neděle 30. listopadu 2014

Vzdor - 14. kapitola



RACHEL
Byly to tři dny od mého nepodařeného útěku. Logan strávil většinu času hraním si se soustavou obvodů a plány. Já jsem trávila většinu času broušením zbraní a trénováním s nimi, kdy jsem se učila, jak propíchnout srdce člověka a zapomenout při tom na hnusný mokrý čvachtající zvuk meče, když je vytahován ven z těla. Přes den jsme se v podstatě neviděli, až večer odložil svou práci, já meče a seděli jsme na verandě, pojídajíc večeři a sledujíc, jak se slunce schovávalo za Zeď.


Bavili jsme se o tátovi. O Oliverovi. O boji. O faktu, že ani jeden z nás neměl ani tušení, co by mohlo být v tom balíčku a proč ho táta odmítl doručit. Mluvili jsme o všem možném kromě toho divného skoro-polibku, který se (ne)udál v tu noc útěku. Jeho nevyslovený význam mě tlačil u srdce, takže jsem se nemohla na Logana podívat, aniž bych netoužila po něčem, co ani jeden z nás doopravdy nechtěl.
Logan to před lety zcela vyjasnil. A já jsem už byla jiná, než to patnáctileté děvče s růžovými brýlemi, které si myslelo, že bylo zamilované. Ta skoro-pusa nebyla nic víc, než přemíra emocí, přemíra napětí a vteřina, kdy jsem povolila svou kontrolu. Znovu se to nestane.
Po snídani Logan oznámil, že potřebujeme jít do města pro zásoby. Normálně by po mně nežádal, abych šla s ním. Protože však jsme byli nepřetržitě sledováni, nechtěl riskovat nechat mě doma samotnou.
Neobtěžovala jsem se s hádkou. Byla jsem dychtivá opustit malé hranice Loganova domu a byla jsem překvapená, když jsem si uvědomila, že se těším na den plný nakupování s ním. Snažili jsme se být v jakémsi provizorním příměří a vypadalo příjemně jít vedle něj přes prašné ulice do města.
Loganův domek stál mezi jabloňovým sadem jeho souseda a polem jednoho z bohatých kupců Centrálního náměstí. Minulý rok pěstoval ten kupec kukuřici a zbytky rostliny se na poli stále povalovali jako nějaké špičaté zuby. Když jsme kolem pole procházeli, zvedl se z něj strážce a další vykročil z jabloňového sadu. Potichu jsem zanadávala.
„Neznepřátel si je,“ řekl Logan, šťouchajíc do mě ramenem.
„Možná že si oni nechtějí znepřátelit nás.“
Zasmál se a z toho zvuku mi brněla kůže. Náhle jsem si byla až příliš vědoma, jak jeho ramena vystupují zpod jeho pláště. Jak jeho vlasy září barvou medu v ranním slunci. Brnění mé kůže byla až bolestivá potřeba, o které jsem nevěděla, jak ji zaplnit.
„Vůbec nevíš, jak být trochu diplomatická, viď?“ zeptal se, ale v jeho hlase nebyla ani stopa odsouzení.
„K čemu je diplomacie? Raději vytáhnu svůj meč a mávnu s ním.“ Vrátila jsem mu šťouchnutí a teplo mnou proudilo, když zamrkal a zatlačil svou ruku proti mé, když jsme pokračovali v cestě.
Minuli jsme kukuřičné pole, strážce ze sadu šel za námi asi dvacet yardů. Chtěla jsem se otočit a říct mu, co si myslím o jeho debilní práci a jeho debilním šéfovi.
Loganovi asi došel můj nápad, protože sjel rukou na má záda, jemně na ně tlačíc, a řekl, „Pamatuj, že diplomacie je někdy nejlepší způsob válčení.“
Teplo jeho ruky ve mně vyvolávalo jiskřičky. „Diplomacie je mnohem jednodušší, když máš svou nohu na jeho kolenech a on doufá, že mu necháš hlavu na krku.“
„Vážně jdeš do každé situace jen se svým humorem a nožem?“ otázal se.
„Vážně jdeš do každé situaci s větší opatrností než babička přecházející trh?“
„Tomu říkám dobře promyšlený plán.“ Jeho ruka sklouzla pryč a já se otřásla.
Prašná cesta ustoupila bahnem pokrytým dlažebním kostkám Jižního okraje. Páchnoucí, hnijící smrad z ležících odpadků zakrýval ranní vzduch a těch pár lidí, kteří byli venku, cupitalo po ulici s očima sklopenýma k zemi. Další strážce vykročil zpoza ošuntělého domu a s rukou na meči sledoval, jak kolem něj procházíme.
Velitel evidentně předpokládal, že se pokusíme utéct. Že se pokusíme nějak se prosmýknout přes Zeď bez jeho vědomí, sebrat jeho drahocenný zmizelý majetek a zmizet. Napůl to nebyl špatný nápad. Pokud si otec myslí, že by Velitel ten balíček mít neměl, nějak se mi nechce mu ho donést. Udržujíc svůj hlas tichý, řekla jsem, „Možná bychom se měli vyplížit ven z města.“
Logan vydal přidušený zvuk. „Ne.“
„Ale mně se nelíbí představa cestování se strážci.“
„A mně se nelíbí představa chycení a prohlášení za vlastizrádce.“
Uvolnila jsem nůž a držela ho pod svým pláštěm, když jsme vkročili do hlavního úseku Jižního okraje. Ne že bych očekávala nebezpečí za denního světla, zvláště se strážemi v našich patách, ale nechtěla jsem nic riskovat. Loganova ruka seděla na jeho meč, jeho oči těkaly po okolí, hledajíc hrozby. Oba jsme věděli, že ta pravá hrozba sídlí u toho železo-kamenného dvoru vyrůstající u severního okraje města.
„Potřebujeme cestovat bez stráží. Táta riskoval všechno, aby Veliteli nedal ten balíček. Nemůžeme ho přinést zpět,“ šeptala jsem.
„Ne, to nemůžeme. Ale nemůžeme projít přes Zeď. Nebo přes bránu. A Velitel to bude čekat. A žádná jiná cesta ven neexistuje.“
„Pak by ses možná měl podívat na nějakou další možnost.“
V jeho očích se objevil nepřítomný výraz, který se mu tváři usadil vždy, když měl před sebou klikyháky a nepochopitelné náčrtky, zatímco si pro sebe něco mumlal jako nějaký blázen. Luskla jsem prsty před jeho obličejem. Trhnul sebou a řekl, „Máš pravdu. Potřebuji další možnost. Což znamená, že budu muset tento výlet trochu prodloužit.“
„Žádný problém.“
Usmál se a chvíli na mě setrval očima, než jsem se podívala jinam, potěšená, že mi věřil.
Stráže za námi se rozptýlily, když jsme dorazili na Dolní trh, ale netrvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že se za námi plíží muž v plášti. Ukázala jsem ho Loganovi, když jsme šli západní cestou a vyhýbali se ženě s dětmi, které naháněly kuřata do bedýnky, jež držel jejich Ochránce.
„Vidím ho,“ řekl Logan. „Vypadá jako Melkin. Hádám, že tak blízko brány chce Velitel, aby nás sledoval nějaký stopař. Jen pro případ.“
Pohlédla jsem směrem k Melkinovi. „Moc tak nevypadá.“
„Když je tvůj otec pryč, Melkin je nejlepší Velitelův stopař.“
„Asi bychom to měli brát jako kompliment.“
Zasmál se a popadl mě za loket, když kolem nás projel vůz, tlačíc nás rychle na stranu.
„Takže, jaký je dnešní plán?“ zeptala jsem se.
„Plán je takový, že zůstaneš s Oliverem, zatímco já se budu vyhýbat našim pronásledovatelům a získávat zásoby.“
Vytrhla jsem mu loket. „To si nemyslím.“
„Zůstaneš dneska s Oliverem, Rachel. Nemáme o čem diskutovat.“
„Ale máme,“ řekla jsem. „Nechci být zaseklá v Oliverovém stanu celý den. Jsem rovnocenná část celé této věci a chci ti pomoct najít všechny zásoby.“
„No, nemůžeš.“
Cítila jsem, jak se můj obličej zformoval do vzteklé masky. Opravdu si myslí, že když mi řekne, abych něco nedělala, tak to neudělám? Když jsem zůstávala zticha, Logan se na mě podíval a zamračil se.
„Poslouchej,“ řekl. „Věci, které sháním, nejsou zrovna ve slušných podnicích.“
Zvedla jsem bradu a upřeně jsem na něj zírala. „Chováš se, jakoby se musela ta nešťastná křehká Rachel držet dál od každého náznaku nebezpečí.“
Rozesmál se, snažíc se to zastavit, ale když viděl můj obličej, rozesmál se ještě víc.
„Křehká? Mohla bys s téměř každým utřít dlažební kostky Baalbodenu. Stěží se dá říct, že jsi křehká.“
„Co myslíš tím téměř?“ Trénovala jsem příliš tvrdě, než abych uznala takový druh urážky. „Dostala bych na zem každého, kdo by ke mně přišel.“
„Ale nepovedlo se ti to se mnou.“
„Vyzkoušej mě a budeš zpívat jinak. Pokud ti nechám tvé plíce.“
Jeho úsměv byl pomalou cestou tepla, které rozsvítilo jeho obličej i jeho oči. „Uvidíme.“
Moje hloupá zrádná pusa mu úsměv vrátila dřív, než jsem si vzpomněla, že jsem na něj vlastně naštvaná. Rychle jsem smazala ten výraz z mého obličeje a položila nohu na dlažební kostku.
Naklonil se blíž a řekl, „Nepodceňuji tě, Rachel.“
„A proč mě teda nevezmeš s sebou?“
„Protože potřebuji ten druh zboží, který mi poctivý obchodník neprodá. A to místo, kam jdu, je také domov několika lidí, kteří vypadají, že by mohli plánovat nějaké spiknutí proti Veliteli.“
„Vážně?“ Poskočila jsem si, když jsem zapřemýšlela, co by tahle skupina mohla pro nás udělat, pokud bychom se rozhodli utéct dříve.
Mávl rukou do vzduchu a řekl přísně, „Nenechám se k nim zatáhnout a ani ty ne. Nechat se tam chytit by znamenalo, že se ani jeden z nás nedostane pryč z Baalbodenu.“
„Dobrá poznámka. Ale přesto - “
„Už jsem na radaru té skupiny, ale ty tam být nemusíš.“
„Dobře. Ale přesto si myslím - “
„Pokud nás chytí, kdo najde tvého tátu?“ Natáhl se a chytl mě za ruku. Vklouzla jsem prsty mezi jeho, aniž bych nad tím přemýšlela, tlačíc jeho mozolnatou ruku proti mé a studovala jeho tvrdé zapálení v očích. „Pokud chytnou mě, jak dělám obchody se zrádci, jenom na mě padne vina. Ty stále budeš schopná odejít.“
Můj přetrvávající vztek se rozpustil, nahrazen vděčností a něčím hlubším. Něčím, co sevřelo můj hrudník a přinutilo bolet srdce. Špatně jsem ho posoudila. Hrozně špatně. Jeho ochranitelství vůči taťkovi bylo zastíněno pouze pevným odhodláním mě ochránit.
Nezasloužila jsem si to. Nezasloužila, ale on to neviděl. Bral jeho odpovědnost vážně a teď, když jsem součástí jeho břemene, čelil raději vězení, než aby mě potopil.
Teplo mezi našimi dlaněmi mě pálilo, a když jsem zírala do jeho očí, měla jsem pocit, že se všechna má tajemství dostávají na povrch, šeptajíc mé pravdy bez mého svolení.

Uvolnila jsem ruku, odtáhla se a podívala se dolů. „Děkuji.“ To slovo bylo nedostatečné, ale bála jsem se, co by vyšlo z mých úst, pokud bych je znovu otevřela. Místo toho jsem ho rychle následovala do Oliverova stanu, stále cítíc teplo jeho dlaně ve své ruce.

10 komentářů:

  1. Tinka Tinn: velka vdaka za pokracovanie :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další skvělé pokračování a těším se na příští kapitolu, doufám, že ho nechytí a podaří se jim vyrazit bez úhony.

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad~~ :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat