úterý 23. prosince 2014

Polibek noci - 12. kapitola 2/2


Vzal ji na večeři do tiché restaurace, která se nacházela v luxusní čtvrti.
Brenna si nenápadně prohlížela prostředí restaurace, žasla nad plyšovými koberci na zemi, překrásnými malbami na stěnách, nad spoustou zeleně a výrazným nedostatkem zrcadel.
O chvíli později byli usazeni k pohodlnému stolu, skrytému v zadním rohu. Stůl byl pokryt temně modrou látkou. V malé váze byly tři rudé růže.

Posadila se proti Roshanovi, otevřela menu a pak se na něj zadívala. „Myslela jsem, že nejíš… jídlo?“
Krátce se sjel pohledem na její hrdlo. „Nejím.“
Beze slova se otočila zpět k menu. „Nemůžu se rozhodnout, co si vybrat.“
„Obávám se, že v tom ti nepomůžu.“ Byla to už celá staletí, kdy nevečeřel nic jiného, než horkou a tekutou stravu.
Když se číšnice vrátila, Brenna si objednala prime rib1. Roshan objednal láhev červeného vína.
„Pokud nemůžeš jíst jídlo, jak můžeš pít víno?“ zeptala se Brenna.
Pokrčil rameny. „Pár loků je právě tolik, kolik snesu.“
„Co se stane, když jíš?“
„To určitě nechceš vědět.“ Zkusil sníst krajíc tmavého chleba natřeného máslem a medem krátce poté, co se stal upírem. Bylo mu z toho strašně špatně. Od té doby nejedl žádné jídlo, ačkoliv se opakovaly doby, kdy byl v pokušení to znovu zkusit. Ale to bylo už hodně dávno. Myšlenka na jídlo ho už nijak nepřitahovala. „Takže, cos dělala dnes, kromě toho, žes šla do knihkupectví?“  
„Začala jsem si dělat novou hůlku, abych nahradila tu, o kterou jsem přišla. Ustřihla jsem větvičku z jednoho stromu v zahradě. Doufám, že ti to nevadí.“
„Jistě, že ne. Vezmi si cokoliv, co potřebuješ.“
„Děkuji ti.“
Usrkl ze své skleničky, a zatímco Brenna jedla, cítila uvnitř vinu za to, že jedla před ním, a ještě větší za to, že si to jídlo vychutnávala. Nemohla uvěřit, že ho nikdy neomrzelo pití krve. I když to považoval za chutné, jak předtím řekl, večeřet tutéž věc každou noc se muselo určitě stát únavným po první stovce let! A přestože milovala čokoládové koktejly, nechtěla by na nich nebo na něčem jiném přežívat po zbytek svého života.
Když opouštěli restauraci, stále pršelo a Brenna nastavila svou tvář dešti a slízala kapičky vody ze svých rtů. Kdyby byla zpátky doma, svlékla by se a tančila nahá až do rozbřesku.
Roshan jí galantně pomohl do auta, pak sám vklouzl za volant. Chvíli na to už projížděli deštěm, jediným zvukem bylo svištění předních stěračů a občasný úder hromu.
Krátce na to vjel na příjezdovou cestu svého oblíbeného Goth klubu, malého tanečního klubu, který se jmenoval Nocturne. Zřízenec, oblečený v černém obleku a kabátě s kapucí, pomohl Brenně z auta, hned poté byl u ní Roshan a vzal její dlaň do své. Kráčeli pod černou plátěnou stříškou, pak sešli dolů po schodišti, které vedlo ke dveřím, na nichž byly vyřezány runy a magické bytosti.
Otevřel jí dveře a následoval ji dovnitř.
Místo bylo přeplněné, i když bylo po desáté hodině v polovině týdne. Brenna se rozhlédla kolem s očima rozšířenýma, jak vše vstřebávala. První věcí, kterou si uvědomila, bylo, že je jediná, kdo nemá černé oblečení. Stěny zdobily masky všech druhů, od voodoo po indiánské pohřební. Černé svíčky se mihotaly v tepaných kovových svícnech a vrhaly děsivé stíny přes tváře v davu. Bylo děsivé nacházet se ve společnosti tolika mužů a žen oblečených v černém. Většina z nich měla černé vlasy; velká část na sobě měla kabáty nebo pláště s kapucí. Ženy u baru se hlasitě smály a odhalovaly zářivě bílé tesáky. Brenna si nemohla pomoci, s údivem zírala na páry tančící na parketu, jak blízko se jejich těla k sobě tiskla a jak se pomalými a smyslnými pohyby nakláněli dopředu a dozadu.  
„Jsou všichni ti lidé upíři?“ zašeptala.
„Ne, jenom to předstírají,“ odpověděl. „Všichni, až na toho tmavovlasého muže v rohu.“
„Co ta žena támhle? Má tesáky.“
„Jsou falešné.“
„Jak to víš?“
„Prostě vím.“
Roshan našel stůl v rohu a objednal pití, jahodové daiquiri2 pro Brennu, víno pro sebe.
„Chodíš sem často?“ zeptala se.
Přikývl. „Mohu tu být sám sebou. Nikdo tu nemá podezření na mou pravou podstatu. Tady jsem jenom další chci-být-upír, co hraje svou roli. Pojď,“ řekl, „pojď tancovat.“
Zavrtěla hlavou, ale nevěnoval jí pozornost. Vzal ji za ruku a vedl na taneční parket.
„Nemůžu,“ řekla a rozhlížela se po ostatních párech. Snažila se vytáhnout dlaň z jeho, ale bez úspěchu.
„Věř mi,“ řekl a jemně ji přivinul do své náruče.
Nikdy předtím netančila s mužem. Nikdy předtím si neuvědomila, jak potěšující to může být. Ačkoliv neznala žádné taneční kroky, Roshan ji držel tak blízko u sebe, že neměla žádný problém následovat jeho vedení. Hudba se do ní vlévala, byl to pomalý, stálý tlukot, který odrážel tlukot jejího srdce. Ten pomalý, smyslný rytmus ji donutil myslet na hřejivé polibky, které předtím s Roshanem prožila. Paže měl silné a pevně obtočené okolo jejího pasu; tělem se otíral o její, jak se pohybovali v pomalých kruzích kolem parketu. Ostatní páry zmizely v dáli, dokud si neuvědomovala nic jiného, než hudbu a vysokého, temného muže, který ji držel v náručí. Rty se mu pohybovaly v jejích ve vlasech, jeho dech jí ovíval tváře. Riskovala pohled do jeho tváře a uviděla, že její vlastní potřeba se odráží v hloubce jeho očí.  
V jejích časech existovali lidé, kteří považovali tanec za hřích, předehru ke všem druhům chlípnosti. Ale bylo moc příjemné být v Roshanových pažích, kolébat se s ním tam a zpět, plně vnímat jeho tělo proti jejímu a cítit smyslného teplo, které se mezi nimi vytvořilo.
Setkal se s jejím pohledem, jeho hluboké modré oči byly téměř hypnotické svou intenzitou. Nevnímala nic než jeho, nemohla chtít nikoho jiného. Naklonila se k němu a cítila se, jako by byla vtahována do úplných hlubin jeho duše.
Připomněla si, že je upír a tak není šance, aby žili společně, a přestože ji přitahoval jako nikdo jiný, nikdy by to mezi nimi nefungovalo, ale najednou, s jeho pažemi obtočenými okolo ní, náhle na ničem z toho nezáleželo.
Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že hudba ustala. Roshan se na ni dolů usmál, náklonnost v jeho očích ji zahřála až k prstům na nohou.
Hudba se změnila, stala se tvrdší a rychlejší. Roshan ji vzal za ruku a odvedl z parketu. Byli na cestě ke stolu, když někdo zavolal její jméno.
„Brenno Flanaganová, jsi to ty?“ Ohlédla se přes rameno a uviděla Anthonyho Lokena, jak kráčí k ní. Roshanova ruka ji tiskla pevněji, když se jeho kroky zpomalily a zastavily.
„Dobrý večer, pane Lokene,“ řekla zdvořile.
„Anthony,“ připomněl jí s úsměvem. „Je báječné vidět tě znovu.“
„Děkuji.“ Podívala se na Roshana. „Tohle je muž, o kterém jsem ti říkala, pamatuješ?“
„Ach, ano, pamatuju,“ řekl Roshan chladným hlasem.
 Loken napřáhl ruku. „Ty musíš být ten soupeř,“ řekl a dobromyslně se zašklebil. „Rád tě potkávám.“
Roshan přijal Lokenovu ruku a cítil nevyslovenou výzvu ve stisku toho muže. „Loken.“ Roshan nikdy předtím nepotkal čaroděje, ale mohl přímo cítit mužovu sílu. Plazila se po jeho kůži jako mrtvé listy po čerstvě vykopaném hrobě.
Roshan pustil Lokenovu ruku a ustoupil. „Pojď, Brenno.“
Letmo se na Lokena usmála. „Ráda jsem tě znovu viděla.“
„Já také.“
Roshan nasměroval Brennu zpět k jejich stolu a intenzivně si uvědomoval pohled druhého muže na svých zádech. Roshan přemýšlel, jestli to byla jen obyčejná náhoda, že tu dnes večer Anthony Loken byl. Ale co jiného by to mohlo být? Přivedl sem Brennu na základě vlastního rozhodnutí, které udělal teprve před několika hodinami. Neexistoval způsob, jak by se Loken mohl dozvědět, že tu Brenna bude a přesto…
Nevěděl, kdo nebo co byl Anthony Loken, ale byl mnohem víc, než obyčejný čaroděj. Mnohem víc.
Jejich nápoje na ně čekaly, když se vrátili ke stolu. Jakmile se znovu usadili, Brenna se podívala na Roshana se ztrápeným výrazem ve tváři. „Jsi na mě naštvaný.“
„Ne. Ale chci, aby ses od něj držela dál.“
„Proč?“
„Něco na něm není v pořádku.“
„Není v pořádku?“ Podivné obvinění, pomyslela si, a přišlo od upíra. „Co tím myslíš?“
„Nejsem si jistý. Prostě se od něj drž dál.“
Brada se jí vzpurně zvedla. „Nejsi můj otec, Roshane DeLongpre. Nemůžeš mi nařizovat, co můžu nebo nemůžu dělat, nebo koho smít a nesmím vídat, nebo očekávat, že budu trávit své dny jen čekáním na tebe, až vstaneš. Pan Loken mi nabídl, že bude můj přítel, nic víc.“
Teď nezáleželo na tom, že Anthonymu už řekla, že se s ním nemůže znovu vidět. Nikdy by nedovolila, aby jí Roshan rozkazoval, a kým může nebo nemůže stýkat. Četla v posledních několika týdnech mnoho ženských magazínů, sledovala Oprah a The View. Zatímco dobře oblečené ženy v televizi diskutovaly o věcech, kterým Brenna plně nerozumněla, jedinou věc ale pochopila dokonale: ženy v tomhle století požadovaly rovnost v každém aspektu svých životů. Brenna se v duchu usmála. Granny O'Connellová by na ni byla pyšná za její myšlenky, za to, že požadovala rovnocenné zacházení.
Na Roshanově čelisti zacukal sval. Brenně skutečně netrvalo dlouho, aby si prosadila svou nezávislost, pomyslel si podrážděně. Pár týdnů života v jednadvacátém století a už byla připravena vyrazit do světa. Život byl jednodušší, když ženy udělaly to, co se jim nařídilo.
Přivolal své nadpřirozené síly, naklonil se dopředu a pohledem lapil ten její. „Znovu se s ním nesetkáš.“ Držel svůj hlas nízký a hypnotický, jak se snažil podmanit si její vůli.
Brenna mu vracela pohled se zúženýma očima a využívala veškerou svou moc k tomu, aby odolala okouzlujícímu zvuku jeho hlasu a uchvacujícímu pohledu jeho temných očí. Pak soustředila svou sílu, mrštila jí jeho směrem a vyhnula se jeho hypnotizující síle jako rytíř, který odrazil v souboji úder soupeře. „Budu se vídat s kým si budu přát a kdy si budu přát.“
Roshan tiše zaklel. Už jako mladý upír byl schopný donutit jiné, aby udělali vše, co se mu zlíbí, když se mu to hodilo. Jak bylo možné, že tahle drobná dívka měla moc zmařit mu plány, když nikdo jiný ne? Byly její vlastní síly tak silné, nebo to bylo tím, že byla nejtvrdohlavější a nejpaličatější ženou, kterou kdy potkal?
„Ten muž je čiré zlo,“ řekl Roshan. „Nemůžeš to cítit? Nevidíš to?“
Podívala se směrem k Anthonymu Lokenovi a pak zpět na Roshana. Čaroděj vypadal jako anděl světla, s jeho nakrátko ostříhanými blond vlasy a nebesky modrýma očima, zatímco Roshan vypadal jako Temný Princ z legendy, s dlouhými černými vlasy a půlnočně modrýma očima.
„Vidím jen přitažlivého muže, který se ke mně chová mile a s respektem,“ odvětila klidně.
Zcela frustrovaný Roshan se opřel dozadu na své židli. Chvíli zvažoval, že před ní znovu zamkne brány, ale představa, že bude muset čelit jejímu hněvu, byla opravdu málo přitažlivá. A navíc by mu tento čin nemusel přinést nic dobrého. Chtěl její důvěru a respekt, ne její hněv. Přesto uvažoval nad tím, že zamkne Breannu v jejím pokoji. Ta možnost mu zněla stále lépe a lépe, nicméně neexistoval způsob, jak jí zabránit v setkání s tím čarodějem, pokud se tak sama rozhodne.
A evidentně také nešlo zabránit tomu, aby s ním tančila. Roshan nemohl uvěřit drzosti toho muže, ale byl tady, stál u jejich stolu a žádal Brennu o tanec. Vůbec nebyl překvapený tím, že Brenna souhlasila, věděl, že mu tak dává najevo, že jí rozhodně nebude nařizovat, co může nebo nemůže dělat, říkat, nebo s kým se může nebo nemůže stýkat.
Byla to jeho první tvrdá lekce o naprosto jiných způsobech chování moderních žen. 




1    Americké označení pro roštěnec s kostí
2    http://cs.wikipedia.org/wiki/Daiquiri

14 komentářů:

  1. Díky moc za pokračování kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další úžasné pokračování a nemůžu se dočkat příští kapitoly, jsem opravdu zvědavá, co je ten čaroděj zač a kdy si Brenna uvědomí, že měl Roshan pravdu, když z něj vycítil něco zlého.

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za super pokračovanie a teším sa na ďalšie kapitoly :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekci další kapitoly ! ! !

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za překlad! :-) ;-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat