úterý 11. listopadu 2014

Polibek noci - 8. kapitola



„Nikdo tě neučil, že je drzé zírat na jiné lidi?“ vykřikla Brenna, vyvedená z míry tím, že se vzbudila a přistihla ho, jak ji intenzivně pozoruje. Pomyslila si, že je to nefér, že má přístup do její ložnice, ale tu svou uchovával pečlivě ukrytou.
„Nikdo tě neučil, že je drzé prohledávat obydlí jiných lidí?“
Jak to věděl? Vzdorovitě zvedla bradu. „Byla jsem unavená sledováním televize. Nerozumím jí.“
„Myslel jsem si, že jsem ti to vysvětlil.“

„Stále nevím, co je skutečné a co je, jak bylo to slovo? Fikce?“
„Pokud budeš chtít, vysvětlím ti to později večer znovu.“
Sedla si, přikrývku vytáhla až k  bradě, i když byla zcela oblečená. „Co tu děláš?“
Zvedl jedno tmavé obočí. „Tohle je můj pokoj, pamatuješ? Mám tu oblečení.“
Přejela po něm pohledem a všimla si, že má na sobě stejnou košili a kalhoty, které měl noc předtím. Zvedl se, šel k prádelníku a vytáhl čisté spodní prádlo, pak došel ke skříni a vybral si košili a kalhoty. Zaznamenala, že upřednostňuje černou barvu.
„Jdu si dát sprchu,“ řekl a přecházel ke koupelně. „Nebudu tam dlouho. Později v noci si odstěhuji svoje věci do jiné místnosti.“
Přikývla, pomyslela si, že by se měla pravděpodobně cítit vinna, že ho přiměla odstěhovat si věci z jeho ložnice, ale necítila. Nakonec, neprosila se o to sem jít.  
Sledovala ho, jak jde do koupelny a zavírá dveře. O chvíli později uslyšela zvuk tekoucí vody. Ke svému zděšení se přistihla, že si představuje Roshana, jak stojí pod sprchou, voda proudí dolů po jeho ramenech a pažích, jeho ploché hrudi, jeho břiše, jeho-
Se zalapáním po dechu vytrhla tyto myšlenky z mysli, pohoršena cestou, kterou se její mysl vydávala. Nezáleželo, že byla přitahována k Roshanovi DeLongpre, bylo jedno, že vstupoval v noci do jejích snů a obsazoval každou bdělou myšlenku ve dne. I když byl ten nejpřitažlivější muž, musela si pamatovat, že nebyl vůbec pravý muž. Milovat upíra… Ah, to by bylo samozřejmě nerozumné.
Rozhlédla se po místnosti, snažila se najít něco jiného - cokoliv jiného - na co myslet namísto Roshana stojícího ve sprše, ale marně. Čím víc se snažila nemyslet na něj, tím barvitějšími se její fantazie stávaly. Cítila sílu v jeho pažích. Byl zbytek jeho těla stejně tvrdý a hodně svalnatý?
Olízla si rty a vzpoměla si na vzrušení z jeho polibků, na ten způsob, jakým se  její podstata chvěla z jeho dotyku. K jejímu studu si přála, aby ji políbil znovu, takže by mohla cítit jeho paže okolo ní, cítit svá ňadra, jak se drtí proti jeho hrudi. Tak nevhodné myšlenky pro pannu, nadávala si. Dokud nepotkala Roshana, nikdy nezažila tak hříšné představy.
Horko zaplavilo její tváře, když se dveře koupelny otevřely. Zírala na něj a úpěnlivě se modlila, aby nemohl číst v její mysli. Neřekl ani slovo, ale poznala z pobaveného pohledu v jeho očích, že si byl vědom jejích nezvladatelných myšlenek. Tiše si hvízdajíc, opustil místnost.
Vyškrábala se zpod přikrývek a Brenna rychle zavřela a zamknula dveře. Šla do koupelny, stejně tak zamknula dveře, pak si dala rychlou sprchu, vše s vědomím, že Roshan byl v domě a toho, pokud by si přál vstoupit do místnosti, že zámek ho neudrží venku.
Vystoupila ze sprchy, popadla ručník, podivila se jeho měkkosti, když ho použila k osušení a pak omotala okolo sebe. Vydala se do ložnice, vyndala jasně zelenou hedvábnou blůzu z jedné tašky, dlouhou bílou sukni z další, spodní prádlo z třetí. Oblékla si kalhotky, milovala ten hedvábný pocit materiálu na své kůži.
Tak moc změn v módě, a to v látce i ve stylu, tak mnoho možností k výběru v tomhle novém světě. Doma měla troje šaty, dvoje pro každodenní nošení a jedny si schovávala pro speciální události a prázdniny. Žádná žena v její vesnici nikdy nenosila kalhoty. Jednoduše se to nedělalo a byla si jistá, že o tom nikdo nikdy ani neuvažoval.
Vykartáčovala si vlasy, vyčistila zuby a znovu žasla nad divy Roshanovi doby. Představte si, že kartáček byl jen pro udržení čistoty jejích zubů. Trouba, která upekla věci během sekundy namísto hodiny, přístroje, jež myly nádobí a věci, vaření na sporáku namísto na trojnožce. Nemohla by se dopočítat čísla žen, které léčila od popálenin, protože jejich sukně chytila, když se natahovaly ke krbu zamíchat kotlík, nebo aby získaly jeden z uhlíků.
Rozhlédla se po místnosti a přála si mít zrcadlo, aby by mohla vidět, jak vypadá. Teprve pak si vzpomněla, že v domě nebyla žádná zrcadla až na to na lékárničce. Samozřejmě, pomyslila si s rozpačitým šklebem. Roshan nepotřeboval zrcadlo, protože upíři v něm neměli odraz.
 Zhluboka se nadechla, odemknula dveře a vydala se dolů po schodech. Morgana se vláčela v jejích stopách a tiše mňoukala. Šla do kuchyně, kde Brenna otevřela zadní dveře, aby kočka mohla jít ven.
Brenna našla Roshana, jak sedí za svým počítačem. Stoupla si za něj a sledovala jeho prsty, jak létají po klávesnici.
„Co to děláš?“ zeptala se, nakukujíc přes jeho rameno.
„Píšu.“
„Píšeš co?“ podívala se blíže, zamračila se, když uviděla své jméno, které se objevilo na obrazovce.
„Můj deník,“ odpověděl.
„Och?“
„Vedu si záznam mého života od té doby, co jsem se stal upírem,“ vysvětlil. Ze začátku si poznamenával své myšlenky na útržky papíru, později je psal na manuálním psacím stroji. S příchodem moderní technologie převedl všechno do svého počítače s nejasnou myšlenkou, že někdy v budoucnosti by mohl zkusit napsat novelu založenou na jeho životním příběhu. Musel by to prodávat jako fikci, samozřejmě. Nikdo by nikdy neuvěřil, že cokoliv z toho byla pravda.
„Ráda bych si to přečetla,“ řekla Brenna.
„Opravdu?“ zavřel soubor, pak otočil svou židli okolo, aby jí mohl čelit.
„Velmi moc, zvláště pak, když je v tom mé jméno.“
„Možná jednoho dne,“ odpověděl. „Co bys ráda dělala dnes večer?“
„Cos o mně říkal?“
„Psal jsem o tom, jak jsem našel tvé jméno v knize a poté jak jsem cestoval čase, abych tě našel, a co se od té doby mezi námi stalo. Teď, co bys ráda dělala dnes večer?“
Zírala na něj, snažila se představit si, jaké by to bylo žít tak dlouho jako on, vidět všechny ty úžasné věci, které musel za svůj dlouhý život vidět.
„Brenno?“
„Co? Och, ráda bych viděla víc z města.“
„Pojďme.“
* * *
Ukázal jí město z jednoho konce na druhý. Když projevila zájem o řízení auta, vysvětlil jí směrovky a ruční ovládání, pak odjel na předměstí města a nechal ji řídit na dlouhém úseku tiché cesty. Velmi rychle se učila. To byla jedna z věcí, které na ní měl nejraději.
V týdnech, které následovaly, ji nechal řídit auto na tichých cestách dokud neměl pocit, že je připravená vypořádat se s větším provozem, a pak ji nechal řídit ve městě a nakonec na dálnici. Ukázal jí, jak načerpat benzín do Ferrari a jak zaplatit jeho kreditní kartou. Našel příručku Pravidel silničního povozu a prošel ji s ní, dokud si nebyl jistý, že zná všechna pravidla a dopravní značky.
Jednou pozdě v noci navštívil špinavou část města a za pár set dolarů získal rodný list, který potvrzoval, že Brenna Flanaganová se narodila v malém městě v Irsku roku 1989. Za dalších sto dolarů obstaral řidičský průkaz ze stejné země.
Koupil pračku a sušičku a společně se naučili, jak fungují. Potom se ho zeptala, kde si předtím pral své oblečení, řekl jí o čistírnách a vysvětlil, že nějaké oblečení se může prát doma, ale jiné musí být posláno do čistírny. On se nechtěl zabývat špinavým prádlem a proto posílal všechno ven, včetně jeho ponožek a spodního prádla.
 Rychle se naučila, jak pracovat s vysavačem a DVD přehrávačem, jak objednat teplé jídlo přes telefon. Jednou pozdě v noci položil na kuchyňský stůl hrst peněz a mincí a vysvětlil jí hodnotu každé z nich.  
Brenna strávila většinu dnů koukáním na televizi a pokoušela se vstřebat všechno, co viděla. Teď už věděla, které programy byly skutečné a jaké nikoliv. Po nějakou dobu sledovala jenom zprávy, byla zcela ohromena tím, že může vidět věci, které se právě děly a jak se děly. A to nejen v jejím okolí, ale na celém světě.  Nikdy si neuvědomila, jak velký svět je, nebo jak děsivý může být.
Seděla na pohovce v Roshanově domě a viděla ponuré tváře války, hladu a chudoby. Jak požehnaná byla, pomyslela si, že žila v této zemi, v této době míru a prosperity, době, kdy ženy nebyly už více považovány za majetek. Už více nebyly nuceny poslouchat své manžely nebo se brát pro majetek či titul. Ženám bylo nyní schváleno být nezávislými. Žily samy, pokud chtěly. Pracovaly. Volily. Zastupovaly veřejné funkce. Upřímně, byla to úžasná doba!
Strávila hodiny experimentováním v kuchyni. Jakmile se dostala přes počáteční nejistotu z užívání sporáku a trouby, ponořila se do učení, jak vařit. Jídlo bylo, koneckonců, potěšující zkušeností, více v tomhle století než v jejím vlastním. Bylo tu tolik surovin se kterými se nikdy nesetkala, tolik způsobů příprav různých jídel.
Jednu noc ji vzal Roshan nakupovat do samoobsluhy. Byla si vědoma jeho jízlivého pobavení, když zkoumala prakticky každou věc na policích. Byla udivena způsobem, jak bylo jídlo zabalené, překvapena zjištěním, že můžete koupit mléko, i když v dohledu nebyla žádná kráva, ohromena tím, že může koupit večeře, jež byly již uvařené a připravené ke snědení. Zjistila, že se chléb vyskytuje ve spoustě variant. Byl tu bílý a pšeničný chléb, bramborový a vaječný chléb, černý chléb, koprový a žitný. Byla natěšena ochutnat je všechny, nezmiňujíc rolády a sušenky, croasanty a košíčky.
„Brzy budu stejně tlustá, jako stará paní McKennaová,“ poznamenala Brenna, když položila několik bochníků chleba do košíku. „Nechybí ti možnost jíst?“
Zavrtěl hlavou. „Stěží si pamatuji, jak chutnala tuhá strava.“
„Jak můžeš pít krev?“ zeptala se s otřesením.
„Je to pro mě normální.“ Ze začátku si byl jistý, že by raději zemřel, než aby udělal to, co pro něj bylo nezbytné k přežití v jeho novém životní stylu. Zůstal několik nocí bez krmení, odmítal podlehnout pekelné žízni, která ho sužovala. Na konec to byla bolest, co ho k tomu donutilo, bolest tak hrozná, že by udělal cokoliv, aby ji ukončil. Jediné, co si vzal, byla malá ochutnávka, jedna kapka, a jeho odpor byl smeten pryč.
Brenna přidala trs mrkve do košíku. „Ale  nepít než... než to po tak dlouhou dobu. Nikdy tě to neomrzí?“
Tiše se zasmál, pobaven otázkou a výrazem na její tváři. „Ne,“ řekl, „Nikdy mě to neunaví.“ Ani nikdy nebude mít dost. Byla to žízeň, která nemohla být nikdy uhašena, hlad, který byl neustále přítomen, přetrvával vzadu v jeho mysli, stále mu připomínal chuť krve na jazyku.
„Jsi rád upírem?“ zeptala se, když byli konečně na cestě domů.
Sjel na ni pohledem, jeho pohled byl přitahován k pulsu tepajícímu jí na hrdle. Měl to rád? Právě teď tiché šumění její srdečního tepu šeptalo do jeho ucha a její vůně zaplnila jeho nosní dírky a nemohl myslet na nic jiného.
„Roshane?“ podívala se na něj a rukama sevřela pevněji volant, když uviděla směr jeho pohledu.
Věděl, že jeho oči pravděpodobně září a jsou rudé a odvrátil od ní pohled. O moment později převzal kontrolu nad volantem, jak auto začalo být unášeno směrem k příkopu podél silnice.
„Sakra, holka, pokud chceš řídit, musíš dávat pozor, kam jedeš!“
Zastavil auto a vypnul zapalování. „Omlouvám se. Nechtěl jsem na tebe křičet.“
„Tvoje oči,“ zašeptala. „Byly rudé... a... a zářily.“
Přikývl, ruce zatnuté vedle sebe, celé tělo napjaté, připomínal jí, jak vypadala Morgana, než se vrhla na neopatrného ptáka. „Myslel jsi na... na pití ze mě.“ Nepopřel to. Zůstala bez hnutí, ale přesto se zdálo, že se od něj odtáhla.  
Mohl slyšel divoký tlukot jejího srdce, cítit strach stoupající z ní ve vlnách, jak ze zjištění, že byla sama na temné cestě s upírem, byla znovu vyděšená. Navzdory veškerému jeho ujišťování, že se nemá čeho bát, stále se jej obávala. Dobrá, kdo ji mohl vinit? Navzdory veškerému jeho ujišťování o opaku, měla důvod a právo se ho bát.  
Zhluboka vydechl a potlačil potřebu vtáhnout ji do svých paží, přeběhnout jazykem přes její kůži, ochutnat její sladkost. Pouze jeden doušek, aby zahnal hlad…
 Jako by vycítila jeho myšlenky, natlačila se proti dveřím auta, oči rozšířené a vyděšené.
„Dokážeš najít cestu domů?“ zeptal se.
Přikývla s ostražitým výrazem. „Myslím si to.“
„Dobře. Setkáme se tam.“ V jediném splývavém pohybu byl venku z auta a odkráčel pryč do temnoty.
Brenna za ním zírala. Jak dlouho bude schopný vzdorovat potřebě pít její krev? Jak dlouho, než se poddá hladu, který vře pod povrchem? Seděla tam několik minut, než se uklidnila dost na to, aby jela domů.
Roshan se prohnal skrze noc, jeho hněv se vláčel za ním jako hustý černý kouř. Měl by ji nechat jít. Poslat ji pryč. Teď, dokud není příliš pozdě.
Předtím, než si vezme, co tak zoufale chce, co tak velice potřebuje. Hluboko uvnitř věděl,  že jeden malý doušek, který ochutnal, nebude nikdy stačit. Pokud by vysál každého smrtelníka od teď až do konce věčnosti, stále by hladověl po další ochutnávce Brenniny sladkosti. A zároveň pochopil, že ať je to dobré nebo špatné, Brenna mu byla souzena od začátku věků. Měl pocit, že to byl jediný důvod, proč byl schopný cestovat časem. Bylo mu předurčeno, aby ji našel a ona byla jeho.
Čekal u otevřené brány, když vyjela nahoru. Zpomalila, jejich pohledy se střetly skrze čelní sklo a poté pokračovala vzhůru po příjezdové cestě.  Myšlenka ho přenesla k přední části domu. Byl tam, aby jí otevřel dveře od auta, když vypnula zapalování.
Chvíli ho pozorovala, pak přijala jeho ruku a nechala ho, aby jí pomohl ven z auta. Beze slov jí vzal klíčky z ruky. Odemkl kufr, vzal tašky ze samoobsluhy a odnesl je do domu. Brenna ho následovala o chvíli později a nesla tašku, která byla na zadním sedadle. 
„Je to všechno?“ zeptal se.
Přikývla a položila tašku na pult.
Roshan stál ve dveřích, ruce překřížené přes jeho hruď zatímco ji sledoval, jak vyndává potraviny a papírové zboží. K jeho překvapení se po kuchyni pohybovala, jako by v domě žila měsíce,  ne jen pár týdnů. Morgana seděla na jedné z kuchyňských židlí a jako vždy ho pozorovala s varováním v pohledu.
Konečně se otočila, oči zúžené, ruce sevřené v pěst na bocích. „Musíš na mě takhle zírat?“ Zašklebila se, když zamumlal omluvu, kterou ani říct nechtěl.
Touha mezi nimi pulsovala, naplňovala vzduch, přinášela ruměnec na její tváře. Věděla, že ji chce. Jeho potřeba byla téměř hmatatelná. Stál tam, ruce pevně sevřené po stranách, oči temné, hořící hladem. Ale hladem po čem? Její krvi? Nebo po něčem stejně drahém? Nevěděla, která možnost byla více děsivá, myšlenka na uspojení jeho temného hladu, nebo na společné sdílení jeho postele.
Překřížila ruce přes prsa, v mysli pátrala po něčem, co by řekla a co by zlomilo to napětí ve vzduchu.
„Chci vědět, jak otevřít brány.“ Vyhrkla ta slova a cítila, že horko vzadu na jejím krku roste s vědoucím pohledem jeho očí.
Zvedl jedno obočí. „Jdeš někam?“
„Co když řeknu ano? Necháš mě?“
„Je to opravdu to, co chceš? Odejít odtud?“ Slova opustit mě visela nevyřčená ve vzduchu mezi nimi.         
„Ano. Ne. Já nevím. Vše, co vím je, že jsem unavená z toho být stále zamčená za těmihle zdmi, den za dnem, jako nějaký druh izolované jeptišky.“
Zašklebil se. Byla tou nejnepravděpodobněji vypadající jeptiškou, jakou kdy viděl, s jejími dlouhými rudými vlasy, spadajícími přes její ramena jako karmínový vodopád a jejíma očima, které ho spalovaly oprávněným hněvem.
Oči se jí zúžily. „Měl jsi vůbec někdy v plánu nechat mě odejít?“  
Nechtěl aby odešla, ačkoliv věděl, že by to bylo nejlepší. Lepší ukončit to dřív, než udělá něco, čeho budou oba litovat. Uvědomil si, že by to bylo od něj nefér, držet ji zde zavřenou proti její vůli. Učil ji, co potřebovala vědět k přežití v jejím novém prostředí. Zbytek byl na ní. I když se rozhodne odtud odejít a opustit ho, vždy bude schopný ji najít. Ta trošička krve, kterou si vzal, ho k ní dovede bez ohledu na to, kde bude.
Sáhl do kapsy svých džínů, vytáhl klíče od Ferrari a položil je do její ruky. „Sejmu zaklínadlo z brány předtím, než se odeberu k odpočinku.“ Zvedla se na špičky a políbila ho na tvář.
„Děkuji ti.“
Přikývl a přemýšlel, zda se někdy vrátí zpět, pokud od něj jednou odejde.

13 komentářů:

  1. Díky moc za další kapitolu. Těším se na pokračování

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další úžasnou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování.

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za skvelú kapitolu. A som zvedavá čo sa bude diať ďalej :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat