pátek 5. prosince 2014

Pavučina lží - 30. kapitola



„Souboj?“ Zeptala jsem se.
Přikývnul. „Souboj. Tak řeším svoje problémy. Za posledních dvě stě let jsem nikdy žádný neprohrál.“ Ohlédnul se přes rameno. „Vy byste se teď, hoši, měli možná držet o kousek dál.“
Obři ustoupili na druhou stranu jeskyně a nechali stát Dawsona samotného uprostřed.
Vypadali znuděně, jako by tuhle situaci zažili už mockrát. A asi to tak i bylo.
Trpaslík stál uvolněně, s mírně pokrčenými koleny.

Posunul si na hlavě kovbojský klobouk, aby na mě měl lepší výhled, pak svěsil paže podél těla a střídavě zatínal a otvíral pěsti. Připomínal mi pistolníka z dob divokého západu, který právě vyzval šerifa a stojí za pravého poledne na rozžhavené, zaprášené cestě.
To jsem mohla čekat, že živelný souboj bude vyhovovat Dawsonovu kovbojskému fetiši. Věčná škoda pro něj, že to nepřežije.
„Opravdu souboj?“ Zeptala jsem se znovu.
„Souboj,“ zopakoval. „Ty a já. Právě teď a právě tady. Zamysli se, jak silná je tvoje magie. Možná mě přemůžeš.“
Neznělo to ale, jako by tuhle možnost bral příliš vážně.
Ten syčák se mě pokoušel vyprovokovat, abych zaútočila jako první. Abych udělala nějakou hloupost. Něco podniknu, ale rozhodně to nebude nic, co by čekal.
Musela jsem hrát podle jeho pravidel, takže jsem se natáhla po chladné síle dřímající uvnitř mého těla. Nechala jsem ji, aby mě celou zaplavila. I když jsem to nemohla vidět, věděla jsem, že se mi oči rozzářily mou živelnou silou. Kámen kolem mě zaznamenal mou moc a jeho šepot zintensivněl.
Ale trpaslík nedal najevo žádné obavy. Pokud vůbec něco, pak ho má demonstrace síly pobavila. Tobias Dawson se natáhl po vlastní síle Kamene. Síla z něho prýštila jako voda z pramene a jeho oči vydávaly mléčně modrou záři. Byl silný, jeho magie byla stará a cítil se s ní pohodlně jako v dobře padnoucích šatech. Nebylo divu, že chtěl souboj. Jeden jeho magický výboj by dokázal smést většinu jeho protivníků.
Dokonce možná i mě.
Trpaslík se zasmál. „Máš hodně síly, to se musí nechat. Souboj s tebou si opravdu užiju.“
„Tak proč mi dáváš šanci, když jsem tak silná? Co když tě přemůžu?“
„Mám rád výzvy.“ Dawson znovu vyplivl rozžvýkaný tabák. U nohou ni ležela nevábná hnědá hromádka.
„A víš, co dělám ráda já, Tobiasi?“ Zeptala jsem se.
„Co?“
„Ráda mířím pod pás.“
Usmála jsem se a vrhla svou magii proti stropu jeskyně.
*   *   *
Nebyl čas na jemnůstky, zdrženlivost nebo dokonce trpělivost. Jeden úder byl všechno, co jsem měla. Veškerou svoji sílu jsem nasměrovala proti stropu jeskyně. Všechnu svou sílu Kamene a jakkoliv slabá byla, tak i sílu Ledu. Voda, která stékala po krápnících a stěnách jeskyně, okamžitě zmrzla. Krystalky ledu svým leskem rázem konkurovaly diamantům ve skalních stěnách. Rozpínající se led způsobil, že se začaly uvolňovat kusy kamene ze stěn a stropu jeskyně.
Vzduch se naplnil prachem.
Jo-Jo mi vždycky říkala, že mám víc surové síly, než kdy u koho viděla. Doufala jsem, že to platí i v případě Tobiase Dawsona. Byla jsem ale oslabená po ranách, které jsem od něj utržila a nebyla jsem v nejlepší kondici. Dokonce i kdybych byla, pořád bych se snažila rozbít kámen, který tu byl už dlouho před tím, než jsem se narodila - a bude tu i dlouho po mojí smrti. Vrstvy a vrstvy kamene. Ale i tak jsem veškerou svou sílu Kamene použila jako surové, zuřivé kladivo.
Tobias Dawson naproti mně ztuhnul. Nebyl si jistý, o co se to, k čertu, vlastně pokouším. Přemýšlel, proč na něj neútočím. Měla jsem ještě vteřinu nebo dvě, než přijde na to, o co mi jde a zaútočí na mě veškerou svou silou.
Zhluboka jsem se nadechla a vyslala proti stropu další výboj magie Kamene a vzápětí i Ledu, aby stékající voda zamrzla do větší hloubky a vyvinula na skálu ještě větší tlak. Použila jsem Led jako dláto a Kámen jako kladivo.
Dláto. Kladivo.
Vidění se rozostřilo do stříbrné mlhy. Do očí mě štípal stékající pot. Kolena se mi třásla a v celém těle jsem cítila slabost. Jako bych se dřela celé roky, dekády, jako bych měla v nejbližších vteřinách omdlít. Chtěla jsem všechnu magii nechat být, jen odpočívat. Všechny části mého těla protestovaly a naříkaly nad tou námahou a odpíraly mi poslušnost, nechtěly nic jiného, než se nechat pohltit černým nevědomím.
Pokud bych to ale dopustila, poskytla bych Dawsonovi příležitost k protiútoku a už bych neměla sílu se bránit. Tak jsem zaťala zuby, potlačila bolest a pokračovala v bušení do skály.  I kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám, přinutím tu jeskyni zhroutit se a pohřbít v sobě toho zkurvysyna.
Prásk!
Fungovalo to. Ze stropu se odtrhnul obrovský stalaktit. Jako obrovský nůž zajel jednomu z obrů do ramene. Ten zavyl bolestí a padl na zem. Všude stříkala krev a skála pod mýma nohama se začala otřásat.
Dawson otočil hlavu a podíval se po křičícím obrovi. To od něj byla velká nedbalost, nechat se takhle rozptýlit.
Pokračovala jsem. Led, Kámen. Dláto, kladivo.
Míjely další vteřiny. Další kus skály se ulomil, tentokrát nad Dawsonovou hlavou. Jeho magie Kamene ho varovala, takže stihl vrhnout se stranou. Tvrdě narazil na zem.
„Sejmi ji!“ Zakřičel Dawson na obra, který se snažil udržet se na nohou. „Sejmi ji, než zbortí strop---“
Pozdě.
Cítila jsem, jak kámen povoluje, záchvěv slabosti způsobený roky prosakování vody. Naposled jsem sebrala síly k magickému útoku a zaměřila ho do pukliny ve skále vytvořené vodou. Byla úzká jako nitka, ale i to stačilo.
PRÁSK!
S obrovským rámusem pukl strop jeskyně. Jakoby poblíž explodovala celá hromada granátů. Pramínky vody byly najednou všude a půda pod mýma nohama se otřásala. Vzduch byl plný prachu a úlomků kamene, které kolem létaly jako šrapnely. Vrhla jsem se na zem a kutálela se pryč od Dawsona, jeho dvou obrů a stalaktitů létajících vzduchem. Všimla jsem si výklenku ve skále a schovala se v něm. Prostor byl velký sotva na moje tělo, ale skála byla v tom místě pevnější, než kdekoliv jinde a netekla tam žádná voda.
Krápníky se odlamovaly ze stropu a padaly dolů na zem jako ostří gilotiny. Jako první zasáhla změť jejich úlomků už dřív zraněného obra. Po jejich dopadu vypadal jako nadměrná voodoo loutka propíchaná desítkami kamenných špendlíků. Druhému muži se podařilo udělat ještě pár kroků směrem k východu, než mu padající kus skály rozrazil lebku. Viděla jsem, jak se jeho krev rozstříkla po stěně jeskyně, než mi výhled zakryl prach a padající kameny.
Tobias Dawson byl chytřejší, než jeho poskoci. A taky odolnější. Stejně jako já se vrhnul k zemi a uniknul většině padajících stalaktitů. Vyskočil na nohy.
Uviděl mě, jak se krčím ve výklenku a oči mu zaplály nenávistí.
„Za tohle tě zabiju, ty mrcho!“ Překřikl hučení vody a rachot padajících kamenů.
Rozběhl se mým směrem. Pořád se mu dařilo vyhýbat se padajícím kamenům, krápníkům a proudům vody. V očích mu plála magie. Natáhl ruce před sebe, připravený vrhnout po mě její proud nebo mě vytáhnout z mého úkrytu mezi padající kameny. Nejspíš oboje. Trpaslík se svou tělesnou konstitucí mohl kamenný zával přežít. O mě se totéž říct nedalo.
Nebyla jsem tak odolná a silná jako on. Nože jsem u sebe neměla, takže mi zbývala jen jedna možnost, jak s ním bojovat.
Ještě jednou jsem sáhla po své magii.
Magii Ledu. Bylo to všechno, co mi zbylo. Byla jsem vyčerpaná. Magii Kamene jsem spotřebovala na zhroucení stropu jeskyně, takže jsem se zaměřila na tekoucí a kapající vodu všude kolem. Přiměla jsem ji zmrznout a nechala dopadnout na Dawsona. Ale místo nožů, které jsem si představovala, ho na kůži sotva poškrábaly ledové jehličky. Ještě pár stop a bude u mě a pak budu mrtvá.
Vzedmulo se ve mně odhodlání – chladné, tvrdé, neochvějné.
Znovu jsem se natáhla po magii Ledu. Tentokrát to bylo těžší, bylo to zatraceně těžké jako nabírat vodu do ruky s roztaženými prsty. Vždycky, když se mi podařilo nabrat nějakou sílu, vyklouzla mi. Zkusila jsem to znovu a soustředila se na tenký pramínek magie vyvěrající z mého nitra. Pokusil se mi uniknout, ale sevřela jsem ho pevněji a přinutila ho k poslušnosti.
A něco ve mně se zlomilo.
Na moment jsem se cítila jako syrové vejce upuštěné na podlahu – rozbitá, roztříštěná, rozmáznutá. Ale pak mě zaplavila magie. Víc magie Ledu, než jsem cítila kdy předtím.
Nepřestala jsem přemýšlet o tom, kde se vzala nebo jestli to není nějaká forma předsmrtné halucinace, ale zároveň jsem magii použila, nechala zamrznout další vodu a ledové útvary nasměrovala proti Dawsonovi.
Tentokrát se mi podařilo zformovat dlouhé ostré rampouchy, které svištěly vzduchem jako dýky. Trpaslík je viděl. Zastavil kousek přede mnou a použil svou magii Kamene, aby se před nimi ochránil. Přeměnil svou kůži v kamennou ulitu, stejně jako jsem to mnohokrát udělala i já.
Ale tentokrát to nefungovalo.
Možná se nechal příliš rozptýlit okolním chaosem.
Možná ho moje předešlé útoky příliš vyčerpaly nebo byl jen moc naštvaný, že věci nešly podle jeho představ, pečlivě naaranžovaný magický souboj se nekonal a nebyl se schopný vyrovnat s mým nefér útokem.
Ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, ledové rampouchy se mu zabodly do hrudi se stejně hladce jako by to byly moje nože. Modrá magická záře se z jeho očí vytratila a otevřel ústa k výkřiku. Zbytek stropu se začal hroutit a přehlušil jeho nářek.
V jeskyni plné prachu, kamenných úlomků a bláta by měla být tma, ale nebyla.
Bylo tam nějaké světlo - a vycházelo ze mě. Hleděla jsem nevěřícně na svoje ruce.
Pavoučí runy v mých dlaních byly jako v ohni – plné ledových plamenů.
Cítila jsem, jak mým tělem proudí síla, tentokrát ještě mnohem víc, než předtím. Moje magie Ledu byla najednou skoro tak silná jako magie Kamene.
To nebylo dobré.
Na moment se můj pohled setkal s trpaslíkovým. V jeho očích se střídala panika s bolestí a strachem. A najednou byl pryč, za padajícím kamením, vodou a zvířeným prachem. Schoulila jsem se do klubíčka a přitiskla se ke třesoucí se skalní stěně. Vibrace a hučení okolní skály se v mé hlavě slily v nekončící nářek. Svou magií jsem způsobila zhroucení jeskyně a způsobila horám mnohem víc bolesti, než kdy dokázal Dawson se svými stroji. Z toho zvuku se mi svíral žaludek. Ale bylo to buď kámen, nebo já a já jsem zvolila sebe.
Takže jsem zavřela oči a poslouchala, jak se na mě hroutí kamenné stěny a strop jeskyně.

15 komentářů:

  1. Moc děkuju za překlad ,už aby bylo pokračování

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za úžasnou kapitolu, teď nebudu moci dospat pokračování, ustojí příliv nové magie, nebo ji to zničí? A zavalí ji skála, nebo se odtamtud nějakým zázrakem dostane, a pokud ustojí nával magie ledu, zůstane jí tak silná i poté, co se odtamtud dostane? Příliš mnoho otázek a málo odpovědí. To bude dlouhé čekání.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty jsi tak úžasná čtenářka, že bych Ti nejradši řekla, jak to dopadne. Ale neboj, ovládnu se :-)

      Všem ostatním taky děkuju za komentáře a slibuju, že povídky mezi díly dva a tři zvládnu přeložit jako vánoční dárek pro všechny, které tahle série baví.

      Vymazat
  4. děkuju, děkuju, děkuju!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Vďaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat