého pokoje v křídle pro služebnictvo. Nemohla jsem si dovolit věřit něčemu jinému. Mohla jsem do něj být neškodně poblázněná, ale nesmělo to nijak ovlivnit mé plány. Což nešlo. Absolutně ne. Kdyby ke mně cítil to samé, byla by to katastrofa.
Tak jsem se snažila přesvědčit, že Dilana, i když byla takový miláček, byla obětí své vlastní představivosti a pomýlení. Opravdu hodně jsem se snažila. Celou cestu do kuchyně. Když jsem uviděla Randa kulhat kolem pece, připomněla jsem si, že je Valek nemilosrdný a zavraždil desítky lidí. Králova krev stále zdobila Valekovu čepel. Byl smrtící, náladový a rozčilující. Ale z nějakého důvodu, jsem stále nebyla schopná smazat ze své tváře připitomělý úsměv, ať už jsem se snažila sebevíc.
Přehodila jsem plášť přes židli a čekala na večeři. Rand dokončil otáčení prasete a přitáhl si ke mně stoličku. Vůně vepřového masa mi naplnila ústa slinami.
„K jaké je to příležitosti?“ zeptala jsem se. Vepřová pečeně nebyla běžným jídlem, vyžadovala celodenní vaření a byla servírována jen v určitém období.
„Přijedou Generálové. Rozkázali mi připravit všechny speciální pokrmy. A taky chtějí uspořádat příští týden hostinu. Slavnost! Žádnou jsme neměli od doby kdy…“ zakroutil hlavou a našpulil rty. „Vlastně, co je Velitel u moci, nikdy jsme žádnou neměli.“ Rand si povzdechl. „Nebudu mít žádný čas experimentovat.“
„Budeš mít čas podívat se na ně?“ Z kapsy jsem vytáhla plnou hrst záhadných fazolí a podala je Randovi. Čekala jsem na správnou příležitost ukázat mu je. „Našla jsem se ve starém skladišti, tak jsem si myslela, že by to mohla být ta tvoje kávová zrna.“
Okamžitě k nim sklonil hlavu a pořádně si přičichl. „Ne, nejsou to ony. Nevím, co jsou zač. Kávová zrna jsou hladká a mají kulatější tvar. Tyhle jsou oválné. Vidíš? A hrbolaté.“ Rand je rozhodil po stole a jednu vzal. Kousl do ní. Kousal, pak se zašklebil při hořké chuti. „Nikdy jsem něco takového neochutnal ani neviděl. Kde jsi je našla?“
„Někde v podzemních skladech.“ No dobrá, alespoň jsem to zkusila. Zklamání mě tížilo na ramenou. Doufala jsem, že tenhle kousek puzzle pro Velitele Ambrose vyřeším, ale vypadalo to, že jsem se zase dostala do slepé uličky.
Rand musel vycítit mou frustraci. „Bylo to důležité?“ zeptal se.
Přikývla jsem.
„Víš co,“ řekl, „nechej mi je tady a já se ti na ně po slavnosti podívám.“
„Podíváš?“
„Zkusím je nadrtit, usmažit a povařit. Ingredience mohou změnit chuť a vzhled, když zvedneš teplotu, než na jakou jsou zvyklé, a mohou se potom změnit na něco, co znám. Dobře?“
„Nechci tě obtěžovat.“
„Nesmysl. Mám rád výzvy. Krom toho, po slavnosti se v každém případě vrátím ke své běžné práci a tak budu mít alespoň na co se zaměřit.“ Nasypal fazole do sklenice a položil ji vysoko na polici se spoustou dalších podivných potravin, a každá měla vlastní uzavíratelnou sklenici.
Probírali jsme jídelníček na slavnost, dokud se Rand nemusel vrátit k otáčení prasat. Čtvrt otáčky každou hodinu, řekl, a připomněl mi, že se můj čas setkání s Margg rychle blíží. Nervozita mi lehce sevřela žaludek, když jsem přála Randovi dobrou noc.

Zašla jsem do lázní, abych si vyzvedla Nixův nůž, ale bylo tam příliš mnoho lidí. Možná bude nejlepší, přijít neozbrojená, říkala jsem si, když jsem se snažila utěšit motýly, co mi lítali v břiše. Třeba mě prohledají. Kdyby našli zbraň, mohla bych se dostat do problémů.

16 komentářů:

  1. Děkuji za další kapitolku a vaši skvělou práci ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další úžasnou část, popravdě už jsem to málem ani nečekala, těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  3. Knihomolka.36521. ledna 2015 13:16

    Díky za daší část si ce jsem si počkala ale stálo to za to :)

    OdpovědětVymazat
  4. moc se těším na další děkuju :)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad, i když po dlouhé době. Lvice

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za kapitolu a těším se na další =)

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem veľmi veľmi pekne, som nadšená, že pokračuješ v preklade!!!!!! :) :) :) :) :)
    Nicole

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  11. juuu hurá ďalšia kapitolka jupí veľmi pekne ďakujeme :)
    Iva

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  13. Tenhle příběh je úžasný
    Moc díky za překlad a korekturu a hrooooozněěěěě moc se těším na pokračování! :D

    OdpovědětVymazat