pátek 19. prosince 2014

Pavučina lží - 32. kapitola



Po čtyřech jsem odlezla opodál. Podařilo se mi dostat dvacet stop od ústí komína, než jsem se vydala z posledních sil a svalila se na zem. Dlouho jsem tam jen ležela na uvadajícím listí a dýchala svěží lesní vzduch. Nad hlavou se mi ozýval nějaký rámus. Další netopýři?
Ne, uvědomila jsem si po chvíli. Ptáci. Nad hlavou mi zpívají ptáci. Takže jsem opravdu venku.
Po rozbité, špinavé tváři se mi rozlil úsměv a svět mi před očima zčernal.
*   *   *

Když jsem se o nějakou chvíli později probrala, ležela jsem ve stejné pozici jako když jsem upadla do bezvědomí. S tváří zabořenou do listí, ruce a nohy zkroucené do podivných úhlů, těžké a znecitlivělé. Pokusila jsem se zvednout na kolena a zasténala jsem bolestí, kterou jsem cítila v každém kousku těla.
Sakra, být naživu bolí.
Překulila jsem se na záda, do všech částí těla mi vystřelovala bolest. Nade mnou se rozpínala koruna javoru a poskytovala mi trochu stínu. Slunce teď bylo na obloze výš. Vypadalo to, že je zhruba poledne. Protože mi ruce a nohy pořád odmítaly poslušnost, zvedla jsem aspoň hlavu a rozhlédla se po okolí. Ležela jsem uprostřed hustého lesa. Javory, borovice, topoly a další druhy stromů se kolem mě vypínaly jako vojáci. Ve spodním patře byla změť rododendronů a šípkových keřů, které v zeleni zářily jako ozdoby na vánočním stromku.
Vzdychla jsem si. I když jsem po ničem netoužila víc, než tady jen tak ležet a spát aspoň tři dny, věděla jsem, že se musím pohnout. Neměla jsem ani tušení, kde vlastně jsem, což znamenalo, že není nejmenší šance, že by mě tu někdo z ostatních mohl najít. Museli si myslet, že jsem mrtvá, že jsem zůstala v podzemí s Dawsonem a jeho muži.
Zašklebila jsem se. Svoje zmrtvýchvstání si užiju už jen kvůli Finnovu výrazu, až mě uvidí.
Chvíli mi to trvalo, ale nadzvedla jsem se na loktech a pak si i sedla. Další čas mi zabralo přetočit se na kolena a pak se zvednout. Rozhlížela jsem se po mýtině a našla si vhodný klacek, který se dal použít jako hůl.
Bolest mi vystřelovala celým tělem při každém kroku. Nohy jsem měla pořezané a pohmožděné od kamenů v podzemí a šípky, ostružiny a spadané větve taky moc nepomáhaly. Zarputile jsem ale pokračovala vpřed.
Ztratila jsem pojem o čase, šla jsem hodinu, možná dvě, ale podařilo se mi najít malý potůček. Možná to byl jeden z těch, které se ztrácely v podzemí a protékaly jeskyní s diamanty. Vlastně mi to bylo jedno. Svalila jsem se na zem a ponořila nohy do vody. Studila jako led, ale pro moje nateklé pořezané nohy to bylo jako ocitnout se v ráji. Nabrala jsem vodu do dlaní, umyla si ruce a obličej a pořádně se napila. Počkala jsem, až mě slunce osuší a umyla se znovu. Snažila jsem se být opatrná, abych najednou příliš neprochladla.
Cítila jsem se líp. Chladná voda hodně pomohla – a taky jsem si díky ní uvědomila, jak moc mě všechno bolí. Každý kousek těla. Měla jsem zlomenou čelist. Třeštící hlavu, ruce a nohy oteklé pořezané, samou modřinu. Jo-Jo bude mít co dělat, aby mě dala znovu do pořádku.
Při té myšlence mi přes tvář přeletěl úsměv, který se díky mé zlomené čelisti okamžitě změnil v bolestivou grimasu.
Když jsem se cítila dost silná, zapřela jsem se o svou provizorní hůl a lopotila se dál. Šla jsem asi půl hodiny, když jsem zakopla o něco, co vypadalo jako dvě vyjeté koleje uprostřed pralesa. Zarazila jsem se. Má snad někdo tady nahoře dům? Otázka, jestli by to bylo dobře nebo špatně. Dobře, kdyby byli pryč a měli telefon. Špatně, kdyby byli doma a viděli mě.
Abych získala přehled, přešla jsem přes koleje a zamířila nahoru, kde byly stromy řidší. Přešla jsem další mýtinu a zjistila, že jsem nad příjezdovou cestou k dolu Tobiase Dawsona. Pořád ještě byly vidět stopy po pneumatikách auta, v kterém jsme s Donovanem Cainem jeli tu noc, co jsme se vloupali do trpaslíkovy kanceláře. K čertu, vlastně jsem stála na tom stejném místě, kde jsem se pro detektiva před pár dny svlékala.
Ironie. Zase mě jednou dostala.
Zavrtěla jsem hlavou a doplahočila se k okraji srázu a vystrčila hlavu, abych se podívala dolů.
Slyšela jsem křik a zvuk těžké techniky. Posunula jsem se ještě o kousek, abych měla lepší výhled. Přemíra aktivity mě ani moc nepřekvapila, muži, ženy, většinou hasiči a policisté a záchranáři, míhající se sem a tam po kamení pode mnou. Někteří z nich měli terénní vozidla a všude se míhala červená a modrá světla. Aspoň, že vypnuli sirény. Lidé se shlukovali do skupinek a něco probírali, ale většinou jen stáli a zírali směrem ke vstupu do dolu.
Nebo na to, co z něj zbylo. Pravá stěna pánve, která byla ještě včera stejně vysoká jako ostatní, teď byla zhroucená a zmačkaná jako kus alobalu. Brána do dolu, i menší vstup do jeskyně s diamanty teď byly pryč. Všude byly nánosy prachu a rozházené zkroucené kusy kovu. Jako by někdo rozkopnul hrad z písku.
Já. To jsem udělala já. Použila jsem magii, abych unikla Tobiasu Dawsonovi a následkem toho se zřítila skalní stěna. Vždycky jsem si myslela, že Jo-Jo přehání, když říká, že mám v sobě víc magie kamene, než kdy u koho viděla a že mě přeceňuje, když tvrdí, že jsem daleko silnější než ona. Ale v momentě, kdy jsem uviděla zhroucenou skalní stěnu, jsem byla ochotná tomu uvěřit.
Sevřel se mi žaludek.
„A sakra,“ zašeptala jsem.
Na chvíli se mi před očima objevil jiný obraz.
Trosky mého rodného domu.
Taky jsem ho zničila svou magií, strhla jsem jeho zdi při pokusu zachránit Briu a sebe. Zatřásla jsem hlavou a představa zmizela, ale napětí v žaludku nepovolilo.
Podívala jsem se na svoje ruce a zjistila jsem, že znovu září. Jizvy hořely studeným stříbrným plamenem, i když jsem vědomě nesáhla po magii. Po chvíli světlo pohaslo a nic nesvědčilo o síle, která se v jizvách ukrývala. Nedokázala jsem se na své dlaně dál dívat.
Byla to jen má představa, že kov v jizvách vystoupil na povrch? Byly teď výraznější, jasné stříbrné linie, místo vybledlých rýh. Přejela jsem si rukou po bolící hlavě.
Budu se tím zabývat později. Mnohem později.
Znovu jsem se soustředila na dno pánve a přejížděla očima po postavách dole. Ani v tom davu jsem neměla problém najít postavu, kterou jsem hledala – Donovan Caine. Detektiv stál blízko místa, kde býval vstup do dolu a hleděl do něčeho rozprostřeného na kapotě auta, nejspíš do mapy. Na hlavě měl bílou bezpečnostní přilbu, která mu stínila obličej, stejně jako muži vedle něj – toho jsem ale poznala taky. Owen Grayson.
Překvapilo mě to. Co tam dělal? Pak jsem si vzpomněla, podnikal ve stejném oboru jako Dawson. Nejspíš byl v Ashlandu jeden z mála dosažitelných odborníků. Kousek od obou mužů několik buldozerů a dalších strojů přemísťovalo hromady hlíny a horniny. Tobias Dawson byl po smrti. Mohli si ušetřit palivo.
Stála jsem na okraji srázu a dívala se dolů na detektiva. Až bude po všem a já se dám dohromady, čeká nás dlouhý hovor - o nás. Protože jsem ho chtěla a on mě chtěl taky – a byla jsem už unavená jeho morálkou, jeho pocity viny, které nám bránily být spolu.
I když jsem stála na tisíc stop daleko, Donovan Caine asi nějak vycítil můj upřený pohled. Stává se to, když na někoho vytrvale a upřeně hledíte. Otočil hlavou doprava, pak doleva a pokoušel se najít zdroj svého neklidu. Řekl něco Graysonovi a otočil se mým směrem.Popošla jsem ještě blíž k okraji, takže si mě mohl s trochou štěstí všimnout. Detektiv procházel mezi hloučky lidí a popojíždějícími stroji.
Po chvíli se Owen Grayson vydal za ním. Asi byl zvědavý, co se s detektivem děje.
Donovan Caine byl v půlce prostranství, když zastavil a konečně se podíval nahoru. Naše oči se přes tu dálku setkaly. Šedé a zlaté. Owen Grayson zastavil vedle detektiva a podíval se stejným směrem.
Taky si mě všimnul a upřímně se usmál.
Aspoň někdo mě rád viděl, protože u Donovana jsem si žádného nadšení nevšimla. Posunul si přilbu dozadu a odhalil zamračený obličej. Ten výraz, bez špetky radosti nebo úlevy mě zranil mnohem víc než kameny, zabodávající se mi do nohou
Soustředila jsem se na Donovana a zvedla zkrvavenou ruku k pozdravu. Detektiv tam několik vteřin nehybně stál. Pak se otočil, něco řekl Graysonovi, který zaraženě kývl hlavou. Poodešel pár kroků a vytáhl mobilní telefon. Zmáčkl pár čísel a s někým mluvil, s pohledem pořád upřeným ke mně.
Když domluvil, řekl něco Donovanovi, který souhlasně kývl hlavou, pak se otočil a odešel směrem k dolu. Mým směrem se už ani nepodíval.
A to zatraceně bolelo.
Vidět, jak se ke mně Donovan Caine otáčí zády, bylo mnohem horší než cokoliv, čím jsem si prošla v dole s Tobiasem Dawsonem. Nebo než cesta, kterou jsem musela zdolat potom.
Kvůli Owenu Graysonovi jsem ale neměla čas přemýšlet a detektivově tvrdé reakci.
Ten nezůstal stát na místě, ani nešel zpátky. Naopak, šel směrem ke mně a cestou se otáčel, jestli mu někdo nevěnuje zbytečně moc pozornosti. Zastavil na úpatí srázu, kde jsem stála, dost blízko na to, abych viděla úsměv na jeho tváři.
Škoda, že se na mě usmíval nesprávný muž.
Co bylo ale ještě divnější, Owen Grayson začal šplhat po srázu nahoru. Ustoupila jsem zpátky na mýtinu. Nechtěla jsem, aby si mě někdo další všimnul a přemýšlel, co jsem zač a kde jsem se tam vzala. Ať si raději myslí, že Owen Grayson chce získat lepší výhled na katastrofu, kterou jsem způsobila. Momentálně mě nenapadalo nic, co bych s Graysonem mohla udělat, tak jsem si sedla na zem, opřela se o strom a čekala.
Vyšplhat se nahoru mu netrvalo dlouho. Ani se nenamáhal očistit si hlínu z nohavic džínsů. Místo toho šel rovnou ke mně a zkontroloval šedým pohledem můj stav.
„Vypadáš, jako bys prošla peklem,“ zamumlal.
Skoro se mi podařilo usmát se. „Dalo by se to tak říct.“
Grayson si sundal koženou bundu a opatrně mi ji ovinul kolem ramen. Zaplavila mě jeho vůně – bohatá, zemitá, připomínající kov.
„Můžu pro tebe něco udělat?“ Zeptal se. „Detektiv říkal, abych zavolal Finnigena Lanea. Mimochodem, měl jsem s ním na tom večírku včera v noci celkem zajímavý rozhovor. Myslím, že mi teď nevěřil, když jsem mu řekl, že stojíš na srázu nad dolem. Řekl mi, že jsem krutý, prolhaný bastard, ale že i tak jede sem. A prý mě umlátí k smrti holýma rukama, jestli jsem mu o tobě lhal.“
„Finn byl asi jenom trochu rozčilený. Má tendenci krize přehnaně prožívat:“
„A co děláš v krizi ty, Gin?“ Zeptal se Grayson.
Podívala jsem se na něho. „Přežívám.“
Po tváři se mu rozlil úsměv a v očích se mu objevilo ocenění spojené s pobavením. To jsem v pohledu Donovana Caina nikdy neviděla.
„Řekl ti tam dole Donovan Caine ještě něco? Cokoliv?“
Graysonova tvář se uzavřela. „Nic důležitého.“
Jeho hlas byl tak laskavý, plný lítosti, že jsem měla chuť zabodnout do něj svou improvizovanou hůl. Nesnášela jsem, když mě někdo litoval.
„Donovan asi nebyl zrovna šťastný, že mě vidí, že? Myslel si, že jsem zůstala zavalená v dole s Dawsonem a jeho muži a byl za to rád. Nebo se mu aspoň ulevilo.“ Srdce se mi při těch slovech trhalo na kusy, ale věděla jsem, že je to pravda.
Bylo to jediné možné vysvětlení detektivovy chladné reakce. „Ve skutečnosti nechtěl, abych přežila.“
Owen Grayson pokrčil rameny. „Nevím, co si detektiv myslí nebo chce, ale myslím si, že je to pořádný trouba.“
„Proč?“
Podíval se na mě. „Protože tam dole hledá Tobiase Dawsona a já jsem zatím tady nahoře s tebou.“
Mlčela jsem, moje pocity byly na nějakou reakci příliš rozjitřené, příliš čerstvé. Owen Grayson znovu otevřel ústa, ale přehlušil ho motor auta. Vyskočil na nohy.
„Myslím, že tvůj přítel Finn je tady.“ Zamumlal.
Natáhl ke mně ruku, ale nepřijala jsem ji.
Místo toho jsem se vyškrábala na nohy za pomoci improvizované hůlky.
„Můžeš se o mě opřít, jestli to potřebuješ.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Není třeba, je mi fajn.“
Rty se mu znovu zvlnily úsměvem. „Myslím, že bys měla trochu přehodnotit výraz slova fajn.“
Zvuk motoru se blížil. Ať už to byl kdokoliv, tak spěchal. Za chvíli se objevil Finnův Cadillac Escalade, proburácel mezi stromy a zastavil vedle nás. Kola se protočila a nahodila nás sprškou bláta. Zašklebila jsem se, poslední nepříjemná maličkost, která završila pekelnou noc.
Dveře SUV se otevřely. Jako první vystoupil Finn. Přejel mě zelenýma očima, jakoby nevěřil vlastnímu pohledu. Pak z dalších dveří vystoupila Jo-Jo a za ní Sophie. Stáli kolem auta a nevěřícně na mě hleděli.
Finn vypadal ohromeně, uchváceně a zaraženě zároveň. Jo-Jo měla v očích zamyšlený, vědoucí výraz, který se mi ani trochu nelíbil. A Sophia, ano, ta trpasličí gotička se na mě doopravdy usmála – tak hezky, jak se ještě nikdy na nikoho neusmála.
„Tak co, lidi, chyběla jsem vám?“ Zachraptěla jsem.

15 komentářů:

  1. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za skvělý překlad a korekci!

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujem. Pekna kapitola.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad. Už se opravdu těším na další kapitolu. :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ten Donovan ma poriadne štve, zaslúžil by si pár ... :-)
    vdaka za preklad a korekciu.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za další úžasné pokračování a nemůžu se dočkat další kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  11. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  12. Skvělé,děkuji za vaši práci a čas :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Srdečná vďaka za všetkých 32 dotera preložených kapitol. Skvelý preklad, skvelá korektúra, skvelé čítanie. Veľká vďaka. :-))

    OdpovědětVymazat