úterý 25. listopadu 2014

Polibek noci - 9. kapitola 2/2



„Roshane?“
S potřesením hlavy zjistil, že Brenna vyžaduje odpověď na její otázku.
Zhluboka se nadechl, uklidnil hlad uvnitř něj, pak otočil tvář k ní.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho znovu. „Udělala jsem něco špatně?“
„Ne.“

„Proč tedy…?“ Narůžovělý ruměnec zbarvil její tváře. „Proč jsi přestal?“
„Protože ti nechci ublížit.“
„Ublížit mi?“ Na chvíli vypadala zmateně, a když porozumění naplnilo její oči, zvedla ruku ke svému hrdlu.
„Jen proto,“ řekl, jeho hlas byl ostrý. „Touha po těle a touha po krvi jsou úzce propojené. Nemůžu vždy oddělit jednu od druhé.“
Stále seděla na podlaze, s chápavým výrazem ve tváři se podívala nahoru na něj. „Jsi rád upírem?“
Byla to otázka, na kterou se ho ptala předtím, ta, kterou nezodpověděl. Měla svůj způsob, jak se opakovat, dokud jí neřekl to, co chtěla vědět.
„Mít to rád?“ Chvíli uvažoval. „Mám rád to, že žiju,“ odpověděl po chvíli. „Užívám si pozorování, jak se mění svět, zažívání pokroků civilizace.“ Ačkoliv se některé věci, jako byla válka a chudoba, se nikdy nezměnily.
„Není tu žádný lék?“
„Žádný, o kterém bych slyšel.“
„Hledal jsi ho?“
Sedl si dolů na vzdálený konec pohovky. „Ne.“
„Proč ne?“
Tiše zavrčel. „Ze začátku jsem na to nemyslel. Všechno, na co jsem myslel, bylo uspokojení hladu, který ovládal každý můj bdělý okamžik. Později, když jsem se naučil kontrolovat tu touhu, začal jsem oceňovat nadpřirozené schopnosti Temného Kouzla, které mi bylo dáno. Prozkoumával jsem svět, žasl nad tím, jak je velký a jak málo jsem věděl. Strávil jsem roky vzděláváním se a učil jsem se vše, co jsem mohl, o světu a jeho lidech.“
„To zní jako vzrušující život.“
„Ano,“ řekl tiše. „Ale velmi osamělý.“
„Za svůj dlouhý život jsi nikdy nenašel ženu, která by tě přijala proto, co jsi?“
„Přijala bys?“
K jeho údivu, odpověděla bez přemýšlení, bez zaváhání. „Ano.“
Zavrtěl hlavou. „Nevíš, co říkáš.“
„Chci tě,“ řekla, překvapena vlastní smělostí. „Žádný smrtelný muž by mě nikdy plně nepřijal proto, co jsem. Ani John Linder, který prohlašoval, že mě nadevše miluje, se necítil v pohodě s mojí magií. Ale ty…“ pokrčila rameny, poloviční úsměv jí pohrával na rtech. „Ty rozumíš.“
„Ale ty ne.“
„Co tím myslíš?“
„Neviděla jsi to, čím skutečně jsem,“ řekl, jeho hlas byl téměř vrčením. „Nemáš žádnou představu, co skutečně jsem.“
„Ukaž mi to tedy.“
Zvedl jedno obočí. „Jsi si jistá, že to chceš vědět?“
Těžce polkla a přikývla. „Ukaž mi to.“
Zhluboka se nadechl, nechával hlad uvnitř něj růst, cítil, jak se tesáky prodlužují v odpověď na vůni její krve, věděl, že jeho oči nabraly nepřirozenou zář.
Stiskl ruce vedle sebe, aby se pro ni nenatáhl.
Zírala na něj, její výraz byl směsicí hrůzy a fascinace.
„Je to to, cos chtěla vidět?“ zeptal se tvrdým hlasem, když čekal, že s křikem uteče z místnosti.
„Tohle je poměrně děsivý pohled,“ připustila se slabým třasem ve svém hlase.
„Proč se tedy nebojíš?“
„Nejsem si jistá.“
S námahou přemohl zvíře uvnitř něj. „Mateš mě, Brenno Flanaganová.“ Viděl strach v jejích očích mnohokrát před tím z mnohem menších důvodů, a teď, když stál před ní, jeho pravé já odhalené jejímu pohledu, prohlašovala, že se nebojí.
„Je těžké bát se muže, který mi zachránil život, někoho, kdo mi neukázal nic než laskavost. Můžeš se jevit jako monstrum, ale já viděla muže pod povrchem.“
„Nejsem muž,“ připomněl jí.
Mávla rukou v odmítavém gestu. „Nemusíš o sobě smýšlet jako o muži, ale právě to vidím, když se na tebe podívám.“ Zvedla se a přitiskla se k němu. „Políbíš mě znovu?“
„Hraješ si s ohněm, Brenno Flanaganová,“ varoval ji. „Ohněm mnohem nebezpečnějším, než plameny, z nichž si předtím unikla.“
„Nemám strach.“ Postavila se na špičky, omotala paže těsně okolo jeho krku. „Polib mě, můj pane upíre.“
Jak mohl odmítnout? Její rty byly teplé a růžové, oči rozzářené očekáváním a její tělo… Mohl cítit horkost jejích ňader proti jeho hrudi, délku jejího stehna proti jeho vlastnímu. S tichým zavrčením sjel paží okolo jejího pasu, sklonil hlavu a překryl její rty jeho.
Byl to jen polibek, ale oheň skrze něj planul, jasný bílý oheň, který spaloval věčnou temnotu v jeho duši a nutil jej alespoň pro tuto chvíli věřit, že nemusí strávit zbytek své existence sám.
Byla bez dechu, když ji pustil. Snažil se ustoupit o krok zpět, ale její paže byly stále pevně ovinuty okolo jeho krku.
„Už si někdy předtím měla muže?“ zeptal se.
„Samozřejmě, že jsem…“ Hlas se jí vytratil, oči se rozšířily, když si uvědomila jeho význam. „Ne.“
Vzal její ruce do svých a učinil krok zpět. Někde hluboko uvnitř věděl, že je stále panna, že je její tělo nedotčené, nevinné. S povzdechem jí stáhl pramen vlasů za ucho. „Myslím, že bychom to měli teď raději zastavit.“
Tichý zvuk protestu rostl v jejím hrdle, jak se k němu přitiskla a její tělo se znovu vytvarovalo o jeho.
Sakra! Neuvědomovala si efekt, který na něj měla? Zamumlal její jméno se spoustou touhy v jeho hlase, i v hloubce jeho očí.
Hluboko v jejím hrdle se ozval tichý zvuk.
„Brenno, to není dobrý nápad.“
Mlčky se na něj podívala nahoru.
„Tvoje poprvé,“ řekl Roshan zastřeným hlasem. „Mělo by být s tvým manželem.“
Žil v moderním světě dost dlouho na to, aby věděl, jak zastarale a otřepaně ta slova zněla. V době cínové spolu muži a ženy žili pohromadě, veřejně a beze studu, bez požehnání kostela, on byl ale stále produktem své výchovy, od dětství byl veden k tomu, že muž má respektovat ženu a intimnost před svatbou byla hřích. Za dobu, po kterou byl upírem, to nebyla rada, jíž se vždy řídil. Byl upír, ne mnich, ale k jeho bylo nutné přiznat, že nikdy nezvažoval spát s pannou. Při příležitostech, kdy vyhledal ženskou společnost se ujistil, že ženu získá a pak se postaral, aby si nepamatovala nic, co se mezi nimi událo.
„Nechci manžela,“ odsekla Brenna.
„Ne?“
Zavrtěla hlavou. „Manželství nepřineslo ženám z mé rodiny nic než mizérii.“
Podíval se na ni a čekal na vysvětlení.
S povzdechem se posadila na pohovku. „Můj prapradědeček zradil mou praprababičku. Byla upálena na hranici. Můj praděda tvrdil, že bude milovat mou prababičku tak dlouho, jak dlouho bude žít, ale po deseti letech manželství ji opustil a prohlašoval, že je v paktu s ďáblem. Byl to nesmysl, samozřejmě. Žádná žena z mé rodiny nikdy nepraktikovala temnou magii nebo nevyvolávala nějaké temné síly. Můj vlastní otec opustil matku a mě po zjištění, že jeho dcera je čarodějnice.“
Roshan si sedl na druhý konec pohovky. „Pochopil jsem správně, že v tvé rodině nejsou žádní mužští čarodějové?“
„Ne. Přechází to z matky na dceru.“
„Takže,“ řekl pomalu, „Nechceš manžela, ale chceš mě, abych tě pomiloval?“
„Ano.“
„Hádám, že nejsi tak staromódní, jak jsem si myslel,“ zamumlal.
„Cože?“
„Nic.“
„Nemusím chtít manžela,“ řekla otevřeně. „Ale chci dítě. Tvoje dítě.“
Několik věcí ho od noci, kdy mu Zerana věnovala Temný Dar, překvapilo, ale Brennina slova ho zastihla zcela nepřipraveného. Na chvíli si představil v mysli obrázek Atiyany, její pleť bílá, oči bez života, deka pod ní nasáklá krví. Vybavil si, jak zvedl malé dítě, které vytlačila ze své dělohy chvíli před tím, než zemřela.
„Bojím se, že je to nemožné.“ zvedl ruku a umlčel tak otázky, jež viděl v jejích očích. „Nemůžu vytvořit nový život, Brenno. Můžu jenom udržovat můj vlastní, tak to je.“
„Je mi to líto,“ řekla tiše. „Nevěděla jsem to.“
Předtím jí na chvíli odmítal povědět pravdu. Byl mnohem méně počestný muž, než si myslela. Mohl ji vzít do své postele, sladce se s ní noc za nocí milovat a nechat ji věřit, že jí může dát dítě, po němž toužila. Ale nedokázal jí to udělat.   
„Je mi to také líto,“ odpověděl. Stěží uplynul jediný den, kdy nemyslel na svého syna. I po všech těch letech byla vzpomínka na smrt dítěte stále bolestivá. Jeho syn. Tak malý kousíček lidskosti, mrtvý dříve, než se narodil, a všechny Roshanovi naděje a sny s ním.
Zatřepal hlavou a vyhnal vzpomínku z mysli.
Napětí znovu plulo mezi nimi.
Brenna se otočila a dívala se na televizi s uvědoměním, že ji stále sleduje. Snažila se zapomenout na chuť jeho polibků, potěšení, které protékalo celou její podstatou, když se jeho rty dotkly jejích. Slyšela, že upíři vlastní auru, kouzlo, pro které je smrtelníci shledávají neodolatelnými. Bylo tomu tak? Nebo byly její sympatie k němu skutečné?
Podívala se na něj tajně a pokoušela se spatřit jeho auru. Aura babičky O’Connellové byla zelená, která byla spjata s péčí. Johna Lindera byla špinavě oranžová. Brennina vlastní aura byla modrá, prozrazovala psychickou energii.
Aura Roshana DeLongpre byla šedá. Zamračila se, jak se snažila rozvzpomenout, co to znamenalo. Šedivá… Ach, samozřejmě, znamenalo to blízkost s věcmi z jiného světa a schopnost ovlivňovat vítr a déšť.
„Je něco špatně?“
„Ne. Jen jsem přemýšlela… můžeš přivolat bouři, když chceš?“
Přikývl. „Proč?“
„Studovala jsem tvou auru.“
„Opravdu?“
„Je šedá. Lépe řečeno tmavě šedá.“
„Vždycky jsem si myslel, že to je jen spousta hokusů-pokusů.“
„Och, ne. Moje matka měla růžovou.“
„A to znamená… co?“
„Lidé s růžovou aurou jsou velmi milující a láskyplní,“ řekla Brenna tesklivě. „Jako byla moje matka. Nebylo hodnější ženy v naší vesnici. Každý ji miloval.“
„Co se stalo, když tvůj otec odešel?“
„Moje matka se přes to nikdy nepřenesla. Zemřela o rok později. Babička O’Connellová mě vychovala.“
„Jak stará jsi byla, když tvá matka zemřela?“
„Jedenáct.“
„A kolik je ti teď?“
„Devatenáct.“
Zamumlal kletbu. Devatenáct! „Viděla jsi někdy znovu svého otce?“ 
„Ne.“ překřížila si paže přes prsa v očividně obranném gestu. „Už o tom víc nemluvím.“
Podíval se z okna. Bylo pozdě, po půlnoci. Neklidně se zavrtěl, když se uvnitř něj hlad rozvířil a připomínal mu, že se ještě nekrmil.
Brenna sledovala jeho pohled k oknu, poté se podívala na něj. „Hádám, že půjdeš brzy ven.“ Nebyla to otázka.
Úsečně přikývl, tlukot bezpočtu srdcí ho volalo jako vzdálený hrom.
Brenna zvedla ruku ke svému krku. Jednou ji kousnul, ochutnal její krev. Jaké by to bylo, kdyby to udělal znovu, zatímco by byla vzhůru? Bolelo by to? Zavrtěla hlavou, šokovaná směrem vlastních myšlenek, stále neschopná vymazat je z mysli.
Pozoroval ji, jeho oči zúžené. Připomínalo jí to způsob, jakým Morgana někdy sledovala myš předtím, než zaútočila. Morgana byla hrůzu nahánějící predátor, ale někdy měla myš štěstí a unikla z koččiných čelistí a zubů.
Roshan byl mnohem hrůzostrašnější predátor než Morgana, uvažovala Brenna. Pokud přetrvává tady, v lvím doupěti, jak dlouho bude v bezpečí před kousnutím?

13 komentářů:

  1. Díky moc za další skvělé pokračování a nemůžu se dočkat další kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujem za skvelý preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat