neděle 28. prosince 2014

Vzdor - 15. kapitola 2/2



Takže...
rozhodla jsem se, že i když mě tahle kniha neskutečně štve, tak v ní budu pokračovat. Alespoň dokud nepřijde další velká krize, jako byla ta minulá. Omlouvám se taky za velké zpoždění, za tohle však může Wing, která měla ve škole spoustu práce.
Doufám, že jste si Vánoce všichni náležitě užili, máte doma spoustu dárků a nezapíchla se vám žádná kost v krku případně neshořel stromeček.
Užijte si Silvestra!!! A šťastný nový rok =).
Vaše Katuš


Vibrace za námi zesílily a já jsem zaryla prsty do Oliverovy paže.
„Jde to zpoza Zdi,“ řekl. Jeho hlas zněl tak, jakoby nesl tíhu, kterou nemůže unést.
Podívala jsem se na dosud otevřenou bránu a můj žaludek začal klesat. Baalbodenští občané jsou pořád tam. Odešli kvůli postihu pro lupiče a nestihnou přejít zpátky za Zeď, než sem dorazí Prokletý.
Když jsem dokončovala myšlenku, pár lidí z vystrašeného chumlu se od zbytku odtrhlo a sprintovalo k bezpečí města. Ostatní šplhali na stromy nebo lezli do lupičských vozů, ačkoli jsem nechápala, jak může tohle pomoci. Stráže opustily strážní domek a projeli na koních kolem nás, nepochybně směrem k Velitelovu domu.
„Zpátky, Rachel, zpátky!“ Oliver na mě zatlačil, když se další vlna vyděšených občanů snažila dostat pryč z nebezpečné oblasti do Dolního trhu.
Dostala jsem loktem do hrudníku statným mužem a rychle uhnula z cesty dřív, než mě mohly rozdrtit kopyta muly.
„Rachel!“ Křičel Oliver, když toho statného muže mula kopla a padal přímo na Olivera, se kterým se posléze rozvalil na zemi. Země se roztřásla tak, že jsem stěží udržela rovnováhu, ale podařilo se mi to přes ně vybalancovat. Popadla jsem mužovu ruku a sundala ho z Olivera.
Za mnou byly výkřiky zastíněny hrubým, téměř zvířecím řevem zuřivosti a já jsem otočila hlavu, aby viděla lesknoucí se černotu Prokletého. Byl obrovský, jeho výška sahala skoro do poloviny Zdi a byl stejně široký. Byl to můj první opravdový pohled na netvora a každý kousek mého těla křičel, abych utíkala, ale já jsem se nemohla odvrátit. Kromě toho, utéct znamenalo, že bych nechala Olivera za sebou a to bych neudělala. Prostě jsem jenom doufala, že ta legenda o tom, že Prokletí neútočí uvnitř Zdi, byla pravdivá.
Šlehajíc hadovitým ocasem, zlikvidoval netvor dva občany utíkající k bráně, ale jeho pozornost byla na skupině lupičů a občanů před ním. Hrůza mnou proudila, když kreatura otevřela ústa a odstřelila nejbližší vozy a lidi ohněm.
„Rachel! Uteč!“ křičel na mě Oliver, ale sotva jsem ho slyšela přes ten křik.
Lidé hořeli, váleli se po zemi ve snaze udusat oheň, ale netvor dál vystřikoval oheň na všechno, co se pohnulo. S pocitem nevolnosti jsem se otočila a počkala na Olivera. Chtělo se mi plakat, dát hlas tomu vzrůstajícímu šoku a zděšení, ale táta mě naučil udělat jiné věci, než tohle. Ztratit hlavu v krizi je dobrým způsob, jak si tu krizi přivodit.
Místo toho jsem podepřela Olivera a zatáhla. „Vstávej. Nemůžeme tady zůstat.“
Muž v roztrhaném kabátě stále ležel, kam jsem ho odhodila, jeho oči zíraly na tu destrukci za branou. Bouchla jsem ho do ramene. „Hej! Pomozte mi ho postavit.“
Jeho oči se stočily mimo masakr a pohlédly na mě. „Pomozte mu sama,“ řekl a vyskočil na nohy. Byl pryč dřív, než jsem mu stihla říct, že je jenom špinavý zbabělec.
Zanadávala jsem a zpevnila nohy, abych mohla zvednout Olivera ze země. Za mnou ta kreatura řvala, lidé kvíleli a oheň zlomyslně praskal. Odmítla jsem se podívat. Když se mi podařilo vytáhnout Olivera na nohy, uslyšela jsem dusot koní na dlažebních kostkách. Vzhlédla jsem. Velitel seděl obkročmo na koni strážného a hnal se tryskem k bráně se šlehajícím bičem, snažíc se vyděsit tvora.
Oliver omotal ruku kolem mého pasu, když Velitel dojel k bráně, která byla úplně ucpaná zoufalými občany. Ani nezpomalil. Místo toho šlehnul bičem, popohánějíc lidi na druhou stranu Zdi. Jeden muž se nestihl dostat pryč z cesty včas a Velitel na něj prostě najel. Muž zůstal ležet zhroucený a nehybný na zemi.
Zemře. Zemře přímo před námi. Strach a hořká naděje mnou proplouvaly, až se spojily v jedno a já je nedokázala oddělit. Nechtěla jsem, aby Baalboden upadl v anarchistický chaos, ale ani jsem nedokázala předstírat, že by mi ho bylo líto.
Netvor švihnul ocasem a o vlásek minul Velitele. Jeho kůň se polekal a odmítl jít k netvorovi blíž, navzdory opakujícím se ranám biče. Velitel seskočil z koně na zem a kráčel dlouhými kroky ke kreatuře. Lidé se pořád motali směrem k bráně, popálení a kulhající. V Pustině byly zbytky loupežníků a občanů uvěznění ohněm Prokletého.
Dřív, než Velitel došel k bestii, zatřásla se, třes prošel celou délkou jejího obrovského černého těla. Začmuchala, odfrkla si a znova se otřásla. Pak, stejně jako se rychle objevila, vrhnula se pod zem a nechala stát Velitele samotného před branou.
„Proč?“ Podívala jsem se na Olivera. „Proč to odešlo jenom tak?“
Zíral do plamenů, jeho výraz byl strhaný. „Koluje pověra, že Velitel má nějakou moc na jeho zahnání.“
„To je směšné. Velitel se k tomu ani nedostal,“ řekla jsem, když Velitel, ignorujíc davy občanů. Zamířil opět ke Zdi.
„Nikdo jiný neměl odvahu čelit Prokletému v obraně našich občanů,“ zašeptal Oliver, jakoby ho bolelo, že to musí přiznat.
Velitel přijel k bráně a překročil ležící tělo, aniž by se na něho podíval. Vztek se do mě zakousnul, vyplavujíc tak poslední zbytky hrůzy.
„Co je to za odvahu, když bičoval lidi, aby mu šli z cesty? Když najel na muže, jakoby jeho život nebyl cenný?“
„Ššš.“ Oliver zaškubal mou rukou, když se k nám Velitel přiblížil. „Nemluv tak.“
„Někdo musí.“
Oliverův hlas byl tichý a pevný. „Prokletý nikdy nezaútočil za zdmi Baalbodenu. Žít pod Velitelovou nadvládou je cena za naši ochranu. Tady jsme v bezpečí.“
„Ne však dost.“ Můj pohled se střetl s Velitelovým, když kolem nás procházel. Jeho oči byly pronikavé a mé ruce byly náhle vlhké, když jeho oči přejely ode mě k Oliverovi, jakoby si zrovna vzpomněl na něco důležitého.

Stáli jsme na trávě, dokud byl Velitel v dohledu. Celou tu dobu jsem přemýšlela, co budeme muset s Loganem udělat, aby mohl jít Oliver s námi.

8 komentářů:

  1. Odpovědi
    1. Ďakujem za všetkých 15 doteraz preložených kapitol. Obdivujem Tvoje odhodlanie pokračovať prekladať, už len počet kapitol (71?!?) nie je vôbec povzbudivý. Držím palec v prekladaní a snáď budú AJ texty jednoduchšie a verím v tvoju trpezlivosť a vytrvalosť. :-)

      Vymazat
    2. Hopla, ten koment mi skočil niekam inam, ako som chcela :-))

      Vymazat
    3. Ahoj =), díky za povzbudivá slova. Jako většinou jsou kapitoly celkem krátké, ale tím, že moje priorita je jiná kniha, tak se do toho nepouštím tak naplno... ostatně, kdybych se do toho měla pustit naplno, tak se z té knihy asi zblázním a uteču. Tak se to snažím brát jako oddech od té první a většinou to funguje. Pak ale přijde zkrat a no... zbytek si umíš domyslet. 71 kapitol je odstrašující, ale ta druhá věc má 56, předchozí měla 55, takže 71 není zas hrozné =D. A jsem moc ráda, že se ti kniha líbí =)

      Vymazat
  2. Ďakujem za preklad~~

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za tvé rozhodnutí zatím pokračovat a za další překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za další skvělé pokračování a jsem ráda, že jsi to nevzdala, držím pěsti, aby ti odhodlání vydrželo až do konce. Těším se na příští část.

    OdpovědětVymazat