úterý 9. prosince 2014

Práce pro Ďábla - 45. kapitola



Dům spal.
Gabe s Eddiem usnuli a Jace se zarudlýma očima se taky konečně odpotácel do postele. Odpočinek se jim bude hodit.
Nechtělo se mi spát. Místo toho jsem se pomalu procházela prázdnými chodbami Jaceova domu. Byla slyšet jen ozvěna mých kroků. Nevěděla jsem, co hledám, dokud jsem nepoložila na ruku jedny z dveří. Síla obsažená ve zdech Jaceova domu neochotně zarezonovala, dveře se pootevřely. Zklidnila jsem se jako po jízdě na slickboardu.

„Kam jdeš?“ Zašeptal mi do ucha Japhrimel, který se vynořil ze tmy.
Pokrčila jsem rameny. „Nikam, jenom potřebuju na vzduch.“
„A?“ Jeho hlas byl klidný, skoro až moc.
Neodpověděla jsem. Zmáčkla jsem kliku a vyšla do noci.
Ven, na visutou terasu z drahého bílého mramoru. Hrany padaly dolů, k přírodní skále, která pokračovala dolů na předměstí Nuevo Ria. Jako bych stála na útesu. Asi si to místo vybral kvůli bezpečnosti a metaforickému nadhledu.
Japhrimel za mnou zavřel dveře. Podívala jsem se na oblohu. Mraky se míhaly před ubývajícím měsícem a v dohledu nebyly žádné trable. Démonské oči byly o moc lepší než lidský zrak. Viděla bych každou prasklinku na bílém mramoru, každý kamínek a zrnko prachu, pokud bych o to stála.
Japhrimel tiše čekal na úpatí schodů vedoucích do Jaceova domu.
„Co teď jsem?“ Zeptala jsem se po dlouhé chvíli ticha. Vnímala jsem hutný lidský pach Nuevo Ria, jen občas přerušený závanem chladného nočního větru, spolu s přetrvávajícím vůní démona. „Co přesně teď jsem?“
Hedaira,“ odpověděl, jeho hlas se vytrácel do noci. „A já jsem Padlý, Dante. Sdílím teď s tebou svou sílu.“
„To mi opravdu hodně říká,“ stiskla jsem pevněji jílec meče.
„Proč se nezeptáš raději na to, na co chceš doopravdy vědět, Dante?“ Jeho hlas zněl unaveně a beznadějně.
„Můžu tě zabít?“ Zeptala jsem se rychle.
„Asi ano.“
„Co se stane s tebou, pokud mě Santino zabije?“
„To se nestane.“ Kamení pod Japhrimelovýma nohama zarachotilo. Jeho hlas byl teď skoro hmotný, hladil mě po kůži jako nikdy nikdo. Připomnělo mi to drsné potěšení, skoro agónii, kterou ve mně probouzely jeho dotyky.
Otočila jsem se k němu. Stál jako obvykle s rukama sepjatýma za zády, ze tmy zářily jeho zelené oči. Tmavá barva jeho pláště splývala s temnotou noci. Skvrna na bílém mramoru. „To nebyla žádná odpověď, Tierci Japhrimele.“
Zvuk jeho jména způsobil zachvění vzduchu mezi námi. Ztuhnul.
Můj palec pohladil záštitu meče. Sklopil tmavé oči, pak se znovu podíval vzhůru, ve svitu měsíce se jeho pohled lesknul. Pak měsíc znovu zašel za mraky a on skoro zmizel v tmě. Kdybych se soustředila, dokázala bych rozeznat jeho výraz. „Nechceš mi klást otázky,“ řekl, „chceš bojovat:“
„Jsem v tom dobrá,“ řekla jsem a přála si, aby to nepoznal.
„Proč to s tebou musí vždycky být boj?“ Všimla jsem si, že se usmívá, a to mě dokázalo rozzuřit.
„Proč nenosíš meč?“ Vyhnula jsem se otázce.
„Žádný nepotřebuju.“ Pokrčil rameny. „Mám ti to dokázat?“
„Když mě přemůžeš ty, tak Santino...“
„Santino loví lidi, je to mrchožrout a já jsem Princova pravá ruka, Dante.“
„A co lovíš ty?“  Pokoušela jsem se, aby to znělo hrubě, ale vyznělo to jen udýchaně.
„Démony. Zabil jsem víc pekelných bytostí, než si vůbec dokážeš představit.“
Odhalil zuby v jednom ze svých vražedných šklebů.
Zkoušela jsem se bát. Kdyby se na mě takhle usmál kdykoliv jindy, naskočila by mi husí kůže a polil by mě chladný pot. Ale teď ne. Teď se mi jen zadrhl dech při vzpomínce na jeho ústa na mých. Vzpomněla jsem si na jeho ruce na mé holé kůži.
Povytáhla jsem svou katanu, skoro pět palců. Žádná modrá záře.
Pořád se usmíval a díval se na mě.
„Takhle sis to naplánoval? Nebo to byl Lucifer?“ Ztěžka jsem polkla. Přála jsem si, abych cítila normální lidskou touhu po pomstě. Překvapilo mě to. Nikdy jsem si nemyslela, že by mě mohla vlastní nebojácnost tak vyděsit; žila jsem ve strachu tak dlouho, že to pro mě bylo jako druhá přirozenost.
„Lucifer tohle neplánoval, Dante; naopak, vzbudí to v něm mimořádnou nespokojenost. Žádný démon neplánuje padnout. Stát se A´nankimelem znamená vzdát se většiny síly a podpory Pekla.“ Znovu pokrčil rameny a sepjal ruce za zády.
„Nemůžeš zpátky?“ Zeptala jsem se. „A co bude s tvou svobodou?“
Zavrtěl hlavou. „Jsou různé druhy svobody. Můj osud je svázaný s tvým, Dante. Moje povinnost je dokončit pro Prince tuhle záležitost, pak se ukáže, jestli jsme ty a já schopní dosáhnout nějakého kompromisu.“
Zavřela jsem oči.
Jsi tak ostrá a pichlavá, že ano, Danny? Tak tvrdá. Jednoho dne se najde někdo, kdo tě dostane, Danny. Zazněl v mých vzpomínkách Doreeinin hlas. Někdo zjistí, jaká jsi ve skutečnosti citlivka. Co budeš dělat pak?
Nejsem žádná citlivka, odpověděla jsem a změnila téma. Doreen se zasmála a dotkla se mého boku všeodpouštějícím pohlazením.
Jaceho jsem potkal na jednom večírku, které jsem začala vymetat po Doreeinině smrti. Sem tam se pak objevil, aby mi kryl záda při nějaké zakázce. Nakonec mi při jedné zachránil krk. Pořád mě občas trápily noční můry, jak jsem sama v dešti a Tark se mě pokouší umlátit k smrti. Pak se odnikud vynoří Jace a zneškodní ho. I pak, když se mi Jace začal otevřeně dvořit, jsem si od něj držela odstup. Vždycky jsme spolu byli na kordy a zdálo se, že si naše hádky a bitvy užívá stejně jako já, ty výměny ostrých slov a pak i ran, když jsme se při našich tréninkových zápasech přestali držet zpátky.
Otevřela jsem oči, podívala jsem se dolů na ostří meče, které vykukovalo pár palců z pochvy. Zasunula jsem ho zpátky. Co jsem měla dělat, pokusit se ho zabít, když jsem díky němu byla silnější? Pokud mě teď nemůže Santino zabít, jestli jsem teď silnější a rychlejší díky tomu, co Japhrimel udělal.
Ani jsem si nevšimla, že k němu jdu, dokud mi nepopošel vstříc a nevzal mě do náruče. Vzdychla jsem si a napětí v mých ramenou povolilo. V jeho náruči jsem mohla volně dýchat.
Jemně mě políbil na čelo. Při jeho dotyku se mi v žilách rozhořel oheň. „Pokud se mnou chceš bojovat, Dante, můžeš.“ Rty přejížděl po mé nové kůži. „Pokud to tak pro tebe bude snadnější, budu s tebou tu hru hrát. Nebo můžeme vymyslet něco jiného.“
Nikdy mě nenapadlo, že mě bude svádět démon. Ale démoni jsou mistři ve svádění. Přemlouvání, lákání, okouzlování, pokoušení. Bylo to pro ně něco jako a sport a měli v tom dlouhou praxi.
Políbil mě na tvář, na koutek úst; zaklonila jsem hlavu a zasténala potěšením. Naše ústa se setkala. Polibek se od toho prvního lišil, byl něžnější, jemnější. Ne jako od nenasytného, chtivého démona, proti kterému bych mohla bojovat.
Japhrimel mě opatrně, něžně líbal, jako by byl člověk a já jsem se mu nedokázala bránit.
Vedl mě Jaceovým domem, jeho horké prsty propletené s mými. Bezhlesně jsem plakala, slzy mi klouzaly po tvářích, když za námi zavíral dveře jedné z ložnic. Setřel mi je, něžně a opatrně a když mi tiše říkal všechno, co jsem kdy chtěla slyšet, úplně jsem na pláč zapomněla.


15 komentářů:

  1. Díky moc za další skvělou kapitolu, doufám, že brzy nakope Santinovi pr*...zadnici, a že s Japhrimelem zůstane i po tom, co Santina zabije a získá Doreeninu dceru. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad, těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  4. děkuji za kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  5. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. Už sa neviem dočkať pokračovania, vďaka za preklad a korekciu.

    OdpovědětVymazat
  10. Konečně !!! �� Děkuji za kapitolku

    OdpovědětVymazat