úterý 9. prosince 2014

Polibek noci - 11. kapitola


Brenna spala následujícího rána dlouho. Ležela v posteli, přikrývky vytažené až k bradě, zírala na strop a přemýšlela o svém životě a o tom, jak drasticky se změnil za tak krátkou dobu. Kdo by si kdy pomyslel, že chudá Brenna Flanaganová, která měla stěží prostředky na to, aby udržela tělo a duši naživu, bude někdy žít v domě tak velkém, jako byl tenhle? Měla víc než dost jídla k tomu, aby se do sytosti najedla, nemluvě o množství oděvů k oblečení tuctu žen. Viděla divy a vynálezy, které si nikdo v její době nepředstavoval a ani by nevěřil, že by takové věci byly možné. A pokud snila, nebyla si jistá tím, že by se z toho snu chtěla probudit.

Usmála se, když Morgana vklouzla pod její ruku a vyžadovala si její pozornost.
„Dobré jitro,“ řekla Brenna. Překulila se na bok, podrbala koččiny uši a usmála se, když kočka začala spokojeně příst. 
Brenniny oči se najednou rozšířily. Roshan slíbil, že odemkne bránu předtím, než půjde spát. Dnes poprvé bude schopna sama si zajít kamkoliv, kam bude chtít. Nezávislá, pomyslila si, jako ženy téhle doby.
Zvedla se, šla do koupelny a naplnila vanu vodou. Sepnula si vlasy na vrcholku hlavy a vstoupila do vany. Morgana seděla na víku od toalety, pečlivě si olizovala packy, zatímco její paní relaxovala v horké bublinkové lázni.
Zatímco ležela spokojeně ve vaně, stále žasla nad tím, jak úžasné je mít uvnitř domu tekoucí horkou a studenou vodu. A mýdlo, které použila k umytí, vonělo jako levandule.
O půlhodinku později vystoupila z vany a osušila se velkým nadýchaným modrým ručníkem. Odložila ručník na koš, protřepala si vlhké vlasy a šla do ložnice. Otevřela vrchní šuplík prádelníku, vytáhla pěkné růžové kalhotky a k nim ladící podprsenku - opravdu podivný a trochu nepohodlný vynález.  Oblečená ve spodním prádle otevřela šatník a mračila se, zatímco se snažila rozhodnout, co si má obléct. Nikdy ve svém životě neměla tolik možností! Šaty, sukně, kalhoty, blůzy, svetry, trička, sandály a boty, a navíc velké množství různého spodního prádla, nylonek a ponožek.
Nakonec vklouzla do modrých džínů, nadýchaného bílého svetru a do měkkých kožených bot, které měly po stranách šněrování.
Sešla ze schodů, naplnila Morganinu misku kočičím žrádlem a pak si připravila bohatou snídani pro sebe – ovesnou kaši zasypanou hnědým cukrem, míchaná vajíčka, máslový toast a sklenici podmáslí.
Nikdy se nijak moc nezajímala o vaření, ale tady, se vším tím moderním vybavením, se to zdálo daleko jednodušší. Nemusela si dělat svůj vlastní chléb. Nemusela dojit krávu nebo sbírat vajíčka. Nemusela se starat o dřevo do krbu, nebo se strachovat, že by jí sukně mohly chytnout, když se natáhne ke krbu, aby zamíchala hrnec s polévkou. Samozřejmě, že jí to trvalo několik dní a zažila spoustu zkoušek a nebezpečí, než se naučila, jak vařit na plynovém sporáku, ale učila se za pomoci kuchařky, kterou jí Roshan koupil.
Jistě, díky Roshanovi se naučila v uplynulých několika týdnech spoustě dalších věcí. Trpělivě odpovídal na její nekonečné otázky, vzal ji do města, aby si zvykla na cizí nový svět, naučil ji řídit auto, o kterém věděla, že stálo spoustu peněz. Navzdory faktu, že byl upír, cítila se s ním v bezpečí. Možná měl pravdu. Možná si zvykne na tenhle čas a prostor.
Po snídani si vyčistila zuby, pak si přejela vlasy kartáčem a svázala je stuhou.
Roshan nechal své klíče od auta ležet na kuchyňské desce spolu se čtyřmi sty a padesáti dolary. Cítila se najednou bohatá a bezstarostná, strčila hotovost do kapsy, zvedla klíče a opustila dům. O chvíli později už přijížděla k bráně. Nezapomněl Roshan odstranit zaklínadlo? 
Nezapomněl, brána se otevřela, když se k ní přiblížila. Naplněná vzrušením projela pod vysokým zdobeným obloukem brány, zabočila doprava a zamířila k městu.
Projížděla nahoru a dolů ulicemi, prohlížela si domy a lidi. Dosud viděla svůj nový svět pouze v noci. Znovu byla ohromena hlukem města. Vnímala troubení klaksonů, burácení kamiónů, vzdálený řev vlakové píšťaly, tiché předení motoru Ferrari a řev letadla nad hlavou. Nikdy předtím, až do této chvíle si neuvědomila, jak tichá byla její chatrč. Ani Roshanův dům nebyl nikdy úplně tichý. Ozýval se v něm šum ledničky, tiché syčení stlačeného vzduchu v topení, které se podle nastavení vypínalo a zapínalo, vrzání dřeva, jak se dům usazoval.
Minula nákupní centrum a zaparkovala na úzkém chodníku. Vystoupila z auta, zamknula dveře a pak pomalu procházela ulicí dolů, zastavovala se a nakukovala do výloh obchodů. Obchody podél této ulice nebyly tak velké, ani tak nacpané lidmi, jako ty v nákupním centru.
Minula cukrárnu, videopůjčovnu, několik obchodů s oblečením, obuvnictví, hračkářství. Na rohu stál stánek se zmrzlinou. Ve výloze vedle něj uviděla obrázek koktejlu, vešla dovnitř a po chvíli váhání si sedla k malému kulatému stolu u okna.
Ještě než se usadila, číšnice si přišla pro její objednávku.
„Máte čokoládové koktejly?“ zeptala se Brenna a vzpomínala na ten, který jí koupil Roshan v obchodním centru.
„Jasná věc,“ řekla dívka s úsměvem. „Nejlepší ve městě.“
„Mohu jeden dostat, prosím?“
„Jistě, zlatíčko. Něco dalšího?“
„Ne, děkuji.“
Když číšnice odešla od stolu, Brenna se otočila, podívala se ven z okna a sledovala lidi, kteří chodili kolem. Viděla muže v oblecích, ženy v krátkých topech, které se zavazovaly za krkem, chlapce na skateboardech, dívky, co se společně hihňaly, ale všichni vypadali, že někam pospíchají.
Brenna se vděčně usmála na číšnici, která před ni položila na stůl koktejl.  Brenna snědla našlehaný krém, třešeň a přála si, aby se odvážila požádat o víc. Jak číšnice slíbila, koktejl byl báječný. Brenna jej pomaličku usrkávala, vychutnávala si bohatou čokoládovou chuť a přemýšlela nad tím, že tento koktejl chutná mnohem lépe než ten, který měla v nákupním středisku. 
Cítila se spokojeně a byla na sebe dost pyšná, když zaplatila účet, přestože to byly Roshanovy peníze. Ačkoliv bylo zaplacení koktejlu poměrně malým úspěchem, byla to první věc, kterou si koupila a zaplatila sama. Poprvé od chvíle, kdy přišla do tohoto století, dosáhla něčeho úplně sama. Možná by si nakonec mohla v novém světě najít svou vlastní cestu.
 Vyšla ven, přešla na druhou stranu ulice a pokračovala dále v chůzi dolů po té straně.  Tři mladí muži odění do plandavých kalhot a černých triček stáli před prodejnou alkoholu. Všichni po ní sjeli pohledem, jak se blížila. Jeden z nich na ni uznale hvízdnul.
„Hej, krásná slečno,“ zavolal další. „Vypadáš dneska děsně pěkně.“
Třetí souhlasně přikývl, a když se přiblížila, natáhl se po její paži.
Brenna zamumlala rychlé zaklínadlo, když jeho prsty sevřely její ruku. Mladý muž s výkřikem strhnul ruku nazpět a kňučel bolestí, měl pocit, jako by se jeho ruka dotknula horkého sporáku.
Brenna se uvnitř sebe spokojeně zašklebila a pokračovala v chůzi.
Když došla na konec bloku domů, rozhlédla se na obě strany, přešla přes ulici a vydala se po opačné straně zpět. A pak to uviděla, velkou černou ceduli ve tvaru špičatého černého klobouku. Slova Kavárna Wiccan Way a Knihkupectví byla napsaná na klobouku úhledným bílým písmem.
Brenna zrychlila své kroky a spěchala dolů ulicí. U vchodu zaváhala, pak se zhluboka nadechla, otevřela dveře a vkročila dovnitř.
Chvíli trvalo, než se její oči v potemnělé místnosti přizpůsobily. Její zdi měly krémově bílou barvu, podlahu tvořily černé, bílé a šedé čtvercové kachličky. Podívala se napravo a uviděla stěnu ze skleněných polic, na nichž stálo velké množství krystalů, číší a draků vyrobených ze skla a cínu. Další police byla plná malých lahviček s bylinami. Nalevo od ní stál až ke stropu vysoký dřevěný regál, naplněný knihami o čarodějnictví, pohanství, lidové magii a medicíně, městských legendách, keltských tradicích, astrologii, tarotu, čarování, o soustřeďování se a psychickém vývoji, stejně jako velké množství almanachů a kalendářů. 
Dále tam byla prosklená skříň, která obsahovala spoustu předmětů, využívaných při praktikování čarodějnictví. Na první polici byla škála pentagramů, některé obyčejné, jiné s barevnými body. Bylo tam také několik zlatých, stříbrných a měděných pentagramů. Na druhé polici byl rozmanitý výběr kadidel, některé měly stojánek, aby nespálily povrch, na kterém stály. Na třetí polici stál košík s brky na psaní, svazek vonných tyčinek, několik zrcadel, různé lahvičky a skleničky s oleji.
Klenuté dveře se zavěšenými korálky ve všech barvách duhy oddělovaly knihkupectví od přilehlé kavárny. Brenna nahlédla dovnitř klenutým průchodem a uviděla asi tucet malých kulatých stolků. Polovina z nich byla přikrytá bílým ubrusem, polovina černým. Uprostřed každého stolu hořela zelená svíčka. Dlouhý černý pult lemovaný barovými židlemi se táhl podél protější zdi. Krásná mladá žena s dlouhými černými vlasy čekala na objednávky několika zákazníků, usazených u pultu. U jednoho stolku seděla a četla noviny žena, oblečená v dlouhých šedých šatech a černém klobouku se svěšenými okraji.
„Mohu vám pomoci?“
Brenna se ohlédla přes rameno a uviděla vysokou, přímo bolestně hubenou ženu s očima v barvě topazu, která se na ni usmívala. Žena na sobě měla až po kotníky dlouhé černé šaty a černé boty na vysokém podpatku.
„Hledáte něco specifického?“ zeptala se žena.
„Ne.“ Brenna zavrtěla hlavou. „Byla jsem jenom… zvědavá.“
„Jistě,“ řekla žena s úsměvem. „Spousta lidí se v současné době zajímá o nadpřirozeno a okultismus, někteří vážně, pro jiné je to pouze záležitost okamžitého nápadu. Jedni se zajímají o krystaly, jiní o čtení z dlaní nebo taroty. Pár se jich věnuje voodoo a černé magii. Ale jsou tady další lidé, kteří hledají něco, v co by mohli v dnešní době neklidu a chaosu věřit. Někteří lidé se otáčí zády k tradičnímu náboženství a hledají nové cesty, které by mohli následovat.“
 „Jako čarodějnictví?“ zeptala se Brenna váhavě. 
„Wiccu,“ opravila ji žena. „Není to jen čarodějnictví, ale také náboženství, cesta života a víry.“
Brenna přikývla. „Bude v pořádku, pokud se tady porozhlédnu?“
„Samozřejmě. Jsem Myra Kavanaugh. Vlastním tento obchod. Dejte mi vědět, pokud budete cokoliv potřebovat.“
„Děkuji vám.“
 Žena se na ni znovu usmála. „Buďte požehnána.“
Brenna opět osaměla a otočila se ke knihovně. Ačkoliv jí byla spousta slov v knihách známá, byla také taková, která neznala a další, která jí byla povědomá, ale nepsala se tak, jak je znala.  Přesto ale byla pořád schopná pochopit většinu z toho, co četla. 
Brenna listovala knihou o rituálech pro moderní pohany, která zahrnovala pověst o bohyni Lilith. Dosud nikdy o Lilith neslyšela a informace o ní byly poměrně zajímavé, ale současně si odporovaly. Lilith byla krásná svůdkyně, která pokoušela muže zapovězenými rozkošemi a touhami. Nicméně byla rovněž známá jako ošklivá noční čarodějnice, což naprosto odporovalo předchozímu popisu svůdné panny. Podle této knihy moderní čarodějky považovaly Lilith za patronku čarodějnictví, zatímco ostatní ji popisovali jako sirénu lákající k neřestem, svůdnou upírku a dokonalou sexuální bohyni. 
Brenna zavrtěla hlavou, vrátila knihu na polici a vytáhla knihu kouzel. Bylo pro ni naprosto ohromující stát v obchodě, který se netajil prodáváním knih a kouzel pro čarodějnice. Jak se časy změnily! V její době byli muži a ženy, podezřelí z čarodějnictví, věšeni. Teď mohli vlastnit kavárnu a žít se svými přáteli a sousedy beze strachu.
Rozhlédla se kolem a očima hledala majitelku obchodu. Byla to čarodějnice? A co zákazníci kavárny? Byli to také čarodějové, nebo jen obyčejní lidé, které vzrušuje pocit, že se setkávají s těmi, kdo věří v okultismus?
Vrátila svou pozornost zpět k další knize ve své ruce. Brenna četla ingredience pro kouzlo, které zahánělo otravné duchy. Vyžadovalo sušené listy rozmarýnu, mořskou sůl, česnekový prášek a sušené černé fazole.
Brenna tiše zavrčela, když si přečetla pokyny. Černé fazole byly samozřejmě odvěkým kouzlem proti duchům a každý věděl, že černá barva byla nejlepší pro jejich vypuzování. Další oddíl knihy se zabýval vytvářením kouzelných hůlek. Lítostivě pomyslela na hůlku, o kterou přišla. Vyrobila si ji z vrbového proutku a pomalovala ji v odstínech modré a zelené. Hůlka působila jako prostředník, rozšiřovala její vůli, sloužila k soustředění a nasměrování síly, k vytvoření magického kruhu nebo k zamíchání surovin v kotli. Možná nastal čas, aby začala přemýšlet nad zhotovením nové.
Chystala se vrátit knihu zpět na polici, když za sebou uslyšela blížící se kroky.
A hluboký mužský hlas se zeptal: „Jsi tu poprvé?“
Brenna se otočila a zjistila, že stojí tváří v tvář muži o několik palců vyššímu, než byla ona. Měl krátké blond vlasy, světlemodré oči a úzký knírek. Na sobě měl světlý modrý svetr, ladící k jeho očím a uhlově šedé kalhoty. Pomyslela si, že je téměř tak přitažlivý jako Roshan, ačkoliv byli úplnými protiklady. Světlo a tma, uvažovala. Sluneční svit a stín. 
Usmál se na ni a odhalil tak bílé zuby a dolíček v jeho levé tváři. „Omlouvám se, nechtěl jsem tě polekat.“ Natáhl štíhlou dlaň. „Jsem Anthony Loken.“
Na okamžik zaváhala předtím, než mu krátce stiskla podávanou ruku. „Brenna Flanaganová.“ Otočila se od něj, aby skryla svou nervozitu, vrátila knihu na polici a pak se s hlubokým nádechem otočila zpět, aby znovu čelila pohledu cizince.
„Můžu ti koupit šálek kávy?“ zeptal se mile.
„Ne, děkuji ti.“
„Prosím, změň názor.“ Odzbrojujícím způsobem se usmál, pak zřejmě vycítil její znepokojení a řekl: „Jsi tu v naprostém bezpečí. Je to veřejné místo, koneckonců.“
Myra se na ně dva usmála, jak procházela kolem. „Tony je neškodný,“ řekla Brenně s mrknutím. „Prostě jen nevěř ničemu, co říká.“
 „Měla bys na mě raději být milá, Myro,“ řekl Loken s kyselým úšklebkem, „nebo si vezmu svou práci jinam.“
Myra mávla ve vzduchu odmítavě rukou. „Ale nevezmeš. Ochutnejte spolu Mandlové Amaretto. Darlene právě uvařila čerstvou konvici.“
Loken se otočil na Brennu. „Takže, co říkáš?“
„Dobrá.“
Usmál se na ni, pokynul rukou a ustoupil zpět, aby mohla přejít do kavárny. Brenna si vybrala stolek blízko okna. Loken jí podržel židli a objednal u číšnice dva šálky Mandlového Amaretta, pak se sám posadil a pohodlně se opřel na své židli.
„Beru to tak, že tě zajímá magie a podobné věci,“ poznamenal a založil si ruce na hrudi.
„Ano,“ odpověděla obezřetně. „Protože jsi tady, rozumím tomu tak, že tebe také?“
„Och, zcela určitě.“
Brenna si skousla spodní ret a přemýšlela, jestli se má odvážit položit mu otázku, zda je čaroděj. Vyřešil ten problém za ni.
„Tohle je dobře známé místo setkání pro ty, kteří se zabývají magií. Samozřejmě, že jsme někteří outsideři, ale většina Myřiných zákazníků jsou skuteční praktikovatelé.“ Naklonil se k ní dopředu. „Nejsi náhodou čarodějnice?“
Zavrtěla hlavou, neschopna vyslovit lež.
Usadil se znovu na židli. „Hledala jsi něco konkrétního?“ zeptal se. „Nebo jsi jen zvědavá?“
„Jenom zvědavá,“ řekla. Ačkoliv se Anthony Loken zdál dost zdvořilý, zdráhala se mu věřit, i když k tomu neměla důvod. Zcela určitě neměla v úmyslu mu říct, že hledala lék, který by mohl změnit upíra zpět na člověka. Nebyla si ani jistá tím, proč ho hledá. Roshan nikdy neřekl nic o tom, že by se chtěl znovu stát smrtelníkem.
„Děkuji, Darlene,“ řekl Loken a usmál se na pohlednou servírku, která přinesla objednávku.
Darlene se na něj usmála nazpátek a na tvářích se jí objevila červeň. „Chtěl bys skořicovou rolku nebo koláč?“ zeptala se. „Nicole právě udělala čerstvé.“
„Pro mě nic,“ odpověděl Loken. „Slečno Flanaganová, máš o něco zájem?“
„Ne, děkuji ti.“
S posledním zbožným pohledem na Anthonyho Lokena servírka odešla od stolu.
„Takže,“ řekl Loken a zamíchal trochu krému do své kávy, „jsi v městě nová?“
Brenna přikývla. Zvedla svůj šálek a pomalu usrkávala.
„Nikdy předtím jsem tě tu neviděl,“ poznamenal Loken. „Musíš mi slíbit, že tu zůstaneš. Vždy tu můžeme potřebovat pěknou tvář.“
„To je od tebe velmi milé, že to říkáš,“ odpověděla Brenna zdvořile. „Ale neměl bys mě zahrnovat takovými komplimenty.“
Chvíli ji pozoroval. „Nejsi odsud, že?“
„Ne.“
„A nejsi moc sdílná.“ Zvedl svůj šálek, aby se napil. „Můžu odhadnout, že přemýšlíš nad tím, jestli jsem praktikant. Dobrá, jsem. Specializuji se na chann1eling a věštění z karet.“
„Nebojíš se toho, že lidé vědí, že jsi-,“ ztišila hlas, „-čaroděj?“
Pokrčil rameny. „Proč bych se toho měl bát? Tohle není Salem v sedmnáctém století. Nikdo se už dnes o čarodějnictví nestará. Na světě je příliš mnoho dalších děsivých věcí, než aby se lidé obávali černokněžníků a čarodějnic, i když v ně věří.“
Ačkoliv mluvil otevřeně o tom, že je černokněžník, nedokázala se mu přiznat k tomu, že je čarodějnice. Strávila příliš mnoho let ukrýváním této skutečnosti, než aby najednou sdílela tak osobní věc s mužem, kterého právě potkala. Doma o ní vesničané smýšleli jako o léčitelce, nebo tomu aspoň bláhově věřila do té noci, než ji její sousedé obvinili, zavrhli a chtěli zaživa upálit.
„Nezajímáš se o temná umění, že?“ zeptala se Brenna. Černá magie byla používána k ubližování druhým a vytvářela negativní energií. Bílá magie, určená ke konání dobra pro sebe nebo druhé, byla vždy pozitivní. Jedinou věcí, kterou Granny O'Connelová tvrdě vštěpovala Brenně do paměti, bylo právo trojího navrácení. Každá čarodějnice, která používala své síly ke konání zla, musela očekávat vrácení třikrát větší, než jak velkou újmu sama způsobila druhým.
 „Ne,“ řekl Loken. „Tady praktikujeme pouze bílou magii. Léčení, hledání ztracený objektů a podobné věci, jako je tohle.“ Znovu se naklonil dopředu. „Potřebuješ s něčím pomoct, možná chceš lekce v čarodějnictví? Byl bych šťastný, kdybych tě mohl učit.“
„Ne, jenom jsem se procházela městem, seznamovala se s okolím, jak se říká.“
„Takže jsi to tu objevila náhodou?“
„Ano. A už bych opravdu měla jít,“ řekla Brenna. „Děkuji ti za kávu.“
„Potěšení je plně na mé straně.“ Zvedl se spolu s ní. „Doprovodím tě ke dveřím.“
Brenna přikývla a opouštěla kavárnu s vědomím, že Anthony Loken jde vedle ní. Zastavila se u dveří, které vedly na ulici. „Ráda jsem tě potkala, Lokene.“
 „Prosím, říkej mi Anthony,“ řekl. „Hrozně rád bych tě znovu viděl. Možná bych tě mohl příští týden pozvat některý večer ven na večeři?“
„Děkuji ti, ale nemůžu.“
„Chápu. Kdo to je?“
„Kdo?“
„Můj soupeř.“
„Nerozumím.“
„Domnívám se, že pokud se mnou nemůžeš jít ven, tak máš stálého přítele.“
Chtěla to začít popírat, ale pak se rozhodla, že bude snazší ho odmítnout, pokud si to myslí. „Ano,“ řekla, „a dokáže být hodně žárlivý.“
Loken se v dobrém rozmaru zasmál. „Dobrá, ale určitě si spolu zase můžeme dát kávu.“
 „Ano, možná. Přeji hezký den, pane.“ 
Opustila obchod a byla si vědoma pohledu Anthonyho Lokena na svých zádech. Nedokázala se uvolnit do té doby, než opět seděla v autě a mířila zpět do relativního bezpečí domu Roshana DeLongpre.

  



1 Těžko se to vysvětluje, ale jedná se o něco, jako přenos myšlenek. Většinou se říká, že od andělů, nebo od jiného člověka. 

4 komentáře:

  1. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat