pátek 30. ledna 2015

Špatná volba 1/2


Ta žena byla jedno z nejkrásnějších stvoření, jaké jsem kdy viděl.
Pět stop a čtyři palce perfektních křivek zabalených do padnoucího saka a krátké sukně, které mi dovolovaly ocenit její výstavní prsa a dlouhé nohy. Z celého jejího zjevu byly cítit peníze. Od umělecky rozcuchaných červených kudrn, přes diamantovou brož připnutou na jejím saku až po lesklou francouzskou pedikúru.

Ta žena o sebe pečovala, pravděpodobně se udržovala pomocí přísné diety, cvičení a díky zásahům magie Vzduchu. K čertu, klidně to mohla být jedna z klientek Jo-Joina salónu krásy. Budu se muset Jo-Jo příležitostně zeptat, jestli má v péči hodně takových květinek.
Žena stála ve vstupní hale mé banky a vypadala přesně jako jeden z mnoha nechutně bohatých klientů, kteří denně procházeli skleněnými vstupními dveřmi. Banka se svým starožitným nábytkem, mramorovou podlahou a pozlacenými ozdobami přizpůsobovala svým klientům. Všechno bylo drahé a okázalé, přesně tak, jak to měli rádi.
Očima zkoumala celý prostor banky, dlouhou přepážku, která se táhla po celé délce haly a dveře za ní vedoucí do nitra banky.
Byl jsem na druhém konci haly, seděl jsem na hraně stolu a mluvil s Petem, našim burzovním analytikem o jeho výletě do New Yorku, kam si vyrazili s přítelem nakupovat.
„Povinnosti volají,“ řekl jsem a seskočil ze stolu.
Pete si všimnul, kam se dívám a odfrknul si. „To vždycky, když těmi dveřmi projde krásná žena, Finne.“
„Jenom žárlíš, že to není nějaký fešák pro tebe.“
„To sotva, jsme s Davem šťastný pár.“
Zašklebil jsem se na něho. „Ale podívat se snad můžeš, ne?“
Pete se jen usmál a znovu se soustředil na svůj monitor.
Upravil jsem si zelenou vázanku, o které jsem věděl, že ladí s barvou mých očí a zamířil směrem k ní. Moje lakýrky klapající po naleštěné podlaze upoutaly její pozornost. Vzhlédla ke mně a na pozdrav se usmála, což jsem jí rád oplatil. Konec konců, byl jsem Finnegan Lane. Okouzlující, pohledný, bohatý. Takové kombinaci dokázala odolat málokterá žena.
Popošel jsem pár kroků dopředu a jen jsem se na ni díval. Zblízka byla dech beroucí. Měla lehce opálenou kůži, oříškové oči a rty, vyzývající k polibku. Všiml jsem si v jejích ústech malých bílých špičáků. Takže byla upírka. Ne, že by na tom nějak záleželo. Obryně, trpaslice, upírky, ženy obdařené magií nebo normální lidské bytosti jako jsem byl já, nedělal jsem mezi nimi rozdíly.
„Vy jste zdejší ředitel?“ Zeptala se jasným, zvučným hlasem.
Nadechl jsem se. Její parfém byl cítit po zimolezu, byl nevtíravý a nepochybně velmi drahý. Opravdu příjemná vůně. „Ne, nejsem tady ředitel, ale jsem si jistý, že vám můžu pomoci. Jmenuji se Lane, Finnegan Lane. Přátelé mi říkají Finne.“
Usmál jsem se na ni svým nejsvůdnějším úsměvem, který už nejednu ženu dostal až do mé postele. Měl jsem rád ženy a měl jsem na nich rád všechno. Jak se smějí, mluví, chodí, voní a úplně nejradši jsem je cítil v náručí – něžné, poddajné, vláčné, povolné.
Ale místo aby se na mě taky usmála, její výraz ztvrdl.  „Ach a kde tedy je?“
„Jsem si jistý, že vám můžu pomoct.“ Znovu jsem na ni blýskl perlově bílými zuby. „Jsem tady jeden ze starších společníků.“
Moje zdvořilá vytrvalost ji ještě víc podráždila.
„Ne,“ řekla a tiskla si kabelku k tělu. „Potřebuji mluvit jen s ředitelem a nikým jiným.
Zarazil jsem se. „Ale…“
„V čem je problém?“ Přerušil mě mužský hlas.
Přistoupil k nám Andrew Stevens, ředitel pobočky. Vysoký, upravený muž s dravčím úsměvem, který byl stejně oslnivý jako ten můj. Jeho jediná vada na kráse byla začínající pleš, kterou se marně pokoušel zamaskovat. Jen k ní zbytečně připoutával pozornost. Pracoval jsem s ním už tři roky a pokaždé, když jsem ho viděl, můj pohled nakonec skončil na jeho přehazovačce. Projel jsem si rukou svoje husté vlasy.
„Vy jste ředitel?“ Zeptala se ho žena.
Stevens přikývnul.  „Ano, co pro vás můžu udělat…?“
„Clarisso,“ řekla žena něžným hlasem a natáhla ruku.  „Clarissa Divine.“
Stevens uměl být stejně okouzlující jako já, vzal její ruku a políbil ji. „Potěšení je na mé straně, slečno Divine. Jak vám mohu pomoci?“
Clarissa mávla kabelkou. „Mám nějaké rodinné šperky, které bych potřebovala bezpečně uložit. Byla bych ráda, kdyby můj už brzy ex-manžel nevěděl, kde jsou. Takže bych řekla, že to je to, s čím mi můžete pomoci.“
Stevens přikývnul a roztáhnul ruce. „Samozřejmě, pokud půjdete se mnou, slečno Divine, jsem si jistý, že váš malý problém vyřešíme.“
Zavěsila se do něho a usmála se úsměvem, který byl sám o sobě odměnou. Ale opravdový bonus byl její vše slibující pohled.
Zamračil jsem se a přemýšlel jsem, čím si Stevens ten pohled zasloužil. Nakonec viděl jsem ji jako první a kdykoliv jsem si umínil, že nějakou ženu dostanu, většinou se mi to povedlo, navzdory překážkám jakými byli žárliví milenci a ozbrojení manželé.
Stevens se na mě triumfálně usmál a odvel ji dveřmi za přepážkou do útrob banky, bezpochyby do své kanceláře. Stačilo říct jednomu z úředníků, aby ji odvedl dolů do trezoru a přidělil jí jednu z bezpečnostních schránek, ale bylo mi jasné, že Clarisse věnuje svou osobní péči.
Udělal bych to samé, kdybych byl na místě toho šťastného bastarda.
*   *   *
Clarissa Divine přišla do banky ještě několikrát. Při druhé návštěvě s ní šel Stevens do podzemí znovu. Potřetí přišla těsně před zavíračkou, a pak odešli spolu. Další den přišla znovu a tentokrát už rovnou prošla dveřmi za přepážkou a Stevens ji pustil dolů samotnou. Od té doby přicházela a odcházela, jak ji napadlo, a to tak často, že jí strážný vždycky jen automaticky přidržel dveře.
Stevens se ani nijak zvlášť nenafukoval. Kdybych byl já na jeho místě a měl něco společného se stvořením tak krásným jako byla Clarissa, všude bych to vytruboval, věděli by o tom všichni – od kolegů v bance až po mé přátele, Jo-Jo a Sophii Deveroux, a samozřejmě i mou nevlastní sestru Gin Blanco. Stevens se spokojil jen se samolibými úsměvy, které vrhal mým směrem.
Měl jsem chuť střelit toho mizeru mezi oči.
Jednoho dne, asi šest týdnů po Clarissině první návštěvě jsem se ve své kanceláři právě snažil rozmnožit nemalé jmění jednoho svého klienta, když mi na stole zabzučel interkom.
„Ano?“
„Máte návštěvu, Finne,“ ozval se hlas Celie, jedné z našich úřednic. „Je to obr, říká, že se jmenuje Xavier.“
„Pusťte ho dovnitř.“
„Rozumím.“
„Netušil jsem, proč mě chce Xavier vidět, protože pokud jsem věděl, neměl žádné peníze navíc, které by potřeboval schovat před berňákem. Ale kdo ví, možná mě čeká překvapení. Bylo by mi potěšením, poradit mu s investicemi – samozřejmě za patřičnou provizi.
O chvíli později už mi Celia klepala na dveře a gestem zvala Xaviera dovnitř. Prošel kolem ní a zamířil k mému stolu.
„Díky, drahoušku,“ mrkl jsem na Celii. „Už tě nebudeme potřebovat.“
Navzdory tomu, že Celia byla trpaslice a právě oslavila svoje třísté narozeniny, se začervenala až po kořínky bílých vlasů. Zachichotala se, taky na mě mrkla a zavřela za sebou dveře.
Xavier na mě kývnul oholenou hlavou. Jeho ebenová kůže se pod matným světlem zářivek leskla. „Ty a ženské, nikdy mě nepřestaneš ohromovat, Finne.“
„Nikdy nepřestanu ohromovat sám sebe.“ Zašklebil jsem se na něj.
Jako většina obrů, Xavier měl kolem sedmi stop a pevnou, svalnatou postavu s neuvěřitelnou silou. Potřásli jsme si rukama a všiml jsem si, že si dal pozor, aby nestisknul příliš silně a neublížil mi. Na sobě měl modrý oblek a padnoucí bílou košili. Vypadal dobře, slušelo mu to. Dokázal jsem ocenit kvalitní oblek, dokonce i na jiném muži.
Opřel jsem se a pokynul Xavierovi k protější židli.
Usadil se, rozhlédl se po kanceláři a uznale hvízdl. „Sakra, měl jsem se stát bankéřem jako ty, Finne.“
Pracoval jsem v bance skoro deset let, už od doby, kdy jsem dokončil školu.  Za tu dobu jsem se propracoval k samostatné kanceláři, jedné z největších na poschodí, třetím pod zemí. Stevens měl kancelář ve stejném patře na konci chodby. Pod námi už byl jen trezor.
Kancelář jsem si zařídil podle svého vkusu – jen tím nejlepším – od silného perského koberce na mramorové podlaze, prvních vydání v dubové knihovně až po luxusní whisky v proskleném baru. V rohu jsem měl koženou sedací soupravu, která se samozřejmě dala rozložit, což se občas hodilo při návštěvě některé z mých okouzlujících klientek. Ušetřili jsme si dlouhou cestu autem až do mého bytu.
Můj pracovní stůl byl solidní kus nábytku s mnoha tajnými přihrádkami – měl jich skoro tolik, kolik bylo bezpečnostních schránek v našem trezoru. V několika z nich jsem měl schované užitečné věci jako pasy, malý váček s diamanty, několik paklíků hotovosti, zbraně a střelivo. Když plavete se žraloky jako já, musíte být připraveni na všechno. Můj otec, Fletcher Lane, mě pro všechny případy dobře vybavil.
Můj jediný ústupek moderní funkčnosti byla velká obrazovka po mé pravici. Momentálně jsem měl zvuk stažený na minimum a občas zkontroloval dění v hlavní hale. Na obrazovce se míhali zákazníci vyplňující šeky, hovořící s úředníky a pilně pracující zaměstnanci. Díky několika laskavostem, které vlastníci banky dlužili mému otci, jsem měl vliv i na zabezpečení. A mimoto jsem rád osobně dohlížel na peněžní operace.
„Investičním bankéřem,“ opravil jsem ho. „A ano, je to velmi dobře placené zaměstnání. Zvlášť na místě jako je Ashland, kde je tolik lidí, kteří potřebují dobře schovat svoje peníze a občas i nějaké to tělo.“
Xavier přikývnul, ale mému vtipu se neusmál. Obvykle u něho narážky na korupci a zločin vyvolaly aspoň náznak úsměvu, ale dnes tu byl obchodně. Škoda.
„Takže, co pro tebe můžu udělat, Xaviere?“ Zeptal jsem se. „Protože i když tě vždycky rád vidím, je mi jasné, že jsi nepřišel jen na přátelskou návštěvu.“
Obr zaváhal s pohledem upřeným na svoje boty. Pak ke mně zvedl černé oči. „Mám problém.“
To nebylo zrovna to, co bych od něj čekal.  Se svou výškou a sílou se o sebe Xavier většinou dokázal postarat docela dobře sám. A navíc byl členem Ashlandského policejního sboru.
„A co je to za problém? S čím chceš, abych ti pomohl?“
„Já vlastně nepotřebuju pomoc od tebe, ale spíš od Gin.“ řekl Xaver opatrně.
Nadzvedl jsem obočí. Když zmínil Gin, myslel tím Gin Blanco, mou nevlastní sestru – a nájemného vraha známého pod jménem Pavouk. A Gin nebyla jen tak nějaký nájemný vrah. Patří k nejlepším v oboru. Nebo aspoň patřila. Už byla několik měsíců na odpočinku. Pověsila řemeslo na hřebík po smrti mého otce a jejího mentora Fletchera Lanea. Teď Gin provozovala restauraci Pork Pit, kterou jí můj otec odkázal. To ale neznamenalo, že by ztratila cokoliv ze svých dovedností. Nože pořád svírala s neochvějnou jistotou.
„A s čím si myslíš, že by ti Gin mohla pomoct?“ zeptal jsem se klidně, aniž bych hnul brvou.
Chtěl jsem vědět, co přesně Xavier o Gin a jejím bývalém povolání ví a jakou hrozbu by pro ni mohl představovat.
Pohodlně jsem se opřel a položil si nohy na desku stolu, jako by o nic nešlo. Při tom pohybu jsem ale nenápadně zmáčknul skryté tlačítko, které otevřelo zásuvku se schovaným malým revolverem. Měl jsem zbraň na dosah a teď záleželo na tom, co Xavier řekne nebo udělá. Mohl jsem ho snadno použít a ukončit tak naši schůzku. Nebyla by to první krev na mém koberci. Aspoň bych měl důvod ho vyměnit. Jeho červenomodrý vzor už mě nudil.
Jen tak pro jistotu jsem pozorně sledoval jeho pohyby. Obři mají hrozně tvrdou lebku, musel bych ho střelit do oka, ale to by nemělo být tak těžké. Ne pro mě. Rodinným zabijákem byla sice Gin, ale mě otec taky něco naučil. A přestože byla Gin lepší s noži a měla všechny potřebné znalosti a dovednosti, co se týče palných zbraní, neměl jsem konkurenci.
„Tak za prvé, asi bys měl vědět, že Roslyn a já… máme teď spolu něco jako vztah.“ řekl Xavier.
Nadzvedl jsem obočí. Upoutal mou pozornost. Roslyn byla Roslyn Phillips. Upírka a hlavně madam, která provozovala nejvyhlášenější noční klub v Ashlandu. Xavier si tam přivydělával jako hlavní vyhazovač. Byl zodpovědný za to, aby bylo v klubu a jeho okolí víceméně bezpečno. Odtamtud jsme se i znali. Rád jsem v Nothern Aggression relaxoval a vyhledával dámskou společnost po náročných pracovních dnech v bance. Xavier pro mě vždycky nadzvedl sametové lano u vchodu. Samozřejmě to nedělal zadarmo, ale i tak jsme byli svým způsobem přátelé.
„Vztah?“ Zeptal jsem se. „To jako že jste teď s Roslyn spolu?“
„Tak nějak. Myslím… člověče, je to prostě… komplikované.“ zavrtěl se. „Doufám, že ti nevadí, že o tom mluvím. Vím, že jste s Roslyn vždycky byli… přátelé.“
Byli jsme o něco víc, než přátelé. Čas od času jsme se vídali kvůli přátelské konverzaci nad vínem a nezávaznému sexu. Ve skutečnosti jsem jí volal zrovna minulý týden a byl jsem trochu rozčarovaný, když mě zdvořile odmítla.
Napřed Clarissa a teď i Roslyn. Nebyl jsem si jistý, kolik takových ran může moje ego ještě snést.
„Jasně,“ řekl jsem lehce. „Jsme s Roslyn přátelé. A jestli jsi ji ulovil, musím ti pogratulovat, chlape, protože je to úžasná žena. Zvenčí i zevnitř.“
Xavierovi přelétl přes tvář úsměv. Vlastně, nebyl to jen úsměv. On prakticky zářil. Byl v tom až po uši. Povzdychl jsem si. Možná jsem byl mizera se srdcem z kamene, ale pro Roslyn jsem měl vždycky slabost. Příčilo se mi zabít někoho, kdo ji měl tak rád. Ale udělám, co budu muset. Stejně jako Gin.
Xavier si odkašlal. „Vlastně, měli jsme nedávno v klubu takový malý… problém. A podle pár maličkostí, které kdysi Roslyn utrousila, si myslím, že by Gin mohla pomoct.“
A k čertu. Z jeho tónu mi bylo jasné, že ví, že Gin pracovala jako nájemný vrah. Roslyn o tom samozřejmě věděla, Gin jí pomohla zbavit se násilnického švagra. A k Gin jsem ji přivedl já. Protože věděla, že mám o podobných věcech přehled, svěřila se mi Roslyn se svými problémy. Já jsem jí sice nic neslíbil, ale když jejího švagra zanedlouho našli v kaluži krve, dovtípila se. Roslyn nebyla hloupá, dala si dvě a dvě dohromady. Mě, Gin, tátu, to, co děláme. Ve skutečnosti to řekla i jedné ze svých děvčat, což nepřímo vedlo k smrti mého otce.
Gin netušila, že o tom vím. Gin si myslela, že nevím i o spoustě dalších věcí. Vraždy byly její obor – a sbírání informací zase můj.
„Finne?“ Ozval se Xavier, zneklidněný mým mlčením.
Vzdychl jsem si. „Dost řečí. Vybal to na mě, Xaviere.“
K mému překvapení to udělal. Během příštích pěti minut mi řekl, o co jde. Při každém jeho slovu se mi sevřel žaludek o trochu víc. K sakru. Tohle se Gin nebude líbit – ani trochu. Mně se to taky nelíbilo, ale Gin si to bude brát osobně. Bude si potíže v Nothern Aggression dávat za vinu.
„Tak co myslíš? Pomůže nám Gin?“ zeptal se Xavier tiše, když dokončil svůj příběh.
„Pomůže?“ Nevesele jsem se zasmál. „Bude si celou tu věc brát osobně.“
Xavier zavrtěl hlavou.
„Za to přece nemůže. Není to ničí vina.“
„Ty Gin neznáš. Ona se na to bude dívat jinak. Možná je chladná jako led, ale když se pokusíš ublížit někomu, koho považuje za přítele nebo dokonce jenom za přítele svého přítele, měl by sis radši hlídat záda. Zadupe tě dva metry pod zem, ještě než si všimneš, že po tobě jde.“
Začal jsem přemýšlet. O Roslyn a Xavierovi, o Gin, o celé té zapeklité situaci. Nevím, jak dlouho bych tam seděl, kdyby si Xavier neodkašlal a neukázal na obrazovku.
„Uhm, Finne, kdo to je? A proč jsou kolem ní ti muži?“
Podíval jsem se... na obrazovce Clarissa Divine procházela dveřmi k trezoru. Vypadala nádherně jako vždycky, jen tentokrát nebyla sama. V závěsu za ní šlo šest mužů v tmavých oblecích s kufříky.

„Á, tady ti?“ Řekl jsem. „Nevšímej si jich. Přišli jenom vykrást banku.“

15 komentářů:

  1. Díky za překlad. Super konec:-).

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za preklad a korekciu, a vďaka za pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za další úžasnou část, ta poslední věta to zabila, nemůžu se dočkat pokračování.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za skvělou práci a další kapitolku ;-)

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat