pátek 9. ledna 2015

Pavučina lží - 33. kapitola


Nastalo všeobecné objímání, nechyběly ani slzy. Finn se postaral o většinu objímání, sevřel mě do náruče tak pevně, že jsem se nemohla ani pohnout dech. Slzy obstarala pro změnu Jo-Jo.
Řinuly se jí po tvářích jako vodopády a braly s sebou většinu její maskary. Sophia měla jako vždy stoický výraz.
„Jak ses dostala ven?“ Zeptal se Finn.
Pohledem zelených očí zkoumal moje tělo, jakoby si pořád nebyl docela jistý, že opravdu žiju.
Otevřela jsem ústa, abych mu odpověděla, ale Jo-Jo mě předběhla.
„Později,“ řekla. „Podívej se na tu chudinku. Musíme se vrátit k Warrenovi, ať se o ni můžu postarat. Hned. Sophie, když budeš tak hodná.“
Trpaslice mě obešla a zvedla do náruče.
Její dotyk byl jemnější, než jsem si dokázala představit. Zacházela se mnou jako s křišťálovou sochou, která by se mohla při prudším pohybu rozbít.
„Můžu jít sama,“ protestovala jsem chabě. „Od včerejška nedělám nic jiného.“
„A právě proto si teď potřebuješ odpočinout,“ řekla Jo-Jo.
„Budeš potřebovat všechny síly, až začnu s léčením. Nebude to nic příjemného, drahoušku. Zvlášť tvůj obličej vůbec nevypadá dobře.“
Sophia kráčela k autu. Jo-Jo jí přidržela zadní dveře. Owen Grayson popošel blíž a zastavil trpaslici dřív, než mě mohla usadit dovnitř.
„Taky bych rád věděl, jak ses dostala ven,“ řekl. „Možná bys mi to mohla povyprávět někdy u večeře.“
Vzpomněla jsem si na Donovana Caina, jak se ke mně obrátil zády. Zrovna teď jsem nevěděla, co si o tom mám myslet, a už vůbec se mi nechtělo se zabývat někým dalším. Ale myslela jsem i na to, jak se na mě Owen Grayson díval – otevřeně, přímo, nesoudil mě. „Možná někdy.“
„Máš moje číslo,“ odpověděl Grayson.
„Jistě.“ Odfrkla jsem si.
„Uvidíme se, Gin. Pokud to bude po mém, tak brzo.“
Udivil mě rozhodný tón v jeho hlase – a zvláštní nedočkavost, která se mě zmocnila. Napadlo mě, že by možná mohlo být… příjemné, nechat se uhánět, prostě být…chtěná, bez jakéhokoliv pocitu viny, výčitek nebo morálních zábran. Jakkoliv to bylo, věděla jsem, že Owena nevidím naposled. Ať už se o mě zajímá z jakéhokoliv důvodu, dřív nebo později se znovu objeví.
Ještě než mě Sophia usadila do auta, znovu se na mě usmál a naše pohledy se střetly. Ach ano, pomyslela jsem si, když jsem se na něj dívala přes tónované sklo.
Owen Grayson za pohled rozhodně stál.
----
Finn sice řídil pomalu, ale cesta dolů byla hodně nerovná. Při každém otřesu mi kosti rachotily o sebe. Už jsem byla mezi přáteli, mohla jsem si dovolit uvolnit se a odložit ostražitost. Všechno mě začalo bolet o to víc. Musela jsem ztratit vědomí, protože další věc, kterou jsem si uvědomila, bylo, že ležím na velkém čtvercovém stole před Country Daze.
„Proč jsme tady?“ Zamumlala jsem s pohledem upřeným nahoru.
Jo-Jo nade mě naklonila obličej. „Protože když jsi zbortila skalní stěnu, vzadu vznikl obří kráter, v kterém se ještě pořád hromadí voda. Nesahá až k domu, ale nevíme, co to udělá, tak jsme tě radši vzali sem, k obchodu, kde je to bezpečnější. Teď odpočívej, co nejvíc to půjde, protože až na tobě začnu pracovat, bude to bolet.“
Její oči začaly mléčně zářit a magie Vzduchu se z ní ve vlnách valila ven. Položila mi ruce na čelo. Zaplavila mě palčivá bolest a pak už jsem nic nevnímala.
----
Když jsem se znovu probudila, ležela jsem v posteli, ale nebyla jsem doma. Cítila jsem se líp, i když jsem pořád byla až do morku kostí unavená, což mi říkalo, že moje tělo se z utrpěného traumatu ještě úplně nevzpamatovalo. Léčení magií Vzduchu mi taky nepřidalo. Při představě, kolik magie musela Jo-Jo použít, aby mě dala znovu dohromady, jsem se otřásla. Zatímco jsem byla v bezvědomí, někdo mě umyl a navlékl na mě velké černé tepláky, tričko a tlusté ponožky.
Odhrnula jsem deku, spustila nohy a kolem skříně doklopýtala za roh. Dívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. Vypadala jsem jako vždycky, tmavé čokoládově zbarvené vlasy, šedé oči, světlá pokožka s pihami rozesetými po nose a tvářích. Zkusmo jsem zahýbala čelistí. Fungovala perfektně a uvolněné zuby byly zase pevně na svých místech. Když jsem se vyhrabala z podzemí, vypadala jsem strašně, ale Jo-Jo všechny škody napravila.
Budu muset Finnovi říct, aby k stálé platbě pro Jo-Jo přidal pořádný bonus.
Otevřela jsem dveře od ložnice a rozhlédla se kolem. Podle obrázků Warrena, Violet a zbytku rodiny jsem byla v patře Foxova domu. Zamířila jsem k úzkému schodišti. Když jsem položila nohu na první schod, koutkem oka jsem zahládla z okna něco, co mě zarazilo.
Z potůčku tekoucího za Warrenovým domem se stalo velké jezero. Táhlo se skoro půl míle v nově vzniklé proláklině. Pravděpodobně to bylo místo, kde bývala jeskyně s diamanty. Jezero bylo jen další připomínkou toho, co se stane, když použiju svou magii, aniž bych přemýšlela o následcích.
„Sakra,“ zašeptala jsem.
Zavrtěla jsem hlavou a scházela dolů po schodišti. Z obývacího pokoje se ozývaly tlumené hlasy.
„…nemůžu uvěřit tomu množství síly, které použila, kolik magie do toho musela vložit.“
Zastavila jsem v půlce schodů, kde jsem zrovna byla. Jo-Jo mluvila – o mně.
„Kdybych to necítil, tak bych tomu nevěřil,“ odpověděl Warren T. Fox vysokým, roztřeseným hlasem. „Bylo to jako by se hory chtěly rozdělit na dvě půlky. Bylo to horší než zemětřesení.“
„Gin teprve dorůstá do plné síly,“ odpověděla Jo-Jo. „Časem bude ještě silnější.“
„Nechtěl bych stát proti ní.“ Zamumlal Warren.
Chvíli jsem ještě čekala, ale už v rozhovoru nepokračovali, takže jsem doklopýtala do obývacího pokoje, kde seděli. Oba se po mně podívali. Finn a Sophia nebyli nikde v dohledu a Violet byla nejspíš pořád u Evy. V puštěné televizi problikávaly záběry zhroucené skalní stěny a zavaleného dolu. Zvuk byl stažený.
„Cítíš se líp?“ Zeptala se Jo-Jo.
Pokrčila jsem rameny. „Pořád jsem unavená.“
„To se dalo čekat,“ odpověděla trpaslice. “Zalátat tě mi tentokrát trvalo mi pěkně dlouho. Cokoliv jsi v tom dole dělala, vybralo si to svou daň.“
Neodpověděla jsem. Místo toho jsem se podívala na Warrena. „Jsem si jistá, že už jste to uhodli, ale Tobias Dawson je po smrti. Už tě nebude obtěžovat.“
Stařík kývnul hlavou a zhoupl se v křesle. „Ano, to jsem pochopil.“
„Co se tam stalo, Gin?“ Zeptala se Jo-Jo. „V tom dole.“
Sedla jsem si na gauč a nohy si skrčila pod sebe. „Dawson mě na tom večírku u Mab Monroe sejmul, nějak rozpoznal mou magii. Když jsem přišla k sobě, byla jsem v dole spolu s ním a jeho dvěma gorilami. Byli jsme v jeskyni. Nádherné jeskyni. Všude tam byly diamanty. Po stropě jich byly rozeseté stovky. Jako malé lampičky. Dawson se do mě pustil pěstmi, chtěl vědět, jestli mě najal Warren. Podle očekávání.“
„Cos mu řekla?“ Zeptal se Warren.
Usmála jsem se. „Řekla jsem mu, že pracuju pro Mab. Že se ho chce zbavit.“
Jo-Jo se něco zablesklo v očích, ale potlačila to, dřív než jsem mohla rozluštit, o co jde.
„A co se stalo pak?“ Zeptala se.
Pokrčila jsem rameny. „Když mi došlo, že odtamtud živá nevyjdu, tak jsem si řekla, proč s sebou nevzít i Dawsona a jeho lidi. Použila jsem magii a narušila strop jeskyně. Kvůli ní chtěl Dawson tvoji půdu, Warrene. Jeskyně byla přímo pod potokem a krycí vrstva byla moc tenká, takže kdyby začal těžit, neuniklo by to tvojí pozornosti.
Warren přikývnul.
„Když se usadil prach, tak jsem ještě narozdíl od nich žila, takže jsem se začala dívat po cestě ven a jednu se mi podařilo najít. Konec příběhu.“
Neřekla jsem Jo-Jo o svých rukách, o tom, že jsem teď měla víc magie Ledu než předtím.
Že jsem cítila chladnou sílu kolující v mých žilách. Na to bude dost času později. Až se sama přesvědčím, že to tak skutečně je.
Kývla jsem hlavou směrem k televizi. „Co říkají?“
Warren zmáčkl tlačítko na dálkovém ovládání a místnost naplnil zvuk.
„Mluví o tom jako o zemětřesení. Že Dawson tam byl v noci se svými muži na namátkové kontrole a zůstali tam uvěznění. Ještě je hledají, i když všichni ví, že už jsou s největší pravděpodobností mrtví.“
Vzpomněla jsem s na Dawsonovu bezvládnou ruku vyčnívající zpod hromady kamení – a na to, jak jsem mu ještě pro jistotu rozdrtila zápěstí. „Jo, Dawson je mrtvý a pohřbený.“
„Jsem rád, že jsi neskončila stejně,“ řekl Warren.
Dívala jsem se na trosky, které ukazovali v televizi. Znovu jsem cítila otřesy země a slyšela křik padajícího kamení. „Já taky.“
Jo-Jo odešla zavolat Finnovi a Sophii, že jsem konečně vzhůru a nechala mě samotnou s Warrenem.
Stařík vstal z houpacího křesla, protáhl se a někam zmizel. Já jsem se dívala na zprávy o zajišťovacích pracích v dole.
Warren se o chvíli později vrátil s malým zarámovaným obrázkem. Podal mi ho. „Tady. Vím, že ti nemůžu dostatečně zaplatit za všechno, co jsi pro nás udělala. Ale rád bych ti dal aspoň tohle. Možná by se ti to mohlo líbit.“
Hleděla jsem na obrázek. Rámeček byl zaprášený. Otřela jsem ho rukávem trička.
Fotka asi byla kdysi barevná, ale časem barvy vybledly a zežloutly. Dívali se na mě dva mladí muži, sotva dvacetiletí. Ten menší byl zjevně Warren T. Fox. Hleděl do objektivu s vážným výrazem jako by z fotografování nebyl moc nadšený. Druhý muž byl Fletcher, který se naopak široce usmíval. Oba měli pracovní košile a overaly, u nohou boxy s vybavením a rybářské pruty. V pozadí byly nějaké stromy
„To jsi ty s Fletcherem?“ Zeptala jsem se.
Warren se usadil zpátky do křesla a začal se houpat. „Ano. Je to focené pár měsíců před tím, než rozjel Pork Pit. Je to naše poslední společná fotka.“
„A nechtěl by sis ji raději nechat?“
Warren pokrčil rameny. „Nepotřebuju fotky, abych si Fletchera připomněl. Nikdy jsem je nepotřeboval.“
Upřeně se díval na televizi, ale v koutcích jeho tmavých očí jsem zahlédla slzy. V tu chvíli jsem pochopila, že mu Fletcher chybí stejně jako mně, přestože by to za žádnou cenu nepřipustil. A věděla jsem, že ta fotografie musí být jedna z jeho ceněných památek. Byl to symbol jejich přátelství, společně stráveného dětství, společných zážitků, nadějí a snů.
Měla jsem Fletcherovy fotografie, ale žádná se téhle nepodobala. Na žádné nebyl mladý a bezstarostný. Žádná ho nezachytila takového, jaký doopravdy byl, bez klidné masky, kterou se celé roky prezentoval před ostatními lidmi, včetně mě.
Poprvé jsem měla pocit, že vidím skutečného Fletchera Lanea.
A teď mi Warren tuhle fotografii dává. Jeho gesto mě zastihlo nepřipravenou. Sice jsem se posledních sedmnáct let živila jako nájemná vražedkyně, zabila jsem hodně lidí, ale pomoc Warrenovi a Violet jsem vnímala jinak. Mělo to smysl.
„Děkuju,“ řekla jsem. „V Pork Pit je na zdi vedle pokladny prázdné místo. Myslím, že se tam bude dobře vyjímat.“
Warren přikývnul. Přešla jsem k němu, naklonila se a políbila ho na vrásčitou tvář. Voněl po Old Spice a peprmintu.
„Děkuju.“
Nepodíval se na mě, ale viděla jsem, jak mu stoupá vzhůru po krku červeň. „Není zač.“
„Ne,“ řekla jsem tiše s pohledem upřeným do Fletcherovy rozesmáté tváře. „Pro mě to znamená všechno.“

---
Zrozpačitělý Warren zamumlal nějakou výmluvu, jako že musí zkontrolovat obchod a nechal mě v obýváku samotnou. Seděla jsem tam a prohlížela si fotku, když se vrátila Jo-Jo.
„Co to máš?“ Zeptala se.
Ukázala jsem jí obrázek.
„To je od něj hezké, že ti to dal,“ řekla Jo-Jo a usadila se na gauč.
„Ano, to je.“
Po chvíli ticha Jo-Jo prolomila mlčení.
„Chceš o tom mluvit?“ Zeptala se tiše.
„O tom, co se stalo v horách? O tvé magii? O tom, jak jsi teď silná?“
Škubla jsem hlavou. „Jak o tom víš?“
Její světlé oči v pečlivě nalíčené tváři byly moudré a vědoucí. „Cítila jsem to, když jsem tě léčila. Tvoje magie Ledu je teď o hodně silnější nebo ne?“
Vzdychla jsem si a povyprávěla jí, co se stalo v jeskyni.
Jak jsem někde uvnitř sebe našla pramínek síly, jak zmohutněl a jizvy v mých dlaních začaly zářit. Dokonce jsem jí to předvedla.
Jo-Jo se naklonila a pečlivě zkoumala stříbrné linky v mých dlaních. Pak přikývla a pohodlně se opřela.
„Tak co se mi to vlastně stalo? Je to dočasné? Napořád? Narušila jsem nějak svou magii nebo něco takového?“
Jo-Jo se zasmála. „Nic takového, Gin. Ale ano, trvalé to je.“ Zkoumavě se na mě podívala. „Přemýšlela jsi někdy o tom, proč je tvoje magie Kamene o tolik silnější?
Pokrčila jsem rameny. „Vlastně ani ne. Mít k dispozici dva živly je vzácné samo o sobě. Vždycky jsem si myslela, že magie Ledu mám prostě míň.“¨
Jo-Jo zavrtěla hlavou. „Ne, drahoušku, nemáš jí míň, jen byla až do teď zakonzervovaná.“
Zarazila jsem se. „A jak?“
Kývla hlavou k mým dlaním. „Můžou za to ty tvoje jizvy. Víš přece, že je to zvláštní slitina, že dokáže absorbovat magii.“
„A co?“
„Tahle stříbrná slitina dokáže magii taky blokovat. V tvém případě byly tyhle jizvy překážka v dosažení tvého plného potenciálu.“
„Nerozumím.“
Jo-Jo se patami zapřela o kávový stolek. Nohy měla bosé, nehty jako vždy nalakované na růžovo. „Víš, že mezi jednotlivými magickými elementy vzniká mnoho různých vazeb. Někdy jdou spolu, někdy proti sobě. Magie Kamene je svým způsobem uzavřená. Pokud způsobí zemětřesení, nedá se už nic dělat. Se Vzduchem je to stejné. Ale Led a Oheň jsou jiné. Většina lidí ovládajících tyto druhy magie k jejich aktivaci používá ruce. Je to prostě jednodušší, zformovat v ruce ohnivou kouli a nacpat ji do zadku čemukoliv, co se ti zrovna nelíbí.“
Usmála jsem se nad její představivostí.
„Ale ty máš v dlaních zatavený kov, který dokáže magii pohltit. Takže to dává smysl, že ten kov absorbuje většinu magie, kterou se snažíš svýma rukama usměrnit. Je to taková překážka. Už rozumíš?“
Přemýšlela jsem o tom.Pokaždé, když jsem tvořila v dlaních malé ledové tvary nebo nástroje, použila jsem ruce. Naopak magii Kamene, za pomoci které jsem si tvořila obrannou kamennou ulitu, jsem nabírala z okolního prostoru. Jo-Jo měla pravdu. „Myslím, že už to chápu. Ale jak to, že se mi v té jeskyni podařilo použít tolik magie, když byla blokovaná jizvami?“
Jo-Jo se na mě klidně dívala. „Protože jsi v sobě nakonec našla tolik magie, že ji kov nedokázal pojmout. Vystřelila jsi svou sílu přes něj, zbořila jsi všechny bariéry. Teď jsou obě tvoje síly vyrovnané, Gin. Dostala jsi se na úroveň, kdy je můžeš používat rovnocenně. Kvůli tomu jsou teď tvoje jizvy o tolik zřetelnější. Jsou naplněné tvojí magií Ledu, která jen čeká, až ji použiješ. Teď se ty jizvy staly ne bariérou, ale zásobárnou magie.“
„Ty jsi to věděla, že ano?“ Zeptala jsem se. „Věděla jsi celou tu dobu, proč je moje magie Ledu o tolik slabší. Proč jsi mi nic neřekla?“
„Protože tu překážku jsi musela překonat sama.“ Řekla Jo-Jo. „Nemohla jsem to udělat za tebe.“
Seděla jsem a pozorovala jizvy. Malé kroužky kolem osmi tenkých linek. Na každé ruce jeden. Pavoučí runa. Symbol trpělivosti.
„Teď už budeš jenom silnější, Gin.“ Řekla Jo-Jo tiše. „Jednoho dne a bude to brzy, se staneš nejmocnějším živlem v Ashlandu. Budeš dokonce silnější než Mab Monroe.“
Silnější než Mab? Nebyla jsem si jistá, jestli je to dobře, potom, co jsem viděla živel Ohně používat její destruktivní sílu. Mab ji používala k tomu, aby spálila a zničila všechno, co jí kdy stálo v cestě. Sice jsem se živila zabíjením lidí, ale jako ona jsem být nechtěla. Ani teď, ani v budoucnosti.
Zaťala jsem ruce v pěst, aby nebylo jizvy vidět a snažila se ignorovat chvění, které otřásalo mým tělem.
---
Zbytek noci jsem strávila u Foxových, odpočívala jsem. Finn se ukázal příští den kolem poledne, přesně podle svého zvyku. Seděla jsem na verandě Country Gaze v šatech půjčených od Violet, když se v zatáčce objevil jeho Cadillac Escalade. Už jsem se rozloučila s Warrenem, který byl uvnitř s Jo-Jo, kde vzpomínali na staré časy. Sophia pro ni měla přijet později.
Finn vystoupil z auta, posunul si na nose značkové sluneční brýle a přes jejich obroučky si mě změřil pohledem. „Hezké šaty.“
„Taky tě ráda vidím, Finne.“ Odpověděla jsem uštěpačně.
Ale vstala jsem a objala ho. Stiskl mě celou svou silou.
„Připravená k odjezdu?“ Zeptal se.
Ohlédla jsem se po nápisu nad vchodovými dveřmi. Country Daze (daze = omráčit) Jistě, omračující se dalo na uplynulé dny docela dobře použít. Ještě chvíli jsem se na nápis dívala, pak jsem se otočila k Finnovi a usmála se na něho. „Pojď, vypadneme z tohohle podniku. Vezmi mě domů, do Pork Pit.“

17 komentářů:

  1. Super, som tak vďačná za ďalšiu preloženú kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji, moc jsem se těšila a už se hrozně těším na další. :)

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za preklad!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc pěkná kapitolka,děkuji za úžasnou práci ;-)

    OdpovědětVymazat
  7. Musím říct,že Gin fakt zbožňuji a mooooooc děkuji za překlad. A doufám,že se Donovan vzpamatuje,myslím,že by mu k tomu mohla pomoct žárlivost a jakýsi Owen Grayson;-)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za překlad a korekci!

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za další úchvatnou kapitolu, přečteno jedním dechem, těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  10. Dejuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat