pátek 12. prosince 2014

Pavučina lží - 31. kapitola



Krčila jsem se ve své obvyklé skrýši, v úzké puklině ve zdi za Pork Pit. V tom stísněném prostoru jsem se cítila bezpečně. Chráněná. Asi proto, že jsem věděla, že kromě mě se tam už nikdo jiný nevejde – zvlášť ne někdo tak velký jako obr, kterého jsem právě zabila.

Už to byla hodina a půl, co vtrhl do Pork Pit a napadl Fletchera s Finnem. Slzy už mi oschly, ale ruce jsem měla pořád od krve. V hnědých skvrnách na kůži mi zůstaly bílé stopy po škrábancích od nehtů. Udělala jsem to znovu. Zase jsem někoho zabila. Stejně jako tehdy v noci ta žena zabila zbytek mojí rodiny a já jsem na všechny, včetně mojí sestry nechala spadnout náš dům. Obrátil se mi žaludek. Nějak se mi podařilo potlačit žluč, která se mi drala do krku.
Zadní dveře Pork Pit se otevřely a ven vyšel Fletcher Lane. Neřekl ani slovo a sedl si na zkřížené nohy kousek ode mě.
Zelené oči mu svítily jako kočce, přestože tvář měl zkřivenou bolestí po utržených ranách.
Seděla jsem ve svém stísněném útočišti a přemýšlela, jestli teď nastane ta chvíle, kdy mi Fletcher řekne, abych odešla a už se nikdy nevracela. Viděl, co jsem tomu obru udělala, čeho jsem schopná. Kdo by chtěl, aby se kolem něj takový někdo ochomýtal?
„Už jsi tady nějakou dobu,“ řekl Fletcher tiše. „A jsi chytré děvče, Gin. Jsem si jistý, že sis pár věcí všimla. Jako třeba, že často bývám pryč.“
A vracíš se pokrytý krví, pomyslela jsem si.
Nevěděla jsem, kam tím Fletcher míří, ale aspoň mi neřekl, abych zmizela – zatím. „Jo, všimla.“
Přikývnul. „Jsem si jistý, že ti vrtá hlavou, kam chodím a co tam dělám.“Fletcher ke mně obrátil oči a já jsem pocítila sílu jeho pohledu. „Je načase, aby ses dozvěděla pravdu, zvlášť po dnešku. Jsem nájemný vrah, Gin. Dělám to už celé roky.“
Možná jsem měla být překvapená nebo vyděšená, ale nebyla jsem ani jedno. Po tom, co byla vyvražděná celá moje rodina a po tvrdé zkušenosti s životem na ulicích, mě už nemohlo nic šokovat. Moje dětská nevinnost byla pryč, místo ní nastoupilo poznání, že lidé jsou většinou podlí, chladní, šílení, nebezpeční.
Tak jsem jen kývla hlavou jako že mi to odhalení dává smysl. A vlastně to byla pravda.
„Víš, co to znamená, být nájemným vrahem?“ Zeptal se Fletcher.
Pokrčila jsem rameny. „Zabíjíš lidi za peníze.“
Usmál se. „Většinou. Občas se stane, že mi někdo nabídne práci a já ji odmítnu. A takový člověk je pak na mě hodně naštvaný a stane se, že na mě někoho pošle.“
„Někoho jako Douglas?“
„Přesně takového.“
Navzdory absurdnosti našeho rozhovoru, jsem v sobě pocítila zvědavost a chtěla jsem vědět víc. „Koho jsi měl zabít?“
Přes Fletcherovu tvář přeletěl stín. „Jednu malou holčičku.“
„A proč jsi to prostě neudělal?“
Fletcher se na mě díval. „Protože existují jistá pravidla, Gin. Jsou věci, které nedělají ani nájemní vrahové. Zabíjení malých nevinných dětí je jedna z nich.“
Myslela jsem na živel Ohně a na všechny ty otázky, které mi kladla o Brie. Neodpovídala jsem jí, ani když mě pálila mým vlastním medailonem s pavoučí runou. Protože jsem věděla, co by se stalo, kdybych jí něco řekla. Zemřela bych jak já, tak  Bria.
„A co se stane, když někdo poruší pravidla?“ Zeptala jsem se ochraptělým šepotem.
„Zkusím to zařídit tak, aby už nemohl ublížit nikomu dalšímu.“
Věděla jsem, že tím myslí, že ho zabije. Přemýšlela jsem o tom, jak se na mě Douglas díval. Co by mi udělal, kdybych ho nezabila. Otřásla jsem se. „To musí být pěkné, dokázat se takhle o někoho postarat. Být tak silný.“ Poslední slova jsem už jen zachraptěla.
Fletcher mě upřeně pozoroval, ve tváři výraz jako by přemýšlel o něčem důležitém. Jako mi říct, ať zmizím. Rozhodla jsem se mu to usnadnit. Aspoň to jsem mu dlužila za těch pár týdnů, kdy mi poskytl bezpečné útočiště.
„Chceš, abych odešla?“
Fletcher se zarazil. „Samozřejmě že ne. Jak tě to napadlo?“
Dívala jsem se mlčky na své zkrvavené ruce.
„Gin,“ řekl něžně. „Ty si vůbec neuvědomuješ, co jsi dnes večer udělala, že ne? Zachránila jsi mě. A Finna taky. Douglas by nás všechny zabil, kdybys ho nebodla. Nesmíš se kvůli tomu cítit špatně. Udělala jsi, co bylo potřeba udělat. Nic jiného.
Napětí v mém žaludku povolilo. Možná nakonec nejsem takové monstrum. Možná by mě to nemuselo tolik trápit.
„Chci, abys zůstala, Gin.“ Řekl Fletcher. „Tak dlouho, jak budeš chtít. A jestli mi to dovolíš a jestli budeš chtít, rád bych tě trénoval.“Rozpačitě jsem se na něj dívala. „Trénoval mě k čemu? Vždyť už mě učíš vařit.“
Zaváhal. „Abys byla jako já. Abys dělala to, co já. Aby z tebe byl nájemný vrah.“
Možná jsem měla být překvapená. Šokovaná. Zděšená.
Ale nebyla. Místo toho jsem myslela na Douglase. Na obra. Jak po mě šel a jak jsem se bránila. Věděla jsem, že to, že jsem ho zasáhla, bylo spíš štěstí, než cokoliv jiného.
Moje rodina byla pryč. Zůstala jsem sama. Byla jsem unavená ze života na ulicích, z toho být jen slabá ustrašená oběť.
Unavená ze schovávání přede vším a před každým. Podívala jsem se na Fletchera. Nebylo to jen to, že byl dospělý, starší než já, vyšší, svalnatější. Měl vnitřní sílu, která ho odlišovala od ostatních lidí. Najednou jsem si uvědomila, že přesně o ten druh síly stojím. Síla, kterou potřebuju k přežití.
„A co Finn?“ Zeptala jsem se. „Je to tvůj syn. Neměl bys trénovat spíš jeho?“
Fletcher se usmál. „Je to můj syn a mám ho moc rád, ale nemá tu správnou povahu. Je příliš bezstarostný, příliš do větru. Ty jsi jiná. Klidnější. Všechno si napřed rozmyslíš, než to uděláš.“
Nic jsem o tom všem nevěděla, ale rozhodla jsem se Fletcherovu nabídku přijmout. Chňapnout po ní oběma rukama a nikdy už se neohlížet zpátky. Genevieve Snow byla mrtvá. Celá její rodina byla mrtvá. Ale Gin Blanco byla ještě naživu. A chtěla jsem, aby to tak i zůstalo.
„Dobře,“ řekla jsem. „Můžeš mě trénovat.“
Fletcher přikývnul. „Jsme domluvení. Začneme ještě dnes večer. Pojď, vrátíme se zpátky do restaurace.“
Postavil se na nohy a natáhnul ke mně ruku. Chvíli jsem se na ni jen dívala. Bude ze mě nájemný vrah. Měla bych se tak začít chovat. Což znamenalo, že se musím postavit na nohy sama. A taky jsem to udělala.
Fletcherovy zelené oči se zablýskaly a usmál se na mě---
Probrala jsem se a zalapala po dechu.
Chvíli mi trvalo uvědomit si, kde jsem a co se stalo – a že jsem pravděpodobně pohřbená zaživa.
Narůstala ve mně panika, skoro mě přemohla. Donutila jsem se myslet logicky. Byla jsem živá, dýchala jsem, takže jsem pořád měla šanci, jakkoliv malá byla.
Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tam ležela na chvějící se zemi s kolabujícím stropem nad sebou. Minuly minuty, co já vím, možná hodiny. Teď už byl klid. Země už se netřásla a kameny nepadaly, takže byl nejvyšší čas, abych se vzpamatovala.
Otevřela jsem oči do temnoty. Znovu a znovu mě zaplavovaly vlny paniky. Potlačila jsem ji. Tmy jsem se přestala už dávno bát. Navíc Tobias Dawson a jeho obři byli mrtví a už mi nemohli ublížit.
Byla jsem tu jen já, skála a voda. Nic, s čím bych si nedokázala poradit.
Začala jsem mrkat a zaostřovat zrak. Postupně se tma začala rozplývat a změnila se v šeď, ze které vystupovaly obrysy skalních bloků. Ty částečně blokovaly vstup do jeskyně. Obětovala jsem chvilku, zavrtěla prsty na rukou i na nohou a zkontrolovala zbytek těla stejně jako když jsem se poprvé probrala v jeskyni. Bolavá, odřená, k smrti unavená.
Stejně jako předtím, naštěstí všechno víceméně fungovalo.
Šmátrala jsem kolem sebe po kabelce, ve které jsem měla mast od Jo-Jo. Kabelka ale byla pryč. Stejně tak blond paruka a ani v očích už jsem necítila kontaktní čočky. Musela jsem je ztratit někde po cestě. Jediné, co mi zůstalo, byly černé šaty a lodičky, které mi tu k ničemu nebyly. Takže jsem se zhluboka nadechla, natáhla ruce dopředu a zabrala.
K mému překvapení se skála pohnula. Pod mým dotykem kousky skály praskaly jako vaječná skořápka. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tam skrčená hrabala, ale nakonec se mi podařilo si aspoň kleknout a pak se i postavit na nohy. Tenká látka šatů byla celá potrhaná a hrana skály mě tlačila do břicha, ale bylo mi to jedno.
Pomalu jsem si protáhla nohy. Nebylo tam skoro žádné světlo, ale možná jsem s tím mohla něco udělat. Rozevřela jsem špinavé pěsti. I když jsem je neviděla, věděla jsem, že na dlaních mám pořád pavoučí runové jizvy. Vždycky jsem byla schopná za pomoci své síly Ledu vykouzlit aspoň trochu světla.
Známé stříbrné světlo se mi objevilo v dlaních pokaždé, když jsem zformovala jednoduchý předmět z ledu.
Ale předtím, když jsem udělala poslední zoufalý pokus a vrhla svou magii ledu proti Tobiasi Dawsonovi, pavoučí runy zahořely studenými stříbrnými plameny Ledové magie. To se nikdy předtím nestalo.
Napadlo mě, jestli kov v jizvách bude zářit, i když už bezprostřední nebezpečí pominulo. Přišel čas to vyzkoušet.
Natáhla jsem se po magii Ledu. Tentokrát opatrně. Ale zase to bylo o něco snadnější než předtím. Po chvilce soustředění se jizvy rozzářily studeným, stříbrným světlem. Lepší než nějaká svítilna.
„Tak to je novinka,“ zamumlala jsem si pro sebe.
Zvedla jsem dlaně a rozhlédla se po jeskyni, abych zjistila, jak velkou škodu jsem vlastně napáchala.
Před výklenkem, ve kterém jsem se schovávala, ležely zvlněné hromady kamení a hlíny a vzduch byl plný zvířeného prachu. Z krásné elegantní jeskyně zbyla jen hromada suti.
Tuny a tuny kamení, vodou prosáklé hlíny a bláta zaplňovaly většinu prostoru a blokovaly východ vedoucí do důlní šachty. Podívala jsem se nahoru. Musela tam být větší vrstva pevné skály, než Tobias Dawson předpokládal, protože místo původního hladkého stropu jsem měla nad hlavou ostré rozeklané kusy skály.
Tudy se ven nedostanu. Ani kdybych byla při síle a odpočatá, místo zbitá, zkrvavená a vyčerpaná. Nešlo mi na rozum, jak jsem se dokázala prohrabat takovým množstvím kamení a hlíny. Živlové obecně mají hodně síly, ale my všichni máme svoje meze. Dokonce i já.
Škrábala jsem se přes jednu hromadu kamení a hlíny za druhou. Padala, jsem, klouzala a znovu se drápala nahoru. Po nějaké době jsem uslyšela hukot vody. Nevěděla jsem, kam se ztratila voda z potoka po tom, co jsem zbortila strop jeskyně, ale musela být někde blízko. Další důvod, dostat se odsud. Po tom, co jsem se zbavila Dawsona, jsem nechtěla skončit utopená v podzemí.
Klouzala jsem po jedné z kamenných dun, když jsem zaznamenala tichý zvuk. Byl to slabý ostrý nářek nějakého nerostu. Zvedla jsem svítící dlaně. Mou pozornost upoutal záblesk. Podívala jsem se pod nohy a zjistila jsem, že stojím na diamantech.
Byly poházené po zemi kolem mých ušmudlaných nohou jako zamrzlé slzy. Většina z nich byla rozdrcená na malé kousky, úlomky a třpytky odrážející světlo z mých dlaní. I když byly poničené, pořád byly krásné. Škoda, že mi byly k ničemu. V tomhle případě rozhodně neplatilo, že jsou každé dívce nejlepším přítelem.
Pokračovala jsem v cestě, dokud jsem se nedostala na protilehlý konec jeskyně, ale východ byl dokonale zablokovaný, což znamenalo, že ven musím najít nějakou jinou cestu. A pokud možno rychle.
Takže jsem se vracela zpátky směrem, ze kterého jsem přišla. Zastavila jsem jenom na chvíli, abych se zbavila lodiček na podpatku a odhodila je do tmy. Zlámané podpatky nadělaly na mých nohou víc škody, než chůze bosky.
Procházela jsem kolem výklenku, ve kterém jsem předtím byla schované, když jsem si ve spoustě šedi všimla něčeho světlého. Co to bylo? Další diamanty?
Popošla jsem blíž a zjistila jsem, že je to ruka – pravá ruka TobiaseDawsona, zamazaná od bláta s doširoka roztaženými prsty. Přelezla jsem přes balvan, abych se podívala zblízka, ale byla to jen ruka, vyčnívající zpod kamene. Nic jiného.
Zkontrolovala jsem pulz, žádný tam nebyl.
Ale i tak jsem zvedla ostrý kámen a pro jistotu mu rozdrtila zápěstí. Seděla jsem tam, odpočívala a dívala se, jak se jeho krev vsakuje do země mezi popadanými úlomky skály.
Když přestal krvácet, pohnula jsem se dál.
Šla jsem hlouběji do jeskyně, do části, kterou jsem předtím neviděla. Zúžila se do nízkého otvoru, sotva dost velkého pro jednu osobu.
Stála jsem tam a hleděla do tmy. Pokoušela jsem se odhadnout, co leží na konci duhy. Existoval jen jediný způsob, jak to zjistit. Zpátky to nešlo, tak jsem musela dopředu.
Nadechla jsem se a vykročila do čekající tmy.
*   *   *
Ušla jsem jen několik stop, když se svět z tmavě šedé změnil na černou, stejnou jako uhlí, které Tobias Dawson vyrval horám. Shora už nepronikalo žádné světlo, nebylo tam nic, co by mi pomohlo odhalit číhající nebezpečí. Nepřežila jsem minulé události proto, abych si tu ve tmě zlámala nohy a vyhladověla k smrti. Znovu jsem přivolala svou magii Ledu. Zase to bylo snadné a zatavený kov v mých dlaních se rozzářil dost na to, abych viděla, kam šlapu. Skála kolem mě se ozývala rozzlobeným ublíženým šepotem a stěžovala si na všechnu bolest a příkoří, které musela snést.
„Je mi to líto,“ zašeptala jsem. „Neměla jsem jinou možnost.“
Moje slova se odrazila od skalní stěny zpátky ke mně. Při tom zvuku jsem se zachvěla, ale pokračovala jsem dál a dlaněmi jsem si svítila na cestu. Průrva byla stále užší a užší. Musela jsem se skrčit, abych mohla pokračovat dál, ale nezastavila jsem. Neměla jsem na vybranou, zpátky žádná cesta nevedla, musela jsem jít vpřed.
Průchod se rozšířil a zavedl mě do čtvercového prostranství, ale po dvaceti stopách se znovu zúžil. Zaťala jsem zuby a protahovala se bokem pořád dál a dál.
A tak to šlo pořád dál, občas jsem se mohla narovnat a vydechnout si, ale většinou jsem se musela natočit bokem nebo se skrčit. V jednom místě jsem musela zatáhnout břicho a vytáhnout se do výšky, abych se prodrala průrvou sotva stopu širokou. Pokračovala jsem ale umíněně vpřed. Navzdory zraněním, zlomené čelisti a třeštící hlavě, navzdory podivnému vzepětí magie v mých žilách, jsem pokračovala pořád dál. Kdybych se zastavila, abych si odpočinula, usnula bych a kdoví, jestli bych se ještě někdy probudila.
U země se mohl hromadit plyn, který by mě uspal a pomalu zabil. Nějaká forma oxidu uhelnatého nebo ještě něco nebezpečnějšího. Nesměla jsem zastavit. Žádný odpočinek, žádný nářek, nic. I kdyby najednou ze stínů vystoupil Fletcher a nabídl mi, že mi prozradí všechno, co přede mnou tajil, kde a jak žije Bria, prošla bych rovnou skrze něj.
Potácela jsem se temnotou dál a dál, jen za pomoci stříbrného světla, které se mi linulo z dlaní. Čas ztratil jakýkoliv význam. Byly tu jen skály, kolem kterých jsem se musela protáhnout. Ostré výčnělky, píchající do chodidel. Pach mé vlastní krve. A šepot kamenů.
Když zničená část jeskyně zůstala daleko za mnou, šepot skály se zklidnil. Zase vyprávěl jen o vodě a proudícím vzduchu, o úzkých trhlinách a o času, který na ni měl jen nepatrný vliv. Po nářku zničených diamantů a zborcené jeskyně to byl uklidňující, uspávající zvuk. Snažila jsem se si ho nevšímat a pokračovala pořád dál.
Protože pokud bych se zaposlouchala a jen na chvíli zastavila, byl by to můj konec.
Neměla jsem ani tušení, jak dlouho jsem klopýtala temným podzemím. Minuty, hodiny, dny, nekonečně dlouho. Nakonec jsem vyšla z úzké průrvy do další jeskyně, skoro tak velké, jako byla ta s diamanty. Už jsem byla v půlce, když jsem si uvědomila, že mířím k nepropustné, celistvé skále.
Zastavila jsem, zamrkala a zvedla zářící dlaně. Jeskyně se rozbíhala do dvou stran. Doleva a doprava. Dvě úzké průrvy, stejné jako ta, z které jsem právě vylezla. Ale přišel čas se rozhodnout. Kterou si vybrat? A vedou vůbec někam? Obě mohly vést někam do srdce hor, zúžit se do neprůchodné škvíry. Už jsem možná byla na půl cesty k hořkému konci. Podle toho, jak dlouho jsem šla, už jsem mohla být klidně až v Číně
Ale musela jsem to zkusit. Prvně doprava. Popošla jsem svažující se chodbou asi sto stop a položila zkrvavenou ruku na skalní stěnu. Obvyklý šepot o vodě, skále a pomalu plynoucím čase.
Stejný zvuk, jaký jsem poslouchala už hodiny.
Vzdychla jsem si, otočila se, vrátila se zpátky a pustila se levou chodbou. Znovu jsem položila ruku na skálu a poslouchala. Voda, skála, čas.  Nic, co by mi naznačilo, kterou cestou se mám dát.
„Sakra,“ zaklela jsem nahlas.
Můj hlas se odrážel od skalních stěn a vracel se ke mně ve vlnách zpátky. Znovu jsem si vzdychla a promnula si obličej zkrvavenýma rukama.
Plesk-plesk. Plesk-plesk.
Ztuhla jsem. Představovala jsem si ten zvuk nebo byl skutečný? Možná jsem měla halucinace a otřes mozku. Nebo už jsem byla možná mrtvá a tohle je jen poslední sen.
Plesk-plesk. Plesk-plesk.
Ne, to nebyla představa. Zvuk přicházel odněkud z výšky. V náhlém impulzu jsem zvedla ruce nad hlavu, dlaněmi vzhůru. Natáhla jsem se po magii a studené stříbrné světlo z mých dlaní zintensivnělo.
Hleděla jsem do prostoru nad svou hlavou.
Vypadalo to jako nějaké obrovské tělo, přilepené ke stropu. Co to k čertu—
Najednou se kousek stínu odlepil. Pak další a další. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co to je.
Netopýři.
Stovky netopýrů.
Moje zoufalá, hlasitá nadávka je asi vyrušila z jejich poklidného spánku a zvedla z jejich úkrytů. Chvíli se třepotali ve vzduchu a pak zmizeli pryč. Všichni zamířili do levé chodby.
Srdce mi poskočilo a klopýtala jsem za nimi tak rychle, jak jen to šlo. Netopýři potřebují vzduch, hmyz, vodu. Pokud můžou ven oni, tak já taky. A bylo mi jedno, jak malý je otvor, kterým se dostávají ven.
Najdu způsob, jak jím protlačit svoje lidské tělo.
Netopýři byli samozřejmě o moc rychlejší než já a hlavně neměli moje rozedřené nohy. Ale i tak jsem za nimi spěchala, jak mi to jen moje bolavé tělo dovolilo. Chodba několikrát zatočila, než vyústila do kruhové jeskyně. Stála jsem v jejím vchodu a pokoušela se zaostřit pohled. Představovala jsem si to nebo tu bylo víc světla? Nechala jsem magii odplynout. Jeskyně potemněla a srdce se mi začalo znovu svírat. Stála jsem ale na místě a čekala. A pomalu se přede mnou celý prostor znovu vynořil.
Hleděla jsem nahoru a bylo to tam. Otevřený komín, asi dvacet stop nad mou hlavou, kterým skrz spletené šlahouny kudzu prosvítalo ranní slunce. Měřila jsem si otvor. Vypadal dost velký na to, abych se jím protáhla. Nemělo smysl váhat a čekat.
Ze zbytku svých zničených šatů jsem utrhla pár pruhů látky a omotala si jimi ruce. Pak jsem se chytila šlahounu kudzu a zatáhla za něj. Úponky držely, začala jsem šplhat.
Šlo to těžko. Zatraceně těžko. Bylo skoro těžší, než sebrat síly k poslednímu magickému útoku na Tobiase Dawsona. Ale kousek po kousku jsem se dostávala výš a výš. Kdykoliv jsem našla výčnělek skály, o který se dalo opřít, využila jsem ho k odpočinku pro své zkrvavené., rozedrané, prochladlé prsty. Popínavé šlahouny byly cítit rosou. Byla jsem v půlce cesty vzhůru, když jsem ucítila chladný, svěží větřík.
Když se vánek dotknul mé bolestí pulzující tváře, chtělo se mi plakat.
Odsunula jsem pocity stranou. Teď na to nebyl čas. Mohla bych uklouznout a spadnout. Ať se propadnu, jestli tu skončím se zlomeným vazem. Ne teď, když už je denní světlo na dosah.
Zhluboka jsem se nadechla a začala znovu šplhat. Už jsem byla v zúžené části komína. Budu muset pustit šlahouny kudzu a pokusit se vytáhnout skrz otvor ven a doufat, že okraje pod mou váhou nepovolí.
Našla jsem si těsně nad hlavou malý výstupek a sbírala síly. Když jsem měla pocit, že už to stačí, natáhla jsem se po něm a snažila se prsty nahmatat nějakou oporu. V poslední chvíli jsem se zachytila dalšího výhonku kudzu, který vyrůstal směrem ven.
Visela jsem tam a od pádu mě dělily jen mé chvějící se prsty. Nahlas jsem sténala bolestí, kterou jsem cítila v rukách, pažích a ramenech, ale podařilo se mi se na výstupek vytáhnout.
Odlepila jsem od šlahounu jednu ruku, pak druhou. Natáhla jsem se nahoru. Napůl jsem vykřikla a napůl zasténala. Jako bych byla posedlá ďáblem. Možná jsem byla.
Protože má vůle k životu byla mocná zbraň. Alexis James se ji nepodařilo zlomit. Ani Tobiasi Dawsonovi. Kluzké šlahouny kudzu mě teď nezastaví.
Znovu jsem se natáhla a začala se palec po palci šplhat vzhůru jako pavouk po své síti. Nakonec se moje pravá ruka natáhla do volného prostoru. Opatrně jsem osahávala okolí komína a zkoušela jeho pevnost.
Solidní skála, dost pevná, aby mě udržela. Drala jsem se nahoru, podařilo se mi vystrčit ven loket a pak druhý. Nadechla jsem se a vytáhla se nahoru. Hlavou jsem prorazila výhonky popínavých rostlin a oslepilo mě ranní slunce. Zavřela jsem oči a užívala si teplé paprsky laskající mou tvář.
S vypětím posledních sil jsem se vzepjala, překulila se přes okraj a zůstala ležet na chladné zemi.

14 komentářů:

  1. Skvělé,děkuji :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  4. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za další úžasnou kapitolu, napětím jsem skoro nedýchala, nemůžu se dočkat pokračování.

    OdpovědětVymazat
  7. som rada, že sa dostala z jaskyne a som zvedavá, čo sa bude diať ďalej. vďaka za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat