středa 31. prosince 2014

Jennifer Estep - Jed 1/2


Nenáviděl jsem tu holku.
Nesnášel jsem na ní úplně všechno, od jejího vyhublého těla, obrovských očí s vyděšeným pohledem až po její dychtivost, s kterou dělala všechno, co jí můj otec Fletcher Lane řekl, aby udělala.

A obzvlášť mi vadila skutečnost, že se otec rozhodl vycvičit na zabijáka ji, namísto mě.
Postavila přede mě trojitý čokoládový koktejl. „Tady máš od cesty, Finne.“
Hlas měla jemný a tichý, stejně jako všechno ostatní. Jemné hnědé vlasy, šedé oči, malé tělo. Dokonce i její oblečení, které na ní viselo, vypadalo jaksi neurčitě, neforemně a bylo těžko zapamatovatelné. Nikdy nezvedla hlas, nikdy neskákala do řeči, nikdy neudělala nic nevhodného, nebezpečného nebo aspoň trochu riskantního. Jakoby se rozhodla za žádnou cenu na sebe neupoutávat pozornost.
Strašně mě rozčilovala.
Bez poděkování jsem zastrčil slámku do napěněné tekutiny a začal usrkávat.
„Chutná ti?“ Zeptala se s nadějí v hlase. „Dělala jsem to podle Fletcherova receptu, jen jsem tam dala víc čokolády, aby byl krémovější a měl lepší chuť.“
Koktejl byl naprosto úžasný, dokonce lepší, než pro mě dělal táta, ale ani mě nenapadlo, abych to řekl. Většinou jsem se ani nenamáhal na ni promluvit.
Zavrčel jsem. „Ujde.“
Zpoza pultu se na mě Sophia Deveraux ostře podívala. Většina lidí by se pod jejím pohledem přikrčila, protože na rozdíl od té holky na svalnaté trpaslici nic měkkého ani jemného nebylo. Sophia byla v černém od podrážek solidních bot přes kalhoty a tričko až po kožený okovaný obojek kolem krku. Dokonce i vlasy měla černé, stejně jako rtěnku, kterou měla namalované rty. Sophia byla gotička skrz naskrz. Pro některé moje podobně oblečené spolužáky byla nedostižný vzor.
Sophiin ostrý pohled se mnou nic neudělal, koneckonců měl jsem jak ji, tak její starší sestru Jo-Jo omotané kolem prstu. Obě trpaslice mě spolu s mým otcem vychovaly a já jsem věděl, že mě berou jako vlastního syna. Bůhví proč ta holka si hned získala náklonnost jak Sophie, tak Jo-Jo. Obě se kolem ní točily jako kdysi kolem mě. Nevěděl jsem proč. Neměl jsem pocit, že by na Gin bylo něco extra.
Gin – tak si ta holka říkala. Cha. Všichni jsme věděli, že to není její pravé jméno, ale táta jí to trpěl. Dokonce jí vymyslel i příjmení – Blanco. Gin Blanco, jako by to nebyl ten největší nesmysl, co kdy kdo slyšel.
Ale ani u toho táta neskončil. Vytvořil pro ni celou novou identitu, předstíral, že je to nějaká jeho vzdálená neteř, kterou k sobě vzal potom, co její rodiče zahynuli při autonehodě. Už u nás byla pár týdnů, táta jí koupil oblečení, krmil ji a dokonce ji zapsal do stejné školy jako mě. Naštěstí nebyla ve stejné třídě, protože jí bylo teprve třináct a mně už patnáct. Aspoň nějaká malá útěcha.
Protože už mě nebavilo se na ni dívat, otočil jsem se ke stolům a usrkával svůj koktejl. Bylo pondělní odpoledne a v Pork Pit nebyli skoro žádní zákazníci. V růžových a modrých boxech sedělo nad svými sendviči, fazolemi a hranolky jen pár lidí.
Dívka zhruba v mém věku odložila ubrousek, vyklouzla z boxu a šla po stopách růžových kopýtek směrem k dámským toaletám. Když mě míjela, usmál jsem se na ni. Na moment zastavila a taky se usmála. S vlasy barvy lískových oříšků a zelenýma očima jsem byl podobný svému otci a stejně jako on jsem nevypadal špatně. Zamával jsem na dívku, která se zachichotala, sklopila hlavu a spěchala pryč.
Normálně by můj otec Fletcher Lane seděl tady za pultem u kasy a četl jednu ze svých knih a pomáhal Sophii a Gin vzadu se vším možným. Ale dnes byl táta na jedné ze svých nočních pochůzek, kdy za peníze zabíjel lidi. Byl výjimečně dobrý nájemný vrah.
A teď se rozhodl, že všechno co umí, naučí Gin.
Řekl mi o tom včera večer, i když to rozhodnutí udělal už dřív. Před pár týdny, Douglas, jeden z otcových zklamaných klientů vtrhl do Pork Pit a málem ho zabil. Ve skutečnosti by ho zabil, a mě taky, kdyby ho Gin neubodala nožem, kterým zrovna krájela cibuli.
Z nějakého důvodu to z ní podle táty dělalo ideálního kandidáta na kariéru nájemného vraha, stejného, jako byl on. K čertu, dokonce už jí dal i krycí jméno – Pavouk. Další mizerné falešné jméno.
Měl jsem to být , koho měl učit – já jsem byl jeho syn. Jeho krev. Moje matka zemřela, když jsem byl malý a vždycky jsme byli jen my dva. Jednoduše jsem nechápal, co na Gin má. Co si myslí, že ona má a já ne. Byl jsem starší, chytřejší, silnější, odolnější. Navíc jsem skvěle střílel. Chtěl jsem se naučit i zbytek řemesla, ale táta to viděl jinak. Řekl, že z Gin bude lepší zabiják, protože má trpělivost, která mně chybí.
To bolelo víc než cokoliv, co mi kdy řekl.
Koktejl mi zkysl v žaludku. Najednou jsem měl pocit, že místo čokoládového koktejlu piju jed. Možná v něm nějaký byl. Viděl jsem, co Gin udělala Douglasovi nožem. Bodala do něj znovu a znovu. Radši už si nikdy nevezmu nic, kolem čeho třeba jen prošla.
Otočil jsem se zpátky k pultu, postavil na něj prázdnou sklenici a odstrčil ji prstem.
„Musel ti chutnat,“ řekla Gin s pohledem upřeným na mě. „Vypil jsi ho až do dna.“
Místo abych odpověděl, vyskočil jsem na nohy, sebral koženou bundu, kterou jsem měl položenou na vedlejší židli a oblékl si ji. Byla to už druhá bunda, co jsem si nedávno koupil. Tu první dala Gin nějakému klukovi na ulici, prostě ji sebrala, jako by byla její a vystřelila s ní z restaurace. Další věc, kterou mě příšerně naštvala. Ten pocit mě pálil v žaludku jako kyselina.
„Kdyby něco,“ řekl jsem, „budu pryč.“
„Kde?“ Zaskřehotala Sophia chraplavým hlasem.
Pokrčil jsem rameny. „Byl jsem pozvaný na večírek. Asi půjdu a trochu si užiju.“
Gin se zarazila. „Myslíš ten, co ti na něj Fletcher zakázal jít?“
Neodpověděl jsem.
„Fletcherovi se to nebude líbit.“ Řekla Gin zase tím tichým hlasem, který mě nutil skřípat zuby. „Je to přes celé Jižní město, je to nebezpečné.“
Sophia zabručela na souhlas.
„Je mi jedno, jestli se to tátovi bude líbit nebo ne.“ Zavrčel jsem. „Protože on se taky nestará o to, co se mi líbí nebo nelíbí. Například, se mi nelíbilo, když tě sem přitáhnul. A nelíbí se mi to ani teď, ale ty jsi pořád tady.“
Gin se při mých slovech ani nepohnula, ale v očích se jí objevila bolest a já jsem se najednou cítil jako nejhorší mizera.
„Finne.“ Zabručela Sophia. Chtěla, abych se omluvil.
Už jsem otvíral ústa, abych ze sebe vymáčkl Promiň. Věděl jsem, že si Gin prošla něčím strašným, že byla nucená žít na ulicích. K čertu, viděl jsem její jizvy, pavoučí runu vypálenou v dlaních, ale pořád jsem nevěděl, jak nebo proč její problém souvisí s tátou nebo teď se mnou.
„To je v pořádku, Sophie,“ řekla Gin. „Nech ho jít.“
Pak se odvrátila a začala krájet rajčata. Nic víc neudělala. Nekřičela na mě, ani se po mně nedívala ublíženým pohledem. Jen se otočila a věnovala se své práci, jako bych tam nebyl, jako bych jí, i všem ostatním mohl být ukradený.
Na to neměla žádné právo. Byla to restaurace mého otce, ne její. Ale byla tady a pomalu se drala na moje místo a brala si všechno, co mělo být moje.
Pálivý pocit v žaludku zesílil. Nebudu se jí omlouvat. Ani za nic. Ani teď, ani jindy.

Mlčky jsem došel ke dveřím a bez ohlížení vyšel ven.

11 komentářů:

  1. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za další úžasnou povídku, nemůžu se dočkat pokračování.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat