úterý 16. prosince 2014

Polibek noci - 12. kapitola 1/2


Roshan se probudil, když zapadající slunce sklouzlo za horizont. Jednu minutu byl lapen v pavučině smrt připomínajícího spánku jeho druhu, další už byl plně probuzen a ostražitý. Věděl, už s jeho prvním nádechem, že je v domě sám.
Odhodil stranou prošívanou deku na své posteli a posadil se. O chvíli později se rozsvítila stropní světla, která byla opatřena automatickým časovačem a osvětlila jeho doupě. Byla to velká obdélníková místnost, obvykle vybavená pouze postelí a pohodlným křeslem. Ale po Brennině příchodu sem přestěhoval svou skříň. V tuhle chvíli byl celý jeho šatník uspořádán do několika úhledných hromádek na podlaze. Dosud to vypadalo, že Brenna tu nějakou chvíli zůstane, možná byl čas začít uvažovat o vybavení jedné z prázdných ložnic nahoře, takže by si nemusel nosit oblečení tam a zpět ze svého doupěte do sprchy.

Na druhou stranu bylo možná moudré počkat. Vzala si jeho auto a opustila dům. Kdo mohl říct, že se vrátí? A pokud ne, kdo ji mohl vinit? A ačkoliv řekla, že se ho nebojí, která žena při smyslech by tu chtěla žít s bytostí, jako je on?
Zvedl se, vybral si spodní prádlo na převlečení, volné černé kalhoty, svetr a černé kožené boty. Odemkl dveře a vyšel po klikatících se schodech ke dveřím, které vedly do přízemí.
Odemkl další dveře, ve kterých se kvůli jejich velikosti stejně musel přikrčit, aby mohl vejít do chodby, pak za sebou dveře opět uzamkl. Toužil po sprše, proto obešel malý záchod v přízemí a vyšel po schodech do hlavní koupelny, a když procházel kolem dveří Brenniny ložnice, tak zaznamenal, že dveře zůstaly otevřené.
Myslel na ni, když zapnul vodu ve sprše a stoupl si pod ni, překvapen tím, jak prázdně bez ní dům působí. Jak prázdně a sám se bez ní cítí. Nebydlel s nikým od té doby, co se stal upírem, a teď se v době několika týdnů Brenna Flanaganová nastěhovala nejen do jeho domu, ale i do jeho srdce.
Vystoupil ze sprchy, omotal si ručník kolem pasu, proběhl kartáčem ve vlasech a vyčistil si zuby.
Okamžitě vycítil chvíli, kdy vstoupila do domu. O vteřinu později uslyšel od dveří zalapání po dechu. Ohlédl se přes rameno a uviděl v nich stát Brennu, jak se na něj dívá s otevřenou pusou. Měla na sobě džíny, které obepínaly sladkou křivku jejích boků a bílý svetr, který obepínal její dmoucí se ňadra. Nikdo, kdo by se na ni podíval, by nikdy neuvěřil, že se narodila v jiné době a na jiném místě.
„Já… omlouvám se,“ koktala, oči do široka otevřené a líce zbarvené do růžova. „Já… já nevěděla, že jsi tady. Já… byla jen…“  
Přejela pohledem jeho téměř nahé tělo, tváře jí červenaly více a více každou vteřinou. Podívala se mu nahoru do tváře a setkala se s jeho obdivným pohledem, pak se otočila a utekla.
Roshan se za ní díval a emoce v něm vířily, když poslouchal její kroky, které pospíchaly chodbou do ložnice.
Takže se nakonec vrátila.
To pomyšlení mu vyvolalo úsměv na rtech.
Brenna za sebou zabouchla dveře ložnice a pak se o ně opřela. Když uviděla Roshana jen v ručníku, bylo to poprvé, kdy spatřila prakticky nahého muže. Byl to obrázek, na který jen tak brzy nezapomene. Položila si ruku na srdce a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Vůbec netušila, že mužské tělo může být tak krásné a dobře tvarované. A on byl krásný, od jeho širokých ramen a břicha zvlněného svaly, až po dlouhé nohy.
Nadskočila, když uslyšela zaklepání na dveře. Mohl to být jenom Roshan.
„Brenno?“
Brenna cítila, jak jí znovu stoupá do tváří teplo. Byl teď už oblečený, nebo byl dosud zakrytý pouze ručníkem? „Ano?“
„Jsi v pořádku?“
„Ano, samozřejmě, proč se ptáš?“
Nastala chvilka napjatého ticha. Představila si ho, jak stojí na druhé straně dveří, dlouhé černé vlasy na jeho ramenou ještě vlhké, kapičky vody se třpytily jako rosa v kudrnatých chloupcích na jeho hrudi.
„Jdu dolů,“ řekl tiše. „Přidáš se ke mně?“
„Ano, pokud chceš.“
„Budu čekat.“
Posadila se na postel, sundala si boty a ponožky, pak přecházela několik minut po místnosti. Konečně, poté, co se několikrát zhluboka nadechla, otevřela dveře. Srdce jí bušilo, jak šla dolů.
Našla Roshana v obývacím pokoji stát před krbem, ve kterém praskal veselý plamen. Zajišťoval jediné osvětlení v pokoji a vzduch naplnila jemná hudba.
„Blíží se bouřka,“ řekl, když usedala na pohovku.
„Jak to víš?“
„Cítím ji přicházet.“ A v okamžiku, kdy ta slova vyslovil, projel oblohou blesk, vzápětí následován nízkým burácením vzdáleného hromu. „Takže,“ řekl, zatímco si sedal na pohovku, „jak jsi strávila den?“
„Šla jsem do města.“
Přikývl, pohled měl upřený na její tvář a očekával, že bude pokračovat.
„Nešla jsem do obchodního centra,“ řekla. „Místo toho jsem prozkoumala některé obchody podél ulice. Je jich tam tak moc! A měla jsem čokoládový koktejl,“ pochlubila se s úsměvem.
Roshan se na ni usmál, potěšilo ho její vzrušení a odvaha poznávat nové město sama.
„A pak,“ pokračovala a zelené oči jí jiskřily vzrušením, „jsem šla do knihkupectví. Ne jen tak nějakého knihkupectví. Bylo pro čarodějnice!“
„Dokážu si to představit,“ řekl a v jeho tónu zněl úsměv.
S vervou přikývla. „Představuj! Bylo to tam, pod širým nebem! Och! A potkala jsem čaroděje.“
Roshan se narovnal. „Pokračuj.“
„Byl velmi milý. Koupil mi šálek kávy. Nikdy jsem nic takového neochutnala.“
„Opravdu?“
Zamračila se. „Nepamatuji si, jak se ta káva jmenovala, ale byla docela dobrá. Myslím, že bych tam mohla znovu zajít a zjistit, jestli si můžu nějakou koupit a vzít si ji domů.“
„Možná tam bude ten čaroděj.“
Pokrčila rameny, jako by to nemělo žádný význam. „Možná. Počkej, až ochutnáš – Och! Omlouvám se, zapomněla jsem.“
Přešel její omluvu mávnutím ruky. „Chceš ho znovu vidět?“ Zeptal se chraplavým hlasem.
„Ne, i když se zeptal, jestli bych nechtěla.“
Roshan stisknul čelist, polekaný obrovskou přílivovou vlnou žárlivosti, která se přes něj převalila při pomyšlení na Brennu, jak randí s jiným mužem.
Brenna vypadala, že si vůbec neuvědomuje jeho znepokojení. „Takže,“ řekla a stočila si nohy pod sebe, „řekni mi víc o sobě. Vím o tobě tak málo. Žiješ ve velkém domě. Jakou práci děláš?“
Pokrčil rameny. „Nepotřebuju pracovat.“
„Zanechal ti potom někdo velký obnos peněz?“
„Svým způsobem, řekl s ironickým úsměvem. „Když jsem se stal upírem, vykrádal jsem domy hodně bohatých lidí, abych zajistil těch několik materiálních potřeb, které jsem měl.“
„Kde si žil?“
„Neměl jsem žádný domov. Spal jsem ve své rakvi a někdy v zemi.“
 Oči se jí rozšířily hrůzou. „Myslíš… pod zemí?“ rozklepala se nad pouhou myšlenkou na to. „Jak odporné.“
Tiše zavrčel. „Nebylo to tak zlé, jak si představuješ. Ve skutečnosti země vytváří docela pohodlnou postel. V těch dnech jsem si nevěřil natolik, abych se vmísil mezi smrtelníky, takže zkoušet si nějak vydělat na živobytí bylo vyloučeno. A tak jsem začal okrádat bohaté a šetřit to, co jsem neutratil.“
„Nikdy tě nechytili?“
„Ne. Bylo směšně jednoduché vklouznout do jejich domů a vzít si cokoliv, co zaujalo mou pozornost. Nejsem na to pyšný, ale tehdy to byla věc přežití. Po nějaké době se to stalo hrou. Jak míjel čas, našetřil jsem si dost na malý dům, pak na větší a pak ještě větší, pořád dál. Vydělal jsem pokaždé, když jsem prodal jeden z domů. Ušetřil jsem peníze a později, když jsem nashromáždil dostatek znalostí o světě a o tom, jak funguje, začal jsem investovat do té či oné věci dokud…“ pokrčil rameny. „Dnes mám dost peněz, abych si mohl dovolit žít v pohodlí a bez starostí.“
Přikývla. Opřela se dozadu, dívala se do ohně, a pak se začervenala, jak její žaludek zavrčel. „Hádám, že bych si měla jít připravit něco k jídlu.“
„Můžu tě vzít na večeři ven, pokud nemáš náladu na vaření, a potom, pokud budeš chtít, můžeme jít tancovat.“
„Nevím, jak se tady tancuje:“
„To je v pořádku. Já ano. Co říkáš?“
„Měla bych se převléct?“
„To je na tobě.“
Podívala se dolů na své džíny, poté na Roshana, který na sobě měl černé volné kalhoty a černý svetr. „Myslím, že bych se měla převléct.“
„Nespěchej. Potřebuji jít ven.“
„Och.“ Tón jejího hlasu řekl vše.
„Jsem to, co jsem,“ připomněl tiše.
„Bolí to tvou.... Jak jim říkáte, lidem, které... uhm... Víš?“
„Myslím, že kořist je to slovo, co hledáš. A ne, nebolí je to o nic víc, než to bolelo tebe.“
„Ale bereš si z nich víc, než sis vzal ode mě, že? Řekl jsi, že sis ode mě vzal jenom trochu.“
„Ano, beru si víc krve. Ale ne všechnu.“
„A je správné, abys tohle dělal? Nikdy si nestěžují?“
„Nikdy si to nepamatují.“
„Proč ne?“
„Vymažu jim z mysli vzpomínky, když jsem hotový.“
Brenna potřásla hlavou. „Takže jsi upír, čaroděj a také hypnotik?“
„Jenom upír.“
Chvíli se na něj dívala a pak, k jeho překvapení, se začala hihňat.
„Co ti připadá tak vtipné?“
„Jenom upír? Jenom upír?“ Její hihňání se změnilo v naplno propuklý smích. „Řekl jsi to, jako by to bylo něco tak... tak... obyčejného.“ Smích vyprchal, když zvedla ruku ke svému krku.
Roshan byl najednou klidný, pohledem sledoval pohyby její dlaně, pozoroval její prsty, jak zkoumaly pokožku za uchem. Vůně její krve, proudící jako karmínová řeka v jejich žilách, naplnila jeho nos, zvuk jejího srdce se odrážel v jeho uších. Hlad se uvnitř něj rozvířil.
„Vzal sis ode mne předtím krev a vymazal mi vzpomínky z mysli?“
„Ne.“ Ale teď, když mu ten nápad nasadila do mysli, přemýšlel, zda bude schopný odolat udělat právě to. „Chystala ses jít se převléct,“ připomněl jí drsným hlasem. „Udělej to hned.“
Chvíli se na něj dívala. Cokoliv spatřila v jeho obličeji, to ji vymrštilo na nohy a pryč z místnosti.
Nahoře Brenna zamkla dveře, i když věděla, že tím ho venku nezadrží. Chvíli stála uprostřed pokoje a srdce jí bušilo. Jak mohla být tak hloupá? Měla si uvědomit, že když začne mluvit o tom, jak se krmí, že to zvýší jeho hlad. Mluvil s ní o tom tak klidně a ona si nemohla pomoct, byla jím i tím námětem fascinovaná.    
A ještě hůř, téměř se ho zeptala, jestli by z ní pil znovu. Co se to s ní dělo, že se zajímala o tak odporný akt?
Žaludek jí znovu zakručel a připomněl jí tak, že se přišla převléct, aby mohla jít ven na večeři s Roshanem. A to on teď dělá, pomyslila si s morbidním humorem, je venku na večeři. Koho ulovil? Jak a podle čeho se rozhodoval?
Odsunula tu myšlenku stranou, přistoupila k šatníku a otevřela dveře. Stála tam minutu a snažila se rozhodnout, co si z toho nezvyklého množství oděvů na sebe oblékne. Nakonec si vybrala tenkou bílou blůzu s nabíraným límcem a dlouhými rukávy, spolu s bílou sukní, která byla vzadu delší než vepředu. Toužila po tom, aby v místnosti bylo velké zrcadlo, ve kterém by se mohla prohlédnout, jak vypadá. Možná příště, až bude venku, nějaké koupí. Doufala, že to Roshanovi nebude vadit. Přemýšlela, jaké to pro něj bylo, podívat se do zrcadla a nevidět svůj odraz. Snažila si představit, jak by se cítila na jeho místě. Měla by z toho pocit, jako by vůbec neexistovala? Působilo to tak na Roshana? Bylo to důvodem k tomu, že v domě nebyla žádná zrcadla?
Seděla na okraji postele, natahovala si hedvábné nylonky a obula si bílé boty na vysokém podpatku. Nikdy nenosila boty nebo střevíce s tak vysokým podpatkem a kymácela se na nich, jak si šla do koupelny učesat vlasy.

O čtyřicet minut později uslyšela Roshanovo zaklepání na dveře. Tiché hvízdnutí, když ji uviděl, odehnalo pryč všechny možné pochyby o tom, jak vypadá.

14 komentářů:

  1. Skvělé, díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za další skvělé pokračování a nemůžu se dočkat zbytku kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat