čtvrtek 25. prosince 2014

Pavučina klamu 2/3


Dveře se za Gin ještě ani pořádně nezavřely a Jo-Jo už mi klepala rukou na rameno.
„No? Na co čekáš?“ Řekla. „Oběhni to zadem a podívej se, jestli se nedostala do průšvihu.“
„Rozkaz, madam,“ odpověděl jsem.
Jo-Jo přivřela oči a usmála se. „Neodmlouvej. Jsem o sto let starší než ty. Neříkali ti doma, že máš starším prokazovat úctu?“

 „Jistě, madam,“ zopakoval jsem a vydal se směrem, kterým ukazovala.
Přešel jsem přes ulici a proklouzl úzkou uličkou mezi domy. Po zemi se válely odpadky a chladný říjnový vítr hnal prázdné plechovky proti zdi. Ve vzduchu se vznášel zápach piva a zatuchlého cigaretového kouře. Taková místa byla cítit vždycky stejně, potem a zoufalstvím, jako by jimi bylo celé Jižní město prosáklé. Přemýšlel jsem, jestli to Gin prostřednictvím své magie vnímá stejně. Asi ano, jen mnohem silněji. Občas jsem si říkal, že je jednodušší být jen normálním člověkem a tyhle věci prostě ignorovat.
O dvě minuty později už jsem stál na víku velké popelnice. Odtamtud jsem dosáhl na požární žebřík, který vedl až do třetího patra domu. Navzdory mým šedesáti letem pro mě tahle cesta nepředstavovala žádný problém. Gin mi občas říkala staříku, byl to takový její osobitý projev náklonnosti. Se svou vrásčitou tváří a bílým chmýřím na hlavě jsem možná staře vypadal, ale pořád jsem měl ďábla v těle.
Ze svého místa na požárním žebříku jsem měl skvělý výhled oknem do kanceláře Jimmyho Fontaina. Pokud jsem se během své kariéry nájemného vraha něco naučil, tak to bylo to, že od prvního patra výš se nikdo neobtěžuje zatahovat závěsy. Fontaine nebyl výjimka, takže jsem ho mohl sledovat za pochromovaným stolem se skleněnou deskou.
Jimmy Fontaine byl obr, což znamenalo, že byl vysoký něco kolem sedmi stop a měl mohutnou postavu. Se světlými vlasy a modrýma očima byl podobný svému bratru, ale díky podlosti v pohledu vypadal tvrdě a ošklivě. Strohý modrý oblek měl vyvolávat dojem, že se jedná o schopného obchodníka a ne o ujetého zákeřného bastarda, který vydělává peníze zneužíváním dětí.
Fontaine se probíral v papírech na stole, když ho vyrušilo zaklepání na dveře a dovnitř vešla Gin následovaná Jacksonem. Mladík za nimi opatrně zavřel dveře – a nenápadně je zamkl.
Gin cukla hlavou a já jsem věděl, že slyšela cvaknutí západky. Chvíli jsem si myslel, že se jí v rukou objeví nože, které měla schované v rukávech, ale ovládla se. Dobře. Kdyby se ukvapila, riskovala by, že mine. Gin věděla stejně jako já, že pokud by udělala chybu, Jimmy Fontaine by ji dokázal zneškodnit jedinou ranou pěstí, jen kvůli podezření, že ho může nějak ohrozit. Byl to jeho osobitý způsob, jakým se dostal tam, kde byl – umlátil každého, kdo mu stál v cestě.
Fontaine měl o patro níž ještě pár lidí, jen pro jistotu, kdyby se některá z jeho obětí pokusila uniknout. Ne, že by to s kovovými mřížemi na oknech bylo snadné. Neměl jsem ale strach, že by Fontainovi někdo přiběhl na pomoc – měl zvukotěsnou kancelář. Neuvědomil si, že by se mu to jednoho dne mohlo stát osudným.
„Jimmy, tohle je Gin,“ představil ji Jackson bratrovi. „Gin, tohle je Jimmy.“
Jimmy Foontaine vyskočil na nohy, zapnul si sako a natáhnul ruku k mé svěřence. „Rád tě poznávám, Gin. Jimmy mi toho o tobě tolik vyprávěl.“
Gin potřásla obrovi rukou, i když se při tom trochu ušklíbla. „Opravdu? Tomu se dá těžko uvěřit, když jsme se potkali teprve před hodinou.“
Jimmy při jejím nevěřícném tónu přivřel oči a zlostně se po Jacksonovi podíval. Fontaine nebyl hloupý. Jako většina predátorů, cítil blízkost jiného a vsadil bych se, že když uviděl Gin, jeho radar spustil poplach. Pustil její ruku a podezíravě si ji prohlížel. Ona se na něj ale jen široce usmála a začala si zvědavě prohlížet místnost.
„Gin je na útěku,“ snažil se vysvětlit Jackson a u bratra si to tak vyžehlit.
„Je to pravda?“ Zeptal se Jimmy a upřeně se na Gin podíval.
Gin pokrčila rameny a vzala do ruky vázu, která vypadala jako originál z dynastie Ming. „Ne tak úplně. Ale všichni z mojí rodiny jsou mrtví, spálení na popel. Tak co na tom záleží?“
Jimmy při jejích slovech ztuhl, ale Gin klidně položila vázu a popošla k obrazům pověšeným na zdi. Podle náhodného přihlížejícího by nedělala nic jiného, než že bezcílně bloumala po místnosti, ale mě bylo jasné, že dělá přesně to, k čemu jsem ji vytrénoval. Mapovala místnost, pátrala po ukrytých zbraních, ochrance nebo čemkoliv, co by mohlo ohrozit ji a její misi.
Jimmy Fontaine ji chvíli sledoval, ale když nezaznamenal z její strany nic podezřelého, uklidnil se a svou pozornost soustředil na její zadek. Svou práci pasáka bral velmi vážně, rád si na vlastní kůži testoval kvalitu nabízeného zboží.
Fontaine od svého pracovního stolu přešel k bílému gauči a posadil se na něj. Rukou poklepal vedle sebe „Proč si nesedneš sem ke mně? Rád bych tě poznal blíž. Řekl ti Jackson, čím se tady zabýváme? Že tady provozujeme něco jako dům na půl cesty pro mládež, která nemá kam jinam jít?“
To byl jeden z nesmyslů, na které k sobě Jackson lákal zoufalé děti. Když je dostal dovnitř, zdrogoval je, vytvořil u nich závislost a využíval je, dokud z nich nezůstaly úplné trosky nebo rovnou nezemřely.
„Jasně,“ řekla Gin vesele, ale úsměv se znova nedostal až k očím.
Usadila se na gauč vedle Jimmyho a Jackson obsadil židli naproti nich. Ani jeden z nich nevěnoval pozornost tomu, jak Gin svěsila ruce podél boků, ani záblesku kovu, který se najednou objevil v její pravé ruce.
„Takže,“ řekla stejně veselým tónem, „tady znásilňujete děvčata, která sem přivedete? Nebo jim napřed něco dáte, aby se tolik nebránila? Tady jste znásilnili a umlátili Violet Wong? Nebo to udělal někdo z vašich ujetých zákazníků?“
Na chvíli zůstali bratři Fontainové sedět s otevřenými ústy. Starší bratr se vzpamatoval rychleji. Sevřel rty a probodl Gin pohledem.
„Odkud znáš to jméno?“ Zavrčel vztekle Jimmy.
Gin se na něho jen usmála. „Protože jsem jí byla před pár týdny na pohřbu a její otec mě požádal, abych vás od něj pozdravovala.“
„Co to má k čertu znamenat?“ Vypravil ze sebe Jackson.
Gin si tu chvíli vybrala, aby se vymrštila dopředu a zabořila svůj nůž do prsou Jimmyho Fontaina. Obr vyvalil oči bolestí a překvapením a otevřel ústa k výkřiku, i když by mu to ve zvukotěsné místnosti k ničemu nebylo. Gin mu ale nedala šanci. Skočila na něho, vytrhla nůž z jeho hrudi a proťala mu s ním hrdlo.
Otočila hlavou a proud krve pokryl z boku její hezké rysy jako hustý lepkavý nátěr. Gin stiskla rty k sobě, ale oči nechala otevřené a soustředěné na Jacksona. Už přemýšlela o dalším výpadu.
„Ty děvko!“ Zařval Jackson a vyskočil na nohy. „Tys to na mě hrála!“
Gin se k němu vrhla, ale mladší obr na ni byl moc rychlý. Uskočil dozadu a srazil židli. Skončila na zemi u jeho nohou a on ji nakopl do žeber. Gin zasténala a odvalila se dozadu z jeho dosahu. Tiše zavrčela, nakrčila se v podřepu jako kočka připravující se ke skoku, nůž nachystaný v ruce.
Jackson zíral na tělo svého bratra, na krev vpíjející se do bílého gauče. „Tys ho zabila! Tys zabila Jimmyho, ty děvko!“
S výkřikem se vrhl na Gin. Pokusila se bránit, ale srazil její ruku s nožem stranou. Chytil ji za mikinu, nadzvedl ji a uštědřil jí několik ran do břicha.
Ani jsem si to neuvědomil, ale najednou už jsem stál na požárním žebříku s vytasenou pistolí. Vzmáhal se ve mně strach, její hrdost může jít k čertu, ale nenechám ji tam umřít jako její matku a sestru…
Gin sténala, ale zahnutými prsty zasáhla Jacksonovy oči. Obr překvapeně ucukl a ona se dokázala vymanit z jeho sevření, odpotácela se přes místnost a s lapáním po dechu padla na desku stolu. Oči upřela na něco na hladkém skle. Viděl jsem, jak po tom natáhla ruku.
Za ní vytáhl Jackson z kapsy saka zbraň. Skrze okno jsem na něj namířil tu svou. Pokud by se pokusil zmáčknout spoušť, prohnal bych mu kulku hlavou.
Jackson ale jenom přebíhal pohledem ze zbraně na bratrův proříznutý krk. Pohlednou tvář měl zkřivenou vztekem. Nakonec zbraň odložil a sundal si sako. Blázen.
Protáhl si ruce a zakřupal klouby na prstech. „Čas umřít, ty mrcho,“ zavrčel, chytil Gin za rameno a otočil ji k sobě.
V tu chvíli ho bodla do krku.
Ten předmět, který vzala z Jimmyho stolu, byl dlouhý perletí vykládaný nůž na otvírání dopisů. Nebyl tak ostrý jako její nože, ale odvedl dobrou práci, když skončil až po rukojeť zabořený v Jacksonově krku.
Pokusil se vykřiknout, ale vyšlo z něj jen chrčení a bublání. Gin vytáhla improvizovanou zbraň z rány a odstrčila ho od sebe. Mladý obr se zapotácel a spadl na záda přes povalenou židli. Gin neudělala stejnou chybu jako on – nezaváhala. Ještě jednou zvedla ruku s nožem na dopisy a zabořila ho do Jacksonovy hrudi.
Jackson Fontaine už víckrát nevstane.
Když bylo po všem a oba bratři byli mrtví, Gin se pomalu postavila na nohy. Stála uprostřed kanceláře a s doširoka otevřenýma očima se kolíbala sem a tam. Ve tváři jí byl vidět dotek strachu a znechucení, jako by nedokázala pořád uvěřit tomu, co se právě stalo. A tomu, co právě udělala.
„No tak, děvče,“ šeptal jsem. „Vzpamatuj se. Dej se dohromady, pro tohle ses narodila, k tomuhle jsem tě vycvičil.“
Gin na chvíli zavřela oči a zhluboka se nadechla. Když je znovu otevřela, byl pohled jejích šedých očí znovu jistý. Teď to byla Gin, kterou jsem znal – dívka s železnou vůlí a srdcem z kamene, která přežila tolik strašných věcí. Smrt svojí rodiny, mučení od Mab Monroe, život na ulicích, trénink na zabijáka, jakým jsem byl já.
Gin zadržela dech a dívala se na dvě mrtvá těla. Na chvíli jsem zapochyboval, jestli bude schopná všechno dokončit. Ale výraz jí ztvrdl a ústa se stáhla do úzké linky. Po špičkách došla k Jimmymu Fontainovi, sklonila se a zkusila mu na krku nahmatat pulz. To, že někdo vypadá jako mrtvý, neznamená, že tomu tak skutečně je. Vždycky je potřeba se ujistit.
Spokojeně jsem přikývl. Chytré děvče. Udělala všechno přesně tak, jak jsem ji učil. Nadýmal jsem se pýchou. Měl jsem pravdu, když jsem Jo-Jo tvrdil, že je připravená. Byla víc než schopná pracovat samostatně. A za pár let bude stejně dobrá, jako jsem byl já na vrcholu svých sil. A jednoho dne, možná to nebude trvat dlouho, dokonce lepší. Pak bude připravená k tomu, kvůli čemu jsem ji vycvičil – postavit se Mab Monroe a zabít ji.
Když se Gin ujistila, že oba muži jsou opravdu mrtví, otřela zakrvavené nože o potah bílého gauče a vrátila je zpátky na jejich místa. Pak přešla ke dveřím, odemkla je a nechala chladnoucí těla bratrů Fontainových za sebou. Neohlédla se.

9 komentářů:

  1. MOc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. že je na útěku z domu a nechá se od něj vzít k jeho staršímu bratovi.-chybí r ve slově bratrovi. Děkuji za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za další skvělé pokračování a nemůžu se dočkat poslední části.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat