středa 7. ledna 2015

Polibek noci - 14. kapitola 1/2


Brenna spala následující ráno dlouho a probudila se s úsměvem v srdci. Divné, pomyslela si. Zpátky v jejím vlastním čase byla vždy ranní ptáče. Samozřejmě, že život s upírem jednoho změní, naučí se žít v pozdních hodinách.
Přetočila se na stranu a podívala se z okna. Stále pršelo, ale bylo jí to jedno. Vždy milovala déšť. Vyvolával něco uvnitř ní, něco zemitého a divoké a nespoutaného.

Rozhodně se včera v noci chovala divoce a nespoutaně! Stěží mohla věřit, jak zhýralá byla v jeho náručí. Co si o ní musí myslet. Věděla, co by si myslela Granny O'Connellová! Granny by byla šokovaná a zhrozená lascivním chováním své vnučky.
Brenna si povzdechla. Jedinou dobrou věcí bylo to, že nebylo možné počít nemanželské dítě. Ta myšlenka ji nijak neuklidnila, i když by měla. Namísto toho strávila několik minut přemýšlením, jak nádherné by bylo mít s Roshanem dítě – malého chlapce s hustými černými vlasy a hlubokýma modrýma očima.
„Roshan.“ Zašeptala jeho jméno. Vzrušení hučelo hluboko uvnitř ní, bublalo na povrch, dokud neuniklo jako šťastný povzdech. Byla zamilovanost taková, tenhle pocit údivu a odhalení?
Morgana se pohnula v nohách postele. Hlasitě zamňoukala, zívla a protáhla se, poté se přiblížila ke své paní a poplácala Brenninu tvář packou.
„Já vím, že chceš jít ven,“ řekla Brenna. Zvedla se, oblékla si koupací plášť a sešla dolů. Morgana kráčela po jejím boku a celou dobu naříkavě mňoukala.
Brenna otevřela zadní dveře, pak tam chvíli stála a pozorovala déšť. Morgana začichala ve vzduchu, svěsila uši a pak svištěla po schodech dolů a kolem rohu domu. Brenna se zakřenila. Morgana nenáviděla déšť stejně tak, jako jej její paní milovala.
Nechala pro kočku dveře pootevřené na škvírku, Brenna naplnila hrnec vodou a postavila jej na sporák. Sundala z poličky svůj nejoblíbenější hrnek, dala do něj sáček čaje a pak si sedla a čekala, dokud se voda nezačne vařit.
Když byla voda horká, naplnila hrníček, sedla si s bradou v rukách, zatímco se čaj louhoval.
Jakmile bylo vše hotovo, přidala lžičku medu a odnesla šálek do obývacího pokoje. Poté, co roztáhla závěsy, posadila se na pohovku a sledovala déšť, jak stéká dolů po okně, a znovu vzpomínala, jaké to bylo minulou noc v Roshanově náručí. Nikdy si neuvědomila, že milování může být tak výbušné, nebo tak uspokojivé, fyzicky i emocionálně, dokonce i duchovně. Roshan v ní objevil neomezenou studnu vášně, o níž nikdy nevěděla, že je jí obdařena, vzal ji do výšek, o jejichž existenci ani nesnila. Donutil ji hladovět po jeho dotyku…
Zvedla prst ke svým rtům, vzpomínala na teplo jeho polibků, způsob, jakým se přes ni jeho dlaně pohybovaly, jako by si chtěl zapamatovat každou křivku. Někdy byl jeho dotek něžný, jindy troufalý. Objevoval každý kout jejího těla. Cítila, jak se jí teplo žene do tváří, když si vybavila, že to samé dělala jemu.
Byla to magická noc. Navzdory chladu a dešti, tráva pod ní byla teplá a suchá. Nad hlavami hrály hromy a blesky symfonii; textem byla slova lásky, co jí Roshan šeptal do ucha. V mracích viděla duhu. Opravdu magická noc, pomyslela si znovu, ale skončila příliš brzy.
Pouze přemýšlení o něm a minulé noci způsobilo, že si toužebně přála, aby slunce rychle zapadlo. Srdce jí bušilo rychleji jen z myšlenky na něj. Tekuté teplo se shlukovalo v její nejhlubší části. Neklidně se pohnula a přemýšlela, jak bez něj může vydržet celé hodiny. Nikdy ve svém životě se takhle necítila, vzrušená a neklidná ve stejnou chvíli.
A pak, jako blesk z čirého nebo, si uvědomila, že musel použít své nadpřirozené síly, aby ji okouzlil. Bylo to jediné vysvětlení pro to, jak se teď cítila a pro její uvolněné chování v minulé noci. Byla na něj naštvaná, když opouštěli Nocturne, rozčilená panovačným způsobem, kterým jí zakázal znovu vidět Anthonyho Lokena. A pak, o méně než hodinu později, ochotně vešla do jeho náruče a bezostyšně jej nechala, aby ji venku pomiloval.
Ale jak? Jak ji očaroval? A kdy?
Zamračila se. Vždy předtím cítila, jak se proti ní snažil použít své nadpřirozené síly. Cítila a zablokovala je. Co udělal minulou noc jinak?
 Usrkla si čaje a snažila se rozvzpomenout na všechno, co se stalo poté, co opustili klub.
Sledoval ji, jak tančí v dešti. A pak ji políbil. Jedním duchem-otřásajícím polibkem a ona přestala bojovat se svou touhou po něm. Jeden polibek a ona se bez obav či pouhého pomyšlení na nevhodnost takového jednání vzdala své počestnosti. Zaslepená potřebami, kterým odolávala tak dlouho, oplácela mu polibky se zápalem, o němž nevěděla, že je ho schopná.
Jeho polibky. Byly mnohem účinnější, než jakékoliv kdy vymyšlené kouzlo či kletba. Jeden polibek spálil všechny myšlenky o dobrém a zlém jednání.
Olízla si rty a pak se zalapáním po dechu zvedla ruku ke krku. Vzal si její krev. Jak na to mohla zapomenout, nebo na to nádherné potěšení, které jí poskytl? A ona ochutnala jeho. V tu chvíli si myslela, že tak trochu omylem. Tesáky si prorazil spodní ret a ona ochutnala jeho krev spolu s jeho polibky. Ochutnala ji a zatoužila po přídavku. Byl to důvod, proč dnes mohla myslet pouze na Roshana? Důvod její touhy po měsíci, aby co nejdříve nahradil slunce na obloze?
Stane se teď tím, čím byl on, když okusila jeho krev?
Zvedla se a pospíšila si do svého pokoje. Rychle se osprchovala, vytáhla černé kalhoty, těžký svetr a pár bot. Hrábla po své kabelce a klíčcích od Ferrari a utekla z domu.
O chvíli později už jela směrem k městu a knihkupectví.  
Déšť zpomalil, když Brenna dojela do města a ustal ve chvíli, když vstoupila do knihkupectví.
Myra zvedla pohled zpoza jejího stolu a usmála se. „Máme to ale ošklivé počasí,“ poznamenala. Gestem ukázala na zbytek obchodu. „Špatné také pro obchod. Takže, co vás sem přivádí v den, jako je tento?“
„Máte nějaké knihy o upírech?“ Zeptala se Brenna a setřásala dešťové kapky ze svých vlasů.
„Máme jednu či dvě. Jsou támhle, na spodní poličce. Pravděpodobně najdete větší výběr v knihovně.“
„Děkuji vám.“ Brenna slabě zavrčela. Co si myslela? Nepotřebovala knihovnu? Roshan měl stovky knih, možná tisíce. Ale měl by upír knihu o upírech?
„Hledáte něco určitého?“ zeptala se Myra a obešla stůl.
„Ne. Já…, uh, viděla jsem minulou noc film o upírech a chtěla jsem se o nich dozvědět víc.“ Rozpačitě se zasmála. „Ne, že bych věřila, že existují nebo něco takového.“
„Měla byste si promluvit s Anthonym. Píše o nich knihu.“
„Opravdu? Možná, že se zeptám. Znovu děkuji.“
Brenna našla tři knihy o upírech, jednu o vlkodlacích a další o měničích, ale žádná z nich jí nebyla nijak užitečná. Brenna zamávala Myře, která už byla opět za stolem, na rozloučenou a vydala se ke dveřím, kde se setkala se tváří tvář s Anthonym Lokenem.
„Nuže, ahoj,“ řekl.
„Ahoj.“
„Musím dnes mít šťastný den, když jsem tě tu našel.“
„Zrovna jsem odcházela.“
„Nemůžeš teď odejít,“ řekl s úsměvem. „Právě jsem se sem dostal. No tak, nechej mě koupit ti šálek kávy, aby tě zahřál předtím, než vyjdeš zpět do deště.“
Jelikož nedokázala vymyslet žádný přesvědčivý důvod k odmítnutí a protože opravdu chtěla další šálek té úžasné kávy, nechala ho, aby ji odvedl zpět do kavárny.
Sedli si ke stejnému stolu vedle okna.
Anthony objednal dva šálky mandlového Amaretta a pak se opřel do židle. „Takže, co děláš venku v takovém dni, jako je tenhle? Měla bys být schoulená před ohněm s dobrou knihou.“
„Myra říkala, že píšete knihu. O upírech.“
„Řekla? No, má pravdu.“
„Proč píšete o upírech?“
„Proč ne? Jsou to fascinující stvoření.“
„Ale jistě nevěříte, že jsou skuteční?“
„Nejsou?“
„Jsou?“
„Věřím, že jsou. Věřím, že drží klíč k tomu, co člověk hledá už od chvíle, kdy Adam přinesl smrt do tohoto světa. K věčnému životu.“
Zamumlal své díky, když servírka přinesla objednávku. „Mohu vám přinést něco dalšího, pane Lokene?“
„Ne, děkuji ti, Darlene.“
Brenna počkala, dokud dívka neodešla, než se zeptala. „I když by existovali, jak byste nějakého našel?“
Zaťukal prstem na hranu stolu. „V tom leží ten problém.“ Naklonil se k ní, pohled upřený na její obličej. „Nevíš, kde bych mohl nějakého najít, že?“
Každý Brennin instinkt ji varoval, aby jednala opatrně. „Já? Jak bych mohla? Právě jsem sem přijela.“
„Byla jsi minulou noc v Nocturne.“
„Stejně jako vy.“ Zvedla šálek a usrkla, poté jej postavila stranou. Včera káva chutnala výborně; dnes chutnala vyšuměle a hořce, jako zrada.
„Přesně tak,“ odpověděl Loken. „Řekni mi víc o muži, se kterým jsi byla.“
„Je to jen přítel,“ odpověděla a dala si záležet, aby její hlas zněl neutrálně. „Sotva jej znám.“ Její slova se vysmívala tomu, co se mezi nimi stalo minulou noc na zahradě.
„A proč tě tam vzal?“
Pokrčila rameny. „Řekl, že je to zajímavé místo naplněné lidmi, co předstírají, že jsou upíři. Myslela jsem si, že by to mohlo být zábavné.“
Nevěřil jí. Mohla to vidět v jeho očích.
„A pokud byste našel upíra,“ zeptala se, „co byste udělal?“
„Požádal ho o spolupráci, samozřejmě. Potřebovali bychom nějaké krevní testy, izolovat jakýkoliv gen v krvi, který dovoluje upírům přežít stovky let a dává jim pozoruhodné schopnosti vyléčit se prakticky z každého zranění. Až jej izolujeme, museli bychom udělat rozsáhlé testy, zda může být duplikován. Přemýšlej o tom, co by to znamenalo pro lidstvo,“ řekl naléhavě. „Stovky, možná tisíce životů by bylo možné zachránit.“
Naslouchala jeho slovům, tónině jeho hlasu a věděla, že lže. Nezajímala ho pomoc lidstvu. Byl zaujatý pouze tím, aby našel způsob, jak by Anthony Loken mohl žít věčně. Byla si tím jistá. A teď to shledávala zvláštním, že čaroděj by si přál takovou věc. Granny O'Connellová věřila, že jediná cesta k dokonalosti pro duši bylo být znovuzrozený znovu a znovu, že v každém životě se duše naučí něčemu, co potřebovala vědět a učila jiné to, co bylo potřeba učit, něco, co nemohl naučit nikdo jiný. Žít stejný život navždy by tento koloběh narušilo. Brenna si nebyla jistá, že věřila v reinkarnaci, ačkoliv jedna část v ní věřila, že je to pravda a někdy v budoucnu bude znovu se svou babičkou, v dalším životě. Bylo tu víc takových, co věřili, že duše cestuje ze života do života v rodinných kruzích, takže v jednom životě mohla být Granny O'Connellová její babička a v dalším mohla Granny být její dcera nebo matka. Ale reinkarnace byla námět na diskuzi pro jiný den.
 „Proč si nenapíšete inzerát v novinách, že hledáte upíra?“ zeptala se Brenna.
Loken si pohrdavě odfrknul. „Dovedeš si představit ty idioty, co by odpověděli na takový inzerát? Každý cvok ve městě by bušil na mé dveře.“ Zavrtěl hlavou. „Lepší je navštěvovat místa, kde by se mohli scházet, jako Nocturne. Pokud existují, určitě nějakého najdu.“
„Inu,“ řekla Brenna, „přeji vám hodně štěstí. Opravdu teď musím už jít. Já… mám schůzku.“
„Nedopila jsi svou kávu.“
„Och.“ Zvedla šálek a dopila jej. „Děkuji vám.“
Zvedl se spolu s ní. „Přeji hezký den, Brenno Flanaganová. Doufám, že tě brzy znovu uvidím.“
S pokývnutím hlavou utekla z knihkupectví.
Venku se nadechla hlubokým očisťujícím nádechem. Roshan měl pravdu. Vidět Anthonyho Lokena znovu byla velká chyba. Proč nikdy necítila negativní energii, co se vznášela kolem čaroděje? Byla tam vždy? Jak si mohla nevšimnout něčeho takového?

Když se vrátila zpátky domů, prohledala Roshanovu knihovnu, hledala cokoliv, co mohla najít o upírech. A konečně našla to, co hledala, v jedné z knihovniček nahoře. Tam, na vrchní polici, našla asi tucet knih o upírech a dalších nadpřirozených bytostech. Sfoukla prach z vrchu knih a narovnala je na hromadu vedle křesla, poté si sedla a začala číst. 

15 komentářů:

  1. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další skvělou část a nemůžu se dočkat zbytku kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  3. Knihomolka.3657. ledna 2015 14:57

    hmm tipla bych si že je "polibek krve" otevřel oči :)
    Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za ďalšiu skvelú kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Vďaka za preklad a korekciu

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji moc za překlad a korekturu :-)
    D.

    OdpovědětVymazat