čtvrtek 29. ledna 2015

Černá noc - 15. kapitola 2/2


Violet mě vedla přes nádvoří do lesa bez jediného slova. Nacházela cestu mezi hustým porostem tam, kde bych ji neviděla ani s mikroskopem. Nepokoušela se zapříst rozhovor a já jsem byla příliš zaneprázdněná pokusy zklidnit svůj dech na to, abych se pokoušela o nějaké zdvořilosti.
Po dvaceti minutách prodírání jsme najednou vyšly na mýtinu a přímo před námi bylo Bludiště.

Viděla jsem zvedající se kamenné stěny, které zakrývaly výhled na slabé zimní slunce. Uvědomila jsem si, že jsem si zapomněla kabát a tady venku bylo jen kolem pěti stupňů.
Zeď byla porostlá mně neznámými zelenkavými šlahouny s obrovskými listy. Vypadaly jako malí hádci, plazící se po zdech. J.B. měl pravdu. Bludiště bylo živé, až k místu kde jsme stály, byly slabě cítit výboje jeho energie; pátrající úponky slepého, ale živého útvaru.
Výboj mnou prošel od špiček tenisek až po vršek hlavy. Při nepříjemném pocitu jsem se zachvěla. Cítila jsem se odhalená, jako by se mi rozestoupila hruď a bylo vidět moje bijící srdce.
O chvíli později se ve zdi Bludiště objevil otvor. Vnitřek byl temný a v pohybu. Kromě vstupu jsem nic neviděla.
Popošla jsem kupředu. „OK, to bude asi pro mě.“
Violet neodpověděla. Ohlédla jsem se po ní, ale už byla pryč. Zmizela zpátky v lese.
J.B by to dokázal o moc líp. Vážně.
„Až se vrátím, budu mu to muset říct,“ zamumlala jsem si.
Pak jsem se zhluboka nadechla a s myšlenkou na Gabriela jsem vešla do bludiště.
Dveře se za mnou zavřely a nechaly mě samotnou ve tmě. Bludiště se uzavřelo dokonce i nade mnou.
V levé ruce jsem nechala vzplanout kouli modrého světla a pravičkou jsem vytasila meč. Otřel se mi o kůži v dlani, jako když vás čumákem šťouchne pes. Skoro jako bych s sebou měla přítele.
Zvedla jsem noční oheň nad hlavu a rozhlédla se. Vypadalo to všude stejně, tak jsem se rozhodla použít svůj starý trik a na každém rozcestí zabočit doprava.
Sunula jsem se dopředu s koulí světla nad hlavou. Můj zrychlený dech zněl v tichém uzavřeném prostoru nepřirozeně hlasitě. Moje světlo ozařovalo jen malý kroužek prostoru kolem mě. Temnota se na mě tlačila, otírala se mi o ramena, klepala mi prsty na zátylek.
„Neboj,“ řekla jsem sama sobě a můj hlas se rozléhal místem velmi slabě a velmi, velmi vystrašeně.
Kdybych měla jen trochu víc světla, dokázala bych čelit čemukoliv. Byla jsem v Bludišti zatím jen chvíli a naprostá temnota už mě pohltila. Jak rozlehlá tahle věc vlastně je? Jak daleko budu muset jít? Nemohlo být malé, to by pak nebyla žádná výzva. Meč se mi znovu pohnul v ruce a já jsem se soustředila, abych zklidnila svůj dech. Nebyl žádný důvod vyšilovat, když na mě zatím nic nevybaflo.
Pokoušela jsem se nemyslet na Antara a na to, jak daleko ode mě asi je. Mají i démoni noční můry? Čeho by se mohl obávat cestou do středu Bludiště?
Tunel vyústil na křižovatce ve tvaru T a já jsem zabočila doprava. Lepší plán jsem neměla. Přála jsem si, aby tu byl Beezle se mnou a řekl mi, že se chovám jako hlupák. Snažila jsem se nemyslet na to, jak moc mě bolelo, že se se mnou ani nerozloučil. Vždycky jsem to byla já a Beezle. Byl se mnou delší dobu, než moje máma.
Po několika minutách chůze jsem cítila, že se mě Bludiště snaží ukolébat falešným pocitem jistoty a bezpečí. Nemusela jsem se zatím vypořádat s ničím horším než neodbytnou temnotou a když jsem o tom moc nepřemýšlela, dokázala jsem se s tím vyrovnat. Důvěrný dotyk meče v ruce mi pomáhal. Dokud se z okolní tmy nevynořil pavouk.
Z okolního lesa se mi nedostalo žádného varování. Žádné syčení, ani cvakání kusadel. Žádný dusot končetin. Jen záblesk červených očí a němý výkřik z otevřených úst, když se na mě spouštěl. Viděla jsem chlupaté nohy vteřinu předtím, než na mě dopadly a já jsem se vrhla k zemi a pokoušela se odvalit z jejich dosahu. Noční oheň v mé ruce uhasnul.
Vyškrábala jsem se na kolena a naslepo jsem kolem sebe mávala mečem. Ostří se zaťalo do něčeho pevného, cítila jsem, jak hladce prochází skrz chitinovou skořápku a maso. Pavouk zařval a kolem se rozlil zápach krve a zkaženého masa.
Vyskočila jsem na nohy a běžela dolů chodbou pryč od pavouka. Slyšela jsem ho za sebou, jak se tlačí a valí za mnou mezi úzkými zdmi, bum, bum, bum, bum, bum, bum, bum. Jenom sedmkrát. Musela jsem mu jednu nohu useknout.
Kdybych vytvořila novou světelnou kouli, pro pavouka by nebylo těžké mě najít. Byla jsem si jistá, že ve tmě vidí daleko líp než já, ale to neznamenalo, že mu pomůžu tím, že budu svítit jako neon. V jedné ruce jsem pevně svírala meč a druhou ruku jsem měla nataženou před sebou, abych nenarazila do zdi.
Volnou rukou jsem nahmatala zeď a popínavé šlahouny. Pavouk byl několik stop za mnou, prodíral se těsnou chodbou Bludiště. Upřímně jsem doufala, že tam uvízne.
Zabočila jsem doprava a zvuky za mnou utichly. Vzdal to pavouk, nebo ho Bludiště pohltilo? Můžu si dovolit světlo?
Po chvíli přemýšlení jsem došla k závěru, že bude lepší riskovat trochu světla a vědět, co je kolem.
Vykouzlila jsem noční oheň a opatrně nahlédla za roh.
A v tu chvíli na mě zezadu skočil pavouk.
Měla jsem čas jen na jednu myšlenku: Ach, to není fér, než se mi pavouk zakousnul do pravé nohy. Vykřikla jsem, když mi jeho čelisti sevřely sval a odhodil mě na zeď.
Rukojeť mého meče se rozžhavila, byla tak horká, že jsem ji skoro nedokázala udržet. Náhle jsem si uvědomila, že se chodba rozzářila jasným světlem, a že to světlo vychází z meče. Pavouk zaječel, pustil mě a odvalil se.
Překulila jsem se a viděla jsem, jak se sunul chodbou dolů, tak rychle, jak mu jeho mohutné tělo dovolilo. Nemínila jsem připustit, aby se ke mně znovu připlížil. Vyškrábala jsem se na nohy, z rány mi crčela krev. Cítila jsem, jak se noha pode mnou podlamuje.
Horká rukojeť meče mě pálila na kůži. Byla jsem částečně člověk; moje tělo nebylo stavěné na takový žár. Tiskla jsem meč tak pevně, jak jsem dokázala a zvedla ho nad hlavu. Světlo pavouka dostihlo a jeho sedm noh sebou začalo v agónii škubat.
Povolala jsem svou sílu a vůli vyplnila jimi své kamenné srdce. Byla to magie, které zničila Ramuella, nechala jsem ji ožít.
Mrštila jsem kouzlem do pavoukova ošklivého obličeje a cítila jsem nesmírné zadostiučinění, když jsem viděla, jak molekulu za molekulou hoří, dokud úplně nezmizel.
Opřela jsem se o zeď a zpoceně lapala po dechu. Krev z poraněné nohy kapala na podlahu, tenisky mi po ní sklouzly. Klesla jsem na zem, protože jsem se nedokázala udržet vestoje.
Meč pořád svítil jak Las Vegas v noci. Podívala jsem se na něj. „Mohl jsi to udělat dřív, byla jsem z té tmy vyděšená k smrti.“
Odpověděl mi krátký výboj, jako by chtěl říct, „Nevěděl jsem, že chceš, abych to udělal.“
Prohlédla jsem si zranění pod zbytkem roztržené nohavice. Rána byla skoro dokonale kulatá, jen s potrhanými okraji v místech, kde mi pavoukovy zuby proťaly kůži. Krev pomalu odkapávala, což bylo dobře. Znamenalo to, že hned tak nevykrvácím. Nic na ošetření jsem s sebou neměla.
Meč se pohnul a já jsem nějak věděla, co mi říká. Přitiskla jsem ho na ránu na boku nohy a vykřikla, protože to proklatě bolelo. Když jsem ale meč odtáhla, byla rána zacelená. Na druhé straně to bylo o hodně těžší, protože jsem věděla, co mě čeká.
Když mě léčil Gabriel, bylo to o moc příjemnější,“ bručela jsem. „Většinou to zahrnovalo polibek.“
Kdyby měl meč nějaká ramena, tak by jimi pokrčil.
„A teď si ještě představuju, že zbraň má vlastní vůli,“ řekla jsem. „Jestli tohle jednou skončí, budu si nakonec povídat s knoflíky, než je zapnu.“
Ztěžka jsem se postavila na nohy a zkusmo přenesla váhu. Pekelně to bolelo, svaly byly pořád ztuhlé, přestože rána už byla zahojená. Byla jsem si ale jistá, že Bludiště má pro mě ještě nějaké další překvapení. Konec byl v nedohlednu. Belhala jsem se vpřed.
Aspoň, že meč pořád svítil, takže když na mě zaútočili démoni, viděla jsem je. Rojili se po zdech a stropě, horda s vyceněnými zuby, rozeklanými jazyky a jako břitva ostrými drápy. Nebyli stejně velcí, někteří byli malí, jiní zase velcí, někteří běželi a jiní jen šli. Všichni byli pokrytí vředy a jizvami po popáleninách. Někteří syčeli a slintali, jiní skřípali zkaženými zuby. Všichni měli jen na štěrbinu pootevřené zářící žluté oči.
Bylo jich tolik, že jsem neměla čas přemýšlet o tom, co bych měla udělat. Začala jsem nahodile vystřelovat magii jednou rukou a druhou sekat mečem. Ruce jsem měla zbrocené démonskou krví a jejich sliny mě pálily na pažích. Kolem se válely uťaté hlavy a ruce se spáry se mi sápaly po kotnících. Kopala jsem, sekala nahoru a dolů, výpady mečem jsem střídala s magickými útoky. Byla jsem jako zaseklá rychlopalná zbraň. Ruka s mečem jako by žila vlastním životem, pracovala, aniž bych věděla, co vlastně dělám, vedená Luciferovou vůlí, kdysi dávno vloženou do nástroje.
Nevěděla jsem, jak dlouho jsem s démony bojovala, nebo kolik jsem jich zabila. Najednou jsem zase byla sama a v chodbě kolem mě se vršila mrtvá těla.
Belhala jsem se pryč od zápachu šířícího se z mrtvých démonů, pravou nohu jsem táhla za sebou. Zkoušela jsem přivolat svoje křídla, ale nešlo to. Bludiště mi ponechalo mou magii, ale jen do určité míry. Křídla by mi asi úkol příliš zjednodušila. Doufala jsem, že Bludiště stejně znevýhodnilo i Antara.
Podařilo se mi nerušeně se dostat o kus dál. Když jsem si byla jistá, že jsem dost daleko od místa, kde jsem bojovala s démony, zkontrolovala jsem škody. Košile s dlouhým rukávem byla na několika místech propálená démonskými slinami. Zpod roztrhané látky na mě vykukovaly ošklivé lesklé šrámy. Jeden z démonů se mi pořádně zakousnul do nohy a z nohavice džínsů zbyly jen cáry. Rána byla dlouhá ale naštěstí už skoro zacelená.
Roztrhané oblečení už mě nechránilo, takže jsem děravé rukávy odtrhla a za pomoci meče odřízla nohavice džínsů. Smutně jsem se podívala na svoje oblíbené tenisky, zašpiněné démonskými vnitřnostmi a krví tak, že je asi budu muset vyhodit. Samozřejmě, pokud přežiju.
Ruka, v které jsem držela meč, mi bez náporu adrenalinu ztěžkla. Bála jsem se ho ale zasunout do pochvy, aby mě Bludiště nějak ošklivě nepřekvapilo, jenže držet ho ve střehu bylo strašně těžké, takže jsem měla ruku volně spuštěnou podél těla a špička meče se kymácela těsně nad podlahou.
Cítila jsem se unavená a tak trochu mimo. Už dvacet čtyři hodin jsem kromě tyčinky a pár  mandlí nic nesnědla a většinu té doby jsem byla příšerně vystresovaná. Toužila jsem jen zavřít oči a chvíli odpočívat. Kdybych se mohla trochu vyspat, možná bych se cítila líp.
Bludiště ale dokázalo vycítit slabost, a tak se právě v tu chvíli za rohem objevil Antares.
„Pořád naživu, sestřičko?“ zasyčel.
Vypadal pobytem v Bludišti naprosto nedotčený. To není fér, pomyslela jsem si už podruhé za dobu, co jsem vešla do Amaranthiny sadistické hračky. Proč on vypadal tak schopně a připraveně, zatímco já jsem schytávala jednu ránu za druhou a sotva jsem se vlekla?
To se nikdy nestane, abych před Antaresem ukázala slabost, i když jsem byla na dně. „Copak, ztratil ses, bratříčku?“ řekla jsem s mečem připraveným k obraně. „Byla jsem si jistá, že už běžíš s pláčem k Focalorovi.“
Antares se jen usmál a popošel blíž. Snažila jsem se přivolat magii, ale nebyla tam. Nebyl to ale ten pocit, jako když jsem ze sebe najednou vydala příliš mnoho. Přes ten nekonečný proud démonů, jsem neměla pocit, že bych najednou zeslábla.
Tohle bylo jiné. Bylo to, jakoby magie nebyla mou součástí, jako by ve mně nikdy nebyla. To ale bylo nemožné. I bez nově nabytých schopností, které mi poskytnul Luciferův meč, jsem pořád byla Agent a k tomu magie prostě patřila.
Pak jsem pochopila. Bludiště mi magii vzalo. J.B. mi říkal, že Bludiště pronikne do mých myšlenek a oživí mé nejhorší noční můry. A do těch se rozhodně počítalo ocitnout se tváří v tvář Antarovi bez jakýchkoliv magických schopností.
„Hledáš něco, sestro?“ Dráždil mě Antares a v tom mi to došlo. To nebyl skutečný Antares. To byla jen má představa. Bludiště si se mnou pohrávalo.
„Jo, tác na tvoji hlavu,“ odsekla jsem. I když jsem byla unavená a vyčerpaná, pusa mi pořád jela.
„Tak pojď,“ vyzýval mě Antares a lákal mě k sobě zakřiveným spárem.
Vrhla jsem se na něj s mečem pevně sevřeným v obou rukách. Neměla jsem žádný plán a Antares mi podrazil nohy, ještě než jsem se k němu dostala dostatečně blízko. Ztěžka jsem dopadla na záda a před očima se mi roztančily hvězdičky.
Antares mi vytrhl Luciferův meč a odhodil ho. Pořád osvětloval chodbu, ale když jsem ho už nedržela v ruce, jeho jas pohasínal. Pokusila jsem se vstát, ale Antares mě kopl do břicha.
Bylo to, jako když jsme se potkali poprvé, když jsem ještě nevěděla, že je to démon, když jsem nevěděla, že je to můj bratr, a já že jsem Azazelova dcera. Tehdy ze mě skoro vymlátil duši a od smrti mě zachránila jen Gabrielova magie.
Teď tady ale Gabriel nebyl a já jsem byla stejně bezmocná jako tehdy. Držela jsem ruce před sebou a snažila se ochránit před Antarovými zuřivými kopanci. Byla jsem tak unavená a zničená, že jsem se dokázala jen kousek odvalit. Znovu mě kopnul do žeber. Rozkašlala jsem se a v ústech jsem ucítila krev.
Zabije mě. Proletělo mi hlavou.
Převalila jsem se na břicho a pokusila se odplazit. Antares se za mnou smál.
„Co si myslíš o své drahocenné dědičce teď, otče?“ zeptal se.
Zvedla jsem hlavu a rozmazaně jsem o kus dál uviděla dvě postavy. Zaostřila jsem a poznala v nich svoje rodiče.
„Neměl jsem do ní vkládat tolik nadějí,“ odpověděl Azazel. „Měl jsem si vybrat tebe, můj synu.“
Antares se zasmál, chytil mě za košili a otočil. Uštědřil mi ránu do obličeje, uslyšela jsem, jak mi praská nos. Vystříkl proud krve.
„Mrzí mě, že jsem ti porodila tak slabou dceru,“ řekla Katherine Azazelovi.
„Mami?“ zasténala jsem slabě. „Mami, pomoz mi.“
„Pomoct tobě?“ Katherine se ušklíbla. „V první řadě jsem tě nikdy neměla mít. Kdyby nebylo tebe, mohla jsem celý život strávit s Azazelem.“
Věděla jsem, že to není moje matka. Moje matka byla mrtvá. Bylo to Bludiště, pokoušelo se mě zlomit. Ale i tak to bolelo, když něco s máminou tváří a hlasem říkalo takové věci.
„Nikdo ti nepomůže, holčičko,“ řekl Antares a napřáhl spáry nad můj krk k poslední ráně.
„Pomoz mi,“ řekla jsem a natáhla ruku.
Luciferův meč mi přistál v dlani dřív, než stihl Antares mrknout. Bez přemýšlení jsem mečem švihla a čistě mu oddělila hlavu od těla.
Antarův stisk povolil a dopadla jsem na zem. Otočila jsem se na břicho a vykašlala krev. Když jsem z krku dostala poslední chuchvalce, cítila jsem, jak mi po přílivu kyslíku ožívá mozek.
Ležela jsem na zemi, chladný kámen Bludiště mě tlačil na oteklé tváři. Pokud mě předtím bolelo celé tělo, teď to bylo ještě třikrát horší. Byl by to zázrak, kdyby mi Antares nezlámal žebra.
Meč se mi v ruce se zahýbal.
„Už vstávám,“ řekla jsem.
Když jsem se nepohnula, šťouchnul mě ještě jednou.
„Už vstávám,“ zopakovala jsem, ale tentokrát jsem se vyškrábala na kolena. Ztěžka jsem dýchala. Jo, byla jsem si naprosto jistá, že mi Antares zlomil pár žeber.
Ucítila jsem, jak se ve mně znovu rozhořel k životu malý plamínek. Bludiště mi vrátilo mou magii. No sláva.
Meč se znovu zavrtěl, už dost neodbytně.
„Co zas?“ zeptala jsem se unaveně a opřela se o zeď, abych mohla vstát.
Ještě jsem se opírala s přivřenýma očima, se vzpouzejícím se mečem v ruce, když se v chodbě objevil Ramuell.

11 komentářů:

  1. Ten konec nevypadal moc dobře,děkuji za skvělou práci ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za další kapitolu... Doufám, že to Mad vydrží a bude v pořádku. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za skvelú kapitolu :-) a teším sa na ďalšie.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Dekuji, jsem rada ze je dalsi kapitola

    OdpovědětVymazat