neděle 9. listopadu 2014

Vzdor - 12. kapitola



LOGAN
Poté, co jsme opustili Zeď a kráčeli prázdnými ulicemi Dolního trhu, mnou vztek tak silný, že jsem nemohl jsem mluvit. Obrázek Velitele, dívajíc se na Rachel v úzkých kalhotách, zatímco si otíral svou ruku o její zakrvácenou tvář, mi naplnil hlavu a vrazil jsem pěstí do dřevěného stánku vedle mě.


Rachel vyskočila a podívala se na mě úkosem. Viděla jenom muže, kterého jsem ze sebe udělal, když o mě Oliver projevil zájem. Neměla ani tušení, jaké věci jsem schopen udělat, když jsem zahnán do kouta.
Ale já jsem to věděl a udeřit do zdí byla pro mě ta nejlepší varianta, pokud jsem neplánoval udělat něco mnohem destruktivnějšího, abych se zbavil vzteku. Jako třeba zapíchnout svůj meč do Velitele.
„Cítíš se lépe?“ zeptala se Rachel a já znova vrazil svou pěst proti zdi, abych si nemusel vylít vztek na ní. Ne že by si to nezasloužila.
Protřepal jsem si ruku a chytl ji za paži, když jsme nechali Dolní trh za sebou. Musím se uklidnit. Přemýšlet. Velitel teď věděl s určitostí, že Jared obdržel balíček, který nedoručil. A pochopil, že našel užitečný nástroj v Rachel a její víře, že je její otec stále naživu.
A nic z toho by se nestalo, kdyby se nesnažila proklouznout přes Zeď.
„To bolí,“ řekla a přizpůsobila se mému tempu přes osvětlené ulice.
„Máš štěstí,“ řekl jsem.
„Že mě díky tobě bolí ruka?“ Její hlas byl plný obvyklého sarkasmu, ale já jsem za ním slyšel také nejistotu.
„Máš štěstí, že jsem ti nezakroutil krkem.“
Zůstala potichu a já jsem zmírnil stisk.
Procházeli přes nechutné bohatství Centrálního náměstí, kde vícepodlažní domy zářily teplem pod světlem z luceren a nikdo uvnitř nevěděl, jaké je to být hladový. Když jsem byl ještě kluky, osamělý a divoký, chodíval jsem v noci přes Centrální náměstí a představoval si ty perfektní životy rodin, které žijí v takové kráse, a přál si, abych mohl patřit mezi ně. To bylo předtím, než mě Oliver a Jared oslovili, a já si uvědomil, že pravá rodina je ta, která si vás vybere. Bohatství s tím nemá nic společného.
Odcházejíc z Centrálního náměstí, zamířili jsme na jih. Domy tady byly menší. S pouličními světly dál od sebe byly ulice tmavé a já jsem se pořád rozhlížel, vyhledávajíc potencionální nebezpečí, a odděloval ty, které jsme mohli zvládnout s očima zavřenýma, a plánoval náš útěk od těch, kterým bychom se nemohli vyhnout.
„Co sis myslela?“ zeptal jsem se jí, když jsme zahnuli za roh k Jižnímu okraji. Tady pouliční světla úplně zmizela a jediné viditelné světlo bylo to, které procházelo přes zavřené okenice. Konečně jsem pustil její ruku, abych mohl chytit meč, když vytáhla svůj nůž. Jenom hlupák by procházel přes Jižní okraj neozbrojen.
„Myslela jsem na to, že musím zachránit svého otce,“ řekla, její tón byl ostrý.
Něco se nalevo pohnulo, takže jsem ji zastrčil za sebe tak, abych byl mezi ní a nebezpečím se svým mečem.
„Nech mě to vyjasnit.“ Každé slovo jsem zdůraznil tak, abych je na ni nevyplivl. „Chceš zachránit svého otce, takže ses rozhodla proklouznout přes Zeď sama? To máš sebevražedné sklony?“
„Nebuď hloupý.“ Zněla, jakoby drtila své zuby. „Nevěděla jsem, že nás Velitel nechává sledovat.“
„Samozřejmě, že nevěděla. Protože jsi tak pohlcená zmizelým Jaredem, že ses odmítala dívat kolem sebe.“ Litoval jsem svých slov, sotva jsem je vypustil. Ani já jsem si neuvědomil, že jsme byli sledováni a jako její Ochránce jsem to měl vědět.
Zatlačil jsem dlaní do jejích zad a vedl ji na opačnou stranu ulice. Teplo z její kůže prosakovalo do mé ruky a bylo to příjemné.
Což byl důkaz, že byla moje schopnost logicky uvažovat ohrožena. Začal jsem se bát, že odpovědnost za Rachel mi narušuje pořádek.
Odstoupila od mé ruky. „Alespoň jednomu z nás chybí.“
„Kdo říká, že mi nechybí?“ U dveří za námi se pohnul nějaký stín. Muž. Menší než já o dva palce, ale já jsem ho předčil o deset kilogramů. Navíc kulhal. Přesto jsem znova obtočil svou ruku kolem její paže a zatlačil ji k něčí předzahrádce, za jeho plot a pak do ulice, která probíhala paralelně k té, na které jsme byli.
Nešel za námi.
„Posloucháš?“ zeptala se a já si uvědomil, že na mě celou dobu mluvila.
„Teď už ano.“
„Typické. Ptala jsem se, jak můžeš říct, že ti chybí. Všechno, co celý den děláš, je, že sedíš na zadku a kreslíš obrázky - “
„Obrázky! Jsou to složité plány pro vynálezy - “
Mávla nožem ve vzduchu, jakoby krájela má slova.
„Kreslíš obrázky, skládáš dohromady ty tvoje hračičky - “
A tady to je. „Nepřemýšlela jsi dnes o mých hračičkách tak špatně, když jsi plánovala použít má držadla, aby ses dostala přes zeď, že?“ Můj hlas vzrostl. Mé hračičky nám pomohou na cestě při hledání Jareda a dostat se mimo radar Velitele.
Samozřejmě jsem se s ní o to nepodělil. Myslel jsem, že ji tím chráním, ale možná kdybych ji věřil hned ze začátku, nebyli bychom v této situaci.
Zvedla pěst, jakoby mě chtěla praštit. „Všechny ty hračky a plány a knihy nás nedostanou blíž k tátovi a ty si tu jen tak sedíš, jako kdyby nám nevyprchával čas!“ Hlas se jí zlomil a já se natáhnul, abych si ji přitáhl blíž k sobě, když vůz v čele s mulou kodrcal ulicí.
„Už nám skoro vyprchal. Cítím to. Necítíš to?“ Její hlas se třásl a mě šokovalo, že jí po tváři tekly slzy, dělajíc si teplou stezku mezi ledovými kapkami deště, který pořád padal.
Nikdy předtím jsem ji plakat neviděl. Ne, když byla malou holčičkou, která trénovala s mužskými zbraněmi a byla zraněná častěji než nezraněná. Ne, když se stávala ženou, která si mi na zadní verandě vylévala srdce. Ani když bylo jasné, že se Jared nevrátí. Vztek, který jsem cítil, se náhle propadl a já si přál, abych věděl, jak nasměrovat naši konverzaci jinam.
Zahnuli jsme za roh označující hranici mezi Jižním okrajem a Spodním venkovem. Chtěl jsem ji říct nějaká dobrá slova, která by ji uklidnila, ale nemohl jsem je najít, takže jsem šel tiše, až se ze zchátralých domů staly útulné chaloupky a trsy špinavé trávy se proměnily v zahrady, zemědělská pole a malé sady. Ačkoli ani tady nebyly žádné svítilny, tma byla nějak přátelštější.
Před námi se objevil můj dům, Rachel zrychlila a dotkla se dřevěných dveří první. Pověsila svůj kabát na věšák vedle dveří a pokračovala do hlavní části domku, zatímco já jsem rozsvítil všechny lucerny pověšené ve vchodu.
Šmejdila kuchyní, její pohyby byly roztřesené díky vzteku nebo smutku. Nejspíš kvůli obojímu. Přešel jsem přes obývací pokoj, dokud jsem od ní nestál tři yardy.
„Já vím, že už nemáme čas. Ale musíš mi věřit. Vím, co dělám.“
Při zvuku mého hlasu tak blízko za ní vyskočila a střelila pohledem přes rameno, než se pohnula k dřevěné spíži v rohu. „Já také vím, co děláš. Jdeš do Pustiny se mnou. Což je mi, mimochodem, líto.“ Otevřela spíž a něco v ní hledala.
Co je jí líto? Že mě musí vzít s sebou? To mnou opravdu tak moc opovrhuje? Bolest, která následovala po této myšlence, mě překvapila. Můj tón byl ostrý, když jsem šel za ní a zeptal se, „Vážně ti to je líto?“
V tuto chvíli se bouchla do hlavy, když vyskočila. Otáčejíc se, házejíc mým směrem sáček skopového sušeného masa a vyštěkla, „Přestaň se za mnou plížit.“
Chytil jsem sáček dřív, než spadl a zamračil se. „Proč přemisťuješ jídlo z mé spíže?“ Hodil jsem maso na stůl za mnou, když vytáhla dvě zaprášené sklenice fíkové pomazánky ze spíže, přičemž shodila pytlík rajčat.
„Balím samozřejmě.“
„Počkej minutu.“
Hodila mi pomazánku a protočila oči. „Dobře. Dokončím omlouvání. Nechtěla jsem tě do toho zatáhnout. Měla jsem to vyřešit dřív, než tě chytili. Pak by celá tahle věc nebyla takovým problémem.“
Rázně jsem položil pomazánku na stůl vedle masa. „Jak to můžeš říct?“
Dala si ruce v bok a ignorovala rajčata koulející se kolem jejích noh. „Byla bych pryč, Logane. Hluboko v Pustině. A kdybys mlčel o svých důvodech, proč jsi na Zdi, nic by se pro tebe nezměnilo.“
„Nic…“ Můj žaludek se propadl, když jsem si uvědomil, jak špatné má o mě mínění.
„Byl bys volný a mohl bys vynalézat a číst a pomáhal zjednodušovat životy místních občanů. Povinnost splněna.“ Kopla do rajčete, posílajíc ho po podlaze, když se něco uvnitř mě probudilo k životu.
Pohlédl jsem na ni. „A co je tohle za povinnost? Povinnost, u které jsem přísahal na vzpomínku muže, který byl mým jediným skutečným přítelem?“ Naklonil jsem se k ní a moje hlasitost vzrostla. „Povinnost, u které jsem přísahal sobě, když jsem viděl, jak jsi bez něj ztracená?“
Udělala krok vzad a vrazila do spíže. „Nejsem ztracená.“
„Jsi ztracená. A každý to ví. Tři měsíce do věku Nárokování. Každý muž ve městě se na tebe náhle dívá, jako bys byla…“ Zavřel jsem pusu a otočil se k ní zády dřív, než jsem řekl, co jsem si vážně myslel. Co si myslel každý muž, který se zastavil, aby viděl tu žhnoucí krásu s nezkrotným duchem a nádhernými zrzavými vlasy.
Teď už křičela. „Jako bych byla co? Ubohá? Chudé děvčátko, které potřebuje muže pokaždé, když opustí dům? To teda nejsem. Můj otec to viděl. Měl jsi jít za ním se mnou, když jsem tě o to poprvé požádala. Měl jsi jít za ním!“
Otočil jsem se k ní obličejem a zmenšil prostor mezi námi, dokud jsem necítil její dech.  Třásla se. Já taky. Dívala se na mě zraněnýma očima a já jsem chtěl smazat tu škaredost z našich životů, ale nevěděl jsem jak.
„Rachel.“
Její vlasy byly mokré. Lesknoucí se kapičky vody snadno stékaly po její světlé kůži. Svou ruku jsem zvedl pomalu, ale ona sebou necukla, když jsem jí položil ruku na tvář, nechávajíc vodu klouzat po nás obou. Špičky mých prstů byly necitlivé a pokryté inkoustem, hrubé proti její jemné kůži. Vypadala křehce a divoce a já jsem toužil po něčem jiném, než bylo to nepřátelství, které bylo mezi námi.
„Máš pravdu,“ řekl jsem tiše. „Měl jsem ho jít hledat. Bude to lepší, když budeš vědět, že jsem za ním měl vždycky v plánu jít?“
„Kdy?“ zašeptala.
„Až dokončím stopovací zařízení, které jsem chtěl použít na jeho hledání.“
Její kůže pod mou rukou hřála, když se její vztek propadl do něčeho nejistého a klidného.
„Neřekl jsem ti, co jsem dělal.“ Můj palec hladil její lícní kosti, zachytávajíc další kapku vody. „Měl jsem ti věřit. Omlouvám se.“
„Ne, já se omlouvám. Mrzí mě, že jsem tě nesprávně odhadla. Mrzí mě, že nás dneska chytili.“ Naklonila se blíž ke mně.
Můj pohled se zatoulal na její rty a já jsem neviděl nic, kromě tenké cestičky vody klouzající po její tváři, shromažďující se v koutku jejích rtů a pak pomalu stékající k jejímu krku. Zvedla třesoucí se ruku a dotkla se prsty svých rtů. Její dech se zasekl a ten tenký zvuk mi dal vědět, jak blízko stojím.
Teplo mnou proudilo a já jsem sklonil svou tvář k její.
„Logane?“ Její hlas byl tichý, ale zvuk mého jména vrazil mým smyslům facku.
Odtáhl jsem se a zanadával.


9 komentářů:

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další skvělé pokračování a nemůžu se dočkat další kapitoly. Bylo tam pár překlepů, ale všechny je už znovu hledat nebudu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musím ti poděkovat Aryo. Páč díky Tobě se snažím o co nejlepší gramatiku. Z nějakého důvodu mi to ale u Defiance moc nejde. Našla jsem si tam pár nevhodně přeložených vět, páč jsem se nedokázala přepnout do češtiny, překlepy už tady pomalu přestávám řešit a kdybych neopravila významově první větu, tak by to nejen znělo blbě, ale ještě by tam byla ještě i chyba v čárce ve větě. Ale díky Tobě jsem se přinutila nad tím znova zapřemýšlet a opravit to. Takže ještě jednou díky, že mě nutíš k lepším výkonům =D

      Vymazat
  3. Ďakujem za prekladˇ~~ :)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat