pátek 2. ledna 2015

Jennifer Estep - Jed 2/2


Musel jsem moc pít nebo aspoň víc než jsem měl. Těžko říct. Všechno bylo rozmazané a tmavý svět se semnou točil.
Večírek probíhal v opuštěném skladišti na okraji Jižního města, na území ovládaném pasáky, děvkami a bezdomovci. Bylo tam hodně hlasité muziky, děvčat, pití a fetu. Všechno ostatní mi splývalo. Teď jsem se potácel pěšky zpátky k Pork Pit. Chtěl jsem se prospat v jednom z boxů, než mi ráno tatík udělá ze života peklo, za to, že jsem ho neposlechl. Ale ten večírek za to stál

A nemít kolem sebe Gin taky.
Z večírku nás odešlo víc, ale mí přátelé se jeden po druhém odpojili směrem ke svým domovům, až jsem zůstal sám. Nijak zvlášť jsem se nebál, bylo to už jenom pár bloků, to ještě zvládnu, i když se mi trochu pletly nohy.
V jednu chvíli jsem se klopýtavě vyhýbal dírám na cestě a pak jsem byl najednou přitisknutý ke zdi dvěma chlápky a třetí stál přede mnou s nožem v ruce. Pořád jsem se nebál, loupeže tady v okolí nebyly nic neobvyklého.
„Hej, hej,“ řekl jsem a křivě se usmál. „Můžeme to vyřídit v klidu. V peněžence nic moc nemám, ale klidně si vše vezměte.“
„Bez obav, fešáku,“ řekl muž s nožem. „To víš, že si ji vezmeme a kromě toho i každou kapku tvojí krve.“
V nehezkém úsměvu odhalil zažloutlé špičáky. Eh, sakra. Byli to upíři. A podle toho, jak se na mě dívali, pěkně hladoví.
A najednou jsem se začal pořádně bát.
Kdybych byl střízlivý, asi bych se jim pokusil vytrhnout a utíkal jako o život. Ale já jsem střízlivý nebyl a ten třetí měl nůž. Štěstí nestálo na mé straně. Začal jsem se vzpírat, ale končetiny jsem měl ztěžklé alkoholem, byl jsem moc pomalý. Upíři se jen smáli a sevřeli mě ještě pevněji. Kruci, jestli z toho vyjdu v jednom kuse, už nikdy nebudu pít. Nebo přinejmenším aspoň měsíc.
„Držte ho pevně.“ Řekl ten chlápek s nožem.
Jeden z upírů, co mě drželi, mi násilím zvrátil hlavu dozadu a odhalil můj krk. Upír s nožem si olízl rty a naklonil se dopředu. Škubal jsem sebou a čekal na bolest, o které jsem si byl jistý, že se dostaví.
„Uh.“
Z nějakého důvodu, upír místo aby zabořil zuby do mého krku, zachroptěl a dopadl celým tělem na mě.
„Blakeu?“ Řekl jeden z těch, co mě drželi. „Co to sakra děláš? Pohni si. Chceme taky ochutnat.“
Natáhl se po svém kumpánovi a šťouchnul ho do ramene. Blake se zapotácel a upadl na chodník.
„Co se děje?“ Řekl ten poslední.
Už jsem jim nevěnoval pozornost. Místo toho jsem nevěřícně hleděl na útlou postavu, která stála přede mnou – Gin Blanco.
Vypadala trochu směšně, když tam stála ve tmě v plandavých džínsech a fleecové bundě, s vlasy sepnutými do culíku, v pravé ruce zakrvácený a v levé čistý nůž. Poznal jsem ty nože. Otec jí je dal, aby se s nimi naučila zacházet – a teď jeden z nich použila, aby mi zachránila život.
„Nechte ho jít,“ řekla Gin hlasem pevným jako cihlová zeď za mnou.
A pak mi najednou bylo jasné, co na ní táta vidí – to odhodlání, pevnou vůli a neochvějnou věrnost. I když jsem se k ní choval strašně, a to nejen dnes večer, měla o mě starost a sledovala mě ven, jen aby se ujistila, že se dostanu v pořádku domů.
Už jsem věděl, že s ní už nikdy nebudu zacházet jako s nechtěným vetřelcem.
Zbylí dva upíři se dívali jeden po druhém, pak po svém mrtvém kumpánovi a po Gin. Pustili mě a vrhli se na ni. Gin byla připravená. Prvního bodla do prsou. Skácel se na zem bez jediného zvuku. Ten druhý byl ale rychlejší. Dokázal ji srazit na zem a pokoušel se jí z rukou vykroutit nože. Ale Gin se nedala, bojovala a bodala do něj tak dlouho, dokud taky nezůstal bezvládně ležet.
V hlavě se mi trochu vyjasnilo, připotácel jsem se k nim, chytil upíra za košili a odtáhnul ho z ní. Levou rukou jsem ho přidržel a pravou jsem mu hlavou bouchnul o zeď. Opakoval jsem to tak dlouho, dokud neměl hlavu na kaši. Už nevstane.
Za chvíli bylo po všem. Oba jsme s Gin těžce oddechovali a u nohou se nám válela chladnoucí těla upírů. Rozhlédl jsem se po ulici a pozorně jsem naslouchal, ale nikde nikdo. Napřed mě prázdná ulice dostala do problémů, ale teď jsem byl rád, že je místo tak opuštěné. Vraždy tady byly stejně jako loupeže na denním pořádku a byl jsem si celkem jistý, že po vrahu upírů policie nijak důkladně pátrat nebude.
Podíval jsem se na Gin se spoustou nevyslovených otázek v zelených očích.
„Sledovala jsem tě,“ řekla. „A čekala jsem schovaná, dokud nevyjdeš ven.“
Už byla skoro půlnoc, bavil jsem se několik hodin, nemohl jsem uvěřit, že celou tu dobu na mě čekala schovaná někde venku. Já bych na to rozhodně neměl dost trpělivosti, jenom tak čekat – a určitě bych nebyl ani tak předvídavý, aby mě to vůbec napadlo. Otec měl s Gin asi pravdu. A možná měl pravdu i v dalších věcech.
„Proč?“
Pokrčila rameny jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. „Fletcher by nechtěl, aby se ti něco stalo. A já taky ne.“
A najednou se ze mě ta sžíravá žárlivost vytratila. Tak moc se snažila, potěšit tátu i mě. Měl bych jí vyjít aspoň trochu vstříc, zvlášť když mi zachránila život. Možná jsem se trochu nakazil magií Vzduchu od Jo-Jo, protože jsem najednou věděl, že to nebylo naposled, co mě Gin vytáhla z průšvihu. Jen jsem doufal, že jí to někdy dokážu oplatit.
„Pojď, Gin,“ řekl jsem a natáhl k ní ruku. „Půjdeme domů.“
Otřela si zakrvavené nože o upírovu košili a zasunula je do rukávů bundy. Očistila si i ruce, než její levá vklouzla do jedné z mých. Její malá ruka mě hřála v dlani.

Překročili jsme mrtvá těla upírů a zamířili k Pork Pit.

10 komentářů: