úterý 16. prosince 2014

Práce pro Ďábla - 46. kapitola


„Je to deset hodin letu,“ řekl Jace. „Říkala jsi, že potřebujeme něco, s čím se dá letět přes vodu.“
Zastrčila jsem si pramen vlasů za ucho a prohlížela jsem si nákladní vznášedlo. Vypadalo, jako by ho našel někde na vrakovišti, špinavé a otlučené. Na boku mělo nastříkané růžovou barvou jméno Baby. „Existuje nějaký speciální důvod, proč jsi vybral takový vrak?“

„Podívej.“ Jace zvedl ruku a něco naťukal do svého náramkového počítače. Usmíval se. Na tváři měl výraz, který měl rezervovaný pro situace, kdy vyhrával v kartách.
Obrovské nákladní vznášedlo zmizelo. Klesla mi čelist. Viděla jsem vydlážděné prostranství, kouř stoupající z ulic Nuevo Ria, houstnoucí vzdušnou dopravu, ale otlučené vznášedlo bylo pryč.
Oskenovala jsem okolí svým vlastním počítačem a pak jsem i ztenčila své štíty, jestli nezaznamenám nějaké poruchy v elektromagnetickém poli.
Nic. Kdybych ho na vlastní oči neviděla zmizet, neuvěřila bych.
„Bohové,“ řekla jsem, „jak jsi to...“
„Trocha speciální vojenské techniky,“ odpověděl. „Znám jednoho technického génia a tvůj démonský přítel dodal zbytek. Antiradar, skenery magické a psionické aktivity, výstražná zařízení. Taky je rychlejší, než vypadá a má bojové vybavení.“
„Jasně, ale nemohli jste myslet trochu i na pohodlí?“ Zavrčel Eddie. Podal mi malý balíček s šesti šedivými krystaly velikosti mého palce. „Světlice. Zacházej s tím opatrně.“ Řekl, ale do očí se mi nepodíval. Neměla jsem mu to za zlé. Sama jsem měla problém podívat se do zrcadla a smířit se s životem v novém těle.
Gabe pokrčila rameny, kabát se jí na ramenou nadzvedl. „Mám mapu,“ řekla. „Co kdybychom se konečně vydali na cestu?“
„Ještě moment,“ Jace zmáčknul pár tlačítek na svém počítači a vznášedlo se znovu objevilo. „Klame vzhledem, lidi. Pod tou ošklivou slupkou má srdce ze zlata.“ Odněkud vyčaroval pochromovanou placatku.
Vlasy mi rozcuchal vítr páchnoucí popelem. Nuevo Rio už nehořelo, ale pořád byla slyšet střelba, jak město obsazovali Jaceovi lidé. Z hodin horečnatého plánování vyplynulo, že pokud jeho lidé uspějí, Jace převezme veškeré aktivity Corvinovy rodiny nejen v Nuevo Riu, ale i v celé Hegemonii. Byla to obvyklá a přijatelná metoda, jak nastolit nové vedení. Dokud nebudou všechny obchodní smlouvy a dohody na papíře, udržovat pořádek pomocí vražd a ohně. Doufali jsme, že útok na jeho organizaci rozptýlí Santina natolik, že nám to poskytne příležitost se k němu nepozorovaně přiblížit.
Chyba, pomyslela jsem si.
Jace odšrouboval víčko a loknul si. Poválel doušek na jazyku a polkl. „My na smrt jdoucí tě zdravíme,“ řekl. Podal placatku Gabe, která se po mně podívala.
„Takový rituál,“ řekla jsem. „Vždycky, když jsme přijali zakázku, tak jsme k přípitku používali tenhle citát. Něco jako hodně štěstí.“
Pokrčila rameny, lokla si a rozkašlala se. Tváře jí zrůžověly. „Je to v rukou božích,“ řekla a zašklebila se. „Háde, ochraňuj mě, to je ale svinstvo.“
Eddie si od ní vzal láhev a dlouze se napil. „Fortis fortunam iudavat,“ zamručel. Zakašlal a zamrkal slzícíma očima „Zatraceně, Jacei, co to je?“
„Pořádné pití,“ odpověděl Jace. Usmíval se, ale v očích se mu lesklo šílenství.
Eddie mi podal placatku. Jestli to mělo být gesto, vzal to za správný konec. Přiložila jsem láhev k ústům a napila se. Cítila jsem, jak se mi tekutina propaluje útrobami. Zakašlala jsem a otřela si oči. „Jdi a pověz kolemjdoucím Sparťanům; že zde, poslušni jejich příkazů, lžeme.“ Mělo to stejně odpornou chuť jako pokaždé, když jsem to pila. Podala jsem láhev zpátky Jaceovi. Chvíli se na mě díval. Díval se, jak se placatka dotýká mých rtů a jak polykám? Možná.
Vzal si ji a přes rameno ji podal Japhrimelovi, který stál jako vždy tiše ve tmě. „Taky si lokni.“ Řekl. „ Jsi v tom s námi.“
Nevěděla jsem, co to Jace stálo, aby to řekl, ale byla jsem mu za to vděčná. Zaťala jsem zuby a kousla se do rtu. Nikdo si mě nevšímal.
„Taky si myslím,“ přidala se Gabe. „Zachránil Danny život.“
„A taky ji do téhle šlamastiky dostal,“ zavrčel Eddie. Gabe ho nabrala loktem. Její smaragd se leskl v zapadajícím slunci. Na horizontu se začínala sbírat další bouřka, černá hrozivá skvrna. Cítila jsem přicházející déšť a nervózní vzrušení vycházející ze všech kromě Japhrimela.
Ten si vzal placatku, přiložil si ji k ústům a loknul si. „A´tai, hetairie A´nankiemel´iin. Diriin.“ Podal láhev zpátky Jaceovi. „Díky.“
„To nestojí za řeč.“ Jace láhev naklonil a trochu ulil na mramorovou dlažbu. Pak zašrouboval víčko. „No, pokud se máme vydat na sebevražednou misi, tak je čas.“
„Doufejme, že nebude sebevražedná,“ řekla suše Gabe. „Už jsem letos zaplatila daně. Přece teď neumřu.“


12 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  3. Tak ta poslední věta to zabila, umírám smíchy, díky moc za další skvělou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování.

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za super pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky děvčata, jste super :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat