úterý 4. listopadu 2014

Práce pro Ďábla - 40. kapitola



Dali jsme si rychlou snídani, kde nechyběla silná káva s příměsí cikorky, která zmírnila dunění v mé rozbolavělé hlavě. Japhrimel byl nepřirozeně tichý, sledoval mě, jak jím, jen občas přešel k oknu s rukama sepjatýma za zády. Nechtěla jsem vědět, co se mu honí hlavou. Vypadalo to, že svou nemluvností nakazil i ostatní. Nebo jen možná nebylo o čem mluvit. Služebným, kteří přišli sklidit nádobí, se třásly ruce a vrhali po nás kradmé pohledy.
Chyběla mi energie na to, abych tomu věnovala pozornost. Čekala bych, že budou na psioniky zvyklí, když pracovali pro Šamana.

Nakonec jsem poslala Gabe s Eddiem, aby sehnali potřebné vybavení a s pohledem upřeným na svou katanu, jsem zívla. Bylo to divné, ale meč na Japhrimelovu přítomnost nereagoval, nevyzařoval modré světlo, ani nejiskřil, tak, jak to dělal jindy, když se ho dotknul.
Asi jsem z něj při setkání se Santinem vyčerpala veškerou uloženou Sílu. Budu s tím muset něco udělat, než znovu vyrazím. Bylo to svým způsobem mučivé, ty dlouhé přípravy a čekání, ale čím líp budeme připravení, tím větší šanci proti Santinovi budeme mít.
Dveře za Eddiem se zavřely, Japhrimel se otočil, sluneční světlo ozářilo temné záhyby jeho pláště.
„Dobrá,“ sklouzla jsem nohama z postele na zem a vstala, katana sevřená v mé ruce opsala elipsu a skončila s ostřím bezpečně svěšeným podél mé paže. „Chováš se divně dokonce i na démona. O co jde?“
Pokýval hlavou, světlo dopadlo na ostré rysy jeho tváře. Podívala jsem se pozorněji.
Myslela jsem si, že jeho ostře řezaná tvář je zasmušilá, možná až ošklivá. Nikdy jsem si nevšimla klenutých oblouků jeho obočí, úst s koutky zdviženými do úsměvu nebo výrazných vystouplých lícních kostí. Nedalo se to srovnat s Luciferovou krásou, ale vlastně byl docela pohledný. „Vyklop to,“ naléhala jsem. „Říkal jsi, že se mnou chceš o něčem mluvit?“ Stála jsem bosýma nohama na podlaze a otřásla jsem se. Byla jsem tak přivyklá žáru Nuevo Ria, že mi bylo v klimatizované místnosti zima.
Japhrimel udělal krok směrem ke mně. Pak druhý. Oči mu zářily ve slunečním světle ještě jasnější zelenou.
Pomalu se přibližoval, s rukama sepjatýma za zády. Nakonec zůstal stát nade mnou jen stopu ode mě. Zaplavila mě jeho vůně a obklopila mě jeho aura. Zvedla jsem hlavu k jeho obličeji. „No?“
Znovu kývl hlavou. Rozpojil ruce. Levici zvedl a položil na moje rameno. Přes látku košile sálalo horko. Podíval se mi do očí.
Srdce mi hlasitě bušilo. „Japhrimele?“ Zeptala jsem se.
Levou rukou sklouzl po mé pravé paži a propletl svoje prsty s mými. Odlepil moje prsty z rukojeti katany, meč se zazvoněním dopadl na zem. Měla bych se pro něj sehnout, ale jeho pohled mě držel na místě jako přikovanou smaragdovým světlem. „Dante,“ odpověděl.
Jeho hlas už nezněl roboticky a bezvýrazně jako předtím. Místo toho byl ochraptělý, jako by mu něco svíralo hrdlo. Zamrkala jsem.
„Jsi,“ chtěla jsem se ho zeptat, jestli je v pořádku, ale jeho oči plápolaly a slova mi odumřela na rtech. Nezněl, jako by byl v pořádku.
Pak, nepřirozeně pomalu, tak pomalu, si klekl na kolena, pořád mou ruku v dlani. Druhou rukou mě objal a zabořil mi obličej do břicha.
Nic, absolutně nic, co jsem kdy zažila, mě nepřipravilo na tohle.
Strnule jsem stála, celá nejistá. Pak jsem zvedla volnou ruku a zabořila ji do jeho inkoustově tmavých jemných vlasů. „Japhrimele,“ zopakovala jsem „Co...“
„Selhal jsem,“ řekl, jeho horký dech se prodíral přes košili na holou kůži. Sotva jsem mu rozuměla, jeho hlas byl utlumený; tiskla se ke mně jako kočka nebo dítě. „Zklamal jsem tebe.“
„O čem to mluvíš?“ Můj hlas mi odpíral poslušnost, zněl jako by mi něco blokovalo průdušnici, škrtilo moje slova, bralo mi dech.
Vzhlédl ke mně, pořád mě držel v objetí. „Věděl jsem, že nejsi mrtvá,“ řekl. Oči mu plály tak jasně, že jsem čekala ve vzduchu pach spáleniny. „Kvůli tomu jsem se nevrátil do Pekla. Nevěděl jsem, co Vardinal udělá, jestli tě bude držet naživu a mučit, čekat, jestli tě najdu, předtím než tě zabije. Já jsem to nevěděl, Dante. Selhal jsem při tvé ochraně, a ty jsi padla do zajetí.“
„To je v pořádku,“ zašeptala jsem. „Nemohl jsi vědět, že mě zneškodní plasmovou pistolí. Dokonce ani ty bys na všechny nestačil. Nebyla to tvoje chyba, Japhrimele.“
„Musel jsem čelit představě dalšího života bez tebe, Dante. Bylo to nepříjemné.“ Ukázal zuby v pokusu o úsměv.
Nenecháš mě bloudit světem samotného. Ozval se v mých vzpomínkách jeho hlas.
Hladila jsem ho po vlasech. Temně černé hedvábí klouzalo mezi mými prsty. „Hej,“ řekla jsem. „Už se tím netrap, už je to za námi.“
Dokonce i mně to znělo neohrabaně. Je to démon, Danny. Co to dělá?
„Budeš mě nenávidět, Dante. Je to nevyhnutelné.“
Roztřeseně jsem se zasmála. „Není pravda, že tě nenávidím,“ namítla jsem. Skvělé, Danny. Je na tebe příliš starý. Dokonce ani není člověk.
Ale přišel pro mě, zaprotestovala jsem.
Jenom proto, že chrání svoje zájmy. Pohrává si s tebou, Danny. Jenom si hraje. Nikdy nikdo
Je mi to jedno, proběhlo mi hlavou. Nevypadá, jako by si jen pohrával. Nezáleží mi na tom. „Ale ty...“
„Měla bys vědět,“ řekl, „že už nejsem démon.“
Co? Moje prsty v jeho vlasech se zastavily. „O čem to k čertu mluvíš?“
„Už nejsem démon,“ zopakoval pomalu s pohledem upřeným na mě. Pod zlatavou barvou kůže byl pobledlý. „Jsem Padlý. Jsem A´nankimel. Zapečetil jsem tě do svého srdce, do Pekla už se nevrátím.“ Jeho paže se napjala a ztuhla, stejně jako jeho prsty držící mou pravici.
Vyschlo mi v ústech.  „Uhm,“ zněla má hlubokomyslná odpověď.
Čekal, trpělivě a dychtivě vzhlížel k mé tváři.
Znovu jsem našla řeč a vyhrkla jsem „Myslíš to, co já si myslím, že uhm, proč jsi. Co?“
„Jsem tvůj,“ řekl pomalu a zřetelně, jako bych byla idiot.
„Proč?“ Nejradši bych si nakopala. Jak jsem se do téhle situace dostala? Jednoho démona honím a další klečí u mých nohou a ach můj bože, co budu dělat?
„Protože jsi jediná bytost za celou věčnost, která se ke mně chová jako k sobě rovnému,“ řekl a jeho ruce se kolem mě sevřely ještě těsněji. Podlomila se mi kolena. „Ty jsi mi důvěřovala, dokonce jsi mě hájila před svými přáteli. Sledoval jsem tě Dante, v denním světle i ve stínech, a zjistil jsem, že se ti dá věřit.“
„Uhm,“ zase jsem se na nic lepšího nezmohla. „Japhrimele...“
„Moje cena za mlčení je, že mě necháš po svém boku,“ zašeptal, s pohledem pořád upřeným do mé tváře. „Až bude Santino mrtvý, dovol mi zůstat s tebou.“
„Uhm,“ asi mi změkl mozek. „Ach, no víš, nemůžu mít kolem sebe démona.“
„Proč ne?“ Naprosto logicky se zeptal. „Setkáváš se smrtí, Dante, vlastně nemáš pro co žít, bloudíš světem sama. Všiml jsem si tvé osamělosti a bolí mě to. A kromě toho jsi natolik ztřeštěná, že bys mě mohla potřebovat.“
Napadlo mě, že bych měla protestovat, ale s nemyslícím mozkem bylo tak těžké najít nějaké protiargumenty. Zdravý rozum mi napovídal, že bych měla být opatrná, konec konců, on je démon a démoni lžou. To bylo jedno z prvních pravidel, které se mágové a kněží učili, Nelidské rasy můžou mít jiný úhel pohledu na cokoliv, včetně pravdy. Jaká byla jeho pravda?
Jenže stál při mně, když jsem jednala s Lucasem Villalobosem. Pokusil se jít za mnou až do Země mrtvých. A srovnal se zemí půlku Ria Nuova, když mě hledal.
Ale Luxfer ho má pořád na vodítku, ozývalo se mi v hlavě.
„A co tvoje svoboda?“ Zeptala jsem se ho.
„Jestli se nám podaří vyhrát mou svobodu, je na mě, co s ní udělám.“ Řekl. „Zůstanu s tebou tak dlouho, dokud mi to dovolíš a možná i pak.“
Hryzala jsem si ret a přemýšlela o tom. Neměla jsem ani tušení, jestli říká pravdu. „Proč teď? Proč mi to říkáš teď?“
„Už jsem ti říkal, že tady je určitá možnost,“ odpověděl. „Chtěl bych ti dát část své Síly, Dante, a musím to udělat rychle, dřív než budu ještě víc A´nankimel než už jsem. Připoutá mě to k tobě a stanu se součástí tvého bytí. Nemám už moc času na to, abych se k tobě připoutal, dřív než se propadnu do temnoty a stanu se smrtelným.“ Jeho objetí povolilo, ale nemohla jsem se odtáhnout, ani kdybych chtěla. Vstal a pořád svíral moji pravici. Musela jsem zaklonit hlavu, abych se na něj mohla podívat. Srdce mi bušilo a moje dlaně byly kluzké potem. Přepadla mě šílená myšlenka, že kdybych dokázala popadnout dech, začala bych křičet. Něco v jeho výrazu a v očích způsobovalo, že jsem se nedokázala pořádně nadechnout.
„Och,“ vypadlo ze mě a hned jsem si přála, aby se to nestalo, protože se usmál. Byl to laskavý úsměv a celé moje tělo to zaznamenalo.
Zvedl volnou ruku a pohladil mě po tváři. „Odvahu, hedaira,“ řekl něžně a jeho dech mě pohladil po tváři. Pak se sklonil a jeho ústa se dotkla mých.
Podlé mágů démoni vynalezli umění milovat a já jsem byla v pokušení tomu uvěřit. Jeho polibek mě naplnil, pronikl mi až do žil, zaplavila mě jeho vůně. Byla jsem jako opilá. Krev se ve mně vařila, obklopila mě temnota. Zachvěla jsem se a moje ruce se samy sepjaly za jeho krkem. Přitiskla jsem se k němu celým tělem a on mě zatlačil na postel. Nevadilo mi to.
Prokousl si ret a chuť a pach démonské krve naplnily moje ústa. Zalapala jsem po dechu, polkla a málem se zalkla tou horkou tekutinou. Oba nás obklopila jeho Síla. Nebyla jsem schopná myslet, zaplavila mě změť pocitů, v krku mě pálilo, oči jsem měla zavřené, jeho ruce ze mě trhaly oblečení a hledaly holou kůži. Jeho dotyky jsem cítila až v kostech. Třásla jsem se a vzlykala, kůži zvlhlou potem, srdce mi v hrudi explodovalo. Když se jeho tělo spojilo s mým, téměř jsem ztratila vědomí. Křičela jsem rozkoší tak intenzivní, že se vyrovnala pocitům, které jsem zažívala při svém kontaktu se Smrtí. Bylo to jako bych umítala, když mě držel v náruči, přetvářel mě svou Silou a nakonec mě zavedl hlouběji do soumraku. Znovu.

18 komentářů:

  1. Wau, že super kapitola :-) vdaka za jej preklad a korekciu.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další úžasnou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc, úžasná kapitola

    OdpovědětVymazat
  4. no potěš to jsem zvědavá jak to dopadne :-) , díky za korekci a překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Řekla bych, že tam jsou překlepy. Luxfer - Lucifer? Umítala (poslední odstavec) - umírala?

    OdpovědětVymazat
  6. pěkně!! :D děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Ach, to je tak .. konecne se projevil a stalo to za to. Moc dekuji za skvely preklad a korekturu. Katka

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. No teda... takový zvrat v jejich vztahu jsem nečekala. :D Děkuji za překlad i korekturu! :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. Díky za překlad. Konečně se někam dostáváme :-).

    OdpovědětVymazat