úterý 23. prosince 2014

Práce pro Ďábla - 47. kapitola


 Sledovala jsem se z okna na ubíhající temný oceán. Japhrimel seděl naproti mně u stejného okýnka a taky se díval. Kromě několika pohodlných sedadel s opěrkami byla celá záď napakovaná zabalenými zásobami. Doufala jsem, že nespotřebujeme všechno. Bylo toho na celé měsíce. Pokud by to mělo trvat tak dlouho, asi bych se zbláznila.
Gabe, připoutaná v kapitánském křesle jemně řídila vznášedlo. Eddie rázoval po palubě sem a tam, tiše si něco bručel, občas se zhoupl na patách nebo se zahleděl ven předním průzorem. Pak se zase otočil a celé to zase zopakoval. Připravoval se na vypuštění golemů. Ti byli nejstrašnější skinlinskou zbraní. Panáci z bláta, z kterých mi naskakovala husí kůže.

Jace seděl zabořený v křesle se zavřenýma očima. Vždycky to tak před akcí dělal. Seděl tiše a nehybně, možná si v hlavě naposled pocházel náš plán, možná se modlil nebo si beze slov povídal s loa. Tetování na jeho tváři se lehce pohybovalo.
A já? Upřeně jsem hleděla na svoje ruce sevřené kolem jílce katany. Na zlatou kůži pod prsteny. Světlo tryskající z měsíčního kamene ve stříbře a obsidiánu. Prsteny teď byly permanentně nabité mou novou, démonskou Silou.
Měla jsem jí teď tolik, víc než jsem dokázala kontrolovat. Síla rozechvívala i vzduch kolem mě, reagovala na sebemenší podnět z mého mozku. Vytáhla jsem katanu z pochvy, jenom o kousek, sotva o palec, jen abych viděla modré světlo vycházející z ostří, abych slyšela zpěv runami pokryté oceli, tak známý, rezonující pod hučením vznášedla.
Podívala jsem se na Japhrimela, který sledoval vlny. Jeho ostrý profil najednou v modrém světle vypadal tak nějak čistě a nevinně. Zamrkala jsem.
Už neměl laserově zelené oči, místo toho byly tmavé a matné. Zalapala jsem po dechu a zastrčila katanu zpátky do pochvy. „Japhrimele?“
Otočil ke mně pohled a pak se usmál. Byl to intimní, teplý úsměv, při kterém se mi skoro zastavil dech. Dnes ráno jsem s ním ležela v posteli, proběhlo mi hlavou a do tváří mi stouplo horko. „Tvoje oči,“ řekla jsem slabě.
Japhrimel pokrčil rameny. Byl to elegantní pohyb. Budu sdílet jeho grácii? Tu třeskutou auru Síly, kterou je pořád obklopený? Jsou i horší věci, pomyslela jsem si a pak jsem sebou trhla. Ne. Jsem člověk. Člověk.
Ne, nejsem. Zjistila jsem už po bůhví kolikáté, s pěstí sevřenou kolem jílce meče.
„Jsou asi tmavší,“ řekl. „Vlastně jsem rád.“
„Proč?“
Jeho úsměv se prohloubil. „Znamená to, že už nepatřím peklu,“ řekl stručně. „Jenom tobě.“
„Takže technicky vzato, jsi volný? Můžeš tohle nechat být?“ Naléhala jsem.
„Samozřejmě že ne. Znamená to jen to, že jakmile bude mít Lucifer zpátky vejce, zůstanu s tebou.“
„Nejsem si jistá, jestli je mi ta představa příjemná,“ odpověděla jsem a vrátila se k zírání z okna. „Co na tom ostrově asi bude mít, Japhrimele?“
„Několik obranných pásem, lidské stráže a další věci.“ Pořád se opíral o trup lodi. „Nedá se to odhadnout. Počkáme a uvidíme.“
„Jako při každé jiné vojenské operaci,“ ozvala se Gabe z pilotního křesla, „když není čas na opatrný průzkum.“
Už jsme to probírali předtím, ale konverzace byla uklidňující. Všechno bylo lepší než ticho. Něco mi ale vadilo, byla tu nějaká otázka, kterou jsem nedokázala formulovat.
„Kdybychom byli neviditelní, tak jsme se tam mohli trochu porozhlédnout. Ještě než vlezeme přímo do pekla.“ Zavrčel Eddie. Pak se podíval po Japhrimelovi a dodal, „Bez urážky.“
Japhrimel zamrkal „Žádnou jsem neslyšel.“
Hleděla jsem do ubíhajících vln. Nikdy jsem neměla moře ráda. Z něčeho tak velkého a nepředvídatelného mi naskakovala husí kůže. To stejné platilo pro hromobití, některé státní úředníky a démony.
Jak jsem tam seděla a hleděla z okna, najednou jsem věděla, co mě trápí. Jak se vlastně Santinovi podařilo uprchnout z Pekla? Byl děsivý, mnohem děsivější, než většina lidských monster, kterým jsem kdy čelila. Ale i tak já jsem v Pekle byla a neměla jsem pocit, že by byl natolik silný, aby dokázal uniknout Luciferovi. Navíc s něčím tak cenným jako to Vejce. I když se používalo jen výjimečně, určitě bylo dobře hlídané.
Hlídané démonem, kterému Lucifer důvěřoval.
Očima jsem přejela po Japhrimelově plášti a pak se zaměřila na jeho profil. Nechtěla jsem si něco takového myslet, zvlášť ne po tom, co jsem s ním celé ráno strávila v posteli. Ještě mě nezklamal; Radši jsem tu znepokojivou otázku nechala na později.
Pokud tu nějaké později bude.
Měli jsme k ostrovu ještě aspoň čtyři hodiny cesty, pak jsme museli překonat všechna bezpečnostní opatření, která tam Santino měl, dostat se dovnitř a zachránit tu malou holčičku.
Doreeininu dceru. Nebo její klon. Klon Lucifera a Doreen. Kolik z ní v ní bylo? Jedna čtvrtina? Jedna polovina? Kolik? Záleželo na tom? Samozřejmě že ne. Dlužila jsem Doreen. Pokud nic jiného, vrátila mi zpátky moje tělo, ukolébala tu vyděšenou dívenku uvnitř mě ke spánku, aby tam mohlo být moje dospělé já.
Ale no tak, Danny! Přemýšlela jsem, zvedla ruku s mečem a přitiskla čelo k pochvě katany. Byla jsem ráda, že letíme potmě a nemůžu v okně vidět svůj odraz. Co budeš dělat s démonským dítětem? Hrát si na mamku? Pošleš ji do školy a budeš doufat, že to zatracené místo nevypálí do základů?
Na tom nezáleží, odpověděla jsem sama sobě. Nemůžeš Doreeinino dítě nechat Luciferovi. Prostě nemůžeš. Co by jí provedl? Dlužíš to Doreen. Zachránila tvůj život za cenu vlastního.
Vzdychla jsem si. Seděla jsem ve vytuněném vraku a vláčela s sebou své nejlepší přátele. O kom jiném bych teď mohla mluvit jako o přátelích, pokud ne o Gabe? A o Eddiem.  Jaceovi. A taky o Japhrimelovi, i když ten se o sebe asi dokázal bez problémů postarat sám.
Dokázal? Proč jsem se k čertu bála o něj!
Položila jsem katanu zpátky na kolena a bubnovala po ní prsty. „Japhrimele?“
„Dante.“
„Jsi teď zranitelný?“ Nezněla jsem tak jistě, jak bych si přála.
„Ne, co se týče lidí.“ Řekl stručně. „Někteří z démonů by mi asi dokázali ublížit, ale není jich moc.“
„Je Santino jeden z nich?“
Pokrčil rameny. „Z něho strach nemám.“
„To není odpověď.“
„Jsi mnohem vnímavější.“
„A ty uhýbáš. To znamená, že ti může ublížit.“
„Dokážu si představit, že by mě Síla obsažená ve Vejci dokázala zničit. Ale já nejsem ten, koho chce zajmout.“ Z Japhrimela teď byl tmavý obrys ve stínech, jen jeho kůže slabě světélkovala.
Střelil mě. Pochybuju, že má zájem mě jen ´zajmout´.“
„Kdyby tě chtěl zabít, ležela bys teď vykuchaná na jeho stole, Dante. Mohl to udělat. Místo toho tě jen střelil, protože věděl, že jsme dost blízko, abychom ti poskytli pomoc. Předpokládá, že bude mít další příležitost se tě zmocnit. Má s tebou plány.“
Necítila jsem se kvůli tomu o moc líp. Otevřela jsem ústa, ale Jace mě přerušil. „To je jedno,“ řekl. „V momentě, kdy se mým lidem podaří převzít Corvinovu rodinu a její obchody, vyletí všechny jeho plány oknem. Nebude mít dost prostředků.“
„Moc bych se divil, kdyby tvoje kroky nepředpokládal,“ řekl tiše Japhrimel. Vznášedlo se zakymácelo. Ztuhla jsem a Eddie zavrčel.
„Ani tak na tom nezáleží,“ procedil skrz zuby Eddie. „Dostaneme ho.“ Přelétl přes všechny horečnatým pohledem. „Neplahočil jsem se celou tu cestu, nenechal se zmlátit a nacpat do dvou vznášedel jen proto, abych ho nechal pláchnout aspoň bez pořádného výprasku. Navíc máme tady Gabriele Spocarelli a Jace Monroea a verzi dva Dante Valentine, Nekromantku, která nakope zadek každému démonovi. Dokonce má jednoho ochočeného. A vy máte na své straně Eustace Edwarda Thorstona III, skinlina, čaroděje a pořádně nasraného berserkera.“ Vycenil zuby. „Ublížil mojí Gabby,“ pokračoval už tišeji. „A za to mi zaplatí.“
Zamrkala jsem. Byla to nejdelší řeč, jakou jsem kdy od něho slyšela.
Gabe se neotočila, ale podle toho, jak držela ramena, jsem poznala, že se usmívá. Japhrimel se otočil a překvapeně si Eddieho změřil. Jace se zazubil, zavřel oči a opřel si hlavu o sedačku.
Odkašlala jsem si. „Díky, Eddie. Hned se cítím líp.“ Řekla jsem suše.
A kupodivu, byla to pravda.

13 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Veľká vďaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc díky za další překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Na jednu stranu už se těším, až tenhle příběh skončí. Zdá se to jenom mě, že se ten děj nějak vleče? Ale na stranu druhou se nechci rozloučit s "novou" Dante a Jaffem :D
    Pavla

    OdpovědětVymazat