pátek 28. listopadu 2014

Pavučina lží - 29. kapitola



„Je to opravdu ona, Tobiasi?“
Ozval se někde nad mou hlavou ženský hlas. Zdálo se mi, že je nekonečně daleko. Nedokázala jsem rozeznat, odkud přesně přichází. Pulzující bolest v mé hlavě přehlušila všechno ostatní. Cítila jsem jen, že ležím na zádech na trávníku a do obličeje mi fouká chladný noční větřík. Proč ležím na zemi? Kvůli bolavé hlavě jsem si nedokázala na nic vzpomenout.
„Jsem si naprosto jistý,“ zamumlal muž. „Tahle děvka se mi vloupala do kanceláře. Stopy po její magii zůstaly úplně všude.“

Něco zarachotilo. Chtěla jsem otevřít oči a podívat se, co to je, ale z nějakého důvodu se moje víčka odmítala pohnout.
„To je stříbrná slitina?“ Ozval se znovu ženský hlas.
Nějaká malá část mého mozku zareagovala. Ten hlas jsem znala. Jemný, zastřený hlas rezonující obrovským množstvím surové magie. Jen jsem si nedokázala vybavit, komu patří.
„Jo,“ odpověděl muž. „Měla jich u sebe pět.“
„A ty si myslíš, že tě sem chtěla vylákat, aby tě zabila?“ Zeptala se žena. „Možná je má na obranu. Prostitutky u sebe často nosí nějakou zbraň.“
„Vím, že to byla ona. Už jsem ji jednou viděl. Včera v obchodě u Foxe. A byl s ní i policajt. Musí pracovat pro toho staříka.“
Ticho. Znovu jsem se pokusila otevřít oči, abych zjistila, o co jde. A zase jsem neuspěla. Dunění v mé hlavě zintensivnělo jako by vedle mě hrál orchestr složený ze samých bubnů.
„Škoda,“ řekla žena posměšně.
„Má takový potenciál.“
Ucítila jsem, že se ke mně někdo sklonil a v nose mě pošimrala sladká vůně, něco jako jasmín smíchaný s kouřem. Po tváři mi přejel něčí prst.
Jako by se mi do kůže zabodávaly jehličky, ale nedokázala jsem ani vykřiknout. Všechny části mého těla odmítaly spolupracovat. Pálivý dotek přejel přes můj výstřih a skončil na břiše.
Nad hlavou se mi rozezněl tichý smích. Ten zvuk mě nutil přemýšlet o kouři, ohni a popelu. Surové ruce mě znehybnily, V dlaních se mi tavil medailon.
Otázky. Tolik otázek na Briu. Tavící se stříbrná slitina mezi spoutanýma rukama. Propaluje se mi do masa. Smích živlu Ohně. Smích.
Živel Ohně. Mab—
„Dobře,“ řekla žena. „Dělej si s ní, co chceš, ale ne tady.“
Její hlas přerušil tok mých myšlenek. Pokusila jsem se vrátit se do vzpomínek, ale ty znovu zmizely v temnotě – a společně s nimi jsem do ní znovu pomalu padala i já.
„A proč ne tady? Chci si to s ní vyřídit hned teď.“ Řekl umíněným ukňouraným hlasem muž.
„Pro případ, že sis toho nevšiml, Tobiasi, mám tady pár stovek lidí. Mrtvola na zahradě by jim mohla trochu pokazit náladu, nemyslíš? Tvrdíš, že sem přišla zabít tebe. Takže se o ni postarej sám. Netoužím si dnes večer ušpinit ruce, ani jinou část těla. Navíc je v bezvědomí, takže z toho nekouká žádná legrace.“
„A co tedy chceš, abych s ní udělal?“ Znovu se zeptal muž.
„Dělej si s ní, co chceš,“ odsekla žena, „Ale ne na mém pozemku.“
Za paže mě nešetrně popadly nějaké ruce a já jsem znovu omdlela.
----
První věc, kterou jsem ucítila, byla měkká hlína promíchaná s kamínky, na které jsem ležela. Oblázky velikosti hrášku mi šuměly do uší a probouzely mě z temnoty, ve které jsem se utápěla. Pomalu jsem si uvědomovala, že ležím obličejem dolů, ale nezkoušela jsem se pohnout. Na to mi příliš třeštila hlava. Dunění bubnů se změnilo v bodavou bolest za levým okem.
Soustředila jsem se a začaly se mi vybavovat události dnešního večera. Jak jsem se vloudila na večírek k Mab Monroe, zabila Jakea McAllistera, narazila na Mab a pak na Owena Graysona. Vzpomněla jsem si na cestu do zahrady s Tobiasem Dawsonem a jak jsem od něj dostala ránu. Takže jsem věděla, že vězím až po krk v problémech. Ještě jsem ale byla naživu, a to znamenalo, že mám pořád šanci. Utéct, bojovat, schovat se v černé díře. Cokoliv díky čemu bych dokázala přežít. To byla první věc, kterou mě Fletcher Lane naučil – přežít za každou cenu.
Takže jsem zkontrolovala škody, které utrpělo moje tělo. Měla jsem pocit jako bych obličejem narazila do kovadliny. Díky ostré, neutuchající bolesti jsem si byla celkem jistá, že mám zlomenou čelist a možná i levou lícní kost. Pár zubů se mi kývalo a v ústech jsem cítila měděnou pachuť krve. Rozlepila jsem oči a uviděla proužek světla.
No, aspoň jsem věděla, že oční nervy mám v pořádku.
Pak jsem zkusmo zahýbala prsty na rukou i na nohou. Paže mě bolely jako by mě za ně někdo táhl, což se asi doopravdy stalo. Kolena i dlaně jsem měla sedřené do krve.
Nic vážného. K vlastnímu překvapení jsem žádná další zranění neměla. Žádné zlámané kosti, chybějící končetiny, zranění mezi stehny. To mohlo znamenat jen jednu věc – Tobias Dawson mě předtím, než mě zabije, bude chtít vyzpovídat, mučit nebo obojí. Ani jedna možnost se mi nelíbila, ale už jsem se v podobné situaci párkrát ocitla a vždycky jsem z toho vyšla víceméně v jednom kuse. Byla jsem pevně rozhodnutá, že znovu přežiju.
„Myslím, že je ta děvka vzhůru,“ řekl nějaký hlas.
Hluboký baryton obra. Hlas se odrážel od skalních stěn, které nás obklopovaly a zněl jako varhany. Slyšela jsem ho znovu a znovu. Ležela jsem na měkké zemi, ale strop a stěny byly kamenné. Podle toho, co jsem o Tobiasi Dawsonovi věděla, jsme mohli být jen na jednom místě – v jeho drahocenném dole. Dawson číslo tři. Místo, kde nikdo neuslyší můj křik, ani nenajde moje tělo.
Slyšela jsem za zády kroky, tak jsem se začala houpat dopředu a dozadu a sténat. Nebylo potřeba předstírat mdloby, když věděli, že jsem při smyslech. Ještě jsem otevřela oči a ostražitě se podívala před sebe.
Pomalu jsem se převalila na kolena a ruce a sedla si na paty. V hlavě mi bušilo a tvář mě bolela, ale sevřela jsem hlavu dlaněmi a potlačila nepříjemné pocity.
Před očima se mi objevily kovbojské boty.
Černá hadí kůže s červenými plamínky, stříbrné cvočky. Podívala jsem se nahoru a uviděla Tobiase Dawsona.
„Vzbudila ses právě včas, ty mrcho,“ řekl a znovu mě praštil.
----
Neměla jsem čas natáhnout se po své magii Kamene a změnit svoji pokožku v kamennou ulitu. Ostatně tuhle kartu jsem zatím vytahovat nechtěla. Tobias Dawson mohl moji magii vycítit, dokázal mě označit jako člověka, který se vloupal do jeho kanceláře, ale pravděpodobně netušil, jak jsem silná. Jinak by udělal jedinou chytrou věc, která přicházela v úvahu a zabil by mě, dokud jsem byla v bezvědomí.
Ale nic z mých úvah mi nebylo platných, když se jeho pěst rychle blížila k mému obličeji.
Dokázala jsem se zaklonit dost na to, aby mě místo do obličeje trefil do ramene. Úder mě otočil do strany, cítila jsem, jak mi otřes probíhá celým tělem. Vlna bolesti. Přes rty mi přešlo zasténání, ale donutila jsem se zpevnit svaly a připravit se na další úder. Ten ale nepřišel. Místo toho udělal trpaslík krok vzad a přeměřil si mě chladným pohledem. Protože nehrozilo bezprostřední nebezpečí, že mě umlátí k smrti, rychle jsem si prohlédla okolní prostor.
Měla jsem pravdu – byli jsme v dole.
Kolem nás byla ze všech stran šedohnědá skála. Vypadalo to, že štola prochází jako zářez různými druhy usazenin. Byla širší, než jsem čekala.
Vzduch byl cítit po prachu a kovu.
Kámen kolem mě nemlčel. Ostrý, nespokojený zvuk mluvil o explozích a těžkých strojích provrtávajících se do srdce hor. Skále se nelíbilo to, co se tu dělo stejně jako mě. Naslouchala jsem tomu vzteku, pomáhal mi pročistit si bolavou hlavu.
Litovat se bylo zbytečné. Nijak by mi to nepomohlo.
Ale vztek – to byla jiná. Jistě, občas dokázal člověka zaslepit a způsobit problémy, ale teď byl užitečný. Díky němu jsem sebrala síly. Byla jsem odhodlaná. To stačilo, abych si udržela naději, že vyváznu živá.
„Zvedni ji,“ nařídil trpaslík. „Chci, aby viděla, kvůli čemu umře.“
Ze stínů vystoupili dva obři a popadli mě. Poznala jsem v nich muže, které měl Dawson s sebou v Country Daze. Postavili mě na nohy. Do čelisti a ramene mi vystřelila další vlna bolesti. Zasténala jsem, ale zatím jsem nevzdorovala.
Byla jsem zraněná, potřebovala jsem plán. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla v bezvědomí, ale Finna už určitě napadlo, že něco není v pořádku a zkusil zjistit, kam mě mohl Dawson vzít. Možná už byl společně se Sophií a Jo-Jo na cestě sem.
Nemohla jsem ale počítat s tím, že mě zachrání.
Mohla jsem spoléhat jen sama na sebe. To byla další věc, kterou mě naučil Fletcher Lane. To už jsem ale věděla dávno předtím, než jsem ho potkala.
Obři mě štolou vedli mezi sebou stále hlouběji. Nadzvedávali mě tak, že jsem nohama sotva dotýkala země. V podstatě mě táhli, takže jsem stiskla stehna k sobě. Pouzdra ale byla prázdná, stejně jako moje rukávy. Něco mě bouchalo do boku. Podívala jsem se dolů. Dawson nebo některá z jeho goril byli tak laskaví, že mi kolem krku pověsili kabelku.
Byla otevřená, takže jsem viděla, že přihrádka, v které jsem měla nůž, je prázdná. Ten mizera byl důkladný, když už nic jiného. Pro mě to nevěstilo nic dobrého.
Dawson šel v čele, nesl svítilnu. Obři nesli ve volné ruce taky po jedné. Prohlédla jsem si je. Baseballové pálky to nebyly, ale na dobrou ránu by stačily. Samozřejmě, pokud bych k úderu měla příležitost a sílu.
Šli jsme níž a níž do nitra hory. Tunel byl čím dál tím užší a tmavší, nástroje a různé kusy vybavení zmizely, stejně tak i betonové výztuže. Ublížený nářek skal vystřídaly starší, klidnější vibrace. Z uměle proražené štoly jsme se dostali do přírodní pukliny ve skále.
Nad hlavou jsem zaznamenala světlo. Jemnou bílou záři, jako když přes mraky pronikne sluneční paprsek. Asi tam bylo nainstalované nějaké průmyslové světlo, aby lidé v dole viděli na práci.
Tobias  Dawson zabočil za roh a zmizel z dohledu. Obři mě táhli za ním.
Zůstala jsem bez dechu.
Úzký tunel končil v kruhové jeskyni, víc než dvě stě stop široké a stejně tak vysoké. Ze stropu visely jako elegantní závěsy nádherné stalaktity. Byly by krásné samy o sobě, ale díky diamantům byla jejich krása dech beroucí.
Drahé kameny byly zapuštěné do stěn jeskyně. Samozřejmě byly surové, nevybroušené, nedotčené člověkem. Pod nánosy vypadaly jako normální skála, ale díky své magii jsem je cítila, jejich čistý lesk a potenciál. Diamanty v uhelné žíle vypadaly jako by odpočívaly v černém sametu. Samozřejmě jsem je i slyšela. Měly stejný zvuk jako ten v Dawsonově sejfu, jen byly hlasitější, když šeptaly o své ceně a kráse. Pokud jsem zvuky, které vydávaly, správně identifikovala, byly v téhle jeskyni nevybroušené diamanty v hodnotě několika milionů dolarů. Stačilo jen přijít a vzít si je.
Tobias Dawson zastavil ve středu jeskyně. Obři mě dotáhli k němu. Luskl na ně prsty a oni mě hodili na zem.
Nastavila jsem ruce ve snaze zmírnit svůj pád, ale i tak byl náraz na skálu tvrdý. I když jsem patřila mezi živly Kamene, nedokázala jsem zabránit, aby mi vlastní element ublížil. Svalila jsem se dolů a znovu prozkoumala okolí, jestli nenajdu něco užitečného. Jakoukoliv zbraň nebo útočiště. Někdo by možná řekl, že utíkají jen zbabělci, ale takoví, co neutíkají se zpravidla nedožívají vysokého věku. Byli mi jedno, co se o mně bude říkat, hlavně když vyváznu.
Strop jeskyně byl vlhký a většinu krápníků pokrývala fosforeskující plíseň. Tvořila zelený kontrast ke zbytku skály v odstínech hnědé šedé a černé. Za krk mi dopadla kapka vody. Podívala jsem se nahoru a uviděla jsem pramínky vody stékající po stěnách jeskyně. Na hlavu mi dopadly další kapky. Hmm.
To by mohlo být užitečné.
Tobias Dawson obcházel ve velkých kruzích kolem mě.
Podpatky jeho kovbojských bot s klapotem dopadaly na skálu.
„Víš, kde jsi?“
Opřela jsem se rukama o zem a zvedla se na nohy. Před očima mi tančily jiskřičky. Zamrkala jsem, abych je zahnala. „Mám celkem jasnou představu.“
Mluvit se zlomenou bolavou čelistí nebylo nic příjemného. Slova mi z úst vycházela zkomolená a nezřetelná. Stejně tak jsem se i cítila.
Trpaslík na mě hleděl. „Vloupala ses mi do kanceláře a do sejfu.“ Zplihlý knírek se mu vzteky narovnal.
Pokrčila jsem rameny. Nemělo cenu zapírat. Jestli doopravdy dokázal rozeznat cizí magii, nebylo by mi to nic platné. Kromě toho, stejně jsem tu uvízla. Pokud to sehraju správně, nenapadne ho, že jsem tam nebyla sama. Nechtěla jsem, aby šel i po Finnovi, sestrách Deverauxových, Foxových nebo dokonce po Donovanu Cainovi.
„Jo, to jsem byla já.“
„Proč?“ Vyštěkl. „Cos tam hledala? Pro koho pracuješ? Najal tě Warren Fox, abys mě zabila?“
Chladně, bezvýrazně jsem se na něj podívala. Možná jsem měla expresní jízdenku do pekla, ale to neznamenalo, že vezmu někoho s sebou. „Neznám žádného Warrena Foxe.“
„Kecy,“ zavrčel Dawson. „Včera jsi byla u něj v obchodě.“
Nadzvedla jsem obočí. „V té díře nahoře na křižovatce? Tam jsem byla. No a co?“
„Proč?“ Vyptával se.
„Potřebovala jsem na záchod,“ zavtipkovala jsem, „a měla jsem strach, že bych si v lese poškrábala zadek o šípky.“
Chvíli na mě nevěřícně zíral. „Žvásty.“
„Věř si, čemu chceš.“
Dawson vyplivl proud tabákových slin. Ta dopadly na moje odřené holé nohy. Za tohle mi zaplatí. Možná tady umřu, ale rozhodně to nebude bez boje.
„Pro koho pracuješ? A co po mně chce?“ Zeptal se znovu. „Znám způsoby, jak ti rozvázat jazyk.“
Bolavá čelist bylo to jediné, co mi zabránilo obrátit oči v sloup. Že mi dokáže ublížit, jsem zjistila už po první ráně pěstí. Ještě jsem si to dobře pamatovala, nemusel mi to připomínat.
„To určitě ano. A záleží mi víc na sobě, než na mém zaměstnavateli. Možná bychom se mohli nějak dohodnout.“
Trpaslík kolem mě přestal kroužit.
Doširoka rozevřel modré oči. „Poslouchám.“
„Necháš mě jít a já ti řeknu, kdo mi platí.“
Trpaslík přikývnul. „Dohodnuto.“
Ten prolhaný bastard. Nenechá mě jít, to jsme oba věděli, ale tak se tahle hra hraje. Je potřeba dotáhnout věci až do hořkého konce. K útoku na Dawsona nebudu mít víc jak jednu příležitost. Věděla jsem, o co se musím pokusit, otázka byla, jestli na to budu mít sílu. Pořád ale bylo lepší nechat ho mluvit, co nejdéle to bude možné.
O pár kroků jsem ustoupila, takže už jsem nestála pod krápníky a nekapala na mě ze stropu voda. Nešel za mnou. Jeho první chyba.
„Takže už víš, kdo jsem a co dělám.“
„Jsi vražedkyně,“ řekl Dawson. „Jedině to vysvětluje ty nože, a to jak ses objevila na večírku.“
Aspoň že nebyl tak hloupý, aby si myslel, že se mi opravdu líbí. To by bylo k pláči. Lehce jsem se usmála. „Vlastně, věř nebo nevěř, už jsem na odpočinku. Ale jak už to tak bývá, přišla tak velkorysá nabídka, že jsem ji nebyla schopná odmítnout.“
Jiný nájemný vrah, Brutus, mi kdysi řekl skoro doslova to samé – těsně předtím, než jsem ho zabila. Sice to byl kompletní výmysl, ale Dawson chtěl něco takového slyšet, tak proč mu nevyhovět. V očích se mu objevilo podezření. Stačilo říct jméno, a i když bych odsud nevyšla živá, bude mít problémů až nad hlavu.
„Kdo tě najal? Proč? Okamžitě mi to řekni nebo svým chlapcům dovolím, aby si s tebou užili trochu zábavy.“Dawson ukázal palcem přes rameno na svoje dva muže.
Jeden z obrů, kteří stáli za ním, si položil ruku do rozkroku a vystrčil boky dopředu. Jeho kolega se zasmál a zamával mi. Jejich posměch mě rozžhavil do běla. Ti dva na mě nevztáhnou ruku ani náhodou.
Pořád jsem ale musela hrát hru s Dawsonem, takže jsem ustoupila o další krok a rozhodila ruce. „Není to jasné, pro koho pracuju? Kdo další ví o tomhle diamantovém pokladu? Komu jsi o něm řekl? Proč se na chvíli nezamyslíš nad tím, kdo má dost peněz, aby si mě mohl najmout?“
Trpaslík se zarazil a vyplivl další tabákové sliny. Jeho oči putovaly po jeskyni, jak v duchu probíral seznam lidí, kteří o jeho objevu věděli. Řekla bych, že nebude moc dlouhý. Vlastně na něm mohlo být jen jedno jméno.
„Mab,“ zamumlal. „Ty pracuješ pro Mab Monroe?“
Namířila jsem na něj ukazováček. „A máme tu vítěze.“
Dawson se zarazil. „Ale proč by si na mě najímala zabijáka?“
Navzdory zlomené čelisti jsem se dokázala zasmát. Hlasitý výsměšný smích se odrážel od stěn jeskyně. „Protože, ty idiote, chce všechno jen pro sebe. Všechny ty krásné úžasné diamanty a peníze, které za ně utrží.“
„To ne.“ Dawson zavrtěl hlavou. „Nemůžeš pracovat pro Mab. Nikdy by mě takhle nepodrazila.“
Odfrkla jsem si. „Vystrč hlavu z díry. Samozřejmě, že tě podrazila. Tak to přece dělá. Postavila si na tom kariéru. Jsi jen další přírůstek do jejího rozrůstajícího se impéria.“
Dawson popocházel sem a tam a přemýšlel. Udělala jsem další krůček vzad. Už nás dělilo deset stop. Ne tolik, kolik bych chtěla, ale aspoň to. Po pár vteřinách zastavil. Pochyby v jeho očích vystřídal vztek. Uvěřil mi. V případě, že z jeskyně nevyjdu živá, Dawson možná bude dost hloupý na to, aby šel po Mab Monroe. Ta ho zabije, ale on aspoň předtím pocítí její hněv a on jí způsobí trochu nepříjemností. Udělala jsem ve své situaci to nejlepší, co se dalo.
„Ale jedna věc by mě zajímala,“ řekla jsem.
„Co?“ Chytil se.
„Ten stařík a jeho obchod. Proč tak zoufale potřebuješ jeho pozemek? Jsme tady, v téhle jeskyni se všemi nádhernými kameny, a i když nemáš vlastnické právo, můžeš si je odsud klidně odnést. Proč to jednoduše neuděláš?“
Dawson zavrtěl hlavou. „Se vší tou magií Kamene, kterou máš, nevíš o vlastním živlu vůbec nic. Je to možné?“
Pokrčila jsem rameny. „V geologii se nevyznám.“
Trpaslík ukázal na strop, kde ze stalaktitů odkapávala voda. „Celá tahle jeskyně je přímo pod potokem, který protéká přes Foxův pozemek. Zatím strop drží, ale kdyby se diamanty začaly těžit, tak by to tu celé spadlo a ten dědek by měl místo dvorku obří kráter.“
Neřekl mi nic, co by mě už nenapadlo, ale byla jsem ráda, že mi moje domněnky potvrdil.
„A to nechceš riskovat,“ řekla jsem tiše. „Nechceš riskovat, že zjistí, co mu leží pod nohama.“
„Hezká a chytrá. Škoda, že musíš umřít tak mladá.“ Vysmíval se Dawson.
„Myslela jsem, že máme dohodu,“ řekla jsem, i když se mi v hlase neobjevilo žádné překvapení. Přesně tohle jsem čekala.
Trpaslík se zasmál. „Ach, ta pošetilost mládí. Ale abys věděla, že mám sportovního ducha, dám ti šanci se odsud dostat.“
„Opravdu? A jak?“
Dawson se na mě ušklíbl. „Stačí, když mě porazíš v magickém souboji.“

14 komentářů:

  1. Díky moc za další úžasnou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování. Doufám, že ho Gin porazí a zabije, jinak si naděla dost problémů, pokud se odtamtud dostanou živí oba. Na druhou stranu si Dawson musí dost věřit, co se magie týká, jinak by ji nevyzval k souboji. Jsem opravdu zvědavá, jak tohle dopadne.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Super kapitola, vďaka za jej preklad a korekciu.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat