úterý 6. ledna 2015

Práce pro Ďábla - 49. kapitola


Měli jsme skvělý nástup.
Pro vzdušnou obranu jsme byli příliš malé cíle a v momentě, kdy mě Japhrimel chytil do náruče, povstali první golem´ai. Byli z bláta, sedm stop vysocí, vytvarovaní jako lidé, s žhnoucíma žlutýma očima. S duněním naráželi do cimbuří a jejich hlasy přehlušovaly hřmění větru a zvuk dorážejících vln.

Zima. Byla tam strašná zima. Zakusoval se do mě studený vítr. Jace se pohupoval vedle nás, se svým slickboardem klouzal mezi stopami po plasmových výstřelech. Odkud asi vycházejí, pomyslela jsem si a vyhodila světlici do větru. Záchvěv síly nasměroval ohnivý šíp k výběžku, kde se schovávali lidské stráže, které po nás pálily z plasmových pistolí. Následné exploze obarvily noc do oranžova.  Viděla jsem Gabe a Eddiho, jak přistáli na jižní straně pevnosti. Gabe se elegantními pohyby vyhýbala střelám jako by byla zpátky v Saint City a jen si tak užívala na tanečním parketu; slyšela jsem její ostrý výkřik, když Japhrimel uklouzl při pokusu dostat se z křížové palby. Jedna ze zbraní explodovala; poznala jsem závan Gabeiny Síly. Použila světlici.
Co se dělo dál: celá bitva trvala jen pár vteřin. Jace se připojil se svými světlicemi, rozhodil je křížem za sebe a smetl celou věž. Kámen se sesul, slyšela jsem jeho výkřik krvežíznivé radosti. Pak se přehoupl přes cimbuří, v jedné ruce meč, v druhé plasmovou pistoli. Skoro ztratil rovnováhu, když se o jeho štíty otřel výstřel z plazmového děla.
S Japhrimelem jsme byli na severní straně, udělali jsme ostrý obrat, kterým jsme obletěli chráněnou výspu a dostali se blíž k místu, kde jsem cítila Doreeinino dítě. Bylo tam velké množství zbraní, které se zrovna začínaly ve svých mechanických závěsem obracet dolů k mým třem společníkům. „Pusť mě,“ vykřikla jsem a máchla světlicí a zázrak všech zázraků, Japhrimel mě poslechl.
Ztěžka jsem dopadla, překulila se a on hned za mnou, Při prvních dvou obrátkách jsem skoro nevnímala, co se děje, moje tělo se pohybovalo s instinktivní rychlostí a přesností. Skočila jsem, chytla se kovové mříže, na které stál dělostřelec, chňapla mu po kotníku a trhla s ním. Spadl dolů do větru, unikl mu vystrašený výkřik, který v okolním hluku rychle zanikl.
„Těžká palba,“ lapal po dechu Eddie.
„Jsem tam,“ vyštěkla jsem a protáhla se mřížemi. Slyšela jsem další střelbu, Japhrimel se vypořádával se zbytkem stráží. Svědomí mě bude trápit později, ale upsali se Santinovi, zvolili si sami. Zhoupla jsem dělo, s tichou modlitbou zamířila a škubla spouští.
Motlitba byla vyslyšena. Střela zasáhla konec zdi, vybuchla a kamení se s rachotem zřítilo. Skrčila jsem se u země a otočila se po Japhrimelovi, který jen tak mimochodem vystřelil po něčem beztvarém, co mu stálo v cestě, hodil další světlici, chytil mě a stáhl do volného prostoru. „Není to takhle lepší?“
Japhrimel se rozhlédl kolem a vyhnul se nějakým troskám. „Jdeme na to, ať to máme za sebou,“ zakřičel. Podívala jsem se z výšky dolů.
„Naveď mě, Danny,“ ozval se ve sluchátku Gabein hlas.
Byla jsem ráda, že to šlo. „O dvě okna výš, přímo před tebou. Tam je to dítě. Vytáhni se a pozor zleva, míří k tobě nějací střelci s plasmovými pistolemi.“
Mám to,“ zavrčel Eddie a znovu se objevily plameny. Nocí se rozlehla další rána a otřásla se země. Slyšela jsem lidský nářek; rozezněla se další siréna. Přes skalnatý ostrov přebíhaly další a další vlny světla, krucinál, pomyslela jsem si, podnikli jsme frontální útok na démonskou skrýš a ještě jsme naživu.
Pak to začalo být ještě zajímavější.
Nechtěla jsem vidět, jak Japhrimel letí nebo klouže, vlastně se zdálo, že klesáme dost rychle. Zamířil k oknu, za kterým jsem tušila to dítě. Pár dalších vteřin jsem strávila s pevně zavřenýma očima, zaměřovala jsem se na ni a ostatní jsem nechala na něm. Cítila jsem její přítomnost. Byla tak blízko, tak blízko.
„Dante? Ozval se ve sluchátku Japhrimelův hlas.
„Jsme vevnitř,“ řekla Gabe. „Co...“
„Danny!“ Řval Eddie. „ Je tady, on je tady!“
„Vypal to zatracené místo do základů, Japhrimele!“  Vykřikla jsem a celý svět ztichl, když si Japhrimel podmanil všechnu okolní Sílu. Hubený bílý stín se odlepil od trosek po výbuchu; celé mé tělo křičelo. Možná je to Santino, studeným vzduchem se nesla moje modlitba.
Jestli je to on, nepůjde ho zabít, letělo mi hlavou. Nezabil ho ani takový strašný pád, je to démon, dokonce i v oslabení je příliš silný a my jsme pomalí.  Pohybujeme se příliš pomalu...
Jace uskočil do prohlubně, která zůstala po jižní věži. Japhrimel se ode mě odpojil a já jsem padala zmrzlým vzduchem, před nárazem do kamenné zdi mě zachránily jen moje nové, nadlidsky rychlé reflexy. Zdí otřásla další exploze. Přilepila jsem se ke stěně a prsty se zachytila ve spárách, studený vítr mi škubal vlasy a odhodil mě na dřevěnou podlahu mezi rozbité sklo, kamennou drť a úlomky dřeva.
Zase to byl dětský pokoj. Koberec v pastelových barvách se chabě pokoušel trochu projasnit strohou místnost. Po podlaze se válely rozházené hračky. V koutě se krčila vyřezávaná mahagonová postel a z ní mě proudem světla vítal smaragd uprostřed dětského čela. Můj vlastní smaragd odpovídal zpěvem.
„Ach ne...“
Ozval se Eddieho křik. Z pachu ledu a studené krve se mi svíral žaludek. Kdybych v něm něco měla, letělo by to ven. Nevěděla jsem, jestli démoni můžou zvracet. Santino. To byl jeho pach, byl tady. Věděla jsem, že z té místnosti vyletěl on.
Gabe ležela zhroucená u protější zdi. Samozřejmě, ona byla vevnitř jako první a Santino tady byl, pravděpodobně na nás čekal od chvíle, co začal ten zmatek. Jak moc je zraněná? Neměla jsem čas o tom přemýšlet; Eddie se o ni postará.
Eddie vyskočil na nohy, třásl rozcuchanou hlavou. Vypadalo to jako by sem z vedlejší místnosti proskočil zdí; vlasy měl plné prachu a kamenné drti. Spěchal za Gabe. Nepřipusť, ať je zraněná, modlila jsem se. Ať není vážně zraněná
Jace mě chytil za paži a vytáhl na nohy, Japhrimel s rozevlátým pláštěm přistál vevnitř. Pevně se rozkročil, otočil se a kývl na mě. Namířil si to ke Gabe. Vytrhla jsem se Jaceovi a vrhla se k posteli.
Holčička seděla vzpřímeně, tmavé oči doširoka roztažené. Obrovskou dírou ve zdi se dovnitř nesměle linulo světlo; odraz z požárů venku. Skleněné střepy, pozůstatky lustru, mi praskaly pod nohama. Naklonila jsem se nad postel a dívala se na děvčátko.
To není žádné dítě, letělo mi hlavou. Co to dělám?
„Jdi,“ řekl Japhrimel. „Jdi, vezmi ji zpátky na loď. Bude žít.“
„Rozpáral jí břicho!“ Křičel Eddie, ale Japhrimel ho chytil za ramena a jeho oči na moment zaplály zeleným ohněm.
„Dal jsem to do pořádku, bude žít, čaroději. Jestli si ceníš jejího života, jdi!“ Pak ho Japhrimel odstrčil.
„A co Santino?“ Ozval se Jace.
Natáhla jsem ruce.
Holčička se na mě dívala. Kakofonie zvuků pokračovala. Sirény, lidský křik, antigravitační motory, palba z pistolí.
Má Doreeininy oči, pomyslela jsem si a holčička přikývla.
Nebylo to jen v její kráse. A ona byly krásná. Vypadalo to jakoby spojením Doreen a Lucifera vznikla malá dokonalá bytost. Smaragd na jejím čele tiše zpíval. Nebylo to jen tím, že ke mně natáhla ruku a usmála se. Nebylo to jen kombinací vůně čerstvě upečeného chleba a něčeho, co připadalo mému podvědomí důvěrně známé.
Byl to vědoucí stín v jejích očích a naprostá absence strachu. Věděla jsem, že svým způsobem na mě čekala. Nějak věděla, že přicházím a akceptovala to. To vědomí mě zamrazilo až do morku kostí.
Není člověk, uvažovala jsem. Co když by bylo nejlepší ji tady nechat se Santinem?
Vzala jsem ji do náruče a otočila se k ostatním, s jejíma hubenýma horkýma rukama obtočenýma kolem krku.
Eddie právě dokončil spouštění třetího golema´i. Křik. Těžká, okovaná vrata vedoucí do vnitřní části hradu rezonovala boucháním a křikem. Povolila. Santinova lidská armáda byla na pochodu.
Kam Santino jde? Jak dlouho mu bude trvat dostat se zpátky sem nahoru.
Neměla jsem čas si s tím dělat starosti.
Strčila jsem holčičku do Jaceovy náruče. Automaticky si ji vzal ještě předtím, než si uvědomil, co dělám, zatlačila jsem ho do otvoru ve zdi k jeho slickboardu, který tam tiše vrněl kinetickou energií, kterou jsem mu dodávala. Příliš mnoho Síly, mrzí mě to Jace „Vezmi ji na loď, Jace! Rychle!“ Japhrimel zvedl Gabe, hřmění Síly naplnilo malý prostor a zabarvilo vzduch diamantově tmavými, tančícími plameny. Gabe mu ležela bezvládně v náručí, ale Japhrimel říkal, že bude žít.
Eddie od něj převzal Gabiinu mrtvou váhu. Její slickbooard ležel zkroucený neužitečně u zdi.
„Šel tímhle směrem,“ zakřičel Eddie, ukazoval na díru ve zdi, obličej zkřivený vzteky.
Chytila jsem ho za límec a zatřásla s ním. „Dostaň Gabe odsud! Pohni se!“
Nemusela jsem mu říkat dvakrát. Pohnul se směrem k otvoru ve zdi, bezvládnou Gabe v náručí; z konce copu jí odkapávala krev. Doufám, že ještě žije, jestli zemře, zatraceně Santino, zabiju tě dvakrát
„Danny, vypadni odsud,“ zakřičel Jace ze sluchátka v mém uchu. „Rychle!“
Japhrimel vystartoval proti díře ve zdi.
Ne, říkala jsem si. Neodejdu, mám tu rozdělanou práci.
S  vytasenou katanou  jsem se obrátila ke dveřím. Půjčenou pochvu jsem upustila na zem, vytáhla si sluchátko z ucha a do levé ruky si připravila plazmovou pistoli. Zhluboka jsem se nadechla. Japhrimel se odvrátil od otvoru, sklouzl. To si skutečně myslel, že odejdu bez toho, proč jsem sem přišla?
Neodpočinu si, dokud Santino bude naživu.
Japhrimelovy rty naznačily moje jméno, když jsem se nadechla a ostří katany se rozzářilo nelítostným modrým světlem, které vrhalo odlesky po zničené místnosti. Namířila jsem plazmovou pistoli na dveře, kde bílý vypálený kruh naznačoval, že na ně někdo použil laserový řezák.
Santino! Zařvala jsem se svou veškerou nově objevenou Silou a zmáčkla spoušť v momentě, kdy se démon Vardinal proboural zdí za postelí. Mahagonové třísky létaly jako šrapnely, kámen se proměnil v prach a ostré úlomky. Tlaková vlna mě odhodila na protější zeď. Skoro jsem upustila meč, když jsem s tupým zaduněním narazila do zdi a do vzduchu se vznesly další kamenné úlomky a prach.
Japphrimel vykřikl tak mocně, že byl zvuk téměř neslyšný a vrhl se po Santinovi.
Ten zvedl ruku, v které držel něco třpytivého, udělal s ní komplikované gesto a něco lesklého vrhl přímo na Japhrimela.
Vejce! Myšlenka se těžce prodrala na povrch. Při zvucích přicházejících od dveří se mi zapletly nohy. Rána z plasmové pistole zareagovala se silovým polem po plasmovém řezáku a způsobila řetězovou reakci. Plasma v kombinaci s laserovou energií rozpoutala hotové peklo. Základní pravidlo pro použití plasmové zbraně zní -  nikdy nestřílejte do laserového silového pole. Jenomže tohle pravidlo platilo jen pro lidi. Kdybych ještě byla člověk, následky mého činu by mě zabily.
Když ta malá, lesklá věc, ne větší než moje pěst, zasáhla Japhrimela do prsou a odhodila ho skrz zeď do noci, vrhla jsem se po Santinovi. Zvuk nárazu mi spustil z nosu krev. Zpomalilo mě to jen na vteřinu. Na chvíli mě ochromila ostrá bolest, cítila jsem na kůži horkou krev, která v milisekundě zmrzla, ale rychle jsem se vzpamatovala. Prudce jsem vydechla, dech se srazil, mrak ledových krystalků padal k zemi.
Japhrimele! Smykem jsem zastavila před Santinem. Jeho pařáty proťaly ledový vzduch. Pod nohama nám praskaly skleněné střepy.
Nebyl rád, že mě vidí. „Jsi blázen!!“ Zasyčel.
Zakroužila jsem katanou.  Zbytek světa zmizel. Byl tady, přímo přede mnou.
Má pomsta.
„Santino,“ procedila jsem skrz zuby. Celý svět se mi zúžil na výdech a nádech, představa odplaty získávala reálný tvar,vítala jsem ji. „Nebo Vardinale, kdokoliv k čertu jsi.“
„Nemůžeš mě zabít,“ vysmíval se mi. „Nemůže mě zabít ani člověk, ani démon. Luciffer mi to zaručil.“
Vycenila jsem zuby a rychle přesunula váhu. „Vyrvu ti srdce z těla,“ ujistila jsem ho. Nejsem ani člověk, ani démon, Santino. Tvoje imunita se na mě nevztahuje.
„Mohla z tebe být královna,“ vrčel na mě, černé vytetované slzy kolem jeho očí pohlcovaly světlo. „Mohla jsi mi pomoct zabít Lucifera a převzít kontrolu nad peklem! Ale to ty ne, jsi jen hloupý, pošetilý člověk!
„Už ne,“ řekla jsem. „Už nejsem člověk.“
Vycenil na mě zuby. „A kdo si myslíš, že mi pomohl uniknout z pekla?“ Zařval. Kroužili jsme kolem sebe a moje čepel se blýskala. „On je Luciferova pravá ruka, jeho popravčí! Využil tě...“
Odpověď na tuhle otázku jsem se snažila potlačit od té doby, co celá tahle věc začala. Jak se vlastně Santinovi podařilo uniknout z pekla? Měla bych na Japhrimela být naštvaná, za to, že to přede mnou tajil. Měla bych přemýšlet nad tím, co dalšího ještě přede mnou skrývá. Ale měla jsem pře sebou právě teď možnost završit svou pomstu a v žilách mi kolovala Japhrimelova krev. Nezáleželo mi na tom.
„Je mi to jedno,“ zasyčela jsem. Můj vlastní hlas zvířil prach a oddělil od stropu další kamenné úlomky. „Přišla jsem, abych tě zabila, ty mrchožroutský zkurvysyne. Za to, co jsi udělal Doreen. A všem ostatním ženám, které jsi zabil.“
Na další řeči nebyl čas. Pohnul se se strašidelnou, nepostřehnutelnou démonskou rychlostí.
Zablokovala jsem jeho spáry, katana zařinčela a rozzářila se modrým ohněm. Zařval, byl to pronikavý zvuk příšerné agonie, vyrazil mi pistoli z ruky. Zaťala jsem prsty v pěst a praštila ho. Horká démonská krev se rozstříkla a ztuhla v mrazivém vzduchu. Něco se stalo, když tu věc hodila po Japhrimelovi. Najednou tu byla strašná zima. Dokonce i na Antarktidu.
Skočil po mně. Náraz mě vyvedl z rovnováhy. Spadli jsme, zaťal do mě svoje spáry. Podivně známý nával bolesti. Vykřikla jsem. Zapomněla jsem, že už nejsem člověk a udělala jsem jedinou možnou věc. Snížila jsem těžiště, využila jsem setrvačnosti jeho i svého těla zabořila mu meč do hrudi a strhla nás oba dírou ve zdi do noci. Využila jsem k tomu veškerou nadlidskou sílu, kterou jsem získala od Japhrimela. Ostří proniklo magickou ulitou, proťalo svaly a karbolovou kyselinu démonské krve. Ucítila jsem v plné síle agonii tříštícího se ostří.
Jeden úlomek našel cestu do jeho srdce. Letěla jsem s nehty zaťatými do jeho krku, obličej a ruce pokryté ztuhlým povlakem kdysi horké tekutiny. Skoro mi ucpal nosní dírky. Kdybych nekřičela, udusila bych se.

Pořád jsem do něj měla zaťaté ruce, když jsme spadli do vody. Jeho bezvládné, mrtvé tělo se rozletělo na doutnající kusy. Síla nárazu ze mě vyrazila dech a vědomí. Bez odporu jsem se ponořila do náruče oceánu. Mrznoucí vlny se mi s praskáním zavřely nad hlavou.

18 komentářů:

  1. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za další úžasnou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování, doufám, že jsou všichni v pořádku...

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za pokračovanie, a som zvedavá ako to všetko vlastne dopadne :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Konečně je ten hajzl mrtvý... Jsem dost zvědavá, jak to bude dál s tou holčičkou... Řekla bych, že o ní bude stát hodně lidí a Dante bude mít co dělat, aby ji ochránila... Děkuji moc za překlad...

    OdpovědětVymazat
  6. No teda,jsem zvědavá jak to dopadne;-)Moc děkuji :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Ježíš a co bude dál!!! :-) Teť abych čekala na pokračování! Moc děkuju a už se těším jak to bude dál :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad. :-)

    OdpovědětVymazat