středa 24. prosince 2014

Pavučina klamu 1/3


To děvče bylo rozený zabiják.
Chladná, klidná, soustředěná. Věřila sobě a svým schopnostem. Byla zatraceně dobrá. Strávil jsem poslední tři roky jejím tréninkem.

Ve své kariéře nájemného vraha jsem zabíjel z mnoha důvodů – většinou pro peníze nebo ze msty. Občas jen proto, že bylo jednoduše potřeba někoho zabít. Ale začala na mě doléhat léta, stará zranění a prolitá krev. A taky jedna z mých zakázek dopadla hodně špatně pro všechny zúčastněné a zemřelo několik nevinných lidí. Časem každý nájemný vrah potřebuje učně – novou tvář a pár čistých rukou, který dokončí, co je třeba. A já jsem měl Gin Blanco.
Dal jsem jí přezdívku Pavouk, částečně proto, že když jsem ji poprvé uviděl, tak pavouka připomínala. Schovávala se v prasklině ve zdi za Pork Pit, mou restaurací dole v Ashlandu. Ruce jako tyčky, dlouhé nohy, vyhublá tvář. Gin mi připadala jako dlouhonohý pavouk poutník, který vpochodoval do mého života. Plná jedu, ale ne dost silná, aby vrátila utržené kousance – aspoň zatím.
Dalším důvodem byly její jizvy. Malé kroužky kolem osmi tenkých linek. Pavoučí runa. Symbol trpělivosti – té měla na rozdávání. K jizvám přišla díky jedné šílené čarodějnici, živlu Ohně. Ta ji mučila tím, že jí ve svázaných dlaních nechala roztavit runový medailon. Gin ale přežila. Přežívala za každých okolností, stejně jako každý dobrý nájemný vrah.
Teď jsem stál ve stínech naproti jednomu z řadových domů v Jižním městě, ve špatné a nebezpečné části Ashlandu, kde žili ti méně šťastní. Všechno kolem bylo zašlé, zaprášené, dům měl zatlučené dveře a rozbitá okna. Zoufalé, opuštěné místo. Všechno kolem napovídalo, že už tu dávno nikdo nežije. Navenek si nasazoval masku opuštěnosti a chudoby, stejně jako mnohé další věci a lidé žijící v jižní části Ashlandu.
Vevnitř byl ale dům plný všeho, co se dá za peníze koupit. Věděl jsem to. Drahý nábytek. Kostní čínský porcelán. Pozlacená zrcadla. Postele s hedvábným povlečením. Dokonce i bonbóny pod polštářem byly jen ty nejlepší. Vším tím pozlátkem lákal obr jménem Jimmy Fontaine bohaté lidi ze severního Ashlandu do svého bordelu, kde držel jako otroky zdrogované děti.
Jimmy Fontaine byl zářným příkladem úspěšného Ashlanďana – bílý póvl, který nashromáždil dost peněz na vybudování podniku, kde si bohatá klientela mohla dopřát kvalitní drogy a různé další služby. Vydělával čím dál tím víc. Fontaine vsadil na jednoduchost. Navykl náctileté na drogy a pak je nechal za almužnu pracovat ve svém podniku. Za jídlo, které stačilo sotva na přežití a další dávku. A když mu došli dobrovolníci, sbíral děti rovnou z ulice.
Jeho poslední obětí byla Violet Wong, hezká, veselá šestnáctiletá dívka, která jednou večer odešla z domu s přáteli a už se nikdy nevrátila. O týden později ji našli pohozenou ve špinavé uličce, umlácenou k smrti. Jako by to nestačilo, pitva odhalila, že byla opakovaně brutálně znásilněná a měla v sobě tolik drog, že by to zabilo koně.
Dva dny po jejím pohřbu mě její otec, Viktor Wong požádal, abych našel člověka, který byl za její smrt zodpovědný a postaral se, aby zmizel ze světa. Nadobro. Protože to bylo to, co jsem dělal – hledal jsem a zabíjel lidi, kteří si už dál nezasloužili žít. Já sám. Fletcher Lane, nájemný vrah.
Lidé mluvili. Jako obvykle. Takže pro mě na dlouho nezůstalo tajemstvím, k čemu slouží omšelý řadový dům Jimmyho Fontainea. Průzkum a přípravy mi zabraly další týden. Rozhodl jsem se, že to bude první samostatný úkol, kterého se Gin ujme. Jako Pavouk, jako profesionální zabiják. Teď už mi nezbývalo, než čekat, jak se s ním vypořádá a zjistit, jestli jsem ji naučil všechno potřebné…
„Jsi si jistý, že je připravená, Fletchere?“ Ozval se vedle mě šeptem sladký hlas.
Stočil jsem pohled k Jolene ´Jo-Jo´ Deveraux, k mé nejstarší a nejdražší přítelkyni. Přestože bylo po půlnoci a stáli jsme na jedné z nejdrsnějších Ashlandských ulic, pět stop vysoká trpaslice na sobě měla růžové květované šaty s bílým volánem a barevně sladěné sandály. V takovém oblečení by skvěle zapadla na nějaké zahradní slavnosti v severní části města, kterých se tak ráda účastnila. Dokonce měla i šňůru perel kolem krku. V měsíčním světle se leskly a připomínaly zaťaté zuby.
Možná jsem s sebou měl raději vzít její sestru Sophii. V obvyklém černém oblečení, se rtěnkou černější než zatracená duše, by ve stínech vedle mě působila daleko přirozeněji. Sophia ale bohužel neměla stejný typ léčivé magie Vzduchu jako její sestra – magie, kterou bude dnes v noci možná Gin potřebovat. Měla by to sice být její první samostatná práce, ale to neznamenalo, že na ni nebudu z povzdálí dohlížet.
Zvlášť, když jsem to nedokázal udělat v minulosti, když mně Gin potřebovala.
„Je připravená,“ řekl jsem. „Už mi pomáhá déle než rok. Vlastně poslední dvě zakázky zvládla prakticky sama. Umí to s noži líp než kdokoliv jiný a krev ji neděsí. To je důležité. Vždyť víš.“
„Možná ano,“ zamumlala Jo-Jo. „Ale víš stejně dobře jako já, že hluboko uvnitř je Gin pořád malá holčička, které chybí její rodina. I když je to už víc než tři roky, co o ni přišla.“
Trpaslice se na mě dívala, její panenky vypadaly v téměř bezbarvé duhovce jako černé terče. V tom pohledu nebyl žádný soud, žádné obvinění a věděl jsem, že tam ani nikdy nebylo a nebude. I tak jsem se ponořil hlouběji do stínů, přestože jsem věděl, že se před vinou, kterou cítím, nikam neschovám. Pravda byla, že Gin byla jedním z mnoha závaží, která tížila mé srdce.
Před domem zastavil dlouhý bílý cadillac a ven vystoupil mladík něco kolem dvacítky. Světlé vlasy, modré oči, pěkná pleť, milý úsměv. Vysoký, štíhlý se stavbou těla, která napovídala, že mezi jeho předky byl nejeden obr. Mladík ve sportovním saku přes bílé tričko, značkových džínsech a drahých teniskách vypadal jako nějaká zatracená filmová hvězda. Jackson Fontaine, Jimmyho mladší bratr, který svůj čas trávil poflakováním po fotbalových zápasech žákovské ligy, večírcích a okolí škol, kde hledal čerstvé maso pro bratrův podnik.
Jackson spěchal otevřít dveře na druhou stranu auta. Natáhl ruku, aby pomohl vystoupit dívce, která byla uvnitř – Gin Blanco.
Pozorně jsem se díval na svou schovanku. Ve svých šestnácti byla Gin útlá a štíhlá, s ještě ne dokonale zaoblenými křivkami, ale už bylo vidět, že z ní za pár let bude nádherná žena. Stejně jako Jackson na sobě měla džínsy, tričko a tenisky, jen místo saka měla fleecovou mikinu. V jejích rukávech se snadněji schovávaly nože – a nebyly na ní tolik vidět krvavé skvrny. Čokoládové vlasy měla stažené do culíku, takže vypadala ještě mladší a nevinnější než obvykle. Věděl jsem ale, že její nevinnost shořela společně s jejím rodným domem tu noc, kdy přišla o matku a starší sestru.
Jackson něco řekl a zasmál se, asi nějaký vtip. Gin se taky usmála, ale jen ústy. Její šedé oči zůstaly chladné. Jackson si ničeho nevšiml. Terče si obvykle ničeho nevšimnu, dokud není příliš pozdě.
Jackson otevřel zadní dveře a pro něco se dovnitř natáhnul. Gin se k němu otočila zády a prohlížela si dům, který měla před sebou. Jeho fotografie a plány jsme spolu mnohokrát prohlíželi, takže jsem věděl, že Gin porovnává naučené informace se skutečností. Kontroluje rozložení únikových východů a případné stráže, jen pro případ, že by se něco zvrtlo.
Plán byl jednoduchý. Gin se pokusí zaujmout Jacksona během jeho obvyklého kolečka po víkendových večírcích, svěří se mu, že je na útěku z domu a nechá se od něj vzít k jeho staršímu bratovi. Až bude vevnitř, zabije Jimmyho a odejde pěšky přes pár bloků do Pork Pit, kde na ni budu čekat.
Neřekl jsem jí, že ji budu zpovzdálí sledovat, abych se ujistil, že jde všechno hladce. Nebyl důvod urážet její hrdost jen proto, že jsem se o ni bál jako skutečný otec. Jen proto, že jsem si nechtěl připustit, že už vyrostla a je připravená zaujmout svoje místo a získat vlastní renomé jako nájemný vrah. Jako Pavouk. Byla lepší, než jsem byl já v jejím věku. Chladnokrevnější, klidnější, soustředěnější. Jednoho dne, a nebude to trvat dlouho, bude lepší, než jsem já kdy mohl být.
Jen jsem doufal, že jsem ji dostatečně vycvičil a neselže tak, jak jsem selhal já, když jsem ji zklamal. Měl jsem svůj díl viny na smrti její matky a sestry. Selhal jsem, když jsem měl ji a zbytek její rodiny ochránit před plamenným hněvem Mab Monroe.
Možná, že to byly moje temné myšlenky a můj upřený pohled, ale Gin si všimla, že něco není tak, jak má být. Pomalu se odvrátila od domu a pečlivě zkoumala okolí. Možná zaznamenala chrastění štěrku pod mýma nohama. Jako živel Kamene vnímala Gin vibrace všeho, co souviselo s jejím elementem. Cihel ve zdech domu, kamení, betonového chodníku, dokonce i větrem ošlehaných žulových náhrobků. Lidské pocity a emoce, které se vsákly do kamenů za dlouhou dobu jejich existence. To všechno Gin vnímala a rozuměla tomu.
Jackson něco vytáhl ze zadního sedadla auta a já jsem zahlédl záblesk kovu předtím, než si do kapsy saka strčil zbraň. Ztuhnul jsem. Mladík se zbraní v ruce nezapadal do mých představ a plánů na dnešní večer, ale moc mě to netrápilo. Jackson nebyl dnes večer jediný se zbraní v záloze.
Jackson popošel k Gin, vzal ji za loket a nasměroval k bratrovu domu. Gin se nechala vést tam, kam se tak jako tak chtěla dostat. Jackson spolu s ní vystoupal po popraskaných schodech a otevřel dveře. Teplé světlo přeběhlo Gin přes obličej a ukázalo její odhodlaný výraz. Ať už cítila cokoliv, nedala to najevo. Nebyly vidět žádné pochyby, žádný strach. Srdce se mi zatetelilo pýchou. To bylo moje děvče.
„Nechci čekat, představím tě bratrovi,“ rozlehl se prázdnou ulicí Jacksonův hlas. „Budeš se mu líbit, Gin. Bude tě přímo milovat.“
„To doufám,“ odpověděla. „Doufám, že mě bude k smrti milovat.“

Moje schovanka vešla do domu.

8 komentářů:

  1. Díky moc za úžasnou část a nemůžu se dočkat pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat