úterý 11. listopadu 2014

Práce pro Ďábla - 41. kapitola




Ještě dlouho jsem ležela napůl v bezvědomí. Vzpamatovala jsem se ale aspoň natolik, abych si uvědomila, že ležím úplně nahá v náruči démona, na jedné z Jaceho postelí, a pak jsem se znovu propadla do polospánku. Tělo jsem měla v jednom ohni. Měnila jsem se. Držel mě celou dobu, co mi praskaly kosti a přeskupovaly se do nových tvarů; něco se mi hýbalo pod kůží, vnitřní orgány se měnily a přesouvaly se, tep srdce se zpomaloval. Něco mi šeptal do vlasů, jeho hlas mi dával zapomenout na bolest, ukolébával mě do omamné dřímoty.

Skončilo to výbojem Síly na kůži, který všechno zpečetil. S trhnutím jsem přišla k sobě.
Japhrimel ležel vedle mě, tvář měl zamotanou v mých vlasech, moje hlava spočívala na jeho rameni. Jeho už ne tak horké, jen příjemně teplé prsty putovaly po mých zádech. „Hotovo.“ Zašeptal. Poprvé za celou dobu, co jsem ho znala, zněl unaveně. Vyčerpaně.
„Bolí to,“ zakňourala jsem jako dítě. To byl první šok. Můj hlas už nebyl můj. Byl hlubší, plný Síly, z které mi naskakovala husí kůže.
Nebo by mi naskočila, pokud by to na mojí nové kůži bylo možné.
Prohlížela jsem si svoje ruce. Namísto bledé kůže Nekromantky, která skoro nevychází na denní světlo, byly moje ruce pokryté zlatavou kůží bez pórů. Nehty jsem měla pořád nalakované karmínově červeným lakem, pořád jsem měla svoje třpytivé prsteny, ale to mým rukám jen dodávalo na hříšném půvabu. „Anubisi,“ vydechla jsem. „Co jsi to...“
„Sdílel jsem s tebou svou Sílu.“ Řekl. „Bylo to bolestivé, ale už je po všem. Získala jsi všechny výhody, vlastní démonům, ale sama démon nejsi. Nikdy nebudeš démon.“
Za mou hrudní kostí se šířila temná panika. Ale byla jsem unavená, vlastně ne unavená, byla jsem ochromená. Stalo se toho příliš mnoho, jeden šok za druhým. Byla jsem příliš emocionálně vyčerpaná, než abych zrovna v tu chvíli nějak reagovala, a to bylo nebezpečné. Otupělost znamená, že ti to nemyslí, a zdravý rozum byla jediná věc, která mě držela naživu.
„Co jsi udělal?“
„Pořád jsi to ty,“ odpověděl. „A teď i něco navíc, pro Vardinala teď nebude tak snadné tě zabít.“
Sekhmet sa´es...“ Zkusila jsem se zvednout, rozplést naše těla. Po chvilce zmatků jsem seděla s přikrývkou přitisknutou k hrudi a zírala na něho. Holý hladký zlatavý hrudník, vystouplé klíční kosti a za ním rozprostřená na posteli šedivá temnota. Tak proto ten plášť nikdy neodkládá, proletělo mi hlavou. Položila jsem si hlavu na kolena. Jsou to křídla. Zhluboka jsem dýchala snad celou věčnost. Japhrimelovu ruku na zádech. Žár z jeho dotyku mě uklidňoval, odháněl šedý závoj šoku, který se mi objevil před očima.
Nakonec panika ustoupila, ale trvalo ještě dlouho, než jsem se odvážila zvednout oči a zjistila, že místnost potemněla. „Jak dlouho to trvalo?“ Zeptala jsem se.
„Asi tak deset hodin,“ odpověděl. „Změna zabere nějaký čas.“
„Přála bych si, abys to neudělal,“ řekla jsem. „Kéž bys mě varoval.“
„Nenechala bys mě to udělat,“ odpověděl. „A teď jsi ve větším bezpečí, Dante.“
„V jakém bezpečí?“ Pořád jsem nemohla uvěřit, že tu vedu konverzaci s nahým démonem. Pak mě přepadla další děsivá myšlenka. „Jsem pořád Nekromantka?“
„Samozřejmě,“ řekl. „Aspoň to předpokládám.“
„Tak ty to předpokládáš?“ Dobře, nebyla jsem ochromená, jenom zmatená. Hleděla jsem na něj, dech se mi zrychlil a zkrátil. Srdce mi bušilo.
Ne, ne ochromená, zmatená, otupělá a vyděšená.
„Aspoň si to myslím,“ řekl. Jeho zelené oči lemovaly temné kruhy. „Nikdy předtím jsem to neudělal.“
„No skvěle,“ zamumlala jsem a podívala dolů. Moje šaty ležely zmuchlané vedle postele. „Japhrimele...“
„Měla bys mi poděkovat,“ řekl a svraštil obočí. „Kdybys byla Mág,“
„Já nejsem Mág,“ přerušila jsem ho. „Jsem Nekromantka a jsem člověk.“
„Teď už ne,“ řekl stručně a zvedl se z postele. „Říkal jsem ti, že nepřipustím, abys došla k úhoně. Přísahal jsem na vody Léthé.“
„Sklapni,“ seskočila jsem z postele a přikrývku jsem táhla s sebou. Roztrhla se přesně uprostřed. Stála jsem tam a dívala se na cár zeleně bavlny, který jsem žmoulala v ruce. „Bohové,“ vydechla jsem a vyplašeně se rozhlédla kolem.
Najednou jsem byla na opačné straně místnosti, aniž bych tušila, jak jsem se tam dostala. Ve skutečnosti jsem narazila do zdi a kolem mě se vznášel mrak z omítky. Jsem teď rychlejší než člověk, chladně konstatovala nějaká moje racionální část, to se bude při stíhání Santina hodit..
S chvěním jsem se odlepila od zdi. Hleděla jsem na svoje ruce.  Perfektní, zlatě zabarvené ruce.
„Proč?“ Šeptala jsem. „Při všech bozích, proč?“
„Přísahal jsem, že tě ochráním,“ odpověděl.  „A nenechám tě, abys mě opustila, Dante. Nikdo, ani démon, ani člověk se mnou nejednal s takovou laskavostí jako ty. Ale i tvá laskavost má své trny.“
Přitiskla jsem si ruce na uši a vběhla do koupelny. Japhrimel to sledoval s bezvýraznou tváří.
Při pohledu na odraz v koupelnovém zrcadle se mi zvedl žaludek. Mám vlastně ještě žaludek? Vypadala jsem jinak. Tetování bylo na svém místě, v klidu spočívalo na svém místě na mé tváři, smaragd slabě zářil. Zbytek obličeje ale už nebyl můj. Zlatavá kůže se napínala na tváři, kterou jsem nepoznávala, ale pořád v ní byly moje tmavé oči, teď ale zářivé a krásné. Vypadala jsem jako nějaká holovizní modelka, vystupující lícní kosti, hříšná ústa, klenuté obočí. Nevěřícně jsem se dotkla tváře jedním prstem a viděla jsem, jak se ta krásná žena v zrcadle dotýká svých dokonalých lícních kostí a přejíždí si prstem po rtech.
Vypadala jsem jako démon. Po osobě, kterou jsem bývala, zůstal v mé tváři jen stín. Japhrimelova značka na pravém rameni byla na svém místě, ale už to nebyla jizva, spíš ozdoba, která se na mé nové, perfektní kůži dobře vyjímala. A moje vlasy, stejně inkoustově černé jako ty Japhrimelovy, jenom dlouhé, mi padaly přes ramena v naaranžovaných pramenech.
Na plochém břiše s vypracovanými svaly už nebylo ani stopy po Santinových drápech. Otočila jsem se, nadzvedla si vlasy a zkoumala svůj krk a záda v zrcadle. Žádné stopy po husté síti jizev od ran bičem. Na zadek jsem si v zrcadle nedohlédla, ale nějak jsem cítila, že v záhybech pod levou půlkou už také žádné jizvy nejsou.
Pryč. Jsou pryč. Všechny, kromě Japhrimelovy značky. Spustila jsem vlasy zpátky a otřásla jsem se.
Musela jsem se přidržet umyvadla. Snažila jsem se nezatínat prsty příliš silně, ale moje nehty se stejně zabořily. Vlasy mi spadly do obličeje. V druhé ruce jsem pořád svírala kus ze zelené bavlněné přikrývky.
„Anubisi,“ vydechla jsem, zavřela oči a potlačila vědomí. Klesla jsem na kolena, bylo mi špatně a třásla jsem se. Opřela jsem si hlavu o kachličky. Se zachvěním jsem ze sebe vypravila „Anubis et´her ka“ Motlitba mi splývala ze rtů. Do panikou zaplavené mysli mi pronikla další strašná myšlenka. Co když teď už bůh nebude naslouchat mým motlitbám? Co když smaragd na mé tváři potemní, co když bůh nepřijme mé oběti?
Z hrdla se mi vydral sten. Cítila jsem, jak se linky mého tetování trochu pohnuly. Zkusila jsem se nadechnout, když se soustředím na dýchání, možná se mi podaří najít to klidné místo v mém nitru, kde jsem se setkávala se svým bohem.
Japhrimel něžně uvolnil moje prsty zaťaté do umyvadla. „Pššt,“ řekl a klekl si vedle. Vzal mě do náruče. „Klid, Dante, nadechni se. Musíš dýchat. Ššš, tiše, není to tak zlé.“ Hladil mě po vlasech a šeptal mi uklidňující slova tak dlouho, dokud se můj dech nezklidnil a neotevřela jsem oči. Přitiskla jsem se k němu, pod prsty jsem cítila jeho jemný plášť.
Teď, když už jsem věděla, co to je, mi bylo trochu nepříjemné se ho dotýkat. Ale on přitiskl rty na moje čelo a tím dotykem mě zaplavilo teplo. „Musíš být opatrná,“ řekl. „Mohla by sis ublížit, a to by bylo nepříjemné pro nás oba.“
„Nenávidím tě,“ zašeptala jsem.
„To je jen přirozené,“ taky šeptal. „Jsem teď tvůj, Dante. Jsem A´nankimel. Padl jsem.“
„Nenávidím tě,“ zopakovala jsem. „Změň mě zpátky. Tohle nechci. Změň mě zpátky.
„Nemůžu, Dante,“ Hladil mě po vlasech. „Musíme zneškodnit jednoho démona, Dante.“
Ještě jsem se smála jako idiot, když Gabe, s Eddiem za zády, rozkopla dveře do ložnice.

18 komentářů:

  1. Díky moc za další úchvatné pokračování a nemůžu se dočkat další kapitoly, tak ráda bych viděla výrazy ostatních, až ji uvidí v její nové podobě, proč jen je to čekání tak příšerné...

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za ďalšiu kapitola, som len zvedavá ako to medzi Dante a Japhom dopadne :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Tak to som zvedavá na pokračovanie. ďakujem za preklad a korektúru

    OdpovědětVymazat
  6. děkuju moc za kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  7. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. To bude ještě zajímavé,děkuji za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji, teď to bude ještě napínavější :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za kapitolu :-D

    OdpovědětVymazat