úterý 2. prosince 2014

Práce pro Ďábla - 44. kapitola



Ostatní večeřeli, zatímco já jsem studovala mapu a kontrolovala svou výzbroj. Ztratila jsem pochvu, ale Jace měl na zdi zavěšenou starožitnou katanu, tak jsem si půjčila tu jeho. Bylo to lepší než nic.
Ještě jsme zdaleka nebyli připravení, ale cítila jsem se už mnohem líp.
Seděla jsem se zkříženýma nohama před krbem a zírala jsem do mapy, do tváře mi foukal chladný vzduch z klimatizace. Mapu jsem měla rozprostřenou před sebou. Území Hegemonie modře, svobodná města červeně, Putchkin fialově a území nikoho bíle. Bílé bylo hodně málo, většina kolem pólů a malá skvrna v území Hegemonie, na Vegasské poušti, v místech, kam spadla první a poslední nukleární bomba během Sedmdesátidenní války.

Proč jsou ve všech místnostech krby? Napadlo mě. Tohle je přece Nuevo Rio, tady nikdy není zima.
Gabe tiše mluvila s Eddiem a stříbrné příbory cinkaly o talíře. Jace mlčel, přehraboval jídlo na talíři a tvářil se, že tam pátrá po tajemstvích vesmíru. Japhrimel stál u francouzského okna vedoucího na zahradu, štíhlý, proti temnému oknu téměř neviditelný.
Držela jsem ruku nad mapou a pokoušela se něco vycítit. Nic. Vůbec nic.
Vzdychla jsem si. Pak jsem pláště vytáhla jeden z nožů.
Rozhostilo se ticho.
Přiložila jsem si ostří k dlani.
„Dante?“ Japhrimelův tón byl klidný, ale něco v jeho hlase mě varovalo.
„Klid,“ řekla jsem. „Chci vystopovat krev. Nech mě pracovat.“
Už nic neřekl, ale cítila jsem na sobě tíhu jeho pohledu.
Řízla jsem se do dlaně. Nová zlatavá kůže byla tužší než stará, lidská; musela jsem přitlačit. Vytekl tenký pramínek kouřově černé krve.
Mezi zuby mi unikl vzdech. Rána se začala skoro okamžitě zavírat.
Zavřela jsem oči a dlaň naplněnou krví jsem držela nad mapou.
„Doreen,“ zašeptala jsem. Doreen.
Našla jsem ji během jedné zakázky, při které jsem si získala reputaci i jako lovec, nejen jako Nekromantka. Stopovala jsem Michaela Brewstera, psychopata a sériového vraha; chytila jsem ho a přivezla zpět do Hegomonie z jednoho ze svobodných měst. Byla jsem postřelená, schytala jsem pár ran nožem a málem znásilněná skupinou Mágů, kteří se mě pak chystali upálit zaživa. Díky Doreen, která upoutala jejich pozornost, se mi podařilo utéct a dopadnout Brewstera.  Den potom, co za ním zapadl zámek cely, jsem nasedla na první vznášedlo a odvezla ji z vykřičeného domu ve Starém Singapuru. Výkupné pro jejího pasáka mě stálo většinu odměny, kterou jsem inkasovala za dopadení Brewstera.
Byla ve strašném stavu. Došlo mi, že když ti mágové nemohli použít ke svému rituálu mě, odnesla to ona. Jeden psionik jako druhý a sedayeen se nebránila tak jako já. Tedy pokud bych nebyla spoutaná a omámená kouzly.
Co si to namlouvám? Kdyby mi nepomohla, neunikla bych. Nechat ji tam, to nebyla zrovna nejlepší odplata, ale neměla jsem jinou možnost.
Po tom, co jsem ji přivezla do Saint City, trvalo hodně dlouho, než jsme obě dokázaly klidně spát. Noční můry ji pronásledovaly celé měsíce. Křičela ze spaní, dokud jsem ji nevzbudila. Moje holá kůže na její, naše ústa spojená, vlasy propletené v bezpečí mojí postele.
Zachránila jsi mi život, říkala často, dlužím ti, Danny.
A já jsem vždycky odpovídala a ty jsi zachránila můj, Reeno. Tu zakázku bych bez její pomoci nejenže nedokončila, ale ani nepřežila. Ani ty další roky, kdy jsem se učila být žoldákem a honit zločince. Dům, který jsem koupila za odměny, se stal naším domem: vždycky chtěla zahradu a já jsem po Rigger Hall chtěla vlastní prostor. Nekromanti potřebují klidné a tiché místo a ten dům bylo to jediné, co mi po Doreen zbylo.
A ona mi dala největší dar ze všech: naučila mě znovu žít.
Měla světlé vlasy, hladké a nakrátko ostříhané; tmavomodré oči. Pracovala na veřejné klinice v Tank Districtu a dávala dohromady psioniky a žoldáky, kteří neměli moc štěstí. Tiše a trpělivě, vždycky s úsměvem na rtech. Populace psioniků v Saint City se kolem ní semkla jako ochranný val. Psionici, kteří patří k sedayeen jsou pacifisti a k vlastní smůle nedokážou nikomu ublížit. Bolest, kterou by způsobili, by se k nim vrátila. Jsou bezmocní. Takže jsme na ni všichni dávali pozor, ale stejně to k ničemu nebylo.
Květiny, modré květiny. Teď už jsem věděla, že to byl Santinův dar pro „matku budoucnosti“, ale tehdy jsem věděla jen to, že to je něco, co ohrožuje Doreeiniin život.
A Gabe byla jediná policajtů, která mi věřila, že je Doreen v nebezpečí.
Stěhovala jsem Doreen  z jednoho bezpečného domu do druhého, ale kytice modrých květin si ji vždycky našly. Společně s Gabe jsme se střídaly, aby nikdy nezůstala o samotě a zoufale se snažily vypátrat vraha, který si ji vzal na mušku. Když se nám konečně podařilo odhalit vzorec jeho jednání a odhalily jeho totožnost, Santino zlikvidoval svou společnost a ztratil se. Získaly jsme jeden klidný týden, než se znovu začaly objevovat kytice a hra na kočku s myší pokračovala. Dařilo se nám zůstávat o krok vepředu a skrývat ji v různých částech města.
On ale pravděpodobně celou dobu věděl o každém našem pohybu a jen si tu hru užíval a čekal na vhodnou příležitost k získání ´vzorků´. Gabe odvolali k jinému případu, Eddie odešel nakoupit a já jsem zůstala s Doreen sama v jednom ze starých skladišti z doby před Hegemonií.
Kluzká krev v mé dlani. Cítila jsem nápor Síly.
Tichý zvuk rozbíjeného skla, pisklavý smích ve tmě. Vyděšeně se otáčející Doreen s vlajícími světlými vlasy. Vyskakuju na nohy s mečem osvobozeným z pochvy. Modře září. Odsouvám ji za sebe, padá na dlaně a vzlyká. Dunění vznášedel míjejících skladiště; tady v ošuntělé části města létaly daleko blíž k budovám.
Exploze. Zápalné střely, bzučení plazmových pistolí. Podle zvuku zaměřím střelce, který po nás pálí. Doreen se pokouší vstát, střely míří na mě, Doreen chce získat živou. Strkám ji k východu.
„K zemi, Doreen, k zemi!“
Hromobití, zoufalý pohyb, prsty šátrající po betonu, nutím se vstát navzdory hvízdání střel. Smykem zastavuju, když uvidím ve tmě jeho postavu, spáry jedné ruky drží blýskající se břitvu, v druhé černý vak.
„Je po všem,“ pisklavě se směje, v boku mi hoří nesnesitelná bolest. Zásah; uskakuju dozadu, ale ne dost rychle.
„Danny!“ Doreeinin zoufalý křik.
„Uteč!“ Křičím, ale ona se vrací, z dlaní ji tryská modrobílé světlo, pokouší se mě uzdravit.
Zkouší se ke mně natáhnout, vyléčit mě, spojení mezi námi rezonuje mou bolestí a jejíma žhnoucíma rukama.
Pokouším se dostat na nohy, křičím na ni, ať zatraceně vypadne, Santinovy spáry svištící vzduchem se do mě znovu zakusují, jeden se zachytává o žebro, můj meč zvoní, zásah, jsem ale pomalá, příliš pomalá.
Znovu padám. Naplňuje mě chlad, přichází agónie. Doreen svírá mou paži, exploze tepla a vlhka. Krev, tolik krve.
Cítím závan její Síly, vyhasínající život. Její sevření trvá. Santino tiše radostně odfrkává, zalyká se potěšením. Bzučení laserového skalpelu, když odřezává část její stehenní kosti, Neustávající šumění vytékající krve. Krev mi stéká do očí, mám ji všude, pípání Doreeinina náramkového počítače oznamuje její smrt, odvolává záchranné vznášedlo. Už je pozdě. Pozdě pro nás obě.
Omdlévám při mlaskavém zvuku, který provází Santinovo počínání, pořád slyším jeho pisklavý smích. Jeho obličej s vytetovanými černými slzami kolem očí se vpaluje do mého vědomí. Zašpičatělé uši, křivé zabarvené zuby, Není to člověk, napadá mě, nemůže to být člověk. Doreen, Doreen, dostaň se odsud, uteč, uteč...
Její duše klouže jako světlo svíčky dlouhou temnou chodbou. Jiskra padající do věčnosti. Ani všechna moje Nekromantská síla nestačila na to, abych ji vyrvala z náruče Smrti.
Se vzlyknutím jsem přišla k sobě. Po tvářích mi stékaly slzy. Japhrimel klečel na druhé straně mapy s prsty obtočenými kolem mého zápěstí. Prsty mi spočívaly na mapě, jižně od Nuevo Rio, ve středu bílého místa, v území nikoho v modrém oceánu.
Ostrov uprostřed chladného moře. Skoro v Antarktidě. Poslední místo, na kterém by kdokoliv hledal démona.
„Tady ho najdeme,“ řekla jsem ochraptělým hlasem s prstem na mapě. „Přímo tady.“
Japhrimel přikývnul. „V tom případě tam půjdeme,“ řekl. „Dante?“
„Je mi dobře,“ řekla jsem a volnou rukou si promnula obličej. „Můžeš mě pustit.“
Neochotně odlepil jeden prst po druhém. Podívala jsem se přes něj ke stolu.
Gabe  mě sledovala s vidličkou na půl cestě k ústům, s pobledlou tváří, její smaragd zářil a tetování se vlnilo. Eddie stál před převrácenou židlí. Jace odsunul talíř a pozoroval mě široce rozevřenýma očima, na bledých tvářích horečnaté skvrny.
„Dojezte si večeři,“ řekla jsem. Zněla jsem jako Japhrimel, ten stejný bezvýrazný hlas, nabitý Silou. „Pak si odpočiňte. Brzy nás čeká nějaká práce.“







13 komentářů:

  1. Díky moc za další úžasnou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za skvelú kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  8. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat