sobota 6. prosince 2014

Ledový král - 17. kapitola



Téměř se stmívalo, než král sebral odvahu a zaklepal Calie na dveře.
Neodpověděla, tak do nich strčil a otevřel, oči měl sklopené k zemi. „Calio, daří se ti dobře?“
Od pohovky něco uslyšel, tak otočil hlavu a všiml si, že tam leží zabalená do deky. Hořící oheň vrhal na její potlučený obličej hrůzostrašné stíny. „Co chcete?“
Král se posadil do křesla vedle pohovky a pokusil se ji vzít za ruku.

Ucukla, dřív, než se jí mohl dotknout.
„Ptala jsem se, co chcete?“ zavrčela.
Nevěděl co dělat s prázdnýma rukama, tak si je složil v klíně. „Doufal jsem, že bych si s tebou mohl promluvit.“
Konečně se na něj podívala a všimla si jeho masky. „Sundej to,“ řekla.
Král naklonil hlavu. „Cože?“
„Sundej si to, nebo vypadni.“ Řekla nekompromisně.
Král přejel prstem po okraji masky. „Calio,“ řekl tiše. „Já nemohu…“
Jediným ladným pohybem vstala z pohovky a spadla z ní deka a odhalila jeho košili, kterou měla na sobě. Na kyčli jí svítila černá modřina v kontrastu s bílou košilí. „Pak vypadni.“
„Prosím, dovol mi říct ti, co potřebuji.“
„Jsem unavená, Ledový králi. Buď si se mnou promluv jako chlap, kterým jsem si myslela, že jsi, nebo vůbec ne.“
Zavrtěl hlavou a ona se od něj bez ohledu na další zranění snažila rychle protáhnout. Když zakopla o jeho křeslo, král se s ní ve snaze ji ochránit svalil na podlahu. Při pádu mu spadla maska a odlétla někam stranou.
Rychle se posadil a přitáhl si ji na klín. „Jsi v pořádku?“ Zeptal se a přejížděl po ní rukama, jak chtěl rychle zjistit, jestli se nezranila.
Samolibě se usmála. „Jsem v pořádku. Můžeš si se mnou promluvit.“
Přejel si rukou po zjizvené tváři a sklonil hlavu ve snaze ji zakrýt. „Prosím… Nedívej se na mě,“ zaprosil.
Calia s povzdechem zavřela oči. K jeho nesmírnému údivu se mu opřela o hruď a strčila mu hlavu pod bradu. „Máš dvě minuty.“
Zaburácel smíchy. „Myslím, že bude trvat mnohem déle, než se ti omluvím za všechno, co jsem ti provedl.“ Nic neřekla, tak pokračoval. „Nejsem dobrý muž, Calio. Já jsem marnivý a nerozhodný, ale také velmi mocný. To není dobrá kombinace a obávám se, že kvůli tomu jsi trpěla. Nikdy jsem tě neměl zavírat do žaláře ani tě posílat pryč. Ten večer u bazénu jsem tě měl vyslechnout.“ Pomalu ji objal kolem ramen, když ho nezarazila, sebejistěji pokračoval. „Lituji bolesti, kterou jsem ti způsobil.“
Chvíli bylo nepříjemné ticho, nakonec se zeptala: „A to je všechno?“
„No… mám dojem, že toho bude ještě víc, ale to záleží na tobě.“
„A to je všechno?“ Zeptala se znovu.
„Co mám ještě říct?“
Calia se od něj odtáhla a vstala.
Zmatený král se snažil dívat kamkoli, jen na dlouhé holé nohy před sebou.
„Tak jo, odpouštím vám, a teď odejděte, jsem unavená a chci si jít lehnout.“
Pomalu a nejistě se postavil. Calia se dívala stranou, takže jí neviděl do tváře. „Calio, děje se něco, vážně to je všechno…“
Pokrčila rameny, nedívala se na něj. „Právě jste řekl, že ano.“
„Tak jsem to nemyslel…“ prosil. „Prosím, podívej se na mě.“
„Ještě jste mi to nedovolil,“ připomněla mu tvrdě.
Zalapal po dechu a otočil se k ní zády, zakryl si tvář rukou. Zapomněl, že mu spadla maska a nikde ji neviděl.
Calia se přikradla ke dveřím a vystrčila ho ven. „Buď mi čelte jako muž, nebo vůbec ne. Dopoledne se vrátím ke svým povinnostem. Teď prosím, odejděte.“
Zmatený a poražený král odešel.
Ve svých komnatách si našel jinou masku, ale nakonec jen seděl u krbu a převracel ji v dlaních. Tu noc se vůbec nevyspal.

Calia špatně spala. Pořád přemýšlela nad jeho omluvou, o tom jak se cítila v jeho náruči a hlavně o tom co jí neřekl. Uvažovala o své budoucnosti a zdálo se jí, že bude velmi chmurná. V matčině domě nebyla vítaná, ve městě nebyla v bezpečí a z pomyšlení na to, že by sloužila muži, který ji nemiluje, se jí zvedal žaludek.
Ráno se probudila bolestí. Zdálo se jí, že spánek v měkké posteli bolest ještě zhoršil. Od brány slyšela nějaký hluk, ale rychle zase znovu usnula.
Znovu ji vzbudilo až slunce. Z nádvoří slyšela hluk a nějaké hlasy, což v ní vzbudilo zvědavost, která přemohla i bolest. Ztuhle se dobelhala k oknu, aby viděla co se děje.
Všimla si skupinky mladých žen, které nastoupily do kočáru, aby je mohl odvézt do města.
„Tak takhle je to,“ zašeptala si pro sebe. Tušila, že ji král nebude chtít jako osobní služebnou. Co, ale rozhodně nečekala, bylo, že právě probíhá přijímací pohovor, přemýšlela, koho si asi vybere místo ní.
Celé dopoledne za ní nikdo nepřišel, takže odpočívala a dívala se z okna. Zahlédla Ledového krále nastoupit do kočáru a odjet. Caliu okamžitě napadlo, jestli si nejede pro novou služebnou a jestli ji také zavře do žaláře. Stravovala ji bolest a únava, takže to nakonec nevydržela a usnula.
Druhý den se probudila a cítila se mnohem lépe. Je pořád králova osobní služebná, takže se pustí do práce, konečně se dozví, co se děje. Byla zvědavá, co jí král řekne? Co s ní udělá?
V koupelně se umyla a pečlivě upravila. Se škrábanci a modřinami ve tváři toho nemohla moc udělat, ale alespoň se učesala a oblékla si šaty z měkké modré vlny. Nadechla se pro uklidnění a vyrazila za králem.
S děsivým odhodláním zaklepala na dveře králových komnat, ale nic se neozvalo. Zvědavě otevřela dveře a zjistila, že je prázdná. Nakonec si vzpomněla, že král začal jíst v jídelně a s povzdechem tam vyrazila.
Když vstoupila do jídelny, téměř nedokázala zadržet šokovaný výkřik.
Král seděl u stolu, snídal a pročítal si nějaké papíry. Neměl masku. Ranní světlo ozařovalo jeho jizvy, ale vůbec nevypadal tak hrozně, jak si myslel.
Zřejmě vycítil její přítomnost, takže zvedl hlavu a podíval se na ni. „Calio,“ řekl tiše a postavil se. „Nechtěla by ses se mnou najíst?“
Nuceně se na něj usmála a posadila se, za chvíli se uklidnila. „Dnes ráno vypadáš dobře, můj králi.“
Obrátil oči v sloup. „Mám dojem, že vzbuzuji stejnou pozornost jako ty.“
Zasmála se a opatrně se dotkla boule na hlavě.
„Jsme to ale povedená dvojka,“ řekl tiše.
„Chcete ještě trochu čaje?“ Přerušila je Abelina, z očí jí sálalo štěstí. Pak se vydala do kuchyně pro Caliinu snídani.
Když odešla, Calia se zeptala. „Muselo to být obtížné, nenasadit si masku?“
Král si promnul bradu. „Ano to bylo. Myslel jsem si, že až mě služebnictvo uvidí, s křikem uteče. Ale musím říct, že mě překvapili.“
„Jak to?“
Slabě se usmál. „Jago mi přinesl mast, kterou jsem mu kradl z lékárny. Abelina mě objala a políbila, no a Klaribel…“ Zavrtěl hlavou. „Rozepnula si košili a ukázala mi jizvu od kopnutí koně. Zřejmě jizvy považuje za znamení odvahy.“
Calia se zasmála. „To si dokážu představit.“
Když dopili čaj, král řekl: „Dnes ráno musím něco udělat a budu potřebovat tvou pomoc.“
„Jistě,“ odpověděla trpce.
„Obávám se, že to bude dost nepříjemné a omlouvám se za to, ale musí to být.“ Jeho hlas nebyl chladný, ale velmi tichý.
Calia překvapeně vzhlédla a upřeně mu zírala do tváře.
„Půjdeš se mnou?“ Zeptal se nakonec a vstal od stolu.
Mlčky přikývla.
Calia se snažila jít dva kroky za ním a po jeho pravici, ale zpomalil a vzal ji za ruku.
Když vcházeli do trůnního sálu Marchello se jim uklonil.
Zmatená Calia se znovu pokusila dosáhnout správné vzdálenosti od krále, ale nepustil její ruku, takže to nešlo. Další věc, která ji překvapila, bylo vyřezávané křeslo stojící vedle trůnu.
Král ji k němu zavedl. „Prosím, posaď se.“
„Nemůžu tady sedět,“ protestovala.
„Prosím,“ požádal ji tiše.
Zmatená a otřesená Calia, se posadila a král usedl vedle ní na trůn.
O chvilku později Marchello vedl před trůn dva muže, kterých se Calia nejvíc obávala, Delmara a Duranda.
Bratři přistoupili k trůnu s falešným úsměvem na rtech. Když spatřili Caliu, na moment se zarazili, ale pak uctivě poklekli před trůnem. Když vstali, měli na tvářích své obvyklé nicneříkající úsměvy.
„Víte, proč jsem vás nechal předvolat?“ Zeptal se přísně Ledový král.
„Obávám se, že nevím, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl Durand a koutkem oka pohlédl na Caliu.
„A ty?“ zeptal král Delmara.
„Ne, Vaše Veličenstvo.“
„Nechal jsem vás předvést, kvůli násilí, které jste páchali na dívkách ve městě.“ Řekl rozzlobeně a Calia se nervózně otřásla.
„Obávám se, že nevím, o čem mluvíte…“
„Okamžitě zmlkni!“ Zařval král. „Nebudeš mi lhát a nebudeš drzý. Všechno už vím. Mluvil jsem s mnoha dívkami a ženami o tom, co jste jim s bratrem prováděli.“ Naklonil se k nim a bratři ustoupili. „Vím, co jste provedli mé služebné.“
Calie se sevřelo srdce. Konečně jí uvěřil.
„Vaše Veličenstvo, ujišťuji vás, že to není pravda, je to jen lež od zahořklé harpyje. Jak jistě víte, já i můj bratr jsme ve městě nejlepší partie, ale bohužel žádná z dívek ve městě není pro naši matku dost dobrá. Nechci nikoho urazit, ale přísahám, že stačí, abych se na nějakou dívku usmál, a už si myslí, že je se mnou zasnoubená!“ Delmar se falešně zasmál.
Král se vůbec nebavil. „Obtěžovali jste, zbili, unesli a znásilnili mnoho žen. Mám na to důkazy.“
Nevinná fasáda z Duranda sklouzla jako voda. „Co s námi uděláte, pošlete nás do vyhnanství?“
„Abyste mohli pokračovat někde jinde? To ne, odsoudím vás k smrti.“
Bratři zesinali, ale král ještě neskončil. „Nic jiného si nezasloužíte. Dobře jsem viděl, co dokážete způsobit, ale dám vám i jinou možnost.“
Zmatení ale vděční, padli před králem na kolena. „Jistě, Vaše Veličenstvo.“
Valanko se chladně usmál. „Dobrá. Budete pracovat v dolech, kde zůstanete až do smrti. Peníze, které si vyděláte, předám vašim obětem jako odškodnění. Rozlučte se se sluncem, protože ho už nikdy neuvidíte.“
Marchello oba zmatené bratry odvedl.
Když byli pryč, král se obrátil ke Calie. „Lituji, že jsem ti nevěřil.“
Promnula prsty operku křesla, ale nepodívala se mu do očí. „Proč mi teď věříte?“
„Jago mě přivedl k rozumu,“ řekl bez obalu. „A když mi došlo, kdo tě tak sudově napadl, uvědomil jsem si, že už něco podobného určitě provedli.“
„Ty dívky, které byly dnes na hradě?“ Zeptala se náhle. „Ptal jste se jich na Delmara a Duranda?“
Smutně přikývl. „Ano a dost jsem se toho od nich dozvěděl. Připadá mi, že nejsem moc dobrý král, když se něco takového mohlo odehrávat v mém městě a já o tom vůbec nevěděl.“
Calia zbledla, když si uvědomila, jaké utrpení ty dívky musely snášet.
Král si před ní klekl. „Omlouvám se za to, že jsi toho byla svědkem, ale věřím, že pro tebe bylo důležité vidět na vlastní oči, jak byli potrestáni.“
Otupěle přikývla a on ji zvedl z křesla. „Není ti dobře. Prosím odpusť mi.“
Celou cestu do jídelny se jí motala hlava. Křeslo, do kterého ji posadil, bylo mnohem pohodlnější, než to vyřezávané v trůnním sále, s tichým povzdechem se do něj usadila.
Král jí nalil šálek čaje a než jí ho vtiskl do ruky, přilil do něj brandy.
Pomalu se napila a král se usmál, když si všiml, že se jí vrací barva do tváří. Pak řekl: „Je toho ještě víc, co musím udělat, ale už to nebude tak náročné, je ti dost dobře, abys mi asistovala?“
Calia mlčky přikývla.
Když Abelina přišla pro nádobí, král jí řekl: „Přivedla bys, prosím Marchella? Potřebuji si s vámi dvěma o něčem promluvit.“
„Samozřejmě,“ zamumlala Abelina se zvědavostí v očích.
Když Abelina odešla pro majordoma, král zvedl ze židle těžkou krabici a odnesl ji k jednacímu stolu. Vytáhl z ní papíry a uspořádal je do úhledných hromádek.
„Co ode mě potřebujete?“ Zeptala se ho Calia.
„Jen seď a poslouchej,“ odpověděl.
Přišli Marchello s Abelinou a oba se tvářili zmateně.
Král se postavil a ukázal na dvě židle před sebou. „Prosím, posaďte se.“
Oba pohlédli na Caliu, ale ta jen pokrčila rameny.
„Za prvé, chtěl bych vám poděkovat za léta vaší věrné služby.“ Abelina otevřela ústa, ale král zvedl ruku. „Za druhé, chtěl bych se vám omluvit, že jsem vám v této věci nedal na výběr.“ Vytáhl dva velké kožené váčky a postavil je před ně. „Tohle je váš plat, čtyři zlaté mince za měsíc a k tomu malý bonus. Doufám, že budete oba spokojení.“
„Vaše Veličenstvo, to nemůžeme přijmout…“ vyhrkli oba sloužící.
„Můžete a přijmete,“ řekl přísně. „Ale to ještě není všechno. Vaše… nucená služba je nyní u konce. Když budete chtít zůstat, rád vás přijmu, jako součást placeného personálu.“
Abelině tekly slzy. „Ráda zůstanu, Vaše Veličenstvo. Jsem tady doma.“
„Já také,“ řekl Marchello. „Zůstanu tady.“
Král se usmál. „Děkuji. Vůbec netušíte, jak rád to slyším.“
Když ti dva ruku v ruce odešli, otočila se Calia ke králi s pozvednutým obočím, ale nechala si své myšlenky pro sebe, protože právě přišli Klaribel a Jago.
Král jim řekl to samé, co hospodyni a majordomovi, a čekal, jak zareagují.
„Zůstanu,“ řekla Klaribel. „Nikdo nemá koně, jako vy.“ Podívala se na kožený váček a přistrčila ho ke králi. „Nechte si ty peníze a postavte mi místo nich dům. Hned vedle stodoly.“
Král jí peníze vrátil. „Nech si je a ten dům ti postavím.“
Kousla do rtu a pohlédla na Jaga. „Tak dobře, ale Jago v něm bude žít se mnou.“ Úplně zrudla a Calia musela potlačit smích.
„Jago, co tomu říkáš?“ Zeptal se král.
„Kam jde ona, půjdu i já. Rád tady zůstanu.“
Král spokojeně přikývl a oba propustil.
Calia chtěla promluvit, ale král ji přerušil. „Laskavě mi připomeň, abych se Abeliny a Marchella zeptal, jestli také nechtějí postavit dům?“
Přišli Cato a Jos, tvářili se vážně.
Než mohl král promluvit, Jos vyhrkl. „Nechci tady zůstat.“
Cato na něj zíral. „A já si nechci hledat jinou práci, kde jinde budou chtít za kuchaře chlapa.“
„Říkal jsi mi, že zůstaneme spolu,“ zasyčel Jos.
Cato se usmál a mávl rukou na krále. „Dobře, taky odcházím.“
Valanko sepjal prsty pod bradou. „Jsem přesvědčen, že král v Galston hledá nového kuchaře. Když mi naposled psal, zmínil se, že mu už od jeho kuchaře nechutná.“
„Nemyslím, že to bude fungovat,“ řekl mrzutě Cato.
„Před pár lety jsem se s králem a jeho osobním poradcem setkal. Domnívám se, že vaše přátelství pochopí.“
Jejich oči se naplnily nadějí. „Vážně? Nezlobíte se na nás?“
Král zavrtěl hlavou. „Ani v nejmenším. Na dlouho jsem vám vzal svobodu, takže vám rád pomohu.“
Calia pozorovala ty dva, jak odcházejí a vzrušeně diskutují o tom, jak se sbalí a odcestují.
Otočila se na krále a zašeptala: „Takže teď už zbývám jen já.“
Král vytáhl poslední kožený váček a postavil ho před ni. „Za službu.“
Calia váček odstrčila a čekala, co řekne dál.
„Jsi volná. Ale musím ti říct, že jsi pro mě důležitá. Doufám, že si to rozmyslíš a zůstaneš se mnou.“
Podívala se mu do očí. „A co tady budu dělat? Mám vám dál sloužit, ale já vás miluji, mám žít každý den ve strachu z toho, že mne propustíte, protože ke mě necítíte to samé?“
Srdce se mu sevřelo. „Chtěl jsem pro tebe jen to nejlepší.“
„A já chtěla jen vás,“ zašeptala.
Po zjizvené tváři mu sklouzla jediná slza. „Jsem prokletý, Calio.“
Okamžitě se postavila. „Dobře, takže odcházím.“
Srdce se mu zastavilo, natáhl ruku, aby ji zastavil. „Prosím neodcházej. Miluju tě. Jsem sice hrozný člověk, ale miluji tě a chci, abys se mnou zůstala.“
Zvedla hlavu, aby se mu mohla podívat do zjizvené tváře. Když zjistila, jak je vyděšený, zvedla ruce a objala ho kolem krku.
„Miluji tě,“ zašeptala mu do rtů.
Všechny jeho obavy se jako zázrakem rozplynuly, sevřel její tvář v dlaních, a když ji políbil, cítil, jak se usmívá.
Najednou se mu zkřivila tvář bolestí a odstrčil ji od sebe.
„Valanko?“ Vykřikla, když ji od sebe odstrčil. „Co se děje?“
Drásal si rukama jizvy.
„Co je s tebou?“ Zeptala se.
Calia šokovaně přihlížela, jak král klesl na kolena a začal křičet. Okamžitě si klekla k němu a pevně ho držela za ramena.
Svíjel se bolestí, Calia vedle něj klečela a bezmocně ho pozorovala. Oběma jim to připadalo nekonečné.
„Je mi to líto,“ opakoval pořád dokola, dokonce i v bolestivé agónii je chtěl utěšit.
Pevně ho objímala, jako by ho chtěla ochránit před bolestí a ta nakonec začala ustupovat. Také ji objal a najednou si uvědomil, že poprvé po třista letech necítí žádnou bolest.
Prstem se opatrně dotkl své tváře. Stále byla zjizvená, ale bolest necítil. Pořádně zamrkal a nic ho nebolelo. Roztrhl si košili, na prsou měl pořád jizvy.
Calia se dívala, jak se prohlíží.
„Co vidíš?“ zeptal se a nevěřil svým vlastním smyslům.
„Vidím muže,“ řekla s úsměvem.
„A moje jizvy?“
„Pořád je máš.“ Váhavě se jedné dotkla prstem. „Nechápu, co se to stalo?“
Král na ni v úžasu zíral. „Tys to dokázala. Zlomila jsi mé prokletí.“
Zavrtěla hlavou. „Nezlomila, pořád máš jizvy.“
„Ale bolest je pryč. Tři sta let utrpení, a teď je pryč. Zlomila jsi mé prokletí.“
Calia se zamračila. „To jsem nebyla já.“
Objal ji rukama a pevně ji k sobě přitiskl. „Byla to tvá láska,“ trval na svém a cítil, jak na jeho hrudi vrtí zamítavě hlavou.
„Kdyby to byla pravda, kletba by byla zrušena už dávno.“
Usmál se jí do vlasů. „Tak dlouho?“ Pak se trochu odtáhl. „Ale co to tedy bylo, když ne tvá láska? Třista let jsem se snažil najít lék…“
Calia zaklonila hlavu a podívala se na něj. „Dnes sis sundal masku a propustil své otroky. Možná to s tím má něco společného.“
„Aha,“ řekl. „Takže jsi to byla ty.“
Chtěla se začít hádat, ale přitiskl jí prst na rty. „Jen díky tobě jsem pochopil, jak špatně se chovám. A uvědomil jsem si také, že s tebou toužím zůstat, i když jsem zjizvený a zaklety.“ Pohladil ji po vlasech. „Dala jsi mi víc, než jsem kdy snil.“
„A co budeš dělat teď, když máš všechno, co sis přál?“ zeptala se tiše.
Zvážněl a položil jí ruce na ramena. „Nemám všechno, ne, pokud nezůstaneš.“
„A co tady budu dělat? Budu tvá služka? Tvá hračka?“
„Ne. Má žena, má rodina, moje všechno.“
Usmála se a pohladila ho po tváři. „Jedině když mi slíbíš, že spálíme všechny tvé masky.“
Král se zasmál a políbil ji. „Jak přikazujete, má královno.“

36 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za překlad!!! :-):-)

    OdpovědětVymazat
  3. Naprostá bomba moc děkuji :)

    OdpovědětVymazat
  4. Krasne rano! Dekuju za preklad a korekci!aja

    OdpovědětVymazat
  5. Óóó :-) to bol tak krásny a úžasný koniec. Vďaka za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. To bolo pekne :-) diky za preklad

    OdpovědětVymazat
  9. Krásná pohádka, děkuji za výběr, překlad i korekci!

    OdpovědětVymazat
  10. Perfektní ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za to, že jste nám umožnily si přečíst tak úžasnou knížku, kdo ví, kolik takových skvostů ještě někde čeká na přeložení, bude překládaná i nějaká další kniha od této autorky?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, chtěla bych na ni sehnat překladatelku, tak uvidíme, jak to půjde. :)

      Vymazat
  12. Konečně :-D Děkuji za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  14. Ďakujem za preklad~~

    OdpovědětVymazat
  15. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  16. Úžasný konec úžasné knihy :)
    Moc děkuji za všechnu vaši práci, bez vás bychom si tuhle skvělou knížku nikdy nepřečetli. Ještě jednou díky :)

    OdpovědětVymazat
  17. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  18. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  19. Ďakujem za preklad aj korekciu skvelej knihy.

    OdpovědětVymazat
  20. Díky moc za překlad, korekturu, za vytrvalost, že jste to dotáhly až do konce :)

    OdpovědětVymazat
  21. Díky moc za překlad a korekturu celé knihy :-D

    OdpovědětVymazat
  22. ACH MŮJ BOŽE ! úžasné díky :)

    OdpovědětVymazat
  23. Srdečná vďaka za skvelý preklad i korektúru :-))

    OdpovědětVymazat
  24. Děkuji za překlad i korekturu. :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  25. Tohle bylo nadherne!!!!

    OdpovědětVymazat
  26. Super krásne nádherné ďakujem ☺

    OdpovědětVymazat