čtvrtek 4. prosince 2014

Valentýn navěky - 2. kapitola



Ian proseděl zbytek té nekonečné večeře a klidně popíjel víno, představujíc světu klidnou fasádu, zatímco vnitřně kypěl. Dick mu fakt lezl na nervy. Mazaný doktor měl v rukávu víc triků než akrobat, a neustále na Jenu něco zkoušel. Ale i ona byla dost vynalézavá. Verbálně obcházela jeho do očí bijící narážky a sebejistě se vyhýbala jeho nohám pod stolem.
Ian ji ze svého místa tiše pobízel.

Když nadešel čas k odchodu, byl těsně za nimi. Ach, většina lidí by ho neviděla, ale jiná nadpřirozená bytost ho může spatřit, jestli je opravdu dobrá.
Ian pozoroval z křoví na úpatí Jeniny příjezdové cesty, jak se ji doktor chobotnice snaží okouzlit a zajistit si návštěvu jejího domova. Ten malej parchant vstoupí těmi dveřmi jen přes mou mrtvolu, jinak ne. Ale nejdřív dá Jeně šanci zbavit se ho rozumnějším způsobem.
Ian úplně nechápal svou brutální reakci, ale věděl, že jakmile se to týká Jeny, nedokáže být racionální. Přesto zkusí hrát podle pravidel, dokud Dick nepřekročí mez. Tak moc ho chtěl praštit do obličeje, ale věděl, že se musí řídit pravidly. Pokud je to možné. Kontakt mezi ním a menším smrtelníkem by určitě skončil doktorovou smrtí.
Ian se bavil vymýšlením urážlivých variant jména Dick, zatímco netrpělivě čekal, až Jena konečně pošle toho blbce do háje. To bylo lepší, než ho zmlátit. A mnohem méně namáhavé.
Ale co má z toho, že je hrůzostrašný upír, když nemůže brutálně zakousnout muže, kterého neměl vůbec rád? Ian zavrtěl hlavou. Bylo to kvůli Jeně. Muselo být. Ta žena ho doháněla k šílenství. Bylo to tak prosté a jednoduché. Než Jena vstoupila do jeho života, byl duševně vyrovnaný a poněkud strohý chlap. Od chvíle co hlídá krásnou lékařku, se z něj stal slintající ubožák, parodoval sám sebe.
Ian se vítězně usmál, když se užvaněný ubožák odvrátil od Jeniných dveří. Tiché bušení pěstí do vzduchu byl Ianův vítězný tanec. Sledoval, jak Dick Schmidt odjíždí ve svém pompézním luxusním autě z příjezdové cesty a mizí ve tmě.
Teprve potom Ian vykročil k Jeninu domu. Zaklepal na nedovřené dveře, ty se otevřely a za nimi stála Jena, jakoby na něj čekala. Možná ano, pomyslel si s vnitřním otřesem. Možná je jednou z mála vzácných smrtelníků, kteří dokážou odhalit přítomnost jeho druhu, i v případě, že chtěl zůstat skrytý. Nebo snad, a to bylo ještě děsivější, byla jedinou ženou na světě, za všechna ta staletí, která byla určena jen pro něj.
*   *   *
 „Pozveš mě dál?“ V jeho hlase zněl temný tón.
Jena věděla, že upír musí být formálně pozván, aby mohl vstoupit. To byla tradice, a tito tvorové přežívali na tradicích, když nic jiného. Ale otázkou zůstává, jestli by měla? Má pozvat upíra do svého domova, a porušit posvátnost jejího jediného útočiště?
Může důvěřovat Ianovi, že toho nezneužije? Může mu důvěřovat, že ji nezabije, pokud si z nějakého důvodu pomyslel, že je hrozbou pro jeho druh? Jena dlouho přemýšlela, než ustoupila, aby mohl vejít.
„Prosím, pojď dál, Iane.“
„Říkáš to s takovým odstupem. Jako bys mě očekávala.“
Jena pokrčila rameny. „Od chvíle, kdy jsem tě viděla v té restauraci, vím, že se tady dříve nebo později ukážeš.“
Ian si dramaticky povzdechl. „Jak hluboko jsem klesl. V mém pokročilém věku jsem se stal předvídatelným.“
Jena se zasmála, když kolem ní procházel do malého foyer jejího domu. Měl zvláštní smysl pro humor a tím ji překvapil. „Vím, že jsi pravděpodobně mnohem starší než já, ale vzhledem k tomu, že vypadáš jen o pár let starší, termín stáří prostě nebude fungovat.“
„Ach, drzost mládí.“ Jeho oči zářily uličnictvím. „Ale co má nesmrtelný dělat?“
Jena ho uvedla do malého, vyhřívaného skleníku, který byl připojen k zadní straně domu. Bylo to její soukromé útočiště obklopené zelení. Měla tam malou vinotéku, když si potřebovala odpočinout po dlouhém dni nebo v noci v nemocnici. Bylo tam také množství svíček, které jen čekaly, až budou zapáleny a osvětlí malé nádvoří a stůl se dvěma židlemi.
„Dáte si se mnou sklenku Beaujolais Nouveau? Může váš druh pít?“
Ian se otřásl. „Je to pro mě požitek. Někdy z něj znovu cítím slunce.“
Jeny se dotkla jeho nečekaně poetická slova, když se naklonila k výběru láhve ze své soukromé vinotéky. Když se napřímila, Ian už seděl, a několik nejbližších svíček hořelo.
„Pohybuješ se rychle,“ kývla směrem k blikajícím svíčkám.
„Ano.“ Ian v potvrzení mírně sklonil hlavu.
Jena před něj s úsměvem postavila láhev vína, spolu s vývrtkou. „Otevřeš ho?“
„S radostí.“
Ian vytáhl korkový špunt a nechal víno trochu vydýchat, zatímco Jena hledala křišťálové sklenky. Měl opravdu vybrané způsoby, jako přímo ze stránek historického románu. Ale popravdě vzhledem k tomu kým je, není divu.
Jena si nemohla dovolit zapomenout, že bez ohledu na to jak zdvořilý je teď, je Ian chladnokrevný zabiják. Nejen, že přijal temnější stránku existence, když se stal upírem, ale pracoval jako vymahač upírů, čímž jen prohluboval své smrtící dovednosti. Bylo jeho prací dopadat lumpy, vykonávat spravedlnost a chránit tajemství jejich existence před všemi smrtelníky.
Došlo jí také, že jednal i s jinými druhy nadpřirozených bytostí během svého života na zemi. To ji zaujalo, snažila se představit si jen trochu toho, co zažil během svého života. Věci, které viděl. Místa, kde žil.
„Přál bych si, aby ses na mě tak nedívala.“ Ianův hlas proplouval nocí. Svíčky rozsvítil jen kvůli ní, to věděla. Upíři ve tmě docela dobře viděli.
„Jak?“ Snažila se znít lhostejně, ale bylo jí jasné, že si všiml, jak na něj zírá.
Ian klidně nalil víno. „Zajímá tě, jak hrozné věci jsem během staletí udělal.“
Sakra… „Jsi telepat, stejně jako upír?“ Jena zvedla sklenku a snažila se dělat, jako by nic.
„Někdy. Ačkoli to je spíš umění číst výrazy obličeje a řeč těla než něco psychického. A ty jsi úžasně snadno čitelná, Jeno.“
„Tolik k ženám a jejich tajemstvím.“
Ian vypil malý doušek a zdálo se, že si víno skutečně vychutnává. Tvářil se, jakoby se dotkl nebes. Jena věděla, že Beaujolais je dobré. Dostala ho z Attikusovy vinice, konec konců. Attikus byl upír, který strávil staletí zdokonalováním své vinice, a víno bylo jeho řemeslem.
„Ach, tvé tajemství je v bezpečí, doktorko. Žádný strach.“ Ian držel sklenku, jako by to byla nejcennější věc ve vesmíru. A pro něj, možná byla.
Její nově proměněné kamarádky jí o upírech něco málo prozradily, i o tom, že víno dokáže vyléčit rány způsobené stříbrem. Bylo tím jediným, co mohli požívat, aniž by onemocněli, což vysvětlovalo, že víno pro ně má téměř mystický význam. Byla to zároveň jejich poslední vazba na slunce.
Její kamarádky jí toho mnohem víc neřekly, ale jen vědět o existenci upírů na světě Jenu fascinovalo. Byla ohromena tím, že její kamarádky se proměnily a budou žít ještě dlouho poté, co bude mrtvá.
V poslední době ji tak depresivní myšlenky napadaly čím dál častěji. Byla šťastná, že si její přítelkyně našly ty pravé partnery, ale zároveň jim trochu záviděla, také si přála prožít takové štěstí během svého krátkého života.
Tiše seděli a v družném mlčení plynul večer. Jena pomyslela na dnešní nešťastný datum, a na smůlu, kterou měla ve vztazích s muži, zejména na Valentýna. Ještě nikdy nezažila úspěšnou Valentýnskou schůzku.
Jena si usrkla a povzdechla si. „Valentýn je záležitost pro mimina.“
Ian se zasmál, když jim doléval víno. „Kdysi jsem znal jednoho muže, který hlídal Valentýna v Římě, tisíc let předtím, než jsem se narodil. Valentýn byl pokorný kněz, když císař zakázal manželství mladým vojákům. Myslel si, že svobodní muži budou lepšími vojáky, když si s nikým doma nebudou dělat starosti. Valentýn byl uvězněn a zabit protože vojáky oddával. Ten hlupák, prohlásil, že jediný skutečný důvod, proč žít je láska.“
„Mluvíš o svatém Valentýnovi?“ Jena byla fascinovaná pomyšlením, že po světě kráčejí bytosti ještě starší než tenhle muž.
Ian přikývl. „Legenda praví, že první vzkaz napsal Valentýn dceři svého žalářníka, slepé dívce, se kterou se spřátelil. Když otevřela jeho vzkaz, Bůh učinil zázrak a ona najednou viděla. Podepsal vzkaz jednoduše, váš Valentýn.“
„To je krásný příběh.“
„Můj přítel často říká, že Valentýn by se chechtal, kdyby viděl, co se stalo s jeho jménem a jeho příběhem. Byl to zbožný člověk, proto taky oddával mladé vojáky.“
„Kdy žil?“
Ian pokrčil rameny. „Ach, někdy kolem roku 270 po Kristu, myslím.“
Jena byl ohromená. „Jak jsi vlastně starý, Iane?“ Její šepot letěl tmou.
Iana ta otázka zděsila. Od chvíle své proměny necítil tíhu let ostřeji, než když seděl naproti této mladé, vitální ženě. Ale přesto něco v něm toužilo být k ní upřímný, přestože o své minulosti s nikým nemluvil už pár století.
„Nevím přesně, Jeno. Narodil jsem se v roce 1232, nebo tak nějak. Tehdy prostý lid nesledoval čas, jak to děláme dnes.“ Čekal, ale Jena mlčela, a tím ho překvapila. Neptala se na jeho život, jen čekala, na to o co se s ní bude ochoten podělit. Nějak mu to tím usnadnila. „Křížových výprav bylo víc než do té doby, ale až teď jsem zjistil, že jsem schopen podívat se zpětně na to co se zdálo pro mě tak důležité, z hlediska historie. I když jsem věděl, že je to ztřeštěné, cvičil jsem se jako rytíř a následoval krále Ludvíka, toho devátého, k obléhání Tunisu. Dostal jsem tam nějakou střevní infekci.“ Ian usrkl vína a dál vzpomínal. „Louis na ni ve skutečnosti zemřel. Dodnes si myslím, že to byla sabotáž, ale nemohli jsme nic dokázat.“
„Takže pořád jako člověk, a pak.“
Ian na ni pohlédl. „Smrt, myslíš? Ach, ano, hodně. Neutekl jsem domů, to až za rok nebo dva. V roce 1271 jsem následoval Marca Pola a jeho otce do Číny.“
„Děláš si legraci.“
Ian se zasmál. Nějak bylo správné vyprávět jí věci, které ho desetiletí nenapadly. „Obávám se, že ne. Byl jsem součástí jejich výpravy. Po neúspěšném obléhání Tunisu jsem šel do Říma hledat moudrost u kněze, se kterým jsem se setkal na mých cestách, a který žil ve službách papeže. Znal Pola a navrhl mu, že by mohlo být užitečné mít mě s sebou jako dodatečnou ochranu, myslím. Otec Augustus mi radil, abych celou cestu meditoval. Řekl mi, že najdu odpověď na východě. Nebo to, co tvrdil, že mu řekl Bůh. Byl to starý blázen, ale v těch dnech jsem byl nakloněn věřit, co mi svatý muž řekl, že k němu pravidelně promlouvá Bůh.“ Ian pokrčil rameny. „No a tak jsem se stal součástí výpravy po Hedvábné stezce do Číny. A tam jsem potkal Domitiana, upíra, který mi dal požehnání nebo prokletí nesmrtelnosti.“
„Ale proč?“
Ian si těžce povzdechl. „To nevím. Možná byl osamělý? Dom putoval po zemi od dob před Kristem. On je ten, kdo znal Valentýna. Kdysi mi vyprávěl, že byl členem pretoriánské gardy během vlády alespoň tří Caesarů. Byli jsme v Římě společně, a když Řím viděl, říkal, že se moc neliší od města, v němž se narodil.“
Ian postavil sklenku na stůl a pohlédl na ni. „A proč mě změnil? Zrada. Čistě a jednoduše. Existovaly frakce, které nechtěly, aby Polo uspěl v jejich výdělečném podniku, a jako pro rytíře, byla moje práce organizovat obranu a odražení útoků. Jeden z nepřátel mě smrtelně zranil. Ale to už byl Dom mým přítelem. Potkali jsme ho na cestě a pozvali, aby se k nám připojil, zatímco jsme odpočívali před dalším úsekem cesty. Byli jsme společně ubytovaní, když přišel útok, zahnali jsme je. Při tom jsem byl smrtelně zraněn, když Dom zjistil, že má zranění jsou nevyléčitelná, rozhodl se, že mi pomůže svým vlastním způsobem a proměnil mě.“
„On ti dal svou krev?“ Tón jejího hlasu byl slavnostní, její oči se naplnily soucitem, který byl téměř jeho zkázou.
Ian nedokázal uvěřit tomu, že jí řekl tolik o své minulosti. Povzdechl si, zvedl ještě jednou sklenku a nervózně s ní točil v prstech. „Odpusť. Nechtěl jsem tě nudit vyprávěním o dávno zapomenuté historii.“
„Co se stalo s Domem?“ Pokoušel ho její tichý hlas.
„Já vlastně nevím. Naučil mě všechno, co jsem potřeboval vědět o svém novém životě. Když Polo pokračoval v cestě, zůstal jsem s Domem, jako jeho doprovod. Zůstali jsme tam nějakou dobu, dokud se Dom nerozhodl vyzvednout sázky a jít dál. Když odešel, já také, ačkoli cestování bylo v těch dobách mnohem tvrdší, pro bytosti našeho druhu.“
„To se vsadím.“ Jena se jen mírně zasmála a napila se vína. „Jsem ráda, že tě zachránil.“ Její tón mu téměř zastavil srdce.
Ian se na okamžik zarazil. „Byly chvíle, kdy jsem si přál, aby mě nechal zemřít, ale právě teď, tady s tebou, jsem šťastný, že to neudělal.“
Jena zrudla. „To určitě říkáš všem holkám.“
„Říkám to jen tobě, Jeno, protože je to pravda.“ Natáhl se přes stolek a vzal ji za ruku.

18 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Nikol: Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za překlad!!! :-):-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za další úžasné pokračování a těším se na příští část.

    OdpovědětVymazat
  7. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  8. Vďaka za preklad a korekciu a neviem sa dočkať pokračovania :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji,vypadá to zajímavě :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  13. Ďakujem za preklad i korektúru ;-)

    OdpovědětVymazat