úterý 25. listopadu 2014

Práce pro Ďábla - 43. kapitola



Gabe si prohlížela můj obličej. „U Háda,“ zašeptala a podala mi můj meč.
Opatrně jsem si ho vzala, ale na ostří se neobjevila ani stopa po modrém světle. Neublížil mi.
Podívala jsem se po Japhrimelovi, který stál s kamenným výrazem u okna. Za oknem byla tma a už nebylo slyšet zvuky padajícího deště. Jestlipak bylo město znovu rozpálené? „Požehnané ostří na tebe nebude reagovat,“ řekl tiše, „můžeš být klidná, Dante. Tvůj meč pořád patří jen tobě.“

Podívala jsem se na zakřivené ostří, zavřela oči a přemýšlela o Santinovi.
Když jsem se znovu podívala, z ostří vycházela slabá namodralá záře. Anubisi, modlila jsem se, prosím, vyslyš mé prosby. Roztřeseně jsem vydechla. Cítila jsem lehký pohyb tetování na tváři a záři svého smaragdu. Zaplavila mě úleva. Všechno bylo v pořádku, pokud byl můj meč pořád požehnaný, já jsem pořád patřila k vyvoleným svého boha.
„Fajn,“ řekla Gabe. Měla na sobě dlouhý černý kabát a pod levou paží pouzdro s plasmovou pistolí. Její meč nebyl nikde vidět. Ruce měla zapřené o boky. „Zatraceně. Počítám, že je to lepší než plastika.“
Byl to chabý pokus o vtip, ale byla jsem za něj vděčná. „A mnohem levnější,“ odpověděla jsem ve stejném duchu.
V místnosti se rozhostilo ticho. Husté, dusné ticho. Z postele zbyla jen hromádka třísek a cáry potrhané látky, židle byly taky rozbité. Záclony byly stržené a na zdech byly stopy po nárazech. Přejela jsem všechno pohledem.
„Omlouvám se za ten pokoj, Jace.“ Řekla jsem nakonec s pohledem upřeným do jeho očí. Můj hlas byl ochraptělý a zničený, ale pořád příjemný. Zněla jsem tak nějak svůdně.
„To nevadí,“ opíral se o dveře do chodby. Hůl měl postavenou vedle sebe, kůstky se v průvanu pohybovaly a narážely do sebe. „Stejně jsem to tu chtěl předělat.“
Eddie se založenýma rukama stál za Gabe a opatrně se díval střídavě na mě a na Japhrimela, který až na tmavé kruhy pod očima vypadal stejně jako vždycky. Možná jen o něco víc jako člověk. Cítila jsem jeho neutuchající pozornost, byl zády k oknu, celé jeho tělo ale bylo soustředěné na mě.
„Jak na tom jsme?“ Zeptala jsem se Gabe, ale nepodívala jsem se na ni. Nechtěla jsem přemýšlet o tom, co bych mohla vidět v jejím ustaraném pohledu.
Odkašlala si. „Podařilo se nám shromáždit celkem dost munice. A Eddie bude mít do dvou dní tři funkční golemy. Taky vyrobil osmnáct světlic. Během osmačtyřiceti hodin budeme připravení.“ Podívala se na Jace.
„Mám pasy a propustky pro všechny,“ řekl tiše. „A moji lidé pořád shromažďují zbraně. Vyhlásili jsme Corvinům válku, oni o tom ale ještě neví. Vlastně nikdo z jejich nejužšího vedení není ve městě. Všichni zmizeli. Pravděpodobně odešli se Santinem. Vydal jsem příkaz na zabavení jejich majetků. Získali jsme spoustu vybavení a dopravních prostředků. Můžeme se dostat, kamkoliv budeš chtít.“
„Ty zůstáváš tady,“ řekla jsem. „Někdo to tady musí řídit.“
„Jdu s tebou,“ klidně odporoval. „ I když se ti to nelíbí. Se Sargonem Corvinem nebo kdo to vlastně je, mám vlastní účty.“
Dívala jsem se na něho s prsty sevřenými kolem jílce meče. Gabe ustoupila dozadu. Eddie ji ochranitelsky objal a oba mě ostražitě sledovali.
Za hrudní kostí jsem cítila tlak, jak se ve mně vzmáhal vztek. Ovládla jsem se a podívala se na svůj meč. Po ostří přebíhaly modré jiskry. „Dej mi nějakou mapu,“ řekla jsem, „ať zjistíme, jestli dokážu vystopovat Doreeininu krev. Pokud by se to nepovedlo, tak pořád máme toho stopaře od Dakea. Budeme doufat, že Santino nezavedl nějaká protiopatření.“
Spíš jsem cítila, než slyšela, jak si Gabe úlevně vydechla. Jace přikývnul, sebral svou hůl a vyšel z pokoje. Gabe šla za ním a za ruku sebou vedla Eddieho. Když mě míjeli, Gabe zastavila.
„Danny?“ Řekla.
„Hm?“ Připravila jsem se s pohledem upřeným na jiskřící ostří svého meče. Síla. Už jsem si zvykala na změnu, kterou jsem prošla a cítila jsem sílu, kterou mě Japhrimel zaplavil. Tolik Síly, že už jsem neměla zapotřebí čerpat ji z města. Můj mozek si najednou uvědomil důsledky. Klidně bych mohla celé tohle město srovnat se zemí.
„Pořád jsi moje kamarádka,“ řekla rozhodně. „Nezáleží, co jsi zač.“
Překvapeně jsem se otočila ke dveřím, ale už byla pryč a Eddie s ní.
Nechali mě samotnou s Japhrimelem.
Pozorně si mě prohlížel přes rozžhavený vzduch. Nakonec se pohnul dopředu, ruce sepnuté za zády. „Je mi to líto.“ Řekl.
„Samozřejmě že není,“ odpověděla jsem. „Jsi démon.“
A´nankimel. Ne démon. Padlý.“ Jeho oči udělaly to, co nedokázaly jeho ruce. Dotkly se mé tváře, zkoumaly jí. „Nevzdám se tě, Dante.“
„Nepatřím ti,“ namítla jsem.
„Ne,“ souhlasil. „Nepatříš.“
Nasucho jsem polkla. „Proč? Proč jsi to udělal?“
„Kdybys byla pouhý člověk, Vardimal by tě mohl zabít.“ Japhrimel naklonil hlavu na stranu. „Teď nejsi ani člověk, ani démon. Ani člověk, ani démon ho nemůžou zabít, to byla součást odměny, kterou dostal od Prince za svoje služby.“
Což mě přivedlo k další otázce. „A co si o tomhle bude myslet Lucifer?“
Japhrimel si mě dlouho prohlížel. Pak se mu nadzvedly koutky úst. Při tom úsměvu se mi rozbušilo srdce. „Zeptej se mě, jestli mi na tom záleží.“
„A záleží?“ Při posledním slově se mi zadrhl dech.
„Ne.“
To dávalo smysl. Až na jednu věc.
Obešla jsem hromádku dřeva, které bývalo židlí. Opatrně jsem se k němu blížila. Moje nohy drtily zbytky židle na podlaze na ještě menší kousky a prach. Katanu jsem si držela u boku. Zastavila jsem na stopu od něj, dost blízko na to, abych cítila žár jeho těla. Díval se mi do očí, ale nepohnul se.
„Myslel jsi to vážně?“ Zeptala jsem se. „To, co jsi říkal.?“
Přikývnul. „Samozřejmě, Dante. Každé slovo.“
Oči mu horečnatě zářily a do tváří mu stoupla barva skoro jako člověku.
Věřila jsem mu. Bože, ochraňuj mě, já jsem mu věřila.
„Budeš mi muset přesně říct, co se ze mě vlastně stalo,“ řekla jsem nakonec. „Potom, co to skoncujeme se Santinem:“ Mám v životě zatracené moc věcí, se kterými se potom budu muset vypořádat. Konečně myšlenka, která zněla jako by byla moje. Aspoň že uvnitř v hlavě jsem to byla pořád já.
„Až bude po všem, vysvětlím ti, co budeš chtít.“  Slíbil Japhrimel. „Omlouvám se, Dante, ale nelituju toho, co jsem udělal.“
Olízla jsem si suché rty. „Ani já ne.“ Řekla jsem chraplavě. Zasloužil si pravdu. „Byla jsem jen v šoku, to je všechno.“ Stálo mě to víc odvahy, než jsem čekala, ale natáhla jsem ruku a položila mu ruku na tvář. „Nikdy by mě nenapadlo, že bych vůbec zvažovala, že si začnu s démonem.“ Pokoušela jsem se zlehčit situaci, ale nepovedlo se.
Svěsil ramena. Zavřel oči a poddal se mému dotyku. Stáli jsme tam, dokud jsem neodtáhla ruku a jeho zelené oči se zahleděly do mých. Najednou byly nezvykle tmavé.
„Teď půjdeme,“ řekla jsem. „Máme zabít démona, získat Vejce a zachránit Doreeininu holčičku. Musíme toho ještě hodně naplánovat.“

14 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuji za preklad:)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za další skvělou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování, tohle bude ještě zajímavé.

    OdpovědětVymazat
  4. děkuju moc za váš překlad a korekci :)

    OdpovědětVymazat
  5. Vdaka za kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji :-)jste skvěí ;-)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat