úterý 20. ledna 2015

Práce pro Ďábla - 51. kapitola


O dvanáct hodin později jsme se vznášeli nad podivně tichým Nuevo Riem. Konečně bylo znovu sucho a horko. Seděla jsem vedle Doreeininy dcery (nenapadalo mě, jak jinak bych jí měla říkat) a dívala se na svítání nad městem. Jace se přesunul dopředu k Eddiemu, v komunikátorech praskalo, když si vyměňovali krátké věty. Gabe ležela přivázaná na lehátku, byla pod sedativy, tiché pípání naznačovalo, že monitory pracují a automat jí do kapačky odměřuje dávky antibiotik, tekutin a krevní plasmy. Až se probere, bude jí příšerně bolet hlava a bude potřebovat ještě několik týdnů na zotavení, ale bude žít.

Corvinova rodina byla pryč. Prostě zmizela z povrchu zemského, ani se nepokusili bojovat. Z Jace se teď stal vlastník rozsáhlého rodinného jmění.
Když jsem se podívala na Doreeininu dceru, viděla jsem, že je vzhůru. Oči měla doširoka otevřené, jasné, čisté, tmavě modré. Stejné jako měla Doreen.
Přesně jako Doreen.
Vážně se na mě podívala, malé dítě s děsivě dospělýma očima. V jejich hloubce se dalo zahlédnout neuvěřitelné množství Síly a vědění. Chvíli jsme tam jen tak seděli, jedna unavená, popotahující poloviční démonská nekromantka a jedno malé démonské androgynní dítě.
To nemůžu zvládnout, myslela jsem si. A pak nemám na vybranou.
Nakonec jsem si odkašlala. „Ahoj,“ řekla jsem tiše. „Já jsem Danny.“
Než odpověděla, pár vteřin si mě prohlížela. „Já vím,“ řekla jasným čistým hláskem. „Říkal mi, že přijdeš.“
Vyschlo mi v ústech. Takhle se normální dítě nechová.
Jako bych věděla, co je u dětí normální. Pokud jsem měla na vybranou, čas jsem ve společnosti dětí netrávila. „Kdo ti to řekl?“ Vypravila jsem ze sebe. „Santiah, uhm, tvůj tatínek?“
Přikývla a světlé vlásky jí spadly do obličeje. „On říkal, že je můj tatínek,“ svěřila se, „ale já si nemyslím, že byl. Můj opravdový tatínek se mnou mluví u mě v hlavě, vždycky v noci. Má zelené oči a stejný zelený kámen jako já, a říkal, že pro mě přijde. Řekl, že tě pro mě pošle.“
Vypadala, že čeká na nějakou odpověď. Bylo zřejmé, kdo je její “opravdový tatínek“. Buď měl Lucifer nějakou cestu, jak s ní komunikovat nebo byla jasnozřivá nebo…  Můj mozek se přestal snažit najít řešení. Nezáleželo na tom. Lucifer o tom dítěti věděl. Vsadila bych se, že věděl i Santinových “vzorcích“. A jestli nevěděl, tak určitě aspoň tušil. Princ Pekel nebyl žádný hlupák.
Proč potom Japhrimel sliboval, že nic neřekne?

„Slíbila jsem tvojí mamince, že se o tebe postarám,“ řekla jsem chraplavě. Ach, bohové, Danny, tys to udělala
Holčička vážně přikývla. „Nejsi jako oni,“ ukázala dopředu, kde seděli Eddie a Jace. „A doopravdy nejsi ani jako můj tatínek.“
„Doufám, že ne.“ Zavrtěla jsem se na sedadle, velká deka se při tom pohybu shrnula. „Jak se jmenuješ?“
„Eva,“ řekla věcně. Trhla jsem sebou. Samozřejmě, proletělo mi hlavou a dívala se, jak se jí na tvářích dělají ďolíčky. Usmívala se na mě. „Můžu dostat nějakou zmrzlinu?“
„Myslím, že žádnou nemáme, maličká.“ Japhrimel potřeboval k životu krev, sex nebo oheň. Přemýšlela jsem. Co tohle děvčátko jí? Ach, na tohle nejsi připravená, Danny. Na nic z toho.
Vznášedlo zakroužilo a začalo se snášet k Jaceově domu.
„Um, Danny?“ Zavolal Jace. Možná by ses chtěla na něco podívat.“
Zvedla jsem se a holčička odhodila deku a sklouzla ze svého sedadla. Zvedla ke mně malou perfektní ruku. „Můžu jít taky?“ Měla na sobě krátkou bílou noční košilku, hubené nožky byly bosé. Potlačila jsem nutkání zvednout ji ze studené kovové podlahy.
„Dobře,“ řekla jsem a vzala ji za ruku. Byla teplá, hřála démonským dotekem.
Jako Japhrimelova. Byl mrtvý? Nebo se ho zmocnili Santinovi muži? Co mu mohli udělat? Byl zraněný?
Vydala jsem se na cestu k přední části vznášedla, holčičku jsem držela za ruku. „Co se děje?“ Otočila jsem se k přednímu oknu.
„Podívej,“ Jace se ohlédnul. „Jak je tomu děcku?“
„Vypadá v pořádku,“ odpověděla jsem.
Pod námi se zvětšovaly známé obrysy Jaceova domu. Vznášedlo pomalu přistávalo. Na boku rozlehlého vydlážděného nádvoří stály dvě limuzíny a čtyři hlídkové policejní vozy.
„Sakra,“ vydechla jsem a zapomněla na malou dětskou ručku v mé dlani. „Co to k čertu...“
„Doufal jsem, že mi to řekneš,“ ozval se Jace. „Já jsem zaregistrovaný a nic jsem neporušil, takže jsem si celkem jistý, že tu nejsou kvůli mně.“
Sekhmet sa´es.“ Byla jsem moc unavená na nějaké nápady. „Asi tu nejsou ani kvůli tobě Eddie, že.“
„Samozřejmě ne, pokud nechtějí zatknout Gabe za to, že skoro umřela.“ Řekl beze stopy zavrčení v hlase. Musel být vyčerpaný. „Co budeme dělat, Danny?“
Kéž by mě přestali považovat za vůdce, pomyslela jsem si. „Nedá se nic dělat,“ řekla jsem. „Přistaň, ale nevypínej motory, dokud nebudeme vědět, o co jim jde. Jace, můžeš mi dát komunikátor?“
„Samozřejmě,“ řekl. „Co chceš, abych udělal, Danny?“
„Zůstaň s ní tady,“ řekla jsem s pohledem upřeným dolů na Evu. Holčička se na mě dívala jako bych byla jediný člověk ve vznášedle. „Pokud mě seberou, vezmi ji někam do bezpečí a čekej, dokud se neukážu.“
Jace sklouzl ze své židle, ani se nenamáhal protestovat. Cítila jsem úlevu a vyčerpání. Bylo to normální, se takhle cítit? Byla jsem tak unavená, ale nedokázala jsem usnout.
Žádný spánek. Ne, dokud nebude tahle hra dohraná. A byla to hra. Byla jsem popostrkovaná z políčka na políčko.
Zvedla jsem holčičku a usadila ji pátky do křesla a zakryla ji dekou. Když jsem skončila, Jace stál s nepřítomným výrazem u bedny se zásobami. Vlasy mu trčely na všechny strany, jak je měl zmáčené ledovou vodou a pak vysušené klimatizací ve vznášedle. Já jsem asi taky nevypadala zrovna nejlíp.
„Co je?“
„Nic,“ odpověděl. „Jen ti najdu sluchátko.“
Eddie vedl vznášedlo na přistání. S trhnutím jsme dosedli. „Pardon.“ Zavolal na nás. Zasunula jsem si sluchátko do ucha, upravila si zmačkaný kabát a ujistila se, že mám nože po ruce. Pravá ruka mě bolela, až do morku kostí. Kdybych byla pořád člověk, asi bych byla zmrzačená.
Přiklekla jsem si dolů k Evě, která mě vážně sledovala Doreeininýma očima. „Půjdu si promluvit s těmi lidmi, ať už je to kdokoliv,“ řekla jsem jí. „Zůstaň s Jaceem, dokud se nevrátím, ano?“
Přikývla. „To bude v pořádku, Danny. Tatínek to říkal.“ Ozval se její pisklavý hlásek, najednou podivně dospělý.
„No bezva,“ řekla jsem nasupeně a vstala. Podlaha se pode mnou zakymácela nebo jsem to možná byla jen já. „Jace, chci, abys mi slíbil, že se o ni postaráš, pokud já...“
Pokrčil rameny. „Víš, že to udělám, Danny. Běž, ať už to máme za sebou.“ Jeho modré oči přeletěly z holčičky zpátky na mě.
Přikývla jsem a Eddie otevřel boční dveře. Seskočila jsem na mramorovou dlažbu a skoro ztratila rovnováhu. Zaplavilo mě vedro, Nuevo Rio ve své celé horké kráse bylo zpět. Kéž bych byla doma, napadlo mě najednou. Ta myšlenka mě překvapila. V Sain City jsem se poslední dva nebo tři roky jako doma necítila.
Jedna z limuzín mi nabídla otevřené dveře. Šla jsem k ní.
Polkla jsem. Neměla jsem ani ponětí, co mě tam čeká.
Šla jsem přes rozpálené mramorové nádvoří k štíhlému černému vznášedlu. Snažila jsem se držet ramena vzpřímená a přála jsem si, abych nebyla špinavá, zakrvácená a tak blízko k slzám, které jsem sotva zadržovala.


16 komentářů:

  1. Nesnáším tak otevřený konec;-)děkuji za skvělou práci a moc se těším na pokračování:-)babča

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další úžasné pokračování, už aby byla příští kapitola, takhle mě napínat. Nečekala jsem, že Eva bude vědět o Luciferovi. Tím asi úplně padá celý plán, tohle ještě bude zajímavé.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za ďalšiu skvelú a zaujímavú kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc, ale takhle člověka napínat :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Ulala... tak se blíží konec. Nemůžu se dočkat, kdo v tý limuzíně sedí. Vládce pekel? Jaff? Něco horšího? Jsem napnutá jak kšandy! Děkuji za překlad a korekturu :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat